Den, kdy jsem se bez ostychu svlékla

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Po rozumné úvaze /ne mojí/, jsme se z New Yorku odstěhovali do Severní Karolíny, pod vrcholky Great Smoky Mountains. Indiáni mě přijali a nemusela jsem se moc snažit.

V hovně se nesmíš moc hrabat, víc potom smrdí, říkávala moje matka moudře a měla pravdu. Tento jednoduchý přístup k životu neboli nevěnovat věcem větší pozornost, než mají, má něco do sebe.

A šla nám příkladem. Pokud si chceš chlapa udržet, musí mít navařeno, uklizeno a musíš mu věnovat pozornost. Ne zase moc, to bys ho udusila, ale musí mít pocit, že je potřebný a že bez něj by doma vlastně nešlo vůbec nic.

Za tuto životní filozofii očekávala, a zcela zaslouženě, že muž jí bude poslouchat jako vládce lid a bude ji následovat všude tam, kam si zamane.

Díky výkonnému motoru, který poháněl její touhu po změně, jsme mnohokrát změnili bydliště, rodiče zaměstnání a po pádu režimu se začalo podnikat.

Samozřejmě v oboru, který matka dobře znala. Její rodiče pracovali celý život na hospodách, znali všechna temná i světlá zákoutí restauračních zařízení, fígly a triky, jak obelstít konzumenta a přijít k nějaké koruně.

A tak se pronajala hezká hospůdka na malém městě, matka se ujala kuchyně, otec výčepu a já placu. Kuchyně se stala vyhlášenou. V poledne se k nám sjížděli dělníci a montéři z celého okolí, a místní opilci, kteří nejedli nikdy /stará doma vaří/, okupovali výčep už od rána.

Já šťastná nebyla. Za prvé nejsem houfní typ, a za druhé neumím moc počítat. Kasírování hostů pro mě bylo očistcem a součet prováděný pod tlakem, jsem v podstatě dělala odhadem. Také v krizových situacích jsem byla spíše na obtíž, jako když před vchodem zastavil autobus plný Maďarů a český překladatel, vypadající jako kudlanka nábožná, se přišel zeptat, zda jsme schopni je nakrmit.

Matka nezaváhala ani minutu. Samozřejmě! Kšeft je kšeft.

A zkušeným okem přejela stav nerezových nádob, trpělivě se ohřívajících v režonu. Mám tu guláš, znojemskou, knedlo vepřo zelo, pár obalených sýrů, vývaru je dost, dáme to dohromady.

Z autobusu se vybelhal zástup důchodců a ztěžka dosedl na dřevěné lavice a židle.

Rychle jsem roznesla horký, hovězí vývar.

Babky se po pár soustech začaly ošívat a přivolávat hubeného mužíka v kožené vestičce. Průvodce se začal naklánět mezi stoly. „Něco není v pořádku?“ Zeptala jsem se.

„Polévka je prý přesolená.“ Postěžoval si, evidentně nerad.

„Moment, dojdu se zeptat do kuchyně.“ A vběhla jsem do kuchyně.

„Ale hovno je přesolená, je úplně normální.“ Řekla matka. „Ochutnej to.“ Rozkázala otci.

Ten usrkl polévky a zašklebil se. Matka na něj výhružně našpulila rty. „Trochu je, no.“ Špitl a otřepal se.

Ochutnala jsem polévku a tekutinu vyprskla. „Je přesolená děsně.“

„Se asi rozležela no. Jen ať to sežerou a nevymýšlí si, už začnu expedovat omáčky!“ A podala mi proutěné ošatky s pečivem. „Ať tu polívku zají chlebem!“

Podívala jsem se otci do očí a všimla si prokmitnutí záblesku vzdoru.

„Polévka je gratis k obědu!“ Zašeptal průvodci a ten to rychle přeložil do maďarštiny.

Lžíce se rozkmitaly.

Začala jsem roznášet talíře s knedlíky. Byly krásné a nadýchané. Guláš, chlouba a majstrštyk mojí matky, se leskle tetelil na talíři, umělecky překrytý kolečky cibule.

Když jsem při předklonu ke stolům polila dvěma babkám záda květovaných blůziček omáčkou, s brekotem jsem vběhla do kuchyně. „Neřvi! Vyšoupej jim to jarovou vodou a dělej!“ Matka mi podala čistou, namočenou utěrku.

Vyšoupala jsem dámám záda, a dostala dýško padesát korun. Gulášek byl výborný!

Po jídle se začala tvořit dlouhá fronta na dámské toaletě, která nebyla uzpůsobená na zástup žen. Guláš je prohnal všechny, a po jejich odjezdu jsme zjistili, že nejen je. Muži použili na velkou potřebu i pět pisoárů.

Matka nalila dezinfekci do kýblu a navlékla si rukavice. „Čuňata! Ale kšeft byl dobrej!“

Věděla jsem, že tudy moje cesta nepovede.

Patří se říct, že díky hospodě a později penzionu na horách, tedy penězům, které naši vydělali, se mi otevřely jiné možnosti. A odjezd do Ameriky.

Model matčiny životní filozofie se u mě neujal. Dělala jsem si vždycky co jsem chtěla, na muže jsem se dívala s mírným pobavením, asi jako na Klauna očkatého, což znamená, měl bys mě hlavně bavit.

Muže jsem si vybírala zvláštní a se silným charakterem. Tyto dvě vlastnosti se ovšem časem ukázaly jako neslučitelné se soužitím, a těžko jsem se partnerů zbavovala. Tak nějak chápali, že novou ženu si nenajdou lehce, a svobodu, kterou jsem jim dávala, nenajdou už nikdy. Nutno říct, že svoboda byla prvořadá hlavně pro mě, a proto jsem ji plnými doušky dopřávala všem.

Možná to bylo tím, že mě žádný z nich nechytil za srdce.

Za srdce, silně a svíravě, mě chytil až dlouhovlasý muž s orlím nosem. Byl to Tammy, přímý potomek čerokézských indiánů a byl tak dobrý v posteli, až mi srdce a nejen to, poskočilo do nebeských výšin.

Byl inteligentní, moc toho nenamluvil, a bavil mě takovým tím úsporným způsobem, krátkou, trefnou glosou, s vážným výrazem ve tváři.

Díval se na mě zvláštním pohledem, hřejivě a jiskřivě, a moje plná prsa vzýval stejnými slovy a s náboženskou fascinací, jako křesťané adorují Madonu. Něco ve smyslu, budu vám navždy sloužit.

Věděla jsem, že je to můj muž.

A že babičky slova, jediné prsaté ženě z naší rodiny, jejíž přednosti jsem podědila, platí.

„Pěkný, velký prsa, dobyjou svět! Koukni na mě, chlapa jsem dostala každého, co jsem chtěla a v práci /na hospodském place/, jsem pro všechny královna!“

Já vím, nebylo to nic moc, ale moje prsa byla jedinou zbraní, ostře nabitou a nepřehlédnutelnou, kterou jsem ve velkém, přelidněném New Yorku s sebou měla. Tedy mimo svého malířského talentu, který ale nebyl tak viditelný a zřejmý.

Pochopila jsem, že s Tammym půjdu všude, třeba i do pekla.

Peklo se nacházelo v Severní Karolíně, pod vrcholky Great Smoky Mountains. Bylo to jeho rodiště, půda, která indiánům po staletí patří. A já mu chtěla zahrát pravou, indiánskou manželku. Takovou, na kterou bude neskonale pyšný a všichni mu ji budou závidět.

Bohužel, velice rychle, téměř hned, se ukázalo, že ačkoliv jsem herečka více než dobrá, indiánkou opravdu nebudu. Nikdy. Naštěstí to Tammy ani nevyžadoval, a já nemusela šít režnou nití kožené oděvy a obuv, vyrábět náhrdelníky a náramky, a sušit bylinky.  Což bych nikdy nezvládla.

Mohla jsem být sama sebou, tedy malířkou, svobodnou a volnou, celý den pobíhající v bílé, plátěné haleně po velkém domě u lesa, na terase dýchat eukalyptový vzduch z milionů stromů, a malovat obrazy.

Svá prsa, rozpustile a rozverně poskakující pod oděvem, jsem nechala příjemně pospávat. Však jejich čas ještě přijde.

Jejich čas přišel horkého, letního dne. Nachytám trochu bronzu. Za prvé mi sluší a za druhé, co je krásnějšího než číst si knížku na lehátku a slastně usínat pod mírnými, slunečními paprsky.

Nikde ani noha, svléknu se do naha. Ať nemám na svém těle bílé nedokonalosti. Tammy bude zírat!

Kolem dokola jen louka a les. Indiánská rezervace daleko a pošťák už tu byl.

Svlékla jsem se, pečlivě rozetřela opalovací olej do všech zákoutí bílé pokožky a ulehla na lehátko. Tělo jsem vystavila modré obloze a zářícímu slunci.

Malířský stojan s rozpracovaným plátnem jsem měla na dohled. Slunce mě nabíjelo energií, múza mě žhavě políbila, popadla za vlasy a zvedla z lehátka. Malovat budeš!

Vyskočila jsem, a tak jak jsem byla, namíchala jsem barvy a začala horečnatě malovat.

Po chvíli jsem zase ulehla, a tak to šlo stále dokola. Práce mi šla pěkně od ruky, teda lenošení víc.

Připadalo mi, že jsem ten nejšťastnější člověk na světě a že nechápu, kde lidé berou deprese a nechuť k životu. Vždyť je tak krásný.

Tento střídavě pracovně odpočinkový model jsem praktikovala několik dní.

A pak jedno líné dopoledne, když jsem nahá pospávala na bříšku na terase, zazvonil v domě telefon. Zvonil dlouze a táhle. Nemohla jsem déle ignorovat jeho zvuk a vztekle vběhla do domu.

Byl to Tammy a udiveně se mě ptal, jestli u nás není prababička ZeePee. Nebo Ben, jeho otec? Nemůže nikoho sehnat, ani jednoho bratrance, v rezervaci to nikdo nebere.

Odpověděla jsem mu, ať mě neruší, že mám spoustu práce a nevím kam dřív skočit, a že tu nikdo není.

Ulehla jsem spokojeně na lehátko. Otravovat bude. Neskutečné.

Zaslechla jsem hlasité kroky trávou. Loukou si to šinula prababička ZeePee, zpocená a oblečená na minimum co to šlo, což byl nátělník, dlouhý pod kolena. A byla bosa.

Rychle jsem na sebe hodila plátěnou halenu a čapla štětec.

ZeePee těžce dosedla do křesílka. „Je vedro jako kráva. Ještě pár dní a všichni tu pojdeme!“ A napila se domácí limonády s ledem.

Zasmála jsem se.

„Neviděla jsi Bena? Nebo Bazze? Mannyho taky nemůžu už tři dny sehnat.“ Začala si ovívat obličej lesklým časopisem, s nahým mužem na titulní straně, s nápisem Moderní umění.

Pak se zadívala do okolních stromů. Nejdřív na jednu stranu, pak na druhou. A strnula.

Vyskočila z křesílka takovou rychlostí, jakou jsem u ní ještě nikdy neviděla, a rozběhla se loukou směrem k lesu. „Počkej, kam letíš? ZeePee!“ Vyběhla jsem za ní.

ZeePee udýchaně doběhla pod první stromy a podívala se nahoru.

„A dolů, vy syčáci! Nebo si pro vás dojdu a zmaluju vás, že vás ani vlastní matka nepozná!“

Ze stromů začali ručkovat a sjíždět dolů mladí muži. Hezky jeden, po druhém. Moc se jim nechtělo.

ZeePee chytila dva z nich za loket. „Nóó, to je pěkný teda! Že se nestydíte! Rezervace úplně prázdná, jestli jsem si to nemyslela! Do práce nechodíte, všichni vás shání!“

A tomu napravo vlepila prudký lepanec přes vlasy.

Z borovice pomalu slézal poslední muž. Pomalu a rozvážně. Byl z nich nejstarší.

Byl to Ben, můj indiánský tchán, a syn ZeePee. Svěsil hlavu a zadíval se stydlivě do země.

Tammyho bratranec Bazz vzdorovitě vystrčil bradu.

„Manny říkal, že se holky z města holí, jenže jsme to ještě nikdy neviděli. A že musíme vidět, jak si maže krémem prsa!“ Vyhrkl překotně a ukázal na vytáhlého mladíčka vedle Bena.

„A já jim šel říct, že se to nedělá. Ale chtěli mě přivázat do mraveniště.“ Špitnul Ben.

Ráda bych řekla, že jsem těch pár dní, co jsem si užívala sluníčka na terase, měla soukromí.

Neměla. Pozorovalo mě osm párů očí, a já už vím co znamená, po indiánsku tiše. Neměla jsem o nich ani tušení.

„A teď se omluvíte!“ Zavelela prababička ZeePee.

Mladíci, jeden po druhém ke mně přistoupili, klekli si na koleno a svěsili hlavu. „Omlouvám se.“

„Zasloužili byste pověsit za nohu ze stromu. Vzali jste jí to jediné, co měla. Její důstojnost.“ Zařvala ZeePee a přetáhla Mannyho klackem přes záda.

Ten se zachechtal. „Ale byly to nejkrásnější tři dny v mým životě!“ A rozeběhl se, následován kamarády, do lesa.

Ben se potichounku kradl mezi stromy. „A ty, jí za to vytřeš a uklidíš celej barák! Hned!“

Ben se otočil a jako dítě se svěšenou hlavu zamířil k domu. „Já tady byl jenom chvilku, a odnesu to nejvíc!“

Jo, může jim být kolik chce, ale chlapi budou pořád jako kluci.

Já se také poučila. To, že ty nikoho nevidíš neznamená, že oni nevidí tebe.

Howgh.