Jak rozesmát indiána - aneb „Hůl, potřebuješ jen hůl!“

Vdala jsem se za Tammyho, indiána z kmene Čerokí, žijeme v Severní Karolíně na úpatí Kouřových hor. Nekonečné lesy, krásné a hluboké, indiánům po staletí patří. Mají tak všechno co potřebují. Jejich humor je drsný,stejně jako oni.

Indiáni jsou jedni z nejšťastnějších lidí na světě.

Každé ráno se rozhlédnou po vrcholcích hor, nadechnou se svěžího, eukalyptového vzduchu odpařujícího se z lesů, o rozloze tak obrovské, že byste v nich mohli bloudit 50 let a dojatě pokývají hlavou. Mají úplně všechno.

Nezajímají se o nejnovější trendy v oblékání, v elektronice, o politiku, ani o hollywoodské hvězdy. Hlavu mají průzračně čistou, nedělají si starosti o věci, na které nemají pražádný vliv.

Smysl pro humor je provází už po celé generace, je drsný, nelítostný, zkrátka, jako oni sami.

Někdy se stane, že se mladí, bílí muži z města snaží indiány pokořit a vzít jim jejich důstojnost. Zmiňuji slovo mladí záměrně, protože jejich otcové a dědové už tuto zkušenost mají za sebou a neradi by ji opakovali.

Ale mladí si říct nedají, a tak každá nová generace dostane svoji zaslouženou lekci.

Lekce vypadá zhruba takhle.

Parta mladých, ve dvou terénních vozech, značně posilněná alkoholem, profrčí úzkými silnicemi nekonečných lesů, co nejblíže k rezervaci. Vytáhnou pušky a rozeběhnou se po lese, většinou do více směrů, kde se začnou chovat jako škůdci.

Les těžce vydechne a mrzutě zakývá větvemi. Lehký vánek, klidný a mírný, se zvedne nad koruny stromů a přidá na intenzitě. Bude zábava.

A aby zábava byla ještě mnohem lepší, větřík zachytí povzdechy stromů a po okolí roznese šeptem slovo: „Čerokíííííííííííí“.

Všechny stromy, rostliny, zvířata, tráva, voda a ptáci ustrnou v pohybu.

Mladý, indiánský muž jménem Voshi byl v té chvíli právě v lese, a varování zachytil skoro hned. Cítil, že přijdou nepříjemnosti. Trošku litoval, že s ním nejsou jeho dva bratranci, byla by větší legrace.

Teď měl na výběr dvě možnosti. Buď se nenápadně ztratit, a nechat tíhu zodpovědnosti na někom jiném, kdo se právě pohybuje v lese, anebo se lidem z města postavit čelem a užít si trochu srandy.

A jelikož před několika minutami potkal tři indiánské dívky, vracející se z lesa domů, pocítil obavy o jejich bezpečnost. Bude se muset mužům z města nabídnout sám.

Rozpustil si dlouhé, černé vlasy po zádech a přiložil si ruce ke rtům. Hlasitě a do dálky, vykřikl orlím hlasem pokřik, varování, slyšitelné pro všechny, kdo mu naslouchají.

Znamenalo: „Všichni z lesa pryč, hned!“

A vykročil za zvuky, tolik neslučitelnými s lesem, mírem a harmonií přírody.

Parta mladých ho zmerčila hned. Vysoký, zrzavý kluk hlasitě písknul a ukázal mezi stromy. „Čumte, volové, tady zrovna jeden jde!“ A zablýsklo se mu v očích.

„Hej, indiáne, pojď k nám na pokec. Něco od tebe potřebujeme!“ Vykřikl baculatý mladík v oranžové, prošívané vestě.

„Jo, potřebujeme! Třeba tvůj skalp, vole!“ Rozchechtal se chlapec s blond vlasy, tak útlý a hubený, že vypadal skoro jako oholená větvička bez kůry. A zhluboka se napil z lahve.

Voshi široce zívl a pomalým krokem zamířil k chlapcům. Kolikrát bude muset tohle ještě absolvovat. Skoro mu jich bylo líto.

Zrzavý kluk drze vykřiknul: „Ukážeš nám, kde ulovit vysokou? A jestli ne, ulovíme tebe, chcípáku!“

A pevně sevřel pušku v ruce.

Ostatní se divoce rozchechtali.

„Tak to vám samozřejmě ukážu rád, ale musíte si pospíšit, abyste se stihli vrátit.“ Řekl Voshi líně a kývnul na blond kluka. „Ale tu flašku radši nech tady, překážela by ti.“

Chlapec lahev odhodil do trávy.

„Jdeme!“ Vykřikl Voshi a rozběhl se do lesa.

Parta kluků se rozeběhla jako stádo muflonů za ním. Funěli, dupali, frkali, krkali, prděli, smáli se, prostě byli tak hlasití, až les pohoršeně zavrtěl větvemi. Dostanete, co si právem zasloužíte.

Voshi se pohyboval tiše a bezhlučně. Probíhal mezi stromy, přeskakoval potůčky, kameny, občas se otočil a zpomalil, aby počkal na ostatní.

„Jak je to ještě daleko, já už nemůžu.“ Vykřikl ten baculatý v prošívané vestě, pot mu stékal v širokých potůčcích po obličeji.

„Už jenom kousek!“ Zavolal Voshi, aniž by se zastavil.

Proběhl mezi jedlemi a protáhl se hustým keřem s ostny, obsypaným žlutými bobulemi. Věděl, co přijde, neudržel se a tiše se zachechtal.

Kluci se rychle protáhli za ním. Před nimi se tyčila nízká skála, kolem ní byly poházené kameny a balvany různých velikostí. Voshi několika mohutnými kroky vyskákal po kamenech a postavil se na jeden z nich. A pak se hluboce nadechl a vydal ze sebe zvláštní zvuk, syčivý, hrozivý, a tak nepřirozený, až se chlapcům zježily všechny chlupy na těle.

Zvedl se vítr, opřel se do skály a zaskučel skulinami.

Voshi se nenápadně protáhl úzkou chodbičkou ve skále a zmizel v lese.

„Ten zkurvysyn nás tady nechal. Dělejte, za ním! Stáhneme ho z kůže!“ Vykřikl zrzek a namířil za Voshim pušku.

A pak všichni, jako na povel začali tancovat. Zpod balvanů, ze skulin a dírek, začali vylézat hadi a obtáčet se jim kolem nohou. Příšerný jekot a křik zvedl ptáky ze stromů. Divoce a v panice mlátili křídly o sebe.

Kluci odhodili pušky na zem a začali vyskakovat na kameny.

Voshi bezhlučně běžel lesem a smál se.

Ne, nebojte se, neměl žádné zvláštní schopnosti, jen je zavedl na hadí skálu, kam indiáni nikdy nechodí.

Kluci z města se ztratili v lese. Vrtulník a rojnice dobrovolníků je hledala celou noc, aby ráno, šerif spolu s otcem hubeného blonďáka přišli do rezervace, s žádostí o pomoc.

Přeci jen, vy to tu lépe znáte. Jeden z indiánů si odkašlal a řekl: „Teď už moc ne, ale podívejte se kolem hadí skály. Ptáci odtud navečer dost řvali.“ A zabodl prst do mapy, kterou šerif svíral v ruce.

„Myslím, že by sem mladí z města vůbec jezdit neměli. Dělají bordel a děsí les. Kdoví, co se jim může stát.“ A pokrčil rameny.

Z dálky se ozvalo vytí. Hlasité, srdcervoucí.

„Vlci! Vidíte, říkám vám, ať sem mladí vůbec nelezou, je to tu vážně nebezpečný!“

Voshi se v lese mezi stromy tichounce zachechtal a pro jistotu ještě párkrát hlasitě zavyl.

--------------------

Indiáni také rádi a často podrobují zkouškám ostatní lidi. Co jako vydrží.

Spolehlivě tak odhalí lidský charakter, a nehledě na to se také dost pobaví.

Vyprávět by o tom mohl můj otec. Při první návštěvě, kterou u nás moji rodiče absolvovali, musel jednu ze zkoušek podstoupit.

„Hele Bene, slyšel jsem, že indiáni mají zvláštní, léčitelské schopnosti. Prý dokážete vyléčit jakýkoliv neduh na světě.“ Zeptal se můj otec Bena. Ben je můj tchán a potomek přímé indiánské linie.

Ben si rozhodil dlouhé vlasy, proplétané pírky po zádech a pokrčil rameny. „Co tě trápí, Fando?“

„Mám problémy se žlučníkem, celý léta. Na operaci nepůjdu, to se bojím. Ale trpím jako pes!“

A zadíval se Benovi tklivě do očí.

Ben se podíval na moji matku, mocnou to vládkyni, pevnou rukou ovládající chod celé rodiny a všech jejich žijících i nežijících členů. Okamžitě pochopil, v čem spočívá psychosomatické onemocnění otcova žlučovodu, hluboko zažité hořkosti nad svým životem, která se jako otrava rozlévá jeho organismem.

„Ale hovno mu je! Jenom si vymejšlí, aby mi ho bylo líto a mohl si chlastat, jak se mu zachce!“

Pronese matka a na otce zahrozí zaťatou pěstičkou.

Vehementně zadělává těsto na vdolky a střídá u toho obě ruce /jo holka, ruční práci žádný robot nenahradí!/.

„Hůl, potřebuješ jen hůl!“ Řekne Ben tiše, aniž by rozuměl jediné slovo česky, směrem k otci.

Odmítnu to přeložit.

„No tak, Bene. Vážně mu pomoz, on na to fakt trpí.“ Zašeptám.

„Možná bych ti mohl pomoct. Ale je to děsně nebezpečný.“ Ben se zadívá na matku pohledem, jakým pozoruje fakír hada. Matka se na něj sladce usměje a škopík s těstem přiklopí čistou utěrkou.

Ben se viditelně oklepe.

„Pojď, Fando!“ Vezme mého otce pevně kolem ramen, vyjdou z domu a zamíří směrem k lesu.

Cestou mu vysvětlí, o co jde. „Víš, my indiáni, máme kouzelného ducha, žije ve skále. Pomáhá nám a léčí naše bolesti. Ale pomáhá jenom tomu, kdo si to opravdu zaslouží. Kdo je dobrý, férový a čestný.“

Otec se vyděsí. „Takže pomáhá jen indiánům? Tak to mi asi nepomůže.“

„Můžeme to zkusit.“ Odpoví Ben. „Zavedu tě k tajné skále, je hluboko v lese. Tam si klekneš na kolena a zastrčíš ruce do dvou otvorů ve skále. Jsou hluboké a ty nesmíš pocítit ani kapičku strachu a obav. Musíš duchovi skály naprosto důvěřovat. Zašeptáš mu, co tě bolí, s čím máš problémy. Duch si tě očichá, ale ty se nesmíš ani pohnout. Pozná, jestli si zasloužíš jeho léčbu. Když usoudí, že jsi dobrý, čestný, statečný člověk, pomůže ti. Olízne ti prsty. Ale když ne, když nejsi dobrý člověk, obě ruce ti ukousne!“

Otec se na fleku zastaví. „To je jenom nějaká pověra, že jo, Bene?“

„Možná je, možná není. Já tam už ruce strkal aspoň desetkrát. A koukni“, zamává mu oběma rukama před očima, „Mám je celý!“

Otec se zamyslí. „Já si myslím, že rovnej chlap jsem. Jdeme!“

Ben se rozesměje. Je vážně dobrej, pomyslí si.

Po hodině cesty dojdou ke skále. Les je podivně tichý, vyčkává. Dojdou k místu, kde jsou metr nad zemí dva otvory, vedoucí hluboko do útrob skály.

Ukáže otci do hlíny. „Klekni si.“

Otec si poslušně klekne a zhluboka se nadechne.

„Jsi připravený?“ Zašeptá Ben a povzbudivě na něj kývne.

Otec přikývne. „Jsem rovnej chlap!“ řekne důrazně, zavře oči a začne ruce vsouvat do kamenných otvorů.

Ben ho pozoruje.

Klečící muž zasouvá pomalu a vážně obě ruce do hloubky. Pak otevře oči a zašeptá: „Žlučník, a možná i játra. Ty možná víc. Jak kdy.“ A s očekáváním se nadechne a zadrží dech.

Na rukou cítí vlhký chlad, čeká, co bude.

„No tak, prosím, zbav mě mé bolesti, udělej mi játra a žlučník, jako jsem měl zamlada.“ Zašeptá česky.

Něco ve skále mu dýchne na prsty. Je to dech horký, mohutný. Skoro láskyplný.

„Bene, je to tady, už mě očichává.“

„Do prdele, vyndej ty pracky rychle ven!“ Zařve Ben a prudce ho odtáhne od skály.

„Chtěl jsem jenom vědět, jestli jsi správnej chlap. Ty díry vedou do skalního kutlochu, kde bydlí medvědí rodinka. Vstávej, ty pitomče!“ A otce se smíchem obejme. „Ale doma řekneme, že tě duch skály opravdu vyléčil.“

Otec se rozesměje z plných plic. „To jsi mě teda dostal, já blbec ti na to fakt skočil.“ A plácne Bena po zádech. „A co když ta moje bude chtít taky něco vyléčit, vezmeš ji sem?“

Ben na něj mrkne. „Klidně. Já ti totiž zaručuju, že ona tam ty ruce určitě nestrčí. Řekl jsem jenom dobrý člověk!“

A oba se rozesmějí tak, až padnou do trávy.

Je to zvláštní, ale tátu žlučník už nikdy nevzal. Nevím, jestli to bylo tím, že pochopil svoji životní situaci, nebo bylinkami, které mu šaman, a ne levně, prodal.

Byly určené pro moji matku, a měla je popíjet 2x denně. Prý omlazují organismus, pleť se jí vypne a bude dobře spát.

Matka teď hodně spí, a tátu místo žlučníku, bolí už jen játra. A fest.

Howgh.