„Hezky se vyspi, ráno možná nevyjde slunce.."

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. Indiáni jsou obyčejní, hrdí, moudří, stateční a ví, že život na planetě se odvíjí v cyklech. Neomylně cítí, že cyklus blahobytu končí. Vrátíme se všichni do lesů?

Indiánské mýty a pověsti jsou zvláštní a nahánějí hrůzu.

Indiáni sami říkají, že oni si na rozdíl od nás, moderních lidí, uvědomují, že svět je nebezpečné místo. Dívají se na nás udiveně, když říkáme, svět je tak báječný a plný možností, lidé jsou úžasní, víc duchovní, nic nám nehrozí, máme spoustu jídla, věcí a oblečení.

A přitom se z nás staly jen rozmazlené děti. Nesneseme ani kousek nepohodlí, studenou vodu, zimu a nabitý telefon na 30 % nás vyděsí téměř k smrti.

Pro čerokézské indiány je alfou a omegou života les, který je nejlepším učitelem přežití na světě.

Nic tě pro život nepřipraví lépe.

Jen si vzpomeňte, jak se vaše smysly zvláštně zostří, když vstoupíte do lesa.

Mozek si okamžitě rozpomene na pradávný boj o přežití, na nebezpečí, které číhá na každém rohu. Váš sluch, ať si to uvědomujete nebo ne, převezme základní funkci, neboť zrak a čich jsou tady téměř k ničemu. Vnímáte i ty sebemenší vibrace stromů, jejich větví, uvědomujete si každý krok, mech a hlínu pod nohama. Slyšíte tolik zvuků najednou, až si říkáte, to jsem si nikdy nevšiml, že tak dobře slyším. Cítíte v nose vlhkou hlínu, mech, vůni stromů a teplou trávu.

Všimli jste si někdy, co vám v lese udělá úplně úžasnou radost, až se vám srdce zachvěje?

Je to objevení potůčku, nebo studánky, tak křišťálově čisté a chladné, až odhodíte dlouhými lety opečovávaný strach „voda je otrávená a plná chemikálií“, pokleknete, spojíte dlaně a hltavě pijete. Nebo jahody, víte které, ty malinké, slaďounké, které freneticky obíráte a strkáte do pusy, a nemůžete se jich nabažit.

Nebo houby. Vzpomínáte si na pocit, když radostně běžíte k sametovým hlavičkám, nenápadně se krčících v mechu pod stromy, a voláte: „A támhle je další, a další, no já se zblázním. Tolik hub jsem ještě nikdy neviděl.“

Ta nádherná radost, co se vám tetelí kolem srdce, je ta prapůvodní, co nám Matička Země vložila do útrob. Je to bohatství, které bychom měli opatrovat a hýčkat. Je to radost ze života, dar, že vždycky přežijeme díky přírodě, i když to tak nevypadá.

Indiáni svým dětem před spaním neříkají, hezky se vyspi, čeká tě krásné a slunečné ráno, nový den.

Indiáni svým dětem říkají, pořádně se vyspi, je možné, že se ráno vzbudíš a nevyjde slunce.

Věřte mi nebo ne, indiánské děti mají každé ráno obrovskou radost, že slunce opravdu vyšlo.

Indiáni svým dětem u jídla neříkají, sněz, co chceš. Klidně to nech, když už nemůžeš, nic se neděje.

Indiáni svým dětem říkají: „Sněz, co můžeš, je možné, že další jídlo už nebude.“

Moderní děti by se zasmáli a řekli by, no né, co je to za blbost, vždyť jsou obchody plné jídla. Jenže to se může velice rychle změnit.

Indiáni mají geneticky zakódovanou informaci, že život planety a lidí se odvíjí v cyklech, a že cyklus blahobytu se zákonitě střídá s cyklem bídy a utrpení.

Indiáni svým dětem říkají: „Tenhle cyklus klidu a hojnosti, trvá už moc dlouho, brzy přijde změna.“

A jejich děti, jako jedny z mála na téhle planetě, budou umět nastražit past, ulovit zvíře, zabít ho, vyvrhnout, stáhnout, rozdělat oheň i bez zapalovače a upéct. Z kůže si udělat boty a rukavice, nebo teplou čepici.

Moderní děti umřou, protože zabít zvířátko, to se prostě nedělá. Je to nelidské.

Indiáni tvrdí, že bída a hlad, zažene všechny lidi zpátky do lesů. A tam si na žádnou lidskost nikdo hrát nebude. Přežije jen ten, kdo je tichý, bystrý, pozorný a silný.

Všichni se diví, kde indiáni berou radost ze života, když nemají téměř nic. Mají neuvěřitelný smysl pro humor, navzájem se dobírají a od srdce smějí.

Oni totiž pochopili, že vlastně nepotřebují vůbec nic, a přitom mají úplně všechno.

Uvědomují si, že slunce, které se ráno objeví na obloze, není samozřejmost, že déšť, který jim máčí tváře může být ten úplně poslední a že mírný vítr, který jim cuchá dlouhé vlasy, se může změnit ve vichřici. Vnímají okamžik.

Indiáni jsou připraveni na změnu a váží si každého dne, kdy nepřišla.

Každé ráno se pozorně podívají na oblohu, do nosu hluboce vtáhnou chladný vzduch a zadívají se do lesa, do korun stromů. Všimnou si, v jaké náladě jsou ptáci, a v jakém rytmu se pohybují listy stromů. Vnímají dech lesa a barvu oblohy.

Indiáni nedělají zbytečnou paniku, ani moc nepláčou. Jen tiše, sebe a své děti, připravují na změnu.

Radují se a smějí, a tím děkují za den, kdy se nic špatného nestalo.

Indiáni jsou stateční a hrdí. Tuto vlastnost vědomě posilují v dušičkách svých potomků, opakují jim prastaré příběhy o tom, jak je nepřátelé chtěli krutě vyhubit, zabíjeli jejich děti a ženy, zapalovali vesnice a obydlí, chtěli jim vzít jejich území, které jim po staletí patří.

Vyprávějí dětem o hrdinech svého kmene, kteří zemřeli, aby jejich potomci mohli žít.

Posilují v nich jakousi neviditelnou odpovědnost za život svůj a druhých, niternou potřebu postarat se o své jediné bohatství, ženy a děti, pokračovatele rodu. Nasytit je, rozdělat oheň a držet je v bezpečí. Ukazovat jim, co je správné a jak nejlépe přežit.

Děti do sebe hladově nasávají příběhy a informace. Touží být stejní jako jejich stateční, hrdí předci.

Ještě nikdy jsem neslyšela dítě ve škole tak hrdě a nahlas říct: „Já jsem Čerokéz, kdo jsi ty?“

A věřte mi, že každé americké dítě ví, že určitě není víc.

Protože málokdo z nás ví, kdo vlastně je. Jste pyšní, že jste Češi? Nebo vám v hlavách zaškrábe obava, co jsme to za národ, pořád se jen krčíme a bojíme zakřičet nahlas, co se nám nelíbí. Ovládají nás tupci, kteří si jen masírují své ego a na nás, na svůj národ, vůbec nemyslí.

Kamarádka mi vyprávěla, jak byla na dovolené v Egyptě. Říkala mi, holka, já se tak v jídelně příšerně styděla, že jsem Češka. Radši jsem ani nemluvila. Jak jsme rozeřvaní, hulvátští, neumíme vychovávat ke slušnosti ani své děti. Jak jsme povýšení, ze svého blahobytu, který neznamená vůbec nic.

Indiánské děti jsou tiché. Ne, že by neuměli řádit a hrát si. Ale hrají si prostě jinak. Neustále naslouchají a vnímají své okolí. Doma, svoji matku a její náladu, hrnce bublající na kamnech /kdy už bude něco dobrého?/, zvuky zvenčí /není to dodávka mého táty?/, a venku dokonale vnímají zvuky lesa. Pozorně do sebe nasávají informace, a vědí přesně, i když nemají hodinky, kdy mají jít domů.

Přátelství je pro ně tak důležité, jako jejich vlastní život. Protože bez přítele nemáš nic. Vyndá ti třísku z nohy, a dělá, že nezahlédl slzy, když jste přikrčení v trávě sledovali, jak vlk brutálně zadávil srnku. Pomůže ti nahoru na strom a dá ti facku, když zbytečně ulomíš větev.

Svoje přátelství si indiáni udržují až do smrti. Jsou pro ně tak vzácná a důležitá, že je může přetrhnout jedině smrt.

Lásku ke svým ženám prožívají hluboce a niterně, a můžete ji zahlédnout v očích, při běžných činnostech. Třeba když jejich žena utírá pusinku kojenci, dívají se na ni tak láskyplně a hřejivě, že ani nemusí nic říkat. Indiáni opravdu milují.

Je to cit, hluboko zakořeněný v duši, silný a mocný, který mě i po letech mezi indiány, nepřestává překvapovat. Pro indiána je jeho žena, kus sebe samého. Jsou zvláštně propojení, hluboce šťastní, a i beze slov vědí, jak na tom právě jsou. Indiáni by pro svou ženu, udělali všechno na světě. Jsou svázaní neviditelnou stuhou kolem svých srdcí, aniž by jejich prsty okatě zdobil snubní prsten.

Není to jako v moderních domácnostech, kdy muž řekne: „Moje žena mi děsně leze na nervy, po dětech příšerně ztloustla, je hloupá a štěkavá. Vyměním ji za mladší model, líbivý a lépe ovladatelný.“

Indián řekne: „Moje žena není šťastná, cítím to. Zaslouží si více péče a pozornosti, a také bych jí měl ubrat něco z jejích povinností. Z lesa ji přinesu kytičku lučních květin, ukážu ji tu nejkrásnější z nich a povím jí, že je stejně krásná a křehká jako ona. Také ji budu víc objímat, aby cítila, ke komu opravdu patří, a věděla, že je se mnou v bezpečí.“

Když se indiánská žena trošinku spraví, její muž se zasměje. „A tohle všechno je moje. Dobře se starám o svoji rodinu, moje žena a děti nestrádají. Líbí se mi takhle, je měkká a víc hřeje. Vím, že hubená žena je nervní typ. Chci laskavou a spokojenou ženu, co se hodně směje. A to ta moje je.“

Indiánští muži a ženy často pracují v sociálních službách a ve zdravotnictví. Už jsem vám o tom psala.

Je to proto, že v jejich duších mocně přede životní motor, v taktu - pomáhej druhým, potřebují tě. Soucit a hluboká lidskost se spojí v jediném, hřejivém dotyku: „Já vím, co je utrpení, koluje v mé krvi a já prostě nedopustím, aby někdo trpěl víc, než musí.“ Vědomí, že mohou odebrat utrpení a rozzářit nemocné tvářičky, hubených, zkroucených tělíček je posiluje a dává jim chuť ráno vstát a jí do práce, každý den zas a znovu. Kdo jiný to udělá lépe, než já?

Winnie je indiánská žena středního věku. Pracuje na lůžkovém oddělení následné péče, u lidiček, kteří se už nikdy nevrátí domů. Někteří si to uvědomují, a někteří ne.

Jednoho rána, jako každý den, pečovala o starou paní Haydenovou, krmila ji a myla, a když jí rozčesávala dlouhé, šedé vlasy, vesele jí vyprávěla o svých dětech.

Paní Haydenová se z ničeho nic zle rozkřičela, vytrhla jí kartáč z ruky a hodila ho vztekle na zem.

„Já už nechci Winnie, abys ke mně chodila! Nepřeji si, aby se o mě starala nějaká špinavá, černá indiánka, špindíra a hloupá ženská!“

Winnie strnula.

A pak se posadila ke staré ženě na postel a smutně se usmála.

„Já vím, že nejste zlá ženská, paní Haydenová. Jenom jste nešťastná a osamělá. A nevíte pár věcí.“

Otřela si slzičku z oka.

„Ano, mám tmavší kůži, to je pravda, ale je to jen proto, že my, indiáni, žijeme už po staletí venku, na čerstvém vzduchu, v přírodě. Kůže nám ztmavla, aby se tak chránila před celodenním sluncem. Říká se tomu evoluce. Černé vlasy máme proto, abychom se za tmavých nocí, když se nás nepřátelé snažili vyhubit, mohli bezpečně schovat v lese. Splynout se stromy a noční tmou, zachránit si život. Bílá, zářivá kůže a světlé vlasy, by nás v měsíčních paprscích prozradily. Všechno, co nám příroda nadělila, je jen a jen pro náš prospěch, pro naše přežití.

Všimla jste si někdy, jaké my indiáni máme zářivé oči? Všichni, do jednoho.

Je to proto, že za dlouhých nocí, s láskou hledíme nahoru ke hvězdám. Žijí tam naši mrtví předci. A když toho svého milovaného poznáme a najdeme na noční obloze, vesele nám zabliká na pozdrav. Naše oči jsou zářivé od svitu hvězd, jejich síla a věčnost v nich přetrvává, a když se na vás teď dívám, dívají se na vás i zářivé hvězdy, které jsou jinak v obrovské dálce.

Jediné, co opravdu nejsem, tak nejsem špindíra. Udržuji vás v naprosté čistotě, a není mi jedno, jestli se cítíte pohodlně a příjemně. Na rozdíl od vašich dvou dcer, které za vámi nechodí a je jim úplně jedno, jestli jste čistá a voňavá, a jestli se smějete. Kdybych neměla pocit, že je o vás dobře postaráno, nemohla bych se doma podívat do očí své matce a svým dětem. Cítila bych, že jsem selhala v tom nejdůležitějším na světě. V lidskosti. Tady a teď, jsem vaše dcera já. Krmím vás, myji a povídám si s vámi o běžných věcech. Nejsem nikdo cizí. Je pro mě důležitá vaše důstojnost. A zítra přijdu znova a další den také. Mohla bych si najít jinou práci, například v obchodě u pokladny. Ale zkusila jsem to pár dní a málem jsem umřela. Ta práce neměla žádný smysl.“

Nadechla se a potáhla nosem.

 „Tahle práce tady, smysl má. Vy víte, že jste na sklonku svého života. Prožijte ho prosím nejlépe jak můžete. Já vám s tím pomůžu. Budu se smát, vyprávět vám o své rodině, číst vám vaše nejmilejší knihy, dojímat se hudbou. Budu vás držet za ruku, když vám bude úzko, budu vás hladit, když budete mít bolesti. Ať mám kůži tmavou nebo ne, budu tady každý den. Budu se na vás usmívat a ukazovat vám to zvláštní světlo, které mám uvnitř. Je to sluneční paprsek, který má každičký, živý tvor od svého narození v sobě. Je to životní síla. Ten váš už je slabý, schoulený do malé kuličky, uprostřed hrudi. A ten můj, silný a zářivý, ten váš, každé ráno rozbaluje, natahuje a zahřívá. Tuhle práci nemůže dělat nikdo se slabým paprskem, rychle ho vyčerpá a nemá pak z čeho dávat. Možná jsem hloupá, nemám žádné extra vzdělání, ale my indiáni věříme, že životní síla, to teplé a hřejivé, co cítíme uprostřed hrudníku, můžeme předávat dál. Nechte mě prosím, ať vás zahřeji. Dnes, zítra i pozítří. Beze mě vám bude zima, paní Haydenová.“

Stará žena se stydlivě usměje. „Promiň zlatíčko, jsem jenom zlá, osaměla ženská. A bojím se. Bojím se být sama, a přitom každého od sebe odstrkuju. Nechci být na obtíž. Nechci, abys viděla moje intimní partie a myla je. Stydím se za své staré, nemohoucí tělo.“

Winnie ji pohladí po ruce. „Já nevidím staré, nemohoucí tělo. Já vidím tělo své matky, kterou miluji, která mě potřebuje a vracím ji tak péči, kterou mi v dětství a pak celý život dávala. Mám úžasný pocit, když vím, že se cítíte pohodlně a dobře. Váš životní paprsek pokaždé zazáří a spojí se s tím mým. Nabíjí mě to. Vím, že jsem svůj den nestrávila zbytečně. Tady jste moje matka.“

Paní Haydenová se rozpláče. „Ach, Winnie, jak se ti jen odvděčím za to, co pro mě děláš.“

Winnie stiskne její ruku pevněji.

„Mně stačí jediné, paní Haydenová, zablikejte na mě vesele z noční oblohy, až budete jednou tam nahoře. Poznám vás a vaše zářivé světlo se usadí v mých očích. A já ho pak budu předávat dál, těm, co ho doopravdy potřebují.“

Moje děti a můj muž, tohle zvláštní světlo v očích mají. Jsou hluboké, zářivé, moudré, daleké, a přesto tak hřejivě blízko. Jako hvězdy.

Howgh.