Krajkový korzet a střapaté kalhotky!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého indiána z kmene Čerokí. Po zralé úvaze /ne mojí/ jsme se přestěhovali z New Yorku do Severní Karolíny, poblíž indiánské rezervace. Moji noví příbuzní mi podali pomocnou ruku, abychom se sžili.

Když říkám, že indiáni nemají skoro nic, myslím tím opravdu nic. Nemají honosné domy, nemají účet v bance, ani drahé hodinky a mobily.

Jediné, co mají je střecha nad hlavou, kterou si postaví sami ze dřeva, a otlučenou dodávku s chraplavým dechem, pod kterou víc leží a spravují, než jezdí.

Majetek vnímají jako zavazující a jako kámen na krku.

Na překotné změny dnešního světa pohlížejí s lehce pozdviženým obočím a se slovy, udělali jste si to sami. Stali jste se otroky blahobytu, peněz a majetku. My indiáni, žijeme pořád stejně, ať se děje, co se děje.

Když se dívám do indiánských chat, vidím účelně zařízené místnosti s nábytkem vyrobeným ze dřeva, který si muži sami vyrábějí. Indiánské ženy, výborné a zručné švadleny, dokážou pracovat s kůží a kožešinami tak dovedně, až si říkáte, taková sedací souprava by v obchodě musela stát majlant.

Záclony a závěsy na oknech většinou nenajdete, co je krásnějšího než se celý den dívat ven, do přírody. Podlahy pokrývají široká, rejžákem do čista vydrbaná prkna, všude to voní dřevem a lesem a hlavně – svobodou.

Muži nosí celé dny suché dřevo z lesa, který jim po staletí patří, a nejdůležitější pro ně je, aby ho bylo dost na každodenní založení venkovního ohniště, sálajícího vysokým plamenem hluboko do noci.

Když jsem se vdala za Tammyho a z New Yorku jsme se po zralé úvaze /Tammyho/, přestěhovali poblíž indiánské rezervace v Severní Karolíně, konečně jsem cítila, že jsem našla ráj na zemi.

Ráj na zemi mi však velice rychle ukázal, jak moc jsem rozmazlená a moje dosud nabité životní zkušenosti jsou mi absolutně k ničemu.

První, co jsem pochopila bylo, že nemám nic na sebe.

Na sebe jsem toho samozřejmě z New Yorku měla dost, ale jaksi to nebylo použitelné pro život tady.

Když mi indiánská rodina pomáhala po přestěhování do našeho prvního domu vybalovat krabice a pytle, měla jsem pocit jako když vybalujeme pozůstalost po mrtvé babičce z 18. století.

Indiánky se mi tak smály, až jim tekly slzy z očí, a já se doopravdy styděla.

Nejprve jsme vybalovaly botník. Žádné z mých drahých bot neměly nízkou podrážku, naopak se vyznačovaly vysokými, uzounkými podpatky a ostrou špičkou. Na noze vypadaly překrásně, důrazně vytvarovaly moje malá, krátká lýtka, ale chodit se v nich prostě nedalo.

Indiánky se mohutně rozesmály a nemohly přestat, když téměř na všech krabicích s botami objevily velký nápis od výrobce - Interiérová obuv. A co jsi teda nosila venku?

Samozřejmě, že jsem v nich chodila i venku a celý den, ale nohy jsem měla většinou tak zmrzačené, že jsem po příchodu domů a jejich dalekém odkopnutí v předsíni do zdi, několik minut bolestivě plakala a naříkala.

Dneska mi přijde, že jsem tenkrát musela být dost na hlavu.

Indiánky si jedna po druhé zkoušely nádherné lodičky od Manola Blahnika, které v životě ještě nikdy neviděly. Zkusmo udělaly pár opatrných a vratkých krůčků chodbou, ale pak je se smíchem skoply z nohou dolů, že se v nich absolutně nedá chodit.

Když mi boty vyskládaly do vysokého, nového botníku, udiveně se na mě podívaly. A v čem budeš chodit tady? Máš nějaké tenisky? Gumáky? Pevné boty?

Okamžitě jsem se zatvářila odmítavě. Ne, děkuji. Takové boty já nenosím. Nikdy. Jsou ošklivé a ženská v nich zkrátka není ženská.

Indiánky se od srdce zachechtaly a zabouchly dvoukřídlé dveře od ohromného botníku ranou, až se celá skříň povážlivě rozkývala.

To bylo na dlouhou dobu naposledy, co dveře botníku zaznamenaly jakýkoliv pohyb.

Otevřely se, až když jsme se stěhovali do patrového, dřevěného domu s velkou terasou, pár kroků od lesa, kdy se přesně tyhle botičky přestěhovaly do kovových regálů v garáži a tam krásné, milované a luxusní, odpočívají v poklidném dřímotu dodnes. Dej jim Pánbůh věčnou slávu. Stály mě opravdu moc. Pusinky moje.

Další problém bylo moje oblečení, kterého jsem měla tolik, že by obšťastnilo dvě třídy dívčí školy, ovšem, v žádném případě ne klášterní.

Tammyho sestřenice Bonnie, začala z krabic opatrně a udiveně vytahovat lehounké a jemné chomáčky čehosi, a zvědavě je rozprostírala na plochu velké manželské postele. Zamyšleně se na ně dívala. To je jako co?

Vzala jsem do pěstěných prstíků zlatavě průsvitný chomáček látky. To je topík.

„Topík?“ Bonnie na mě vyvalila oči. „Ty jsi v New Yorku byla kurva?“

„Pokud jo, tak dost špatná. Nevydělala jsem si nic moc.“ Zachechtala jsem se.

„Prosím tě, to je normálně vrchní část oděvu, nosíš ji k těsným kalhotám, nebo k sukním.“ Poučila jsem ji.

„Holkyyyyyyy!!!!! Pojďte sem nahoru, to se počůráte smíchy, co se nosí v New Yorku!“ Zaječela vysokým hlasem Bonnie směrem ke schodišti. Ozval se hlasitý dupot nohou.

Krabici se spodním oblečením jsem si do šuplíků dřevěné komody vyskládala sama. Ctím své soukromí.

Prababička ZeePee vytáhla první šuplík komody mocným zátahem, až málem vypadl ven na podlahu.

„No ty vole, já si to myslela!“ Zaječela tak hlasitě, až jsem se při vybalování knih málem překotila i se stoličkou dozadu.

Všechny indiánky letěly jedna přes druhou, dnes už po několikáté, nahoru do ložnice.

ZeePee držela obřadně mezi prsty krajkový, fialový korzet, umně schovaný v zadní části šuplete, který mi jednou Tammy v záchvěvu rozmařilosti a erotického dusna, koupil v drahém butiku.

Po pravdě, nikdy mi moc neseděl, a moje plná prsa v něm hačala poslušně a bez dechu, tichounce a pokojně smířené, že jsou na pokraji nevyhnutelné smrti uškrcením. Zapínal se asi na milion kovových háčků, které se na některých místech, nechci říct na mém slovanském zadku, rozpínaly do šířky maxima své křehké únosnosti a velice nahlas, dokonce nepřeslechnutelně křičely: „Pomóóc, já už to dlouho neudržíííím!“

Naštěstí se tento korzet na mém těle nikdy moc dlouho neohřál, a po čase Tammyho přestalo bavit zapínat a rozepínat háčky, nepochopitelně umístěné po celém zadním díle. Tohle mohl vymyslet jen debil, nebo člověk, co má rád hodně dlouhou předehru. Brblal.

Bohužel, tento nafialovělý zázrak nebyl jediným odvážným kouskem z Tammyho erotických, nákupních záchvěvů.

ZeePee začala rychle a s rozzářenýma očima, jako dítě u vánočního stromku, vytahovat kalhotky různých barev a provedení, tak malinkaté a stvořené ze střapatých šňůrek, že by rozhodně nemohly zakrýt ohanbí ani dětské panence, natož ženě, jejíž dokonale kulatý a vypouklý zadek by mohl být považován za české, kulturní bohatství.

Indiánky si moje kalhotky podávaly do hrubých, rozpíchaných prstů od jehel a tvrdé práce, chichotaly se a šeptaly: „To by se Sam zbláznil, kdybych tohle nosila. Měli bychom už nejméně dvacet dětí!“

ZeePee otevřela šuplík s punčochami. „Dámy, a tohle se prej nosí na nohách!“ Řekla slavnostně a vytáhla jedny obzvláště jemné, které se jí zadrhávaly o ostré záděrky kolem nehtů.

„Ukaaaž, no to je nádhera, jsou jako utkaný z pavučinek!“ Ženy si je podávaly mezi sebou a obdivovaly jejich jemnost.

„Já bych to nenosila, celý den bych hrůzou trnula, že je o něco trhnu. Taková krása!“

„A to ještě nic není! Koukejte!“ Zahřímala ZeePee a otevřela posuvné dveře zrcadlové skříně. „Tohle tady madam, bude nosit!“ Zachechtala se hlubokým hlasem a zároveň u toho pevně překřížila nohy, kvůli inkontinenci.

Posuvné dveře odhalily dlouhatánskou skleněnou tyč, na které visely desítky ramínek. Na všech byly zavěšené šatičky různých délek, barev a provedení. ZeePee zatáhla za šňůrku z mosazných kuliček visící po straně a ve skříni se rozzářilo růžové světlo, které nasvítilo tu nádheru uvnitř.

Indiánky vydechly unisono překvapivé: „Ááááách…“ a položily si ruku hrudník.

„Takovou krásu jsem ještě nikdy neviděla, mám jen dvoje šaty do města, jedny khaki a jedny džínové, vepředu na zapínání.“ Zašeptala MarryJoe.

V tu chvíli jsem pochopila, že nemám nic na sebe.

Na čem jsem však hluboce lpěla, byl bílý kosmetický stoleček s ohebnými zrcadly a zásuvkami různých velikostí, umístěný vedle manželské postele. Šuplátka skrývala všechny mé kosmetické propriety, bižuterii, malou mosaznou krabičku s kameí na víčku, ve které se ukrývaly moje první dětské zoubky, dále sponky, gumičky, čelenky, lahvičky neurčitého obsahu a vůní, které jsem nikdy nepoužila, a spousta dalších důležitých věcí.

Indiánky opatrně vytahovaly úzká šuplátka.

„Tak tady na to bych potřebovala odborný návod k použití, v životě jsem neviděla tolik kosmetických přípravků. Na co to všechno je? Já používám jeden mastný krém na obličej i na ruce, a mýdlo v krabičce.“ Zachechtala se jedna ze starších žen.

A já si uvědomila, že v podstatě používám to samé, pouze obohacené navíc o pár kapek parfému do vlasů.

Jinak mám po všem vyrážku, pupínky a svědí mě kůže.

Zastyděla jsem se.

U stolku jsem už vlastně téměř nikdy neseděla. Občas se mi zasteskne po starých časech, otevřu šuplíčky, beru do rukou drahé krémy a lahvičky s laky na nehty, a nostalgicky vzpomínám na rudé nehty u nohou, které by tady – vypadaly krvelačně a směšně.

Občas si s Tammym vyjedeme do New Yorku, navštívit staré přátele. A mě popadne panika.

Nemám vůbec nic na sebe!

Jestli někoho vtipně napadne Holzmannův výrok, jenom po mně má dvoje tepláky, tak to u nás moc nefunguje, protože Tammy je o půl metru vyšší než já, a i když si je dole ohrnu, jsou přeci jen příliš dlouhé.

Tammy tvrdí, že bych klidně mohla jít i nahá, že je to úplně jedno.

To by se mu tak líbilo! Aby ho to nestálo nic.

Jednou v noci jsem se vzbudila ze zlé noční můry. Ležela jsem v ní mrtvá na zemi u postele a nade mnou stála vysoká, černovlasá žena, která si otírala zakrvácený nůž o obrovské, vypouklé břicho.

Děsivě se zasmála, upustila nůž na zem a rukama si břicho něžně pohladila.

Dítě se v ní zahýbalo a rozvlnilo slabounkou látku barevných šatů. A pak se žena otočila k muži stojícímu ve tmě za ní, a řekla: „Tak a máme od ní klid, Tammy.“

A Tammy se zle zasmál, kleknul si na zem, objal ji kolem boků a políbil ji těsně pod pupík, na těhotenské bříško.

Probudila jsem se zpocená a úplně mokrá.

Podívala jsem se na zem u postele, kde jsem prve mrtvá a zakrvácená, bezmocně ležela. Na zemi se něco zablýsklo. Opatrně jsem slezla z postele a ohnula se k podlaze, abych lépe viděla.

A pak jsem dostala prudkou, pleskavou ránu přes holý zadek a Tammy hororovým hlasem zašeptal: „Hrabe ti?“

Jenže já se na něj nemohla ani podívat, tak moc jsem ho nenáviděla a byla zaslepená snovou žárlivostí.

„Vy jste mě zabili!“ Zaječela jsem a zamířila obviňující prstík na Tammyho hruď.

Ten na mě překvapeně zíral.

„Ještě ne, ale myslím, že to bude brzo!“ Pronesl klidně, otočil se a znovu usnul.

Za pár dní jsme jeli na velký nákup do města. A tam v obchodním domě mezi regály, stála vysoká, černovlasá žena v barevných šatech, s velkým, vypouklým břichem. Byla to žena z mého snu.

Prohlížela si krabice s cereáliemi, a některé vkládala do narvaného, nákupního košíku.

Dívala jsem se na ni jako omráčená.

Tammy, který se zdržel u regálu s těstovinami mě pomalým, líným krokem došel.

„Co je, ty ji znáš?“ Pronesl zvědavě.

„To bych řekla, že ji znám!“ Zasyčela jsem.

„A ty ji znáš taky! To dítě je tvoje, a chystáte se mě zabít!“ To už jsem zařvala dost hlasitě.

Žena se po mě udiveně podívala.

Tammy na mě bez dechu zíral.

„Ale na mě si nepřijdete, já už tady totiž nebudu ani minutu! Nenechám se oddělat, nejsem magor!“

Žena se na Tammyho zářivě usmála, olízla si rty a pohladila obrovské břicho.

Strašlivě jsem zařvala, skoro jako raněné zvíře, rozeběhla se a v tu chvíli jsem spadla z postele.

Tammy zavrtěl nevěřícně hlavou a podal mi z postele ruku. „Ty jsi děsná divoška, kdybys věděla, jak jsi řvala ze spaní. Honil tě medvěd nebo co?“ A zachechtal se.

Já se nesmála. Jo, Tammy, jsou věci, který bych ti snad ani vysvětlovat nechtěla.

A dobře ti tak!

Howgh.