O dívce jménem Faith

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, a žijeme v Severní Karolíně poblíž Národního parku Great Smoky Mountains.Indiáni věří, že osudy lidí a naší planety se odvíjí v cyklech.V cyklech zvláštních a neuvěřitelných, až srdce bolí.

Indiáni věří, že osudy lidí a život naší planety se odvíjí v cyklech.

Z vyprávění svých předků znají příběhy o velkém horku, kruté zimě, o hladu, který indiány téměř vyhubil, a o bohatých letech, kdy potoky a řeky byly plné ryb a lesy se hemžily zvěří.

Vědí, že vše je dočasné a jenom na chvíli, a jako mávnutím proutku se jejich osud může kdykoliv změnit.

Indiáni pochopili, že jediná možnost, jak žít šťastně a spokojeně je na ničem a nikom nelpět.

Je to princip tak odlišný od naší evropské kultury, kdy velice lpíme na svém postavení, na rodinném majetku, na budovách, autech, na osobách a na tom, co si o nás, kdo myslí a jak vypadáme.

Když jsem přišla k Čerokézům a viděla, že nemají vůbec nic jen sami sebe a svoji kulturu, pomyslela jsem si, že toho za ta staletí teda moc nemají. Byla jsem pyšná na naši českou historii, architekturu, kulturu, vzdělanost, vynálezy, myslitele, krále a naši malou zemičku, která si i přes překážky snaží srdceryvně zachovat svoji osobitost.

Indiáni na mě koukali jako na blázna a řekli mi, jestli si uvědomuji, co nás to všechno stojí. Což jsem si v té době samozřejmě ještě neuvědomovala a drze jsem odsekla, že „nám“ prostě záleží na tom, co po nás zůstane.

Indiáni se zasmáli a řekli, že Matce přírodě a Vesmíru je úplně jedno, co po nás zůstane. Kdykoliv se jim zachce, smetou nás i s naší architekturou jako smítko prachu ze svojí blůzy.

A že jsme všichni nešťastní, protože neustále po něčem toužíme. Po domech, nových autech, po penězích, po telefonech a televizích. Naše ženy pracují a děti jim hlídají jiné ženy, kterým platíme. Naši muži pracují do večera, a přitom jen touží svobodně se nadechnout. Ze stresu jsme nemocní a umíráme na bolestivé choroby. Málo se smějeme a nepovídáme si.

Indiáni mají pravdu. Každý večer sedávají jejich rodiny a příbuzní u ohně, zírají do vysokých plamenů a hvězdné oblohy, a povídají si. Neříkám, že tam jsou schopní vymyslet perpetuum mobile. Ale na co, vždyť ho vůbec nepotřebují.

Vědí o všech svých starostech a radostech, poradí si a dodají naději, že na to všechno nejsou úplně sami.

Čerokézové tvrdí, že všechny cykly, přírodní i životní se dají vypozorovat a vycítit dopředu.

A protože se denně pohybují v lese, všímají si nenápadných a drobných změn, které je upozorní na pomalou, ale nevratnou změnu cyklu. Každou noc se dívají do hvězdné oblohy, tiše pozorují náladu a postavení hvězd. Vyprávějí svým dětem a jejich dětem příběhy, kruté a drastické, které je pomalu připravují na změnu cyklu.

Indiáni jsou mnohem lépe připraveni na životní změny než my, Evropané. My své děti a sami sebe hýčkáme v hedvábné peřince nevědomí, že nám se nic špatného stát nemůže.

Pár uplynulých let a současnost nám však ukázali, že jistota neexistuje a po desítkách klidných let přichází období, které s námi zamává.

S indiány nezamává nikdy nic. Žijí pořád stejně jednoduše a trpělivě přijímají rány osudu.

O příběhu mého čerokézského tchána Bena, kterého opustila jeho indiánská manželka Sunny s ebenově černým správcem parku Elim, jsem vám už vyprávěla.

A protože život se odvíjí v cyklech, měl se i Benův život po několika smutných letech nenávratně změnit.

Ben často a rád chodil do lesa. Měl svoje místečka, ze kterých cítil zvláštní energii, mohl tam v klidu spočinout a nerušeně si srovnat myšlenky.

Nezbylo mu skoro nic. Jeho jediný syn Tammy vystudoval a měl svůj život a práci ve velkém městě. Další ženu už si nenašel, ale jeho matka ZeePee a příbuzní, mu život naplnili dostatečně.

Jeho nejoblíbenější místečko bylo to, kde před lety vyprchal život jeho malé dcery, která spadla z výšky stromu a zlomila si vaz. Bylo to pod zvláštními pokroucenými stromy, jejichž větve rostly velice nízko, vzájemně se proplétaly a dovedly vás až do korun stromů. Byla to oblíbená prolézačka indiánských dětí, ale po dni, kdy tam Benova dcerka zemřela, už si tam nikdy hrát nepřišly.

Ben tam chodíval rád. Lehl si na stejné místo, kde leželo mrtvé tělíčko jeho dcery, díval se do korun stromů a poslouchal, jak na sebe vesele pokřikují ptáci.

Představoval si, jak z ní tehdy pomalinku vyprchával život. Dívala se nahoru k nebi, stejně tak jako teď on, a snažila se zahlédnout alespoň kousek modrého nebe. Uklidňovalo ho to. Cítil se s ní zvláštně spojený, jako by ho to místo hladilo po duši a jeho smutek mizel mezi propletenými větvemi.

Zaslechl křupnutí dřeva a tiché, lehké kroky. Někdo sem jde.

Ben otevřel oči, a mezi stromy zahlédl mladou dívku s dlouhými černými vlasy. Na sobě měla béžovou uniformu správců parku, na boku připnutou vysílačku a na zádech těžký batoh. V ruce nesla velkého šedého ptáka, zřejmě zraněného, protože žalostně křičel. Dívka ho pevně tiskla k prsům a při každém jeho výkřiku sykla stejně tak bolestivě jako on.

Ben se posadil. Dívka ho zahlédla a přátelsky na něho mávla. Indiáni vždycky dobře vycházeli se správci parku Great Smoky Mountains. Však měli společný zájem, a to byl prosperující a zdravý les.

Dívka zamířila přímo k Benovi.

Jenže tomu nebylo příjemné, aby někdo cizí vstoupil na jeho tajné místečko. A tak rychle vstal a šel dívce naproti.

Dívka byla velice hezká. Měla jemné rysy, dokonale bílé zuby a rty, jejichž koutky byly stále zdvižené nahoru, téměř do smíchu.

Dali se do řeči.

Prý tu pracuje teprve dva měsíce, zamířila do parku hned jak dokončila školu. Vyprávěla Benovi o tom, jak každý den prochází hluboký les a hledá zraněná zvířata. O tom, jak pečlivě a důkladně prohlíží stromy, jestli nemají nějaké choroby, nebo škůdce. A pak zašeptala, že vnímá, jak se nadechuje les a slyší, co si povídají ptáci.

Ben ji poslouchal dobře. Však indiáni slyší a vnímají přesně to samé.

Doprovodil ji až k základně správců parku.

Dívka mu řekla, že se jmenuje Faith a podala mu ruku.

V okamžiku, kdy se jejich prsty a dlaně setkaly, Ben ucítil zvláštní pocit. Rychlostí blesku mu projel žilami a usadil se mu přímo uprostřed hrudníku, kde začal horečnatě žhnout. Podíval se dívce do očí a pocítil duševní spojení, hluboké a pevné, jako by se znali odjakživa.

Prudce její ruku pustil.

Dobře věděl, co to znamená. Ben se do dívky otiskl.

Nepředstavujte si bůhví co, Ben už měl střední věk. Nezamiloval se do dívky jako starý blázen, i když stát by se to samozřejmě mohlo. Ale indiáni mají jeden výraz pro velice zvláštní duševní stav k druhé osobě. Otisknutí.

Jedná se o stav, který nemohou žádným způsobem ovlivnit, přichází zcela nečekaně a bezpečně ho poznají.

Znamená to, že se stanou součástí té druhé osoby, propojí se, cítí a vnímají jako ona a dívají se na svět jejíma očima. Celou svojí duší hluboce cítí, že od tohoto okamžiku ji budou doprovázet a chránit. Navždy.

Ben se vyděsil. Doposud se otisknutí stávalo pouze mezi indiány. Nikdy ne k cizí osobě z města.

Přesto bylo velmi zřídkavé, a říkalo se, že je to veliký dar.

Nemělo to vůbec nic společného s milostným stavem. Bylo to, jako když se vaše duše obejmou, pevně se chytí a nikdy už nepustí.

Ben se s dívkou jménem Faith potkával téměř každý den. Chodili spolu po lese, pozorovali přírodu, zvířata a povídali si.

Dívka měla v očích zvláštní smutek. Vyprávěla mu, že rodiče o její práci v parku neví. Vystudovala veterinu, a pak jim řekla, že jede na několikaměsíční stáž do Montany na speciální zvířecí kliniku. Ale celý život ji to táhlo sem, do Great Smoky Mountains, do lesa.

Matka by určitě neschvalovala její práci jako správkyně parku, když rodiče tolik obětovali jejímu vzdělání. Sourozence neměla, a tak na ní velice lpěli.

Bena to k dívce táhlo den ode dne stále víc a víc.

Vyprávěl jí o indiánech, o jejich životě a sounáležitosti. Vyprávěl jí příběhy, které znal a ona jim dychtivě naslouchala.

Chodil za ní ke správcům parku, sedával s nimi u ohně, společně se dívali do hvězdné oblohy a naslouchali zvukům lesa.

A protože koloběh jeho života právě doběhl do určité fáze, nastala změna.

Jednoho dne šlápl Ben v lese do díry, u keře s modrými plody, a ostrá železa pasti na zvířata nelítostně sklapla svoje nenasytné zuby.

Ben hlasitě vykřikl a ptáci se vyděšeně zvedli z korun stromů. Z výšky křičeli ostrými hlásky do celého světa, že se stalo něco hrozného.

Pokusil se rukama rozevřít železné čelisti pasti, ale dobře věděl, že to sám nezvládne. Noha mu začala silně krvácet.

Ben si lehl do mechu a zadíval se nahoru do korun stromů. Teď tu vykrvácí a zemře pod stromy, jako jeho dcera. Bude se dívat nahoru, větve se konejšivě zhoupnou, odhrnou listy a sluneční paprsky ho naposledy škádlivě polechtají na nose.

Uslyší, jak se stromy hluboce nadechnou a pak dojetím zadrží dech. Tak, jako to dělají pokaždé, když zemře indián.

Jeho lidé v táboře to zaváhání dechu stromů zaslechnou a rozběhnou se do lesa. Najít ho. Ale už bude pozdě.

Bude tu ležet sám a mrtvý.

Jenže první, kdo zaslechl vyděšené ptáky a uslyšel, jak se stromy lítostivě zajíkly byla Faith.

Právě nesla potravu pro zvířata k dokrmení, a pečlivě ji ukládala do malého krmelce.

Okamžitě strnula a zaposlouchala se.

Pak se rychle a bezhlavě rozeběhla mezi stromy.

Od své matky věděla, že její děda byl vynikající stopař. Jen zavři oči, říkala její matka, poslouchej les a otevři své srdce. Okamžitě budeš vědět, kam máš jít.

Faith jako na povel zavřela oči a otevřela srdce.

Na tváři ucítila jemný vánek, zaslechla hedvábný šelest listů a pak tichounký nářek stromů:

„Život odchází, indián umírá, utíkeeeeeej!“

A Faith utíkala.

Běžela mezi stromy jako o život. Větve ji šlehaly po tváři, zamotávaly se jí do dlouhých vlasů, trny keřů jí trhaly kalhoty a blůzu, a na snědé pleti zanechávaly krvavé šrámy.

Proběhla pod zvláštními stromy s pokroucenými větvemi, vypadaly jako dětská prolézačka. Větvě byly tak hustě propletené, že pod nimi byla téměř tma. Jen jediné místečko pod stromy bylo jasně nasvícené slunečními paprsky. Bylo vyležené do hladka a kolem něho dokola kvetly drobné modrobílé kvítky.

Faith se zastavila, zavřela oči a zadržela dech. Uslyšela, jak ptáci v korunách stromu hlasitě křičí: „Utíkeeeeeej!“

Dívka se prudce rozeběhla, a věděla přesně kam.

Ben zatím ležel klidně. Se svým životem a smrtí byl tiše smířený, přesto se neubránil a z očí mu vytryskly dvě horké slzy.

A pak ucítil, jak běží. Cítil, jak mu ostré větvičky švihají po tváři a rukou, trhají oděv jeho kalhot a blůzy. Cítil svůj horký dech, odhodlaný a přerývaný. Cítil slzy na své tváři a slyšel jemný hlas stromů, který šeptal: „Utíkeeeeeej!“

Stromy a keře se rychle míhaly kolem něho, a pak doběhl pod pokroucené stromy, pospojované zakleslými větvemi navzájem do sebe. Sluneční paprsky osvětlovaly na zemi jedno místečko. Jeho místečko.

Třpytivě zářilo, skoro nadpozemsky. A pak ptáci hlasitě zakřičeli utíkeeeeej! A on se rozeběhl znovu.

Ne..ne… to neběží on. To běží Faith!

Benovi se dojetím rozklepaly ruce. Nechce, aby ho takhle dívka viděla. Slabého a zraněného.

Jenže to už se Faith k němu skláněla, z batohu vytahovala páčidlo, obvazy a tiše hovořila do šumící vysílačky.

Ben ztratil vědomí, ale tak nějak krásně. Věděl, že možná přežije.

Probudil se v nemocnici ve městě.

Faith zavolala o pomoc a ostatní správci parku přispěchali tak rychle, jak jenom mohli.

Ben byl po operaci a zranění, i když vypadalo vážně a ztratil hodně krve, včasným zásahem dávalo naději, že to dopadne dobře.

Faith seděla na židli vedle něho a držela ho za ruku. Druhou ruku měla pečlivě obvázanou, a bílým obinadlem prosakovala temně rudá krev. Při rozevíraní pasti si poranila prsty a museli je sešít.

Ben se na ni díval a cítil úžasný, ohromující pocit na hrudi. Dojemný, bolestivý a plný něhy.

Ačkoliv to Ben nevěděl, dívka jménem Faith cítila to samé.

A pak se podívala do otevřených dveří nemocničního pokoje a na chodbě zahlédla shrbeně stát malou, drobnou postavu s dlouhými vlasy.

Beze slova se zvedla ze židle a vyšla ven z pokoje, kde objala svoji matku.

Svoji čerokézskou matku Sunny, bývalou ženu Bena, která se tak moc snažila držet svoji dceru co nejdál od indiánů a půdy, která jim po staletí patřila.

Ano, Sunny se s Elim dva roky po jejich seznámení narodila drobná holčička. A protože v takový nádherný zázrak nikdy nedoufali, dali dívence jméno Faith. Víra.

Sunny se odřízla od všeho indiánského a přála si, aby její dcera indiány nikdy nepoznala. O lásce Sunny a Eliho jsem vám vyprávěla v příběhu Ebenová láska.

Jenže Faith si svoji indiánskou rodinu našla, srdce ji táhlo do Great Smoky Mountains, kde jí osud do cesty přivedl Bena.

Ben se díval z lůžka přímo na Sunny. Okamžitě pochopil, proč ho to k dívce tolik táhlo, a že ty jemné rysy v její tváři mu byly vlastně velmi povědomé. Byly to rysy její matky, které tak dobře znal a tolikrát je hladil prsty.

Sunny tiše vešla do pokoje a Bena konečky prstů pohladila po tváři. A pak se rozplakala.

Ben ji chytil za ruku a pevně ji stiskl. Sunny věděla dobře, co to znamená.

Odpouští jí.

Jejich osudy se zase spojily.

Faith pracuje stále jako správkyně parku, stará se a pečuje o zvířata, stejně tak pečlivě a s láskou, jako kdysi její otec Eli.

Další rok se vdala za Čerokéze a mají spolu čtyři děti. S Benem se stále velice přátelí, a pojí je zvláštní, trvalý a nedefinovatelný vztah.

Skoro bych řekla, že Sunny, Eli a Ben spolu mají dceru.

Howgh.