Šest stehů

Maminka zraje a zraje, až její břicho nakonec pukne. A můj křeček neumí plavat aneb jak moc jsem se těšila na sourozence. Díl první.

Dveře z ložnice se konečně otvírají.

Vychází maminka v bleděmodrých šatech a rukama si objímá ohromné břicho.

„Tak my jedeme. Počkáš na tátu u Konečných, a pak pojedete k babičce.“, řekne tichounce a podrbe mě ve vlasech.  Její hlas zní jako slabý vánek. Pak se několikrát těžce nadechne a vydechne a kolíbá se ke dveřím.

Strnu.

Tak je to tady.

Peláším do špajzu pro láhev od kompotu. Na dno přesypu trošku pilin a přendám do ní křečka.

„Maminko!“ volám rychle a běžím za ní ke dveřím. „Ať to dobře dopadne!“ a dávám jí pusinku na bříško, na Markétku.

Buším na dveře sousedního bytu.

„Petruško, tak naši už jedou do porodnice, máte mě pohlídat.“ Hrnu se do dveří.

Petruška má oči navrch hlavy. „Už?“ ptá se mě nevěřícně.

„Holky, dáte si palačinky? Teta Konečná na mě povzbudivě zamrká a zavře dveře od bytu.

Petruška na stole vyrábí zvířátka z kaštanů a špejlí. Jedna srnka má kratší zadní nohu a žirafa přepadává dopředu. Přidám se. Začnu lámat špejle, vyrobím si ježka.

„Stejně je to nespravedlivý.“, řekne Petruška. „Já si na bráchu šetřím už přes dva roky, a pořád nic.“

„Asi máš málo, kluci jsou drahý.“ Směju se a zapichuju bodliny do ježka.

„Myslíš, že Bobo umí plavat? Pozoruje křečka v zavařovačce.

Zamyslím se. „ Žádná sláva to nebude, ale můžeme to zkusit.“

Otvíráme akvárko.

Beru Boba do ruky a jemně ho pokládám na hladinu. Rybky se sjíždějí a zvědavě ho ze všech stran oňuchávají.

 Bobo mává divoce tlapkami a vystrkuje čumáček nahoru.

„Holky, vy jste se snad zbláznily!“ zlobí se teta a pokládá na postel tác s palačinkami.

Honem Boba osuším o polštář a ukládám ho bezpečně do sklenice.

Vracíme se ke kaštanům. Petruška vyrobí pejska, je dlouhý a má spadlé uši.

„Koukni, jezevčík.“ Smějeme se.

Opravím její žirafě krk a srnce dám novou nohu.

„Slušná zoo.“ Zhodnotím plný stůl a trefím Petrušku kaštanem do ramene.

Rozpoutá se bitva. Uhýbám a schovávám se do všech koutů. Je málo munice, tak rozebíráme zvířátka.

Petruška se napřahuje a v ruce má mého ježka.

„Néé, ježkem ne, to bude bolet.“ Ječím a couvám dozadu.

Petruška zamíří a já vyskakuju na postel. Do palačinek.

Někdo zvoní.

„Táta!“ letím a z ponožek mi odpadávají kousky marmelády.

U babičky je slavnostní atmosféra. Jako na Štědrý den.

Všichni se těšíme.

Poskakuji po bytě a házím si tenisákem o strop.

Táta je nervózní, okřikuje mě a chodí kouřit na balkon.

Babička prý uvaří slavnostní večeři. Mám za úkol prostřít stůl.

Táta se vrací z balkonu a peskuje mě, že mám obráceně příbory. Pořád si to pletu.

Kdybych už aspoň uměla hodiny.

Slyšela jsem, jak babička tátovi říká, že do dvou hodin by to mělo být odbytý. Jenže nevím, jestli myslí velkou ručičku na dvojce, nebo malou. Radši pozoruji obě.

Táta už je zase na balkoně. Vrací se a obléká si bundu. Došly cigarety, říká babičce a odchází z bytu.

Hned je zpátky, drží se za prsty a skučí. „Do prdele, přibouchnul jsem si prsty do dveří od výtahu.“

Babička mi zakrývá obě uši. Nechápu proč, tolik zas táta neskučí.

„Mám to asi zlomený, musím na pohotovost.“ Ukazuje babičce prst, oteklý jak vařený párek.

Nedá se nic dělat. Vyprovodíme tátu ke dveřím a já mu foukám na prst. Možná mu to pomůže.

„Holka, s tebou není k vydržení.“ Povzdechne si babička a z horní skříňky vytáhne trumf.

„Na, ty Pandoro.“

Rozzáří se mi oči.

Je to černá dřevěná krabička, vykládaná perletí. Má mosazné kování a na víčku japonské motivy.

Nejvíc se mi líbí růžová gejša s deštníkem. Stojí na špičkách, má jemný obličej a na sobě zavázaný župan. Černé vlasy vyčesané do lesklého uzlu, se jí odrážejí od bílého obličeje. V jedné ruce drží deštníček a v druhé nějakou laskominu pro pejska, který jí sedí u nohou. Pošimrám ho na čumáčku.

Dychtivě otvírám krabičku. Je plná pokladů. Korále, náramky, prstýnky, řetízky, knoflíky, píšťalka, hrací kostka s ošoupanými čísly, dřevěný zajíček, malovaný vojáček, starožitný kolíček a můj nejoblíbenější poklad: zelená plechová žabka na klíček. Natáhnu ji a dívám se, jak poskakuje po stole. Pak udělá přemet na zem. Najdu ji a vrátím zpět do krabičky. Pak na sebe navěsím všechny korále a náramky.

„Babi, můžu do skříně?“ zeptám se babičky.

„Ale neudělej tam binec.“  Zvedne oči od křížovky a potáhne z cigarety.

Letím do ložnice. Je tu chladno. Otevřu velkou bílou skříň a zhluboka nasaju vůni babičky parfému. Začnu se probírat věcmi zavěšenými na ramínkách. Přitisknu tvář k večerním fialovým šatům, látka studí a hebce mi klouže po tváři a mezi prsty. Ale já hledám jiné, ty stříbrné, blýskavé. Jsou dlouhé a mají velký výstřih. Na prsou mají z kamínků barevného páva.

Tady jsou. Obléknu si je přes korále.

Sunu se do předsíně, šaty na mě visí, vláčím je za sebou, ale já vím, že jsem krásná. Teda skoro. Jen co najdu ty pantoflíčky na podpatku. Jsou stříbrné s otevřenou špičkou a na vrchu mají barevné chmýří. Říká se tomu labutěnka, prozradila mi babička.

Pomalu se šourám ke kulatému zrcadlu. Nevidím se celá, ale to co vidím, docela stačí. Opravdová dáma. Prohrábnu babičce taštičku se šminkami. Otevřu řasenku a nalíčím si řasy. Několikrát zamrkám. Jako srnka.

Teď ještě rtěnku, jsou tu dvě. Růžová je moc světlá, ale ta červená bude úžasná. Našpulím pusu a obkroužím rty. A nakonec tvářenka. Zašmudlám prsty v krabičce a rozetřu si pudr po lícních kostech.

Po třech zakopnutích už stojím před babičkou.

„Babi, viděla jsi už někdy táákhle krásnou princeznu?“ zaujmu pózu.

„Noo, tak takovouhle opravdu ne.“ přistoupí na hru babička.

„Počkej, až tě uvidí táta, ten to samou radostí nepřežije.“

„Viď? Jen si myslím, že jsem to s tou rtěnkou trochu přehnala.“  Pro jistotu ji utírám do rukávu a rozmáznu si jí po tváři.

Babička kroutí hlavou a smaží na pánvi karbanátky.

„Mám o maminku strach.“ Přiznám se potichu. „Petruška říkala, že maminky doma zrají a zrají, a těsně před tím než puknou, tak je tatínkové odvezou do porodnice.“

„Prosím tě, ty a Petruška, vy jste dva mudrlanti.“ Směje se babička.

„A Matouš říkal, že maminky mají v bříšku vejce, to roste, a roste, až je obrovský a kulatý.“ Vyprávím dál a taky se směju.

„Neboj se, dobře to dopadne.“ Vezme mě kolem ramen a upraví mi korále.

„A teď si běž umýt obličej, nebo tátu raní mrtvice.“

„Já budu tátu radši vyhlížet.“ Říkám a přisouvám si židli k oknu.

Sedám obkročmo na dřevěné opěradlo a houpu se. Odrážím se jednou nohou o zeď.

„Babi, myslíš, že křeček umí plavat?“ vzpomenu si.

„Podle mě umí, ale radši to nezkoušej. Bobo je vypasenej, břicho by ho stáhlo ke dnu.“ Volá na mě babička z kuchyně.

„Tatínek už je tady, hurá, hurá.“ Volám do okna a skáču na židli.

Najednou mi židle ujíždí pod nohama a tvrdě dopadám na opěradlo.

„Holka, co vyvádíš, málem jsem z toho leknutí byla po smrti!“ sbírá mě babička z koberce.

Slzy mi tečou po tváři.

„Ty ses lekla, viď?“ tiskne mě k sobě.

Kývu hlavou, šminky se mi roztékají po tváři a cítím teplo, které mi teče po nohou.

Táta otvírá dveře. Rukáv má vyhrnutý a prst v sádře.

„Tak to byste nevěřily, ale bylo to fakt zlomený.“ Volá na nás z předsíně a svléká si bundu.

Babička zhluboka nasaje vzduch.

„Panebože, karbanátky!“ vyskočí ze země a běží do kuchyně.

Vidím, jak pánev s karbanátky hoří, modrý plamen šlehá do výšky. Babička na pánev chrstne vodu z brambor, až to zasyčí. Rozkašle se. Kuchyní se valí bílý kouř, tak běží otevřít okno.

„Ježíši, tady je to jak u táboráku, co tu vyvádíte?“ vběhne táta do kuchyně.

„Už je to dobrý, chytla mi pánev.“ Babička omotá utěrku kolem pánve a šoupne ji do trouby.

Táta se na mě otočí a zakucká se.

„Vy mě chcete zabít, jak to ta holka vypadá?“

Sedím na zemi v těch překrásných šatech, pantoflíčky jsou rozkopnuté pod stolem. Z očí mi tečou slzy a odnáší s sebou barevný nános.

„Co je ti, beruško?“ táta si ke mně sedá na bobek.

„Spadla jsem ze židle, něco mě bolí, ale ukážu to jenom babičce.“ Fňukám.

Táta mě odnáší do koupelny a zdravou rukou mi omývá barevné stezky z obličeje.

„Na zemi je krev!“ vykřikne „Ukaž, kam ses uhodila?“ vyhrnuje mi slavnostní šaty.

„Ukážu to jen babičce!“ dívám se ke dveřím od koupelny.

Babička už je tady a vystrkuje tátu z koupelny.

„Tak ukaž, děvenko, mně se stydět nemusíš, jsme obě ženský.“ Sundává mi šaty přes hlavu.

Korále se mi motají do vlasů. Najednou se rozutíkají po podlaze a kutálí se pod vanu i pod pračku.

„A je to.“ Říká babička a já jí ukazuju, kam jsem se praštila.

„ Tak to je na sešití, musíme do nemocnice.“ Vydechne babička a otře mi rozkrok mokrým ručníkem.

Začnu ječet.

Babička mě rychle obléká a nese k autu. Táta je vyděšený, ale tváří se statečně.

Vyrážíme do nemocnice. Táta jede rychle, jsme tam za chvilku.

Na pohotovosti se diví, co tatínek ještě potřebuje.

„Jsem tu s dcerou, spadla ze židle.“ , říká  a babička se mnou vchází do ordinace.

Ochotně paní doktorce ukážu mokrý ručník mezi stehny.

„Tak to je na pár stehů, musíte na gynekologii.“ Doktorka mi pomáhá sednout na vozíček.

Přejíždíme do jiného pavilonu. Je vymalován růžově a fialově.

Porodnické a gynekologické oddělení, čte mi babička cedulku u výtahu.

„Tady je někde maminka?“ ptám se a špicuju uši.

O patro výš slyším dětský pláč.

Jestlipak to už pláče naše holčička? Snažím se rozpoznat, který ten pláč by asi tak mohl být náš.

„Tak pojď holka, ať to máme za sebou.“ Mrká na mě sestřička a vjíždí se mnou na sál.

Babička hlasitě popotáhne a mává mi kapesníkem. Druhou ruku má zaťatou v pěst. Jakože mi drží palce.

„Tak jsme hotový, bylo to na šest stehů a už je v pořádku.“ Oznamuje sestřička babičce.

„A ani nebrečela viď, je to statečná holka.“ Chválí mě a já v ruce žmoulám obrázek.

„Prý tu má maminku na porodním, počkejte, zjistím, jak to s ní vypadá.“  Pohladí mě po vlasech a zavírá za sebou dveře ordinace.

Tatínek přichází. Třese se a babička na něj povzbudivě kývá hlavou.

„Už je v pořádku, za pár dní jí stehy vypadají, a byla moc statečná viď? Otáčí se ke mně.

„To je blázinec.“ Vydechne táta a vezme si mě na klín. Zavrtám mu hlavu do ramenní jamky.

Pokračování zítra.