Den, kdy se Sabar vykoupil

Tajemství, která se dědí. Tajemství, která jsou opravdová. Sabare, Sabare, boží láska tě prý vykoupí.  Díl první.

Tu jizvu jsem měla ráda. Bíle zářila v dědečkovo snědé tváři. Přejížděla jsem po ní prsty sem a tam, a vesele se smála, když jsem se popíchala o jeho tvrdé vousy.

Děda se také smál, kousal mě do prstíků a jeho černé oči zářily. "Jsi moje čajori." řekne tiše.

A já se taky směju, protože moc dobře vím co je čajori. Jen se to nesmí říkat před mámou.

"Můžu tě učesat, dědo?" Nečekám na odpověď a rovnou běžím do zásuvky pro hřeben. 

Pročesávám jeho dlouhé tmavé vlasy. "Jsi indiánský náčelník", směju se. 

"Jsem bulharský král, ty popleto.", zašeptá mi děda, těžce se zvedne a šourá se do obýváku.

„Víš, Fanynko, děda už je starý a všechno se mu plete.“ říká tichým hlasem matka a pokračuje v přípravě mojí školní tašky.

Děda na mě vesele zamrká a těžce dosedne do křesla. Berle srovná u zdi.

„Nezdá se mi, že by byl popleta.“ Odpovím vzdorovitě.

„Zkrátka musíš ráno do školy chodit sama.  Jsi přece už dost velká holka, bude ti sedm. “ ukončí matka diskuzi.

Jenže máma neví, že každé ráno je pro mě strašné. Rychle proběhnout kolem popelnic, pak po špičkách kolem plotu paní Malé. Nesmí mě slyšet její dva jezevčíci. Pokaždé mě vyděsí k smrti.

Pak honem proběhnu kolem řeznictví a zkratkou přes park. Jenže tam je to nejhorší. Na lavičkách posedávají velký kluci a už mi dvakrát podrazili nohy a sebrali svačinu.

„Fanynko, jestli se bojíš přes park, tak ho prostě jednoduše obejdi.“ navrhne matka smířlivě.

„Když to já už nestihnu, než zavážu ty tkaničky a zamknu.“, zalžu.

„Kdyby aspoň děda s námi bydlel“, povzdechnu si, „Pomohl by mi ráno s tkaničkami a nemusela bych zamykat.“ Ohlédnu se po dědovi.

„Děda bydlí v penzionu, je tam mezi svými a sestřičky mu se vším pomůžou. Umřela bych hrůzou, kdybych celý den nevěděla, co se tu děje. Mohl by třeba upadnout a zranit se, když jsme všichni pryč, na to jsi nepomyslela?  Matce se objeví hluboká vráska na čele.

Mívá ji tam, když mluvím o tátovi nebo o psovi.

A teď ještě děda. Slíbil mi, že mě bude každé ráno doprovázet, abych se nebála. No a teď vypadá jako starý popleta.

Když se nad tím zamyslím, těžko by ráno mohl přijet tramvají a o berlích jít se mnou takový kus cesty.

Navíc si myslím, že Ruda Pekárek by mu stejně podrazil berle a sama bych dědu neuzvedla.

„Kde mám tu svoji nejmilejší zrzečku ze všech zrzeček?“ volá na mě děda.

A já běžím a směju se, protože oba dobře víme, že jenom já jsem jeho jediná zrzečka.

„Pojď sem, ty moje holčičko, vylez mi na klín, víš, že děda byl statečný? Ale opravdu statečný, protože tam nám všem šlo o holý život. Nic jiného už jsme vlastně ani neměli. Jednou za tmy jsem se vytratil z baráku a vplížil se na ubikace strážců. Zrovna večeřeli. Ukradl jsem krůtí stehno, víc jsem nepobral. Najedli jsme se čtyři kluci. A jednou jsem náčelníkovi lágru ukradl pistoli a zahrabal ji u latríny.“, směje se děda.

Nakrčím kropenatý nos.

„Proboha tati, nevyprávěj jí ty historky z koncentráku, už teď má oči navrch hlavy.“ Zlobí se matka. 

„A u něj to bylo těžký, měl cvičeného vlčáka, ten mě zavětřil ještě dřív, než jsem stačil něco sebrat. Ale já byl chytřejší, párkrát jsem ho podráždil a nechal zburcovat pána. Pak už na něj tolik nedal, ale stejně to bylo nebezpečný. Jednou se mi povedlo utéct z lágru a počkal jsem si na něj v lese. Vodili ho tam pravidelně, aby se proběhl. Rvačka to byla veliká, ale rozerval jsem mu hrdlo.“, děda se dramaticky chytne pod krkem a smrtelně zasípá.

„Tati přestaň, ty tu holku celou zjančíš, nebude celou noc spát, po takovém krváku!“ matka mě sundá z jeho klína.

„Mami néé, zrovna je to tak zajímavý, dědo, dědo a jak jsi mu to hrdlo roztrhal, to jako zubama? Svýma?“ ječím cestou do kuchyně.

Tam mě matka pustí a domlouvá mi.

Jasný, děda je starý, možná si to vymyslel. Ale já mu věřím.

„A jak se ten pes jmenoval?“ volám na dědu.

„Kurt.“ A pěkně jsme si to rozdali, pomyslí si děda.

V duchu se ještě jednou tiše přikrčí ve sněhu pod spadlým stromem. Je mu zima. Vzduchem poletují huňaté vločky a dychtivě zasypávají jeho beznaděj.

Kurt zavětří srnu, cítím ji taky. A běží.  Počkám si přikrčený. Proběhne kolem mě, a já se divoce pustím za ním. Když se ohlédne, už je pozdě. Skáču a mohutně se mu zahryzávám do krku.

Všude je krev, je teplá, cítím jeho strach.  Na sněhu si všímám rudých obrazců. Kurt kňučí.

„Kurt, wo bist du?“ slyším volání.

S tebou si to vyřídím příště, pomyslím si.

„Fanynko, pojď se obout, odvezeme dědu domů.“ Ozve se z kuchyně.

Ráno je jako každé jiné. Proběhnu kolem popelnic, a potichounku našlapuji kolem plotu paní Malé. Jezevčíci zřejmě ještě vyspávají v boudě.  Rozběhnu se za roh, a vběhnu přímo k řeznictví.

Sedí tam a kouká na mě. Zastavím se.

 Je černý, lesklý a velký.  Možná labrador nebo tak něco, pomyslím si.

Černé oči se mu zúží a uši přitáhne těsně k hlavě.

Pomalinku projdu kolem něho. Tvářím se jakoby nic.

Pes, když vidí, že se ho nebojíš, nechá tě na pokoji…říkával táta.

Hlavně pomalinku.

Po očku ho pozoruji, Zvedá se a pomalou chůzí jde za mnou. Vypadá celkem přátelsky.

U parku se určitě otočí a půjde zpátky, chlácholím se.

Tak ne. Jdeme spolu přes park. Pořádně si ho prohlížím a všímám si dobráckých očí a šedivých chloupků kolem čumáku.

Přicházíme k lavičkám. Děti se tu strkají a tahají za kapuce.

„Koukám, že potěr má dneska doprovod, co?“ směje se Ruda.

„Doufám, že ti nesežral svačinu a nechal taky něco pro mě, co slečinko?“ hrne se ke mně.

Ve chvíli, kdy mě chytá za aktovku, pes se celý napne a lehce ohrne pysky.

Tiché zavrčení slyším jen já.

„Řekni mámě, ať ti s marmeládou už nemaže, nemám to rád“ zavrtá ruce do aktovky.

V tu chvíli pes vyskočí a chytne ho za rukáv bundy.
Začne zmatek.  Ruda ječí, děti utíkají a já se dívám. Z rukávu mu čouhá roztrhaná podšívka.

„Poštvala na mě svýho psa.“, ječí  Ruda. Běží pryč a druhou rukou si přidržuje roztržený rukáv.

„To není můj pes!!“ volám. Marně, neslyší mě.

A tak jdeme dál. Já a pes.

Sotva dojdu ke školním dveřím, tam  pes otočí a líně běží zpátky přes park.

„Mami, to bys nevěřila, co se mi dnes stalo.“ chlubím se matce sotva vejde do dveří.

Vyprávím jí příhodu se psem.

„ A mně ráno narostly křídla a nemusela jsem čekat v dopravní zácpě.“ směje se matka, skáče na jedné noze a sundává si kozačky.

Pokračování příště.