Lesy a hory Great Smoky Mountains jsou nádherné, voňavé a hrají všemi barvami. Odstíny zelené, které byste na malířské paletě nikdy nenamíchali, vám připomenou, že přírodu stvořila boží ruka a na plátně je nikdy tak dokonale zachytit nedokážete.
Indiáni, pro které je les alfou a omegou jejich života, mají spoustu tajemství, legend a zvláštních příběhů, které si za teplých, letních nocí u ohně vyprávějí. Je zajímavé, že tam, u praskajícího dřeva a pod zářící hvězdnou oblohou, dávají dokonalý smysl. A jakmile si je řeknete jen tak ve městě na ulici, za bílého dne, znějí hloupě a připadáte si jako blázen, který vypráví hlouposti.
(Danka Štoflová)
Lidé často váhají, co je účelem jejich bytí, kam patří a kde budou šťastní.
Indiáni říkají, že stačí pozorovat a vnímat svoje okolí, které vám různými náznaky ukáže, co je vaše cesta. Náznaky jsou však někdy tak mírné a tiché, že je v naší uspěchané době ani nestačíme zachytit a pojmout.
Já náznaky svého osudu nevnímala vůbec. Často jsem si říkala, proč jsem zrovna já potkala Tammyho. A proč naše setkání nemohlo být jen letmou epizodou, jednou z mnoha.
Nemohlo, já mám totiž na pravém boku mateřské znaménko ve tvaru a velikosti mexického dolaru.
Tomu se samozřejmě můžeme leda tak zasmát, jako správní znalci Kolalokovy limonády a parodie na westerny. Pravdou však je, že jsem to znaménko na boku měla už od narození, nikdo jiný v rodině ho neměl a bylo tvořeno shlukem pih, zvláštně sestavených do dokonale kulatého tvaru. Nikdy jsem si ho moc nevšímala, prostě tam bylo.
A pak v New Yorku, na zemi Tammyho předsíně, kde jsme se rychlostí blesku svlékli, porazili dřevěný stoleček, vratce balancující na jedné nožce, do vlasů se mi zamotal kouřově šedý lapač snů, zavěšený na lustru a my nic z toho nevnímali, protože jsme se líbali jako blázni, stala se zvláštní věc.
Tammy, klečící na koberci, nahý a dokonalý, roztáhl do široka své dlouhé ruce. Orel bělohlavý, vytetovaný pod jeho prsy, na mě upřel ostrý pohled a bílá pírka na konci jeho křídel se jemně zavlnila.
A mě prudce píchlo na pravém boku.
Ne, že bych to nějak zvlášť vnímala, protože jsem v tu chvíli měla jiné starosti, a právě jsem vypínala svoji hruď, sice nepotetovanou, zato obdařenou hodně plnými prsy. Nevím, kde v tu chvíli píchlo Tammyho, ale zíral na mě jako na bohyni, a pak ještě šokem mírně pootevřel ústa.
Ráda bych vám řekla, že to bylo kvůli mým prsům, ale není to pravda. Tammy už pár pěkných prsou samozřejmě viděl, ale co ještě neviděl nikdy, bylo mateřské znaménko na mém boku.
Což jsem v té době naštěstí nevěděla, a tak jsem si úžasně a rozmarně lebedila v pocitu, to čumíš, co? Věř mi, hochu, že na česká prsa nezapomeneš nikdy.
A pak jsem svoje prsa přiblížila k Tammyho hlavě, jemně jsem zatlačila na jeho ramena a položila ho na koberec, kde jsem mu divoce a navždy, vtloukla do hlavy, že my, české holky, máme taky úžasné boky a nebojíme se je použít.
Tyhle prchlivé blbosti vám vyprávím proto, abyste viděli, jak jednotliví aktéři stejné události, odlišně vnímají její průběh.
Tammy, samozřejmě moje prsa zaregistroval, není blbý, ale pak jeho pohled spočinul na skvrně, rozprostírající se na mém boku. A vzpomněl si na jeden příběh, který se stal, když byl ještě malý kluk.
Indiánští chlapci se v té době věnovali jedné, ne příliš bohulibé činnosti, a to tajnému pozorování žen a dívek, které se chodily koupat do jezírka v lese. Tato činnost chlapcům radostně naplňovala mnoho letních večerů a vzápětí i nocí, kdy prožívali nádherně vlhké sny.
Bohužel, omámeni ženskými těly a pocitem, že už to takhle zůstane navždy, začali být málo ostražití a dívky je načapaly. Skončilo to honičkou po lese a důkladným výpraskem.
Tammyho, chytila za cíp blůzy za krkem Ayra, žena rychlá a s rukou tak pádnou, že si to chlapec zapamatoval na zbytek svého života. Byla to matka současného šamana, měla hezky plnou postavu a vlasy dlouhé až do pasu.
Když chlapce na zemi řezala hlava nehlava, ten se v zoufalství zachytil její haleny, dlouhé až ke stehnům, a po celé délce ji roztrhnul. Odhalil tak nejen tmavě růžovou bradavku, ale i hladké tělo, které mělo na pravém boku kulatou skvrnu, rozprsklou a tvořenou záplavou pih.
Žena zalapala po dechu. Pak chlapci vlepila facku přes celý obličej a naprosto nepochopitelně řekla: „Až tohle příště uvidíš, bude to tvoje žena.“
A odkráčela do lesa, držíc si oděv jakžtakž pohromadě, aby nebudila pohoršení lesní zvěře.
Tammyho tvář pálila tak silně, až si ji musel několikrát promnout. Ale stálo to za to!
Tu tmavou skvrnu měl stále před očima, ale macatou, tmavou bradavku ještě víc.
Jasně, že až příště uvidí bradavku, bude to jistě jeho žena. Kdo jiný taky!
Nyní, v New Yorku, na prošlapaném koberci své předsíně, spatřil oboje, a události se mu propojily. Nechápal, jak na ten večerní výprask poblíž indiánské rezervace mohl zapomenout.
Bradavek už viděl spoustu. Měly různé tvary i zbarvení, ale nikdy je neviděl ve společnosti znaménka kulatého tvaru na pravém, ženském boku.
Jak si tak usilovně přemýšlející ležel pode mnou a já se slastně vrtěla do všech směrů, náhle mu naskočilo v hlavě to, co tenkrát slyšel. Bude to tvoje žena!
A vyděsil se tak příšerně, až vykřikl a já se usmála, labužnicky jsem zavrtěla zadkem a řekla si: „Jóó, jsem prostě dobrá!“
A tady vidíte, že je vážně dost s podivem, že to ženy a muži spolu vůbec dají dohromady a pokusí se o soužití, neboť jejich vnímání a myšlení, je naprosto odlišné a úplně mimo mísu.
My s Tammym jsme se přesto všechno vzali, a jednoho večera, to už jsme měli naši dceru Anežku, malou a batolící se na vratkých nožkách, navštívili jsme teepee šamana, aby holčičce indiánsky požehnal do jejího nového života a zbavil ji tak zlých duchů, samozřejmě zděděných po své české matce.
Děvčátko však řvalo jako protržené a nehodlalo se svých zlých duchů jen tak lehko zbavit.
Tradice praví, že se dítěti sundá vrchní část oděvu, aby se odhalila kůže, která se pomaže a poklepe bylinkami, namočenými v různých léčivých lektvarech.
Anežka, pevně rozhodnutá si své divoké džiny ponechat navždy, vytrhla šamanovi bylinky z rukou a vztekle s nimi praštila o podlahu. Šaman, očividně dost nakrknutý, sehnul se k zemi, kde vzápětí zkameněl.
Holčička v tu samou chvíli jako na povel zmlkla a v teepee se rozhostilo naprosté, po řevu nepřirozené, ticho.
Šaman si klekl na koleno a prsty jemně přejel po jejím pravém boku, kde se nacházelo kulaté, mateřské znaménko, sestrojené z rozprsknutých, miniaturních pih.
Vstal a přistoupil ke mně. Já okamžitě o krok ucouvla, protože jsem nečekala nic dobrého, když jsem matka evidentně rodilého satana.
Ale vysoký muž mi vyhrnul oděv na pravé straně těla, a dokonce se ohnul, aby lépe viděl. Naskytl se mu pohled na moje znaménko, nikoliv krásy, a překvapeně vydechl.
Pak si vysoukal svoji bohatě vyšívanou blůzu a ukázal mi svůj pravý bok. Byla na něm naprosto stejná skvrna, kterou jsem měla já i moje vyšinutá dcera.
Ta se však, momentálně proměněná v normální dítě, přišourala k šamanovi a pečlivým zrakem obhlédla, co že nám to ukazuje. Přejela mu po znaménku baculatými, dětskými prstíky a česky řekla: „Aky má.“
A tehdy jsem prvně slyšela příběh, dávný a zaprášený, o dívce jménem Anaki, prapraprababičce šamana, která vyběhla z indiánského stanu právě ve chvíli, kdy za ukrutného řevu do vesnice vtrhli vojáci, stříleli po všem, co se hýbalo a pro jistotu ještě všechno dokonale a do mrtě zapálili.
Na vyprahlé zemi se hromadila mrtvá indiánská těla, žen, dětí a starců, zatímco muži bojovali do posledního dechu.
Voják, mladý a blond, s blankytně modrýma očima, zamířil na Anaki a vypálil ránu z pušky. Dívka se svalila do trávy a vytřeštila oči do zářícího, teplého slunce. Chytila se pevně za bok, aby pak nevěřícně zírala na prsty, obarvené sytě rudou krví.
Anaki však nezemřela a polomrtvá se probrala do ztichlé, tmavé noci, plné beznaděje a zoufalství.
Její otec, šílený strachem, ji jako jedinou přeživší z rodiny, v náručí odnesl do lesa, kde jí vyjmul kulku, ránu ošetřil a svolal všechny mocné duchy lesa. Část své šamanské síly, která povstala z čisté přírody a ku prospěchu všemu živému, vložil do střelné rány na boku své téměř mrtvé dcery. Jedinému živému následovníku svého šamanského rodu.
Rána se dívce stáhla a zacelila, ustálila se do dokonale kulatého tvaru naplněného kapičkami rozprsknuté krve.
„Nechť je tahle rána, připomínkou pro všechny generace našeho rodu, aby nikdy nezapomněly, čím jejich předkové prošli, co museli ztratit a obětovat pro svoje právo na důstojný život. Tahle rána bude navždy znamením, kam patříme, co ovládáme a že nikdo z nás, nebude nikdy tím posledním.“
Skvrna na boku, trvalé znaménko připomínající schopnosti a historii šamanského rodu, se objevovala nahodile, a ne u všech potomků. Jen u těch, kteří měli dar.
„Takže já mám dar? Že jsem si toho nikdy nevšimla.“, pronesla jsem tiše a podívala se udiveně na šamana.
„Ano, ty totiž vidíš.“, řekl a dýchl mi na čelo.
A já si uvědomila, že mi vlastně nechce říct, že vidím, ale že vnímám. Vnímám jinak a více, než je obvyklé, a to odjakživa. Vnímám lidi, jak se cítí, vnímám zvířata a stromy i hvězdnou oblohu. A přenáším to na malířské plátno.
Podívala jsem se na svoji malou dceru, která se na mě dívala nezvykle dospělýma očima.
Dnes, když je jedním ze správců národního parku, jediným zaměstnáním, které naplňuje její indiánské hodnoty a kde může použít svoje schopnosti, myslím si, že svůj dar využívá dobře.
Chrání totiž to jediné, co k indiánům navždycky patří. Les a přírodu.
A když se v horách nebo v lese ztratí člověk, Anežka se buď usedavě a hlasitě rozpláče, a pak všichni ví, že turista je bohužel mrtvý a hledají už jen jeho tělo. Anebo si Anežka pevně zaváže boty, zaposlouchá se do zvuků lesa a řekne: „Pojďte!“. A přesně ví, kde hledat. Ona totiž vidí.
Já si myslím, že moje skvrna přesně věděla, kam jít. Nezalekla se dálek, překážek ani cizích krajů.
Šla totiž za svými.
Howgh.
