Středa 22. března 2023, svátek má Leona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 22. března 2023 Leona

36 stehů ve tváři

8. 11. 2022 8:25:27
Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žili jsme v New Yorku a pak Tammy projevil přání, odstěhovat se na půdu Čerokézů v Severní Karolíně. Naštěstí jsem za sebou měla dětství, díky kterému přežiji všechno

Paměť je zvláštní věc. Je to schopnost centrální nervové soustavy uchovávat a používat informace o předchozích zkušenostech.

Já si ale myslím, že paměť je pěkná mrcha.

Už od dětství se mi stává, že poslouchám nějaký příběh a moje fantazie automaticky doplňuje hluchá místa v ději, nebo ho sama zajímavě dokončí. A pak se všechno úhledně poskládá, vyžehlí, a v komíncích, pečlivě uloží do mojí paměti.

Alespoň to tvrdí moje matka a kroutí nesouhlasně hlavou, když jí vyprávím příběh našeho domu, ve kterém jsem vyrůstala. Tohle se nikdy nestalo. Ale stalo, akorát jsi to zapomněla, mami.

Teď, když už jsem dospělá, myslím si, že vzpomínky na stejnou událost pohledem dítěte a jeho rodičem, se zákonitě lišit musí.

A já mám výhodu, že mám emoční paměť. Pamatuji si naprosto zřetelně a přesně, co se kdy stalo, jak mě to zasáhlo a jak jsem se u toho cítila.

Vzpomínám si, jak mi byly čtyři roky a bydleli jsme ve věžáku v 10. patře. Moje matka mi z výšky balkónu ukazovala malou, třípatrovou kostku kousek pod námi, ve které budeme bydlet. Až se dostaví. Budu tam mít svůj pokojíček, jako velká holka.

Každý den jsem pečlivě sledovala, jak stavba domu pokračuje, jak dělníci provádí poslední dokončovací práce a nemohla se dočkat.

A pak jsem se stěhovali.

Byla jsem trochu zklamaná, že dům neměl výtah, jenom tmavé schodiště bez oken, umístěné v jeho útrobách. Jenže já věděla, že mě po výstupu do třetího patra čeká něco nádherného.

Lámaná, prosklená střecha, ve tvaru skleníku, která prosvěcovala poslední patro světlem přímo nadpozemským, a kde byl náš byt a další tři, v každém rohu jeden. Jinak byl celý dům pod námi tmavý, ponurý a strašidelný. Připadala jsem si jako v pohádkové, sluneční věži.

Vedle nás bydlela rodina Konečných. Měli jedináčka jako já, Petrušku. Teta Konečná byla sestřička na porodním oddělení v místní, velké nemocnici. Strejda Konečný byl kriminalista. Moje matka si dala prst na rty a zašeptala: „Tajný.“

Moc jsem tomu nerozuměla, ale pochopila jsem, že tahle informace je zřejmě tajná, a nikde bych ji neměla říkat. Což jsem samozřejmě nedodržela, a vyprávěla to všem dětem z okolí. Moje povaha už to tak zařídila, že neudržím žádné tajemství a když to vezmu kolem a kolem, vůbec nechápu, co tajemství je.

V dalším bytě měli dvě holčičky. Jedna pak se mnou chodila do třídy ve škole a byla moje úplně nejvíc, největší kámoška. Bratr její matky bydlel v západním Německu a každý měsíc jim posílal balíček se stavebnicemi Lego, voňavými kulatými žvýkačkami, gumovými medvídky, práškem na praní Persil, džíny a trička s obrázky, která jsme jim neuvěřitelně záviděli.

Jejich matka byla trošičku víc nepořádná a v jejich předsíni se kupily v každém rohu hromady prádla. Prý budou prát. Ale já si spíš myslím, že asi měli rozbitou pračku, protože různobarevné hromádky tam byly celoročně a měli je i v obýváku a v ložnici, kam jsme si, tajně, chodily zaskákat na velikou manželskou postel.

Katčin tatínek byl vysoký chlap, můj táta říkal pořez, a byl to Slovák, který mluvil zvláštně česky. Doma se moc nezdržoval a často křičel na tetu, proč je doma tak děsný bordel. Také hodně pil, děti se ho bály a pak si našel nějakou cizí paní a odstěhoval se pryč.

Katka mi pošeptala, že mi řekne tajemství. Trošku jsem se vyděsila, protože s tajemstvími nemám dobré zkušenosti, a bývá pak kolem nich často mnoho povyku. Ale ucho jsem zvědavě nastavila.

Její maminka prý byla na záchodě a měla zácpu, jenže tam seděla děsně dlouho a pořád tlačila a tlačila, až si vytlačila ze zadku konečník. Byla to příšerná bolest a musela si ho prstem zatlačit zpátky.

Nic příšernějšího jsem ještě nikdy v životě neslyšela.

Tohle tajemství mi přišlo tak děsivé, že jsem ho udržela. Ovlivnilo můj život nadobro a i dodnes, když sedím delší dobu na toaletě a čtu si, bojím se, že můj konečník vyjede ven. Představuji si ho od dětství jako vroubkovaného hada, dlouhého a svíjejícího se na dně mísy. Tady názorně vidíte, jaké vzorce blbostí si statečně nesete z dětství.

V posledním bytě na patře bydleli Hořavovi. Pan Hořava byl lékař, kožní a neměli ještě děti. Moje matka k němu často docházela do bytu, protože měla obličej, jako když se opalovala přes cedník. Nosila si domů velká balení mastiček, pihatá byla pořád, ale prý míň.

Teta Konečná od vedle, k nám často chodila na kafe. My s Petruškou, jsme si zalezly pod kuchyňský stůl a hrály si s nádobíčkem. Vařily jsme a krmily panenky. A hlavně poslouchaly.

Teta Konečná si usrkla kávy a potáhla z cigarety. „Máme na oddělení hroznej průser. Doktoři předepisovali těhotným ženám nějaké nové, speciální vitamíny. Hrozně dětí se rodí postižených. Je to tak příšerný, jsou tak zdeformované, že umřou buď hned na sále, nebo chvíli potom. A když ne, musíme s nimi třísknout o dlaždice a neprodlužovat jejich trápení.“

Zalapala jsem pod stolem po dechu.

Tady se zastavíme. Moje matka tvrdí, že tohle se nikdy nestalo. Teta tohle nikdy neřekla, není to pravda, a že neskutečně kecám.

Jenže já vím dobře, co jsem slyšela. Pamatuji si, jak jsme hned panenkám otočily ruce a nohy do protisměru a flákaly jsme s nimi o zem, a smály se. Dodnes se mi občas zdá o vykachlíčkované místnosti s nerezovými stoly. Leží na nich zdeformovaná novorozeňata, některým rostou z čela nebo z hrudníku ruce a děsivě křičí. Přijde teta Konečná, v bílém, naškrobeném, sesterském oblečku s čepečkem, vezme do každé ruky jedno dítě, a bouchne s nimi o dlaždice. Dětský křik utichne.

Moje matka kroutí nevěřícně hlavou.

„A o tom pánovi z přízemí to také není pravda, že?“

„Tak to už je vrchol! Nechápu, co všechno si ještě dokážeš vymyslet!“ Matka se chytí za srdce a přerývaně dýchá.

V přízemí byl jeden prázdný byt.

Vím to proto, že na oknech neměl žádné záclony a mohli jsme si o jeho zeď pinkat s míčem.

Na druhé straně domu jsme si pinkat nemohli. Bydlela tam starší, brýlatá paní, která po první ráně míčem o zeď, vylétla z okna jako čertík z krabičky a příšerně ječela, ať jdeme do hajzlu, že je po noční. Časem jsme vypozorovali, že paní dělá jenom noční a neměli ji rádi.

Život je ironik a za její neurvalé chování ji po právu potrestal. Když měla službu na úklid, někdo, nevíme kdo, vykonal velkou potřebu přímo pod schránkami. Ani se neutřel, takže hromada na zdi a na zemi byla nepřehlédnutelná a obrovská. Paní řekla, že to uklízet nebude, ať si to uklidí ten, kdo se tam vysral.

Když tam hovínka byla asi dva dny, domovní správa si za ní zašla a přikázala jí, že to uklidit musí, protože má službu. Jinak ji nahlásí.

S dětmi jsme přemýšleli, kam ji asi nahlásí. Je nějaký hovínkový úřad? A děsně jsme se smáli.

A pak se do prázdného bytu nastěhoval nějaký pán. Pověsil na okna zažloutlé, děravé záclony a tmavé závěsy. Petruška Konečná nám řekla, že je to trestanec, a že ho právě pustili z vězení. Říkal to prý její táta. Ten, co má tajné zaměstnání.

Jednou jsme si hrály s holkama na trávníku pod jeho okny, když se roztáhly závěsy a v okně se objevil muž. K oknu si přistrčil židli, nahý se na ni postavil a my prvně viděly, jak vypadá pánské přirození. Bylo velké, rudé, naběhlé žílami a mocně v něm tepalo. Muž si po něm v pravidelném rytmu přejížděl prsty a neustále zrychloval.

Druhou rukou nám ukazoval, ať jdeme k němu. Dovnitř.

Chvilku jsme se dívaly, protože to bylo zajímavé, ale pak jsme začaly děsivě ječet a rozeběhly se domů, kde jsme to nahlásily rodičům.

Otcové, začali okamžitě zvonit a bouchat na dveře trestancova bytu. Ale muž neotevřel.

Asi už nebyl doma.

Máma mi řekla, abychom k jeho dveřím a oknům vůbec nechodili. Že ten pán je nemocný.

Nemocný nám nepřipadal, ale raději jsem se jeho oknům vyhýbali. Stejně už jsme si tam s dětmi nemohli ani pinkat s míčem o zeď, teď, když už tam někdo bydlí.

Strejda Konečný řekl mému otci mezi dveřmi, že ten pán je pedofil. Nikdy jsem to slovo neslyšela, a ani ostatní děti nevěděly, co znamená.

Muž stoupal na židli v okně stále častěji. Časem jsme si zvykli a házeli mu do oken, směrem k jeho tepajícímu přirození kamínky a smáli jsme se.

Jenže pak chtěl zatáhnout do bytu jednu holčičku z prvního patra, a ta řvala tak příšerně, že už se to déle nedalo tolerovat.

Otcové ze všech pater, neuvěřitelně nakvašení, si to šli s mužem vyřídit. Nebude děsit naše děti přece.

Tentokrát nemocný muž dveře otevřel.

Otec přišel domů zpocený, rozrušený a měl rozcuchané vlasy. Matka na něj vyděšeně zírala. Co se stalo? „Už dá pokoj! Domluvili jsem mu.“ Řekl otec a měl divoký výraz v očích.

Několik dní se závěsy na oknech spodního bytu neroztáhly.

A pak jsme šli jednou ze školy a na chodníku před domem stála černá dodávka. Havrani.

Nakládali na lehátko cosi, zabalené v černém, plastovém pytli. Na parkovišti stál také žigulík Veřejná bezpečnost. Něco se stalo.

Paní, co dělá pořád jen samé noční, kouřila z okna. „Nechoďte tam, barák je zavřený, nikoho sem nepustí, ani ven. Ten úchylák od vedle se oběsil. Visel tam už kolik dní a kdyby na chodbě nebyl smrad jak z pavilonu opic, nikdo by ho snad ani nenašel.“

Bylo nám ho docela líto, otcové mu domluvili asi důrazně.

Často jsem lítostivě koukala do oken, s děravými záclonami a představovala si jeho rychle se kmitající ruku v rozkroku. Ten magor, nám dětem prostě chyběl.

V domě zavládl klid.

Naštěstí netrval dlouho a jedno odpoledne, když jsme se vraceli z družiny, valila se domem proudem voda seshora po schodech, až do přízemí, kde vytvořila veliké jezero. Tlakem vyvalila sklo ve dveřích, zatopila trávník a okolí domu.

Dva hasičské vozy odsávaly potopu pomocí látkových hadic a my děti jsme se po nich válely a skákaly. Hořavovým praskla voda v hydrantu, před jejich bytem. Ještě nikdy jsem tolik vody neviděla.

Skla ve vchodových dveřích byla škoda.

Bylo tam, úplně nové, teprve dva dny.

Vysklil ho obličejem Tomáš Turčan, když mě honil, po plivanci, skvěle umístěným do jeho dlouhé patky. Dohonil mě těsně před domem, já rychle vběhla do vchodu a prudce přirazila dveře. Chlapec jimi prošel a dodnes má na mě vzpomínku, v podobě 36 stehů ve tváři. Když jsem se s ním pak, už jako velká holka, pusinkovala, dovolil mi po hrubé jizvě přejíždět prsty.

Musím říct, že Tomáš nikdy neřekl, jak se to stalo a uchránil mě tak před prvotřídním výpraskem proutkem, nástrojem to oblíbeným, milovaným, patřícím mé sadistické matce.

„To není pravda, dostávali jste jen, když jste si to zasloužili. A bylo to pořád lepší, než abych vás mlátila rukou! Ty svoje děti nemlátíš, a koukni, jak to vypadá.“ Durdí se matka.

Otec mě pořádně zmlátil jenom jednou.

Ve vedlejším domě bydlela zvláštní rodina. Měli devět dětí, a byli sociální. Nevěděli jsme přesně co to znamená, ale děti chodily špinavé, neumyté a měly pořád hlad.

Jejich táta jezdil náklaďákem a byl pěkný rapl. Doma děsně řval a všichni v baráku se ho báli. Mlátil nejen děti a manželku, ale i každého, kdo se mu znelíbil, což bylo natošup. Seděl prý i v kriminále.

Jedno z jejich dětí, po mně chtělo půjčit moji novou, žlutou skládačku, kterou jsem dostala k Vánocům, a na které jsem pyšně kroužila po hřišti. Ani náhodou, nepůjčím!

Sociální sourozenci, výtečná partička, mi kolo sebrala a nejstarší sestra se začala projíždět po hřišti. Zařvala jsem na ní, že je svině a ona mi odvětila, že moje máma je kurva.

Sebrala jsem ze země kámen a na to, jak děsně levá jsem, povedla se mi parádní trefa. Sestřelila ji z kola a rozbila hlavu. Rychle jsem kolo sebrala a utíkala domů.

Doma jsem si rozložila učebnice a k údivu obou rodičů, pečlivě nacvičovala počty.

Rapl z náklaďáku začal zvonit dole na náš zvonek. Otec vykoukl z okna. „Pojď dolů hajzle, dám ti do držky, ta vaše malá kráva, rozbila naší holce palici!“

Otec se na mě vyčítavě podíval a matka nevěřícně zamrkala oběma očima současně.

„Je to pravda?“

„Ona mi ukradla kolo a řekla, že moje máma je kurva!“

Otec zalapal po dechu. Popadl mě za ruku, a tak, jak byl, v trenýrkách z kosmického materiálu, s kapsičkou na zadku, seběhl tři patra dolů a já za ním vlála.

Venku před vchodem čekal rapl, pevně svírající za ruku dívku, s dramaticky zakrvácenou tváří. Na hlavě měla drobnou ranku, která už téměř nekrvácela.

„Koukni se, co ta vaše udělala!“ Zařval rapl.

„Ta vaše tý mojí řekla, že její máma je kurva!“ Zařval otec.

„Cooo....je to pravda?“ Rapl zatřásl dívčinou rukou až se celá roztřásla.

„Ona ale řekla, že jsem svině!“ Nezaváhala ani vteřinu.

Otec mě zvedl za ruku do vzduchu a před hloučkem přihlížejících, mi potupně seřezal zadek, co se do mě vešlo.

Zakrvácená dívka se rozchechtala.

Rapl ji také zvedl za ruku do výšky, a naprosto stejně jí seřezal zadek nespočtem ran, a zbylo jí dost i na záda.

Oba zpocení raplové nás postavili na ztichlý chodník, kde okounějící děti ani nedýchaly.

„Tak a je to vyřízený! A domů!“ Zavelel pan Bálin, podal mému otci ruku a odkráčel spokojeně domů.

Otec se zasměje „Jo, to je pravda. To si pamatuji. Akorát, že to o tý kurvě jsi jí to řekla ty!“

„Vy jste neuvěřitelný! Nepamatujete si vůbec nic.“

Urazím se a na jazyku spolknu hořkou myšlenku na to, jak tomu úchylovi vlastně tenkrát vůbec domluvili. Na sebevraždu to bylo prý moooc divný, říkala Petruška Konečná.

A její táta, to přece musí vědět.

Paměť je zvláštní věc. Někdy je milosrdná, někdy plachá a někdy je přesná jako sekyra. Ať padne, kam padne.

Moje matka se zhluboka nadechne a usměje se. „Důležitý je, že jsi měla hezký dětství.“

Taky si myslím, mami.

Howgh.

Autor: Danka Štoflová | úterý 8.11.2022 8:25 | karma článku: 46.41 | přečteno: 9283x

Další články blogera

Danka Štoflová

Jizva od Mackieho Messera

Vdala jsem za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Než jsem ho v New Yorku poznala, protloukala jsem se jako začínající malířka, často měnila bydliště a spolubydlící. Potkala jsem spoustu lidí a vyslechla jejich sny.

21.3.2023 v 9:51 | Karma článku: 35.84 | Přečteno: 1503 | Diskuse

Danka Štoflová

Dvouvaginální Fran

Vzala jsem si Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Seznámili jsme se v New Yorku, a tak nějak jsem tušila, že Tammy byl dost divoký. O některých historkách by se zkrátka mělo mlčet. Ale nikdy se to nedělá a je to dobře.

16.3.2023 v 9:44 | Karma článku: 44.84 | Přečteno: 8634 | Diskuse

Danka Štoflová

Švédská trojka

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Seznámili jsme se v New Yorku, kde jsem se chtěla stát slavnou malířkou. Což se nestalo, zato jsme vystřídali pár bytů a úžasně se sžili. Víte, co je švédská trojka?

7.3.2023 v 12:37 | Karma článku: 46.23 | Přečteno: 15960 | Diskuse

Danka Štoflová

Jak jsem viděla satanistický obřad - aneb "Skvělá práce u Moše"

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Poznali jsme se v New Yorku, kde jsem se snažila prosadit jako malířka. Ale než jsem Tammyho poznala, prošla jsem pár zaměstnání, na které bych raději zapomněla.

22.2.2023 v 15:16 | Karma článku: 45.32 | Přečteno: 7051 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jakub Kouřil

Škrpál

Do chrámu se vcházelo jedině naboso. Modlili se tam chudáci, co neměli ani kapsy, i boháči ve zlatých šatech.

21.3.2023 v 17:50 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 80 | Diskuse

Karel Trčálek

Špína pana Ladislava Větvičky

Známý myslitel Ladislav Větvička se už mnohokrát ostře vyjádřil na adresu fialového hnusu, který nás měl zatáhnout do války na Ukrajině

21.3.2023 v 16:46 | Karma článku: 25.66 | Přečteno: 540 | Diskuse

Lukáš Burget

Arogantní policie versus Železný charakter

Moderátor Jakub Železný z České televize by si po nedávné smrti jeho bratra zasloužil shovívavost a nebylo by vhodné, aby si z něho blogeři po jeho extempore s policií utahovali. Ano, nebylo, kdyby to udělal poprvé...

21.3.2023 v 15:41 | Karma článku: 41.76 | Přečteno: 3355 | Diskuse

Jiří Turner

Nejste dobrý Čech!

Máte pocit, že bychom měli různě vnímat velmi podobné události jen proto, že se s odstupem 85 let netýkají našeho státu, ale státu sousedního? Dobré podněty k zamyšlení a prozření můžeme nacházet i v literatuře a filmu.

21.3.2023 v 12:13 | Karma článku: 13.66 | Přečteno: 322 | Diskuse

Jozef Varga

81 rokov od prvého transportu Židov zo Slovenska

Prvý transport s tisíckou mladých 18 - 35 ročných židovských dievčat bol vypravený z Popradu 25.marca 1942 s tým, že idú za prácou. Týmto dňom začala prvá etapa deportácie Židov zo Slovenska do táborov smrti, ktorá trvala do...

21.3.2023 v 12:05 | Karma článku: 9.20 | Přečteno: 114 | Diskuse
Počet článků 97 Celková karma 44.83 Průměrná čtenost 6435

Mávla jsem proutkem, pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

A můžete se už těšit:

https://www.kosmas.cz/knihy/518955/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Meteoroložka Honsová: Letos bude extrémní počasí, zapíše se do historie

Premium Meteoroložka Dagmar Honsová je přesvědčená, že letošní rok určitě přinese mnoho zajímavých a zřejmě i extrémních...

Ukrajinská pobřežní obrana zničila plány na vylodění u Oděsy

Flotila ukrajinského námořnictva dostala na začátku ruské invaze na frak, ale její „suchozemská“ pobřežní obrana...

Herec Gene Hackman se po letech ukázal na veřejnosti

V důchodu je už skoro dvacet let. Svůj poslední film Starosti starosty natočil v roce 2004. Herec Gene Hackman (93) se...

Hrozí ekonomický kolaps? Analytici varují před Minského momentem

Selhání bankovních institucí, otřesy na finančních trzích a pokračující nejistota zvyšuje podle mnohých odborníků...

Německé platy v nedohlednu. Známe sedm důvodů, proč Češi berou míň

Ekonomové už desítky let propočítávají, kdy české mzdy doženou ty německé. Rozdíly mezi oběma státy přetrvávají a...