Ráda bych vám řekla, že jsem ušlechtilá. Ale není to pravda.
Mám jako každý, spoustu špatných vlastností, i když o některých bych zrovna neřekla, že špatné jsou.
A to je ten kámen úrazu.
V rodině mé matky se některé lidské vlastnosti specifikují neobvyklými a zcela nepřeložitelnými názvy.
Například: potměchuť /chodí žrát v noci?/, lízopérka /má vystřelovací jazyk?/, ohrndíra /zasypávač jam?/, vořežprut /zahradnický pomocník?/, čudla /chorvatsky mladá a krásná?/, přizdisráč /vykonává rád potřebu venku?/, anální speleolog /lékař na kolonoskopii?/, mrďoch /Mr.Ďoch?/, synsvéhootce /těžká, genetická vada?/, jouda /soused z obou stran/, škrkavka /střevní hlístice, způsobující záněty očí?/, hnízdilka /lpí na hnízdě?/ a pinda /konžsky arašíd?/
Použití těchto slůvek, ušetří dalekosáhlé popisy jednotlivých činů a nevhodného chování, aniž by kohokoliv nechalo na pochybách, jaký ten člověk je.
Moje teta silně potáhne z cigarety a podívá se z okna: „Ta pinda, co si vzala Machotu, je pěkná hnízdilka.“ /Překlad: U domu stojí tři stěhováci a mají plná auta/. „Ona nosí jenom pičikrytky a ten jouda je z ní na větvi.“ /Překlad: Žena nosí velmi krátké sukně a svého muže ovládá/.
Já mám zvláštní dar, že své muže ovládat nedokážu. Tedy alespoň ne tak, jak bych si přála. Což znamená, sladce se usmívat a doufat, že můj muž zcela pochopitelně a automaticky vycítí, co a jak bych si přála a co ne.
„Musíš mu říct na rovinu, co a jak bude, chlap náznaky nechápe.“ Poradila mi matka a moudře pokývala hlavou. „Mluví ze mě mnohaletá zkušenost, chlapi jsou blbí, nedovtípí se vůbec nic. Pochopí jen jasný příkaz, jako na vojně. Jsou na to zvyklí.“
Zřejmě jsem však do ruky dostávala jenom samé zvláštní exempláře, protože tahle taktika se nejenže neosvědčila, ale naopak vyústila ve spoustu hádek. Anebo nebyli na vojně.
(Danka Štoflová)
A tak jsem se stáhla a vložila do mužů ten nejkrásnější lidský postoj na světě, důvěru.
Důvěru v to, že muži sami nejlépe vědí, jak se mají chovat a co dělat.
Pravdou je, že myšlenky na násilné trestné činy, vraždu a krvelačné týrání, mě napadaly velice často, ale včas, za použití veškeré síly své osobnosti, jsem je zaplašila.
Však také sama důvěra, je jen sázka na nejisté chování druhých a je to látka velmi těkavá.
Těkat jsem začala jedno červnové ráno. V New Yorku se udělalo nádherně teplo a já bydlela v Tammyho bytě teprve druhý týden. Uděláme si snídani na malé terase. Ať vidí, jak jen život se ženou může být krásný.
A právě, když jsme si nesli kávu ven a usedali do proutěných křesílek, z vedlejší terasy se ozvalo: „Ahoj Tammy, máš se?“
Tammy trošinku ztuhnul v obličeji, ale pak se otočil za hlasem. „Ahoj Mandy, skvěle, co ty?“
A slovo Mandy řekl tak medově, až jsem přestala být na pochybách, kdo Mandy je, anebo byla a strachy mě příšerně rozbolelo břicho.
Navenek jsem se na Tammyho povzbudivě usmála a před očima se mi mihl prchlivý záblesk dlouhovlasého muže, visícího za nohu z balkónu, prosícího, marně, o milost.
Tak Mandy.
Mandy byla krásná, ale tak krásná, jak jen žena se jménem Mandy může být, a já si připadala jako malá pinda, vořežprut a čudla zároveň.
Žena z vedlejší terasy na sobě měla miniaturní bikiny. Jen velice zběžně a zbytečně, zakrývaly bradavky na umělých, dokonale kulatých prsou, poněkud nepatřičně se vyjímajících na vyhublém hrudníku. Měly na sobě motiv třešniček. Ty bikiny, ne prsa.
Prdelku měla malinkatou, asi jako sedmiletá, a já jsem takovou neměla nikdy.
Byla vysoká, snědá, s velice krátkým sestřihem a dlouhou patkou, laškovně padající přes pravé oko.
Na rozkládací sušák v rohu terasy právě věšela prádlo, miniaturní kalhotky z provázků, růžové podprsenky s vypolstrovanými košíčky a džíny tak malinkaté a úzké, že by se do obou nohavic vešla jedna moje ruka, a víc nic.
Cítila jsem, zcela jasně a neochvějně, že Tammyho jistě nebudu mít nadlouho. Když má takový výběr.
Je to jako kdyby přišel k nám do cukrárny a tam stály vyrovnané v řadě křehké, vytáhlé, orosené, tmavé špičky s nadýchaným krémem uvnitř, rozkošně polité čokoládou. A vedle nich se krčily lesklé, zpocené, do široka usazené věnečky z odpalovaného těsta, s těžkým, pudinkovým krémem přepadávajícím do stran. Co si asi vybere, aha?
Navíc je to na první pohled lízopérka.
„Můžeš se večer stavit, mám volno.“ Pronesla tak sladce, až jí tmavá čokoláda smyslně v čůrcích stékala dolů, na piškot.
Je snad pitomá? To mě nevidí?
Podívala jsem se nevěřícně na Tammyho, to mě jako nepředstaví?
Jenže Tammy se hlasitě zasmál a napil se z hrníčku. Hlavou mi prolétlo, zda je to káva od Žida nebo ze Spolku. Nápad Maryši mi najednou nepřipadal až tak zvrácený.
Dodnes, po mnoha letech manželství si říkám, že kdyby Tammy uměl doopravdy číst myšlenky, jak se o indiánech říká, nikdy si mě nevezme.
Tammy mě pohladil po tváři. „To nic, to nic není, to je jenom kamarádka.“
Kamarádka si zapálila cigaretu, rozkašlala se jako ovčácký pes a sundala si horní díl bikin.
Podívala jsem se na hodinky. „Už máš nejvyšší čas běžet, jinak nestihneš tu schůzku.“ A zaclonila jsem Tammymu výhled z terasy.
„Jo, to máš pravdu.“ Tammy vyskočil z křesílka a písknul na Mandy. Ta se postavila.
„Ahoooooj“ Zavolal na ni můj, brzy už kamarád, a rozpustile jí zamával.
Mandy mu zamávala stejně vehementně, až se jí bradavky roztřásly ze strany na stranu.
Málem jsem se svalila.
Tak takhle by to nešlo.
A vyřešila jsem to tak, jak jsem byla zvyklá řešit všechny svoje problémy s muži, takže jsem Tammymu neřekla vůbec nic.
Zato jsem si u známého, co má reklamní agenturu, vyprosila vysoké kusy neprůhledného plastu, a přidělala je na zábradlí terasy. Namalovala jsem na ně, věrně a plasticky, nádherné lesy, s různorodými stromy a ptáky, a vytvořila tak náladu neochvějně relaxační, příjemnou a nadpozemsky klidnou.
A hlavně, nebylo vidět na vedlejší terasu.
Jenže Mandy se nehodlala vzdát jen tak lehce, a večer u nás zazvonila.
Oblečená byla do šatiček neskutečně krátkých, až jsem si myslela, že si zapomněla vzít kalhoty ke tričku.
Nohy měla tak dlouhé, že by je pánbůh mohl s klidem použít na vytvoření dvou osob průměrné výšky, kdyby chtěl, jenže on nevím proč, často nechce, a třeba jen u mě, asi z legrace, použil pouze poloviční míru, než bylo obvyklé.
Kotníky, úzké a křehké, vypadaly, že by se zlomily jako zmrzlý stonek květiny, jen kdyby si přehodila nohu přes nohu.
Což také udělala.
Nožky v černých punčochách se kinklaly těsně před Tammyho židlí v kuchyni, a ten na ně zíral jako pes na dveře řeznického krámku.
A také nás představil. Mandy na mě povýšeně shlédla dolů a řekla: „Je milá, že?“
Což jsou slova, která používáte, když nevíte, co říct, a nechcete člověka urazit.
A předala Tammymu plastovou krabičku. Plnou jídla.
Mandy totiž pracovala jako servírka v prvotřídní restauraci, do které jste na objednání dostali termín za tři měsíce, a lidi jako my, nikdy.
„Přinesla jsem ti soté z jelena, s mandlovobrusinkovými obláčky a kaštanovým pyré. Je bezkonkurenční.“ A zapýřila se, jako by ten kulinářský zázrak vařila ona sama.
Tammy otevřel krabičku a láskyplně hleděl na její obsah.
V sobotu ti udělám svíčkovou a padneš, ty, soté z jelena. Pomyslela jsem si.
Mandy u nás zvonila téměř obden a pokaždé měla v pěstěných rukou krabičku.
Moje máma by jí milovala. Plastové krabičky, které mi s jídlem dávala ona, mizely nenávratně a navždy, v bermudském trojúhelníku mojí kuchyňské linky, anebo se zázračně vypařilo alespoň jejich víčko. Mandy zřejmě doma obsluhovala výrobní linku plastových krabiček a netrvala, nikdy a otravně, na jejich potupném vrácení, kterého jsem stejně nebyla schopna.
Také jsem se zapomněla zmínit, že v krabičkách byla vždy pouze jedna, jediná, ani o fous víc, porce.
No nedá se nic dělat, Tammy, zřejmě ti bude muset přestat chutnat. Pomyslela jsem si, a samotnou mě překvapilo, jak dobře to zní. Neudržela jsem se a ďábelsky lstivě jsem se rozchechtala.
V Americe jsem s sebou samozřejmě měla, jako nezbytnou součást lékárničky, rtuťový teploměr.
Hochu, budeš obětován dobrému úmyslu a tvoje rozpustilé, kovové kuličky poslouží jako konec přátelství s Mandypindou.
Otrava rtutí se projevuje silným třesem, zánětem dásní a převrácením spánkového cyklu.
Jenže, než jsem vůbec stačila teploměr najít, a zjistit si něco o rtuti, jako třeba to, že po požití rtuťových kuliček se nestane absolutně nic, Mandy mě překvapila.
Když večer zazvonila, měla v rukou krabičky dvě. Na jedné byla nálepka T a na druhé D.
Tammy ještě nebyl doma, a mně lépe voněla krabička pro něj. Nálepky se jmény jsem vyměnila a s chutí se najedla. Snad se to půjde dát s Mandy nějak vydržet.
K ránu se Tammy silně zpotil a jeho pot vydával příšerný zápach. A potom nastal koncert.
Začal jemným sólem na housle neboli zvracením, mírným a lehkým, které se za doprovodu žesťových nástrojů průjmu, změnilo v prudké mlácení na tympány, hlavou o prkýnko. Jelikož se nevědělo dopředu, který z nástrojů převezme prim a sólo, stal se tento koncert potupnou přehlídkou rychlé výměny koncovek těla, tu a tam ledabyle namířených do toalety i mimo ni.
Tammy potřeboval moji pomoc, a při výměně již třetích kalhot od pyžama se náš vztah, stal více než důvěrný. Vzpomněla jsem si na svoji babičku, která říkávala: „Už před sebou prdíte? Tak to už bude vážný vztah.“
Náš vztah se této noci stal velmi vážným, a nemyslím si, že by mohl být ještě někdy vážnější.
Tammy v předklonu, jako slepec, nahmatal moji ruku a silně ji stiskl.
„Miláčku, zhasni! Nechci, abys viděla umírat indiána." A potáhl statečně nosem.
Zachechtala jsem se a přidržela mu dlouhé vlasy na zádech, aby si je nepozvracel.
Bylo mi jasné, že tento jedinečný zážitek byl určený pouze pro mě. Ráno si na Mandy došlápnu, na mrchu jednu.
Jenže Mandy ráno doma nebyla. A ani odpoledne, ani večer, ani druhý den, a ani za týden.
A pak u nás doma zazvonila policie. Hledali Mandy. Dlouhodobě prý trávila manželku majitele restaurace, krabičkami pro ni připravenými v restauraci. Také pár hostů, které mělo s Mandy drobný rozkol, navštívilo lékaře s vážnými, trávícími obtížemi.
Zastyděla jsem se. Mandy byla stejná bestie jako já, akorát to dotáhla do zdárného konce. Na rozdíl ode mě, která zůstává uvězněná pouze v hranicích své bezbřehé fantazie. A její poslední krabička, byla takovým lehounkým zamáváním kapesníčku na rozloučenou.
Tammy zavrtěl hlavou. Nikdy by to do ní neřekl, absolutně to nechápe. A proč vůbec chtěla trávit jeho?
„Byla to zkrátka bestie. A ty jsi jí na to nalítnul.“ Pronesla jsem moudře. „Na ženský si vůbec musíš dávat pozor.“ A samotnou mě pobavilo, jak skvěle podlá jsem.
„Spíš bych si tipnul, že se pokusí otrávit tebe.“ Pokrčil rameny.
Za pár dní se do bytu po Mandy nastěhoval další nájemník. Akorát jsme nevěděli kdo.
Jestli to bude zase nějaká Mandy, tak se vážně zabiju.
Jenže v sobotu ráno, se otevřely dveře vedlejší terasy a vstoupil na ni ebenově černý muž, tak sošný a dokonalý, až jsem otevřela pusu a několik minut ji nemohla zavřít. Adonis.
Plastové desky s namalovaným lesem, zdobící naše zábradlí, šly dolů a pracně jsem je odmontovala. „Stejně už sem nefouká.“ Vysvětlila jsem Tammymu.
Tammy se na mě díval podezřele vážně a po očku sledoval Jamese, přátelsky na nás mávajícího, jen v upnutých boxerkách, s hodně vypouklým předkem.
„Stejně bychom si měli najít něco většího, s lepším výhledem.“ Usrknul kávy a zadíval se do okolních domů, těsně přimknutých k sobě. A rozprostřel na stole realitní přílohu newyorkských novin.
Ani bych neřekla,Tammy. Tak hrozné to zase není.
A tady vidíte, jak rychle se názor člověka, dokáže těkavě změnit.
Howgh.
