Pátek 30. září 2022, svátek má Jeroným, Ráchel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 30. září 2022 Jeroným, Ráchel

Šaman na mě ukázal prstem a řekl: "Magora!"

22. 09. 2022 8:37:21
Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Jejich mýty a vyprávění jsou zvláštně děsivé a opravdu jim věří. Šamana nikdy neoblafnete, i když mluvíte cizí řečí. Rádi zírají do hvězd, a já možná mám i tu svoji.

Indiáni mimo zírání do ohně mají ještě jednu zálibu. Zírají do hvězdné oblohy.

Hvězdy je přitahují, toužebně do nich hledí a probíhá mezi nimi zvláštní komunikace, tolik nepochopitelná pro nás, Evropany.

Mě hvězdy děsí. Připadám si pod nimi malá, bezvýznamná, a nedokážu pochopit vzdálenosti ani velikosti. Navíc vím, jak rychle se z noční oblohy může snést nebezpečí, však jsem viděla spoustu katastrofických filmů.

Indiáni je neviděli. Proč by také zírali do televize, když noční obloha je mnohem lepší program. Zábavnější.

Moje děti do noční oblohy zírají také.

Pamatuji si, když Anežce bylo asi pět let, a z terasy se fascinovaně dívala do milionů poblikávajících světýlek na obloze. „Těch tam je, viď? A ta dálka.“ Špitla jsem tichounce za ní.

Kývla blonďatou hlavičkou a zhluboka se nadechla. Tak nějak spokojeně.

„Oni tam jsou.“ Řekla a usmála se.

Vyděsilo mě to. Aha, někdo jí vyprávěl o ufonech.

„To nikdo neví, kdo tam je. Není to vědecky prokázané. Pouze tušíme, že tam nahoře, na nějaké planetě, možná žijí podobné bytosti jako jsme my.

Anežka se zasmála.

Strnula jsem. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že se zasmála ve stylu, vím víc než ty.

„Děda Ben ti vyprávěl o hvězdách?“ Zeptala jsem se opatrně.

Kývla.

„Zatím jsme s lidskou posádkou doletěli pouze na Měsíc, jinak dál posíláme jen výzkumné sondy.“

Anežka se na mě otočila a mrkla pravým okem.

„Maminko, ty to jenom děláš, že to nevíš, že jo?“

Hlavou mi proběhla myšlenka, že se naše role obrátily a poučení dostanu já.

„Že nevím co?“

Anežka otočila hlavu více napravo a malinkatý prstík zamířila do shluku hvězd, zvláštně zamotaného do kruhu, jako oko hurikánu.

„Přišli jsme támhle odtud, tam žijí naši předkové. A také tam po smrti odcházíme.“

Zvedla jsem ji vysoko do náruče, a rychle se s ní zatočila. „To jsou jen indiánské povíííííídačky.“

Postavila jsem ji na zem. „Ukaž mi ještě jednou odkud že jsme to přišli?“

Anežka se pečlivě rozhlédla po obloze a neomylně ukázala na stejný shluk hvězd.

Ben je dobrý učitel a dítě je jako houba, nasaje úplně všechno.

„Jak jsi to poznala, že jsou to právě tyhle hvězdy?“ Řekla jsem zvědavě.

Anežka se chytila za drobný hrudníček. „Vedou k nim drátky, ty je necítíš, ty drátky?“

„Jaké drátky? Ty nemáš na sobě žádné drátky.“

„Mám, a ty je máš taky. Akorát je necítíš. Jsou slabé, světlounce modré a vedou odtud..“ Klepla si doprostřed hrudníku. „A vedou tam.“ Ukázala na hvězdné oko hurikánu.

„Tak proč je teda nevidím?“ Našpulila jsem rty.

„Ty nejdou vidět, maminko, ty jenom cítíš, že tam jsou. Někdy je cítím silněji, když na nás ti nahoře víc myslí. Pak se mi chce strašně brečet. Stýská se mi.“

„Po čem?“ Zeptala jsem se s hrůzou v hlase, že zřejmě budeme muset navštívit psychiatrii.

„Nevím po čem, ale strašně se mi po tom stýská.“

Zírala jsem na svoji malou dcerku, a uvědomila si, že mně se taky někdy strašně stýská po něčem, a nevím po čem. Něco mi chybí, chce se mi brečet, cítím hřejivý pocit na hrudníku a dívám se do nebe.

A pak jsem si vzpomněla, jak jsem prvně přišla k indiánům a s Tammym jsme nesli šamanovi dárek. Byla to velká, nádherně zpracovaná encyklopedie vesmíru, s krásnými, lesklými fotografiemi a popisem hvězd.

Šaman ji uchopil do rukou jako svátost, vytřeštil oči a opatrně si ji rozevřel na kolenou. Fascinovaně zíral na obrázky a na každý souhlasně pokýval hlavou. Pak začal rychle listovat a pozorně sledovat obrázky. Zastavil se na stránce s několika souhvězdími. Položil prst na shluk hvězd nahoře, několikrát po nich láskyplně přejel, zhluboka se nadechl a oči se mu zalily slzami. Otočil se k Tammymu a dojatě mu poklepal na rameno.

Cítila jsem se opomíjená, a tak jsem řekla: „Člověk už také navštívil Měsíc, prvně v roce 1969, to víte, že jo?“

Šaman se na mě podíval, a rozesmál se. Pak řekl něco čerokézsky, směrem k Tammymu.

Rozumí anglicky moc dobře a nemůže mi odpovědět, jen přes Tammyho, jako ve středověku.

Odfrkla jsem si.

„Co? Co říkal? A proč se směje?“

„Řekl, tam už jsme my dávno byli.“ Odpověděl Tammy a mrknul na mě.

„Aha.“ Neudržela jsem se.

„Magor.“ Řekla jsem potichu česky.

Šaman na mě ukázal prstem a řekl: „Magora!“ A začal rychle listovat v knize. Ukázal mi na jasnou hvězdu v obrovském souhvězdí. „Magora!“ Poklepal na ni důrazně prstem.

Kývla jsem hlavou a zastyděla se. Takže mám asi svoji hvězdu.

----------------------

Když to vezmu kolem a kolem, moje dcera mě vlastně začala děsit už mnohem dříve.

Jednoho slunečného dopoledne vyspávala v kočárku na terase, bylo jí okolo jednoho roku. Já seděla v křesílku a četla jsem si. Byl nádherný den, teplý a ospalý, takový ten den, kdy si přejete, aby nikdy neskončil.

A pak jsem se podívala směrem ke kočárku a strnula jsem.

Kolem boudičky se třepotalo asi dvacet motýlů, žluťásků. Kroužili kolem kočárku stále dokola, usedali na vypolstrované části, složili křidélka a zase se hned vznášeli a poletovali.

Fascinovaně jsem je pozorovala a pak už to šlo ráz na ráz.

Od lesa přicházel ostrým krokem můj tchán Ben, tvářil se vážně a skoro běžel. Moje dcera Anežka se ve stejném okamžiku vztyčila v kočárku, vystrčila hlavu ven a natáhla ruku směrem k motýlům. Vesele se zasmála.

Motýlci jí začali usedat na ruku a vlásky.

V tu chvíli holčička změnila výraz v obličeji, nevěřícně zakřičela: „Tati?“ a šíleně se rozbrečela.

Někde v domě zařinčel ostrý zvuk telefonu a nepřestával zvonit.

Oblak motýlů opustil Anežku a zamířil směrem ke mně.

Ben se rozeběhl rychleji.

A já v tu chvíli omdlela.

----------------------

Ne, nebojte se, nepřišla nám vzduchem žádná nákaza, nebo tak něco, která by nás hromadně skolila.

Mozek je zvláštní aparát. Pospojuje viděné vjemy s dávno uloženými informacemi, přidá k nim zvuk telefonu a ostrý běh Bena. Holčička zakřičí tati a motýli se vznesou nahoru k nebi.

A vám dojde jedna jediná, zcela zásadní informace, a mozek vás pak raději milosrdně vypne.

Tammy umřel.

Jestli vám to přijde přitažené za vlasy a vaření z vody, vysvětlení jsem v hlavě opravdu měla.

Kdysi dávno mi Tammy vyprávěl, že když v lese umře indián, jeho matce a ženě tuto zprávu zvěstují právě motýli. Přiletí, láskyplně jim krouží kolem hlavy, usedají na jejich obličej a ruce. Jsou to poslední doteky, které jim jejich syn a muž, posílá. Takové polibky smrti. Nemají se tuhle strašlivou zprávu dovědět z lidských úst a slovy.

Když ženám dojde bolestivá pravda a začnou hlasitě plakat, motýli se rozletí směrem k nebi.

Ten den se stalo tohle.

Tammy odjel to ráno do velkého města, kde měl nějaké obchodní jednání. A protože si potrpí jako designový inženýr aut na rychlá a pěkná auta, jedno takové měl. Bylo rychlé a parádní.

Ve stejném stylu a stejné značky byl i kočárek, ve kterém si na terase hověla Anežka, a vybíral ho právě Tammy. Jistě pochopíte, co to bylo za značku, a že auto bylo opravdu rychlé.

Každopádně ten den se rozhodlo silnici přeběhnout větší zvíře, a Tammy se mu ve vysoké rychlosti vyhnul. Auto vylétlo ven ze silnice, převrátilo se a zůstalo ležet pochroumané na střeše.

Nastalo naprosté ticho, a Tammy, ležící zraněný a zaklíněný na zádech, cítil, že je konec.

Těsně před tím, než upadl do bezvědomí, myslel na mě a na Anežku, jak to asi poneseme.

A představoval si žluté motýly, jak ve společném oblaku krouží kolem našich hlav. Lehounce se dotýkají naší pokožky, laskají ji tak dlouho, až pochopíme, že už budeme muset žít navždy bez něho, bez Tammyho.

Nepřál si, aby nám tu zprávu přišel říct někdo jiný, ale abychom se to dověděly nějak krásně, slavnostně. Chtěl, abychom si jeho smrt spojovaly s krásným teplým dnem a se žluťásky. Zní to paradoxně, ale v tu chvíli mu to přišlo tak nějak lepší a míň hrůzné.

Jenže si nebyl jistý, zda je to s těmi motýly vlastně pravda. Mnohokrát o nich slyšel, ale nikdy na vlastní oči neviděl, že by přinesli zlou zprávu.

Vyslal skrze vědomí jasný vzkaz svému otci. Umírám tati, jsem zaklíněný v autě, prosím, utíkej k nám domů.

Ben právě vyřezával u své chaty dřevěnou rukojeť nože. Ozdobné ornamenty vyrýval pečlivě a přesně, pevnou a zkušenou rukou. Pak jeho vědomí zachytilo Tammyho vzkaz a ruka se mu roztřásla. Strachy.

Ne, prosím ne, další dítě už ne! Vyskočil na nohy a rozběhl se lesem, směrem k našemu domu. Vyděšený a rozhněvaný na osud. Uvnitř své duše hlasitě plakal.

Tammy měl ten den veliké štěstí. Nehodu, kolem projíždějící řidič nahlásil rychle, a než přijela sanitka, podařilo se mu dlouhovlasého muže vyprostit z auta ven. Položil ho na trávu a zahájil resuscitaci.

Přivedl Tammyho k vědomí a ošetřil mu nejhorší rány.

Tammy ukázal na svůj telefon, v koženém pouzdře zavěšeném na pásku.

„Zavolejte, prosím, mojí ženě, že se nic nestalo. Že jsem v pořádku, a ať je odežene!“ Zašeptal tichounce. „Ať je odežene!“ A rozplakal se.

Telefon u nás vyzváněl, dlouze a marně, ale nikdo ho nezvedal. Jak by také mohl.

Ben měl spoustu práce přivést k vědomí mě, uklidnit řvoucí Anežku a posléze i její stejně řvoucí matku.

Věřte nebo ne, všichni jsme věděli, aniž bychom cokoliv řekli, co se stalo. I ta malá.

Nakonec Ben odběhl do domu, zvednout konečně ten zatracený, řvoucí telefon.

Když vyšel ven, zářil jako slunce. Anežka v tu ránu přestala plakat a zadívala se přímo na mě.

Oči měla vážné a říkaly, tak takhle přesně to jednou bude. Teď jsme měly štěstí.

A široce se usmála.

Vyndala jsem ji z kočárku a ona se zadívala nahoru, do modrého nebe. Nevím, jestli očima hledala rychle se třepotající žlutá křidélka, ale každopádně tam žádná nebyla.

Tammy tehdy vyvázl dobře a byl rychle v pořádku.

Od toho dne se děsím motýlů.

Nikdo mi nevysvětlí, že motýli vlastně symbolizují radost a blaženost ze života, že přinášejí šťastné okamžiky a lehkost bytí. Doufám, že ke mně, snad už nikdy nepřiletí.

Howgh.

Autor: Danka Štoflová | čtvrtek 22.9.2022 8:37 | karma článku: 43.26 | přečteno: 3514x

Další články blogera

Danka Štoflová

Jak jsem vystavovala mokrá prsa

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Po bouřlivém životě v New Yorku, kde jsem se snažila prosadit jako malířka, marně, jsem přijala nový životní styl. Než se tak stalo, život mi uštědřil mnoho lekcí.

15.9.2022 v 8:04 | Karma článku: 44.08 | Přečteno: 3890 | Diskuse

Danka Štoflová

„Hezky se vyspi, ráno možná nevyjde slunce.."

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. Indiáni jsou obyčejní, hrdí, moudří, stateční a ví, že život na planetě se odvíjí v cyklech. Neomylně cítí, že cyklus blahobytu končí. Vrátíme se všichni do lesů?

13.9.2022 v 8:58 | Karma článku: 44.73 | Přečteno: 3793 | Diskuse

Danka Štoflová

Frankieho ruce - aneb "Na, žer jejich vlasy!"

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains, poblíž rezervace. Překvapivě mnoho indiánských žen a mužů pracuje v sociálních službách a lidé je milují.

7.9.2022 v 8:40 | Karma článku: 45.73 | Přečteno: 7158 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Karel Wágner

Jak Ukrajina může Rusku vypálit rybník

Ukrajina, i když je zmítaná válkou, nabídla Evropské unii elektřinu. Neboť ta při současné energetické krizi potřebuje více energie a méně emisí.

30.9.2022 v 9:09 | Karma článku: 7.32 | Přečteno: 134 | Diskuse

Janda Jakub

Komu není rady, tomu není pomoci

V posledním blogu jsem se snažil srozumitelně skrze zastropování vysvětlit, že naše vláda je zcela nekompetentní. I tak se našlo v diskuzi spousta lidí, kteří jí obhajovali.

30.9.2022 v 0:06 | Karma článku: 31.74 | Přečteno: 586 | Diskuse

Karel Trčálek

Veřejné novinářské štvanice, ostouzení a kriminalizace lidí jako v padesátých letech!

To, z čeho jistý bloger obviňuje J. Hovorkovou z webu Forum 24, tady například takový synek z Poruby provozuje zcela běžně. Máme tomu rozumět tak, že i takový synek z Poruby je fašista?

29.9.2022 v 18:06 | Karma článku: 19.03 | Přečteno: 339 | Diskuse

Břetislav Sobek

4 otázky, na co se ptát při pracovním pohovoru a proč

Tento článek – 4 otázky, na co se ptát při pracovním pohovoru a proč – vám představí pracovní pohovor z pohledu, který se na českém webu těžko hledá. Existuje mnoho článků s otázkami na co se ptát na pohovoru.

29.9.2022 v 16:24 | Karma článku: 5.22 | Přečteno: 177 | Diskuse

Jiří Turner

Ras Putin

Jako měl Topolánek svého Dalíka, Nečas Nagyovou, Paroubek Kočku (Kočku i tu „kočku“), Babiš Schillerovou, měli Mikuláš II.,jeho manželka Alexandra Fjodorovna a následník Alexej svého Rasputina. Jen bůh ví, jak je tomu na Rusi dnes

29.9.2022 v 14:48 | Karma článku: 12.28 | Přečteno: 260 | Diskuse
Počet článků 85 Celková karma 45.34 Průměrná čtenost 4702

Mávla jsem proutkem pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

Najdete na iDNES.cz