Dneska jsem vám chtěla napsat příběh o smrti a jak ji indiáni vnímají. A taky o tom, jak je zajímavé, že velice mnoho čerokézských mužů a žen pracuje v sociálních službách, v domovech seniorů, nemocnicích a lůžkových částech poslední instance, kde pracují obětavě, ochotně a lidé je milují.
A pak jsem si řekla, jestli já nejsem na hlavu. Přikládat pod kotel smutné nálady a beznaděje, co panuje světem. Taky mě to ovládá, a můj vrozený sadomasochistický přístup ke zmaru mě přímo nabádá tichounkým hláskem, tam vzadu v hlavě: „Vyprávěj o smrti, třeba se jí pak budeš míň bát.“
Vzpomněla jsem si na Jiřího Sováka a jeho památnou větu: „Smrti já se nebojím, jenom mě sere, že je to na furt.“
Slovo na furt, mě taky dost děsí.
Jenže pak jsem si uvědomila, že na furt vlastně není vůbec nic. Tak proč by zrovna smrt měla mít výjimku.
Kolikrát v životě jsem si byla jistá, že je něco na furt. Moje lásky, moje bolístky, moje názory, štěstí, neštěstí, smůla, moje s láskou pečlivě zařízené bytečky, které jsem tak rychle a bez ohlédnutí opouštěla, moje šaty, moji muži a boty. Na furt mi nezůstalo nic.
Takže se pojďme smát.
Ještě, než jsem se vdala za Tammyho, mého čerokézského muže, žila jsem v New Yorku a pokoušela se uplatnit.
Uplatnit je honosné slovo pro situaci, kdy jste úplně v hajzlu, nemáte skoro žádné peníze, žijete v cizím městě, v cizí zemi a přesto vaše srdce mocně pumpuje v rytmu „D o b i j u s v ě t!!“
O co jsem nikdy nouzi neměla, byli přátelé, kteří mě občas nakrmili a hlavně mi „odborně radili“.
„Koukni, vykašli se na malování, to nemá vůbec žádnou budoucnost. Jsi pěkná holka, skvěle vybavená přednostmi, využij toho. Právě teď pracuji u eskortní služby pro placené společnice. Vydělám si 6x víc, než když jsem dělala sekretářku tomu zpocenému praseti, co mě neustále osahávalo.“
Pronesla moudře moje kamarádka Mary a zabrousila si dlouhý nehet do dokonalé špičky.
Že ji osahává jiné zpocené prase, akorát za víc peněz, jsem raději nezmínila.
Teplý kamarád Joey se hlasitě zachechtal. „Já jsem na stavbě spokojený, tvářím se, že jsem opravdický chlap, krkám a prdím, a všem jsem nakecal, že máme s manželkou pět dětí.“
Samantha si přehodila dlouhou, dokonale vytvarovanou a krásnou nohu přes druhou a potáhla z cigarety.
Podívala jsem se na ty svoje krátké, miloučké, s drobnými prstíky na konci. „Kdybych měla nohy jako Samantha, už brousím kolem natáčecích studií v Hollywoodu, ale takhle...“ Natáhla jsem smutně svoje nohy před sebe.
Všichni se zasmáli.
Samantha řekla: „Kdybych si nenašla starouše Boba s naditou šrajtoflí, tak kolem těch studií brousím marně a dodnes. Dlouhý hnáty jsou ti k ničemu, důležitý jsou kontakty.“
A měla svatou pravdu. Důležité jsou kontakty.
Kontakt mi předhodila kamarádka Helen, zhmotnělý to důkaz toho, že i když pocházíte z bohaté rodiny, jíte na stříbře, jste vysoká a štíhlá, můžete v obličeji vypadat jako bobr a nenaděláte s tím vůbec nic. Helen byla milá, peníze jí nikdy nechyběly a nechápala, že někdo může být pořád bez peněz a mít neustále hlad.
„Domluvím ti schůzku s tátou. Chtěl by namalovat dokonalý portrét do své domácí pracovny. Řekla jsem mu, že máš talent, tak se snaž, ty pako. Zaplatí ti dobře a dopředu.“
A tak jsem jednoho prosincového dopoledne, vstoupila se skicákem v brašně do haly obrovského mrakodrapu. Naprosto dokonalá recepční, s tváří a postavou modelky, sjela pohledem můj tmavě modrý utěkáček, který mi z úžasně teplé, vlněné látky ušila moje kamarádka Eva, a vysoko pozdvihla černě namalované obočí.
„Přejete si?“
„Mám schůzku s panem Blossomem. Čeká mě.“
Recepční zdvihla telefon, tužkou v prstech vyťukala číslo a čekala na spojení.
„Se jmenujete?“ Kývla na mě.
Cítila jsem tak strašně a niterně, jak moc sem nepatřím, až se mi udělalo špatně.
Hlady.
Dívala jsem se na obrovskou, zlatou ceduli přes celou stěnu, s ozdobným nápisem – Investiční společnost – Henry Blossom, která musela stát asi tolik, jako můj roční nájem bytu.
Vyjela jsem výtahem do 35. patra, kde se dveře rozevřely do luxusní, zlatohnědě vytapetované haly. Z reproduktorů, umně schovaných za umělými květinami v drahých květináčích, zněla tichounce Edit Piaf „ Non, je ne regrette rien“ , neboli Ne, ničeho nelituji.
Nadechla jsem se vůně, kterou ucítíte jen v domech u bohatých lidí, a která znamená, že dýcháte prachy.
Začala jsem dýchat zhluboka a rychle. Pojďte do mě, penízky.
Posadila jsem se do kožené sedačky a očima hypnotizovala zavřené, dvoukřídlé dveře z masivního mahagonu.
Když jsem konečně vyjedla misku s bonbóny na stole, a zbyl tam jeden jediný, který mi byl trapný sežrat, dveře se bezhlučně otevřely.
Sekretářka mi jako bohyně milosrdenství, blahosklonně pokynula. Můžu vstoupit.
Cestou dovnitř, jsem na zdi zahlédla zrcadlo a všimla si, že mám pusu od čokolády. Měla jsem jich na misce nechat víc. Sakra.
Kapesník jsem neměla, tak jsem si ústa rychle otřela do rukávu a rukáv o bok.
Žena stojící mezi dveřmi hlasitě a pohoršeně vtáhla vzduch do plic.
„Pan Blossom Vás očekává.“
A já jsem očekávala klasický prototyp boháče, dokonale pěstěného, vysokého a štíhlého, s bílými vlasy.
Jenže pan Blossom mě překvapil. Když jsem se nechtěně zmínila, že jeho dcera Helen vypadá něco jako bobr, její otec byl bobr.
Byl malý, zavalitý, obličej měl naducaný a jakoby stlačený na co nejmenší možnou plochu. Očička, tmavá a lesklá, pozorně kmitala za kulatými brýlemi se zlatými obroučkami. Z malé pusinky, nepřirozeně rudé s masitými rty, vyčuhovala nepřehlédnutelná dominanta celého obličeje, a to dva dlouhé, široké zuby.
Zírali jsme na sebe oba, a to dost překvapeně.
On zřejmě čekal vysokou, nádhernou malířku s dokonalými proporcemi, a já pěstěného pracháče.
Po prvotním šoku se nám oběma viditelně ulevilo, že můžeme být sami sebou, a s úsměvem jsme si podali ruce.
Právě jsme si povídali o jeho představě portrétu a uměleckém zpracování, když se zpod stolu vyplížil zrzavý, tlustý kocour a očichal mi pravou nohavici u kalhot.
„To je pan Shad. Ale no tak, pane Shade, fuj, to dělá slušně vychovaný kocour?“
Pan Blossom zvedl zvíře z koberce do náruče. „Je to můj mazlík. Celý den se mnou pracuje, viď, zlatíčko.“
A dva bobří zoubky se láskyplně zavrtaly do zrzavé, pěstěné srsti.
„Nejradši bych byl, abyste mě namalovala sedícího za stolem, v křesle, s panem Shadem ležícím přede mnou na pracovní desce. To bych byl opravdu spokojený.“
Vytáhl ze saka naditou peněženku, zahrabal v ní, vytáhl bankovky a několikrát je promnul mezi prsty.
A jeje, další lakomec, jak jinak, zatrnulo mi.
Jenže pan Blossom sáhl do peněženky znovu, vytáhl všechnu hotovost a podal mi ji do dlaně.
„Je to Vaše, na sobě já nikdy nešetřím.“ Zasmál se.
Zaplavil mě pocit štěstí. A já tě za to namaluju tak, že padneš pod stůl, jak jsem dobrá!
Pod stůl jsem ovšem padla já, a to téměř do slova, po pár schůzkách, kdy jsem si namalovala několik černobílých a pak barevných skic, abych nasála tu správnou atmosféru místnosti.
Zjistila jsem totiž, že zachytit na plátno pana Blossoma pravdivě a realisticky, aniž bych dostala obsílku k žalobě za urážku na cti, korunovanou trestem smrti portrétistky, je zhola nemožné.
Ať jsem dělala, co jsem uměla, nedokázala jsem namalovat alespoň trochu pohlednou a dívatelnou tvář, od Boha korunovanou obrovskými předními zuby. Zkoušela jsem několik verzí, menší zuby, nebo hezká, zavřená ústa, jenže všechno vypadalo nepravdivě a nebyl to pan Blossom.
Nejhorší bylo, že jsem se neměla s kým poradit. Všichni přátelé, co mě navštívili, dostali okamžitý záchvat smíchu, překřížili nohy a ve snaze se uklidnit, vyštěkávali mezi výbuchy smíchu slova o zakázce ze zoologické zahrady, nebo že bych mohla úspěšně malovat komiksy z vodního světa.
Měla jsem toho právě dost. Zavolala jsem Helen, a poprosila ji, ať se na portrét přijde podívat.
Helen se zamyšleně dívala na plátno, s realisticky vyvedenou podobiznou jejího otce.
„Krásný!“ Řekla nakonec a položila si ruku na srdce. „Je to celý on.“
„Neměla bych někde něco přidat anebo ubrat, co myslíš?“ Zeptala jsem se opatrně.
„Ne, vůbec, strašně mu to sluší, vlastně oběma.“ Jemným prstíkem přejela po kočičím čumáčku.
Takže tudy cesta nepovede. Oni prostě ty svoje zuby asi nevidí a nevnímají.
Joey pokrčí rameny. „Nech to tak, a nestresuj se, oni na sebe čumí do zrcadla od narození, zkrátka si zvykli.“
Jenže já svým selským rozumem cítila, že tuhle práci odevzdat nemůžu. Prostě nemůžu.
A vyřešila jsem to po svém.
Vkráčela jsem do pracovny pana Blossoma a za mnou vešel osobní řidič zadavatele, silný to chlapík, který ve svých svalnatých pažích nesl zabalený portrét.
Pan Blossom napětím zadržel dech a jeho oko žádostivě spočinulo na plátně.
„Pane, ráda bych Vám před odevzdáním práce řekla několik věcí. Přál jste si portrét neboli obraz, který Vám bude dělat v domácí pracovně radost a naplňovat srdce štěstím. Opravdu šťastných chvilek má člověk pomálu, ale když jsou, měl by je dávat na odiv. A já ve Vašich očích a tváři skutečné štěstí spatřila a pokusila se ho zachytit na plátně. Nevím, jestli to bude to, co čekáte, ale je to Vaše jediné, opravdové štěstí, které Vám zůstane navždy. Prosím, podívejte se.“
Pan Blossom nedočkavě vybalil obraz z ochranných papírů a fólie.
Sklopila jsem oči a zadržela dech v očekávání hlasitě projevené nespokojenosti.
„No né, to je nádhera! Já Vás prostě miluju!“ Vykřikl bobří muž dojatě.
A baculatým prstem přejel po kočičím čumáčku a přemrštěně bohaté, zrzavé zvířecí srsti, jediné to portrétované bytosti na velikém plátně. Shad si velkolepě hověl na pracovní desce mahagonového stolu, zrak měl jiskřivý a vypadal téměř jako živý.
Pan Blossom na plátně nebyl, prostě jsem ho nenamalovala. Fakt to nešlo.
Ale kupodivu mu to vůbec nevadilo. Snad si toho ani nevšiml.
„Shadíčku, pojď se podívat, jaký jsi to krasavec. Nádherné zvíře, máte úžasný talent.“
Oči se mu vlhce zaleskly a sáhl do peněženky.
Hlad jsem několik měsíců opravdu neměla, a Tammy mi dodnes tvrdí, že jsem nejlepší portrétistka zvířat, kterou zná.
A já nevím proč, od té doby umím namalovat bobra úplně nejlépe ze všech.
Howgh.
