Pátek 30. září 2022, svátek má Jeroným, Ráchel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 30. září 2022 Jeroným, Ráchel

Indiánský Copperfield - aneb Nekoupej se nahý v jezírku!

16. 08. 2022 11:51:48
Vdala jsem se za Tammyho, indiána z kmene Čerokí a žijeme poblíž indiánské rezervace na úpatí Great Smoky Mountains v Severní Karolíně. Půda a les patří indiánům už po staletí, a skrývá příběhy, které nikam nezapisují. Vypráví je.

Šamani jsou lehounce opředení tajemnem, zahalení neproniknutelným kouřem neurčitosti a odpradávna je provází pověst o mystickém spojení se vším pozemským i nadpozemským, živým i neživým.

Vždycky jsem si myslela, že je to jen jedna velká, úžasná iluze.

Pár dokonale provedených triků, které pokaždé zaberou, prostě takový indiánský Copperfield, kterému byste strčili do truhly vlastní dítě a nechali ho s úsměvem na rtech, za mohutného potlesku publika, přeříznout motorovou pilou napříč.

Ano, indiáni k němu často chodí pro radu a také ji většinou dostanou. Přicházejí k němu pro léčivé bylinky, které jim uleví, poklábosí a pobafají z dýmky tak prastaré, že přímo cítíte stařičké rty, dávno mrtvých šamanských předků, které se jí dotýkaly.

Ale co je nejdůležitější, šaman je vnímán jako morální autorita, čistá a neposkvrněná, povznesená nad lidské nectnosti a špínu běžných, umouněných dní.

Většinu času žije v izolaci, má vyhrazené úřední hodiny, a taky dost často neordinuje. Prostě se mu nechce.

Vlastně bych chtěla říct, že tenhle chlápek je líný jako veš, potuluje se celé dny a noci po lese, a lidské noze se s neskrývanou radostí nejraději vyhne.

Jenže, kde získává všechny ty informace, co má, někde je přece posbírat musí. A já si začínám myslet, že zcela určitě má pod palcem dokonale propracovanou síť tajných agentů, rozprostírající se v okruhu minimálně 60 km, kteří mu novinky, rádi a zadarmo, potajmu donáší.

Tak přesně o tomhle jsem přemýšlela, když jsem jednoho letního rána do plechové bandasky sbírala ostružiny, které byly tak černé, sladké a šťavnaté, až mě z nich ukrutně rozbolelo břicho. Jenže pak jsem uslyšela jemné zaševelení trávy, a lehký, slabounký výdech stromů.

Nežiji mezi indiány první den, takže poznám, když někdo jde.

Někdo, kdo nechce, aby se o něm vědělo. Ale na mě si nepřijde.

Přikrčila jsem se mezi husté ostružiní a zaostřila zrak do vysoké trávy mezi stromy.

Zahlédla jsem dlouhé šedé vlasy, snědou tvář pokrytou hlubokými brázdami, vysokou štíhlou postavu, stále pevnou a šlachovitou na svůj věk, a na krku visící jeden přes druhý, desítky přívěsků, na různě dlouhých, kožených šňůrkách. Šaman.

Lehounce našlapoval a pozorně se díval do korun stromů.

Zadržela jsem dech a ostružinu v puse nechala volně rozplynout na drobná, ostrá zrníčka.

Šaman pomalinku došel mezi stromy na malou mýtinku, které líně ozařovalo ještě slabé, dopolední slunce. Usadil se na špičku křivě usazeného, šedého balvanu, kónického tvaru, rozpřáhl ruce a zvedl je vysoko k nebi.

A pak se znovu zadíval do výšek stromů a najednou hvízdl. Ostře a nenapodobitelně, úžasně melodickým, trylkujícím zvukem.

Strnula jsem. A nebyla jsem sama. V lese se zastavil čas, lehký vánek utichl, tráva se přestala vlnit a nastalo absolutní, hrobové ticho.

Přikrčila jsem se hlouběji do ostružiní.

Určitě volá svoje informátory, a mají tady schůzku. Tohle zapískání bude tajný kód, že je na místě.

Však já tě načapu, kdo ti donáší, pomyslela jsem si. A rychle jsem potlačila ďábelské uchechtnutí, které mě popadlo a nechtělo pustit.

Mávnutím proutku se najednou všechno uvolnilo, stromy se zhluboka nadechly, listy zaševelily a les se znovu probudil k životu.

A jako na povel se dolů k mýtince začali snášet ptáčci různých barev a velikostí, vesele trylkovali a beze strachu usedali šamanovi na hlavu, na rozpřažené ruce, ramena a nohy.

Dívala jsem se úplně bez dechu a pozorovala starého muže, jak k ptáčkům naklání hlavu a vrásčitou tváří je laská po barevných peříčkách. Vítal je, skoro jako svoje staré přátele. A oni, nejenže nastavovali svoje tělíčka a hlavičky, ale jeho laskavou náklonnost mu radostně opláceli tak vehementně, až mě to dojalo.

A pak muž naklonil k drobným tvorečkům ucho, nejdřív jedno a pak druhé, tichounce naslouchal a ptáčci švitořili. Mělo to zvláštní řád, nepřekřikovali se, ani si neskákali do ptačí řeči. Prostě jeden po druhém vyprávěli, a šaman naslouchal.

Byl to výjev tak zvláštní a nadpozemský, strnule jsem na ně zírala, a přesto naprosto jasně chápala, co se tam děje.

Ti ptáci byli jeho informátoři. Nevím sice jak je to možné, ale buď šaman snědl kouzelného hada a rozuměl řeči zvířat, nebo jsem se zbláznila.

Informační schůzka proběhla rychle. Každý ptáček rychle řekl, co měl na srdci, vesele a radostně povyskočil a předal slovo kolegovi. Škoda, že se neuklonil, to bych asi omdlela.

Když došlo na posledního, malého, šedého s ostře zelenými špičkami pírek, sedícího na kostnatém koleni, šaman jemně kývl hlavou, jakože děkuje a ptáčci se jako na povel vznesli do korun stromů.

Ať mu řekli, co chtěli, zřejmě to byly informace uspokojivé. Muž si z ramen a vlasů smetl ptačí hovínka, z kalhot různobarevná pírka a postavil se na nohy.

A pak se podíval přímo na mě, na místečko, kde jsem se potají krčila a vesele mi zamával rukou.

Dost mě to vyděsilo. Za prvé jsem si myslela, že o mě neví, a za druhé, nemával mi nikdy, natož vesele.

Provinile jsem se postavila, trošinku ztuha, pevně jsem si přitiskla bandasku k boku a vykročila směrem k mýtince.

Šaman si sedl se zkříženýma nohama na zem, do trávy a pokynul mi, ať si sednu také.

Chvilinku pozorně naslouchal zvukům lesa a pak se mi podíval do očí.

„Lidé si myslí, že ví všechno. Ale není to pravda. Mají klapky na očích, vidí a slyší jenom to, co chtějí.“

Opatrně jsem kývla.

„Ptáci vědí všechno. Jsou všude, nenápadně se krčí v korunách stromů, vidí a slyší, na co si vzpomeneš. Pozorují lidi a události z výšky, z nadhledu. Nic se jich netýká, ale všechno vidí a vnímají. Nikdo si jich nevšímá, lidé je ignorují, a neuvědomují si, že ptáci opravdu vidí a ví. Sedí ve větvích, v keřích, na domech, ve městech na střechách a elektrickém vedení. Jsou stále s lidmi, už po staletí. Radují se i pláčou s nimi, a když se doopravdy zaposloucháš, uslyšíš, že každý pták vypráví jiný příběh. Každé ráno vesele vítají nový den a nový život, a každý večer děkují za to, jak byl nádherný. Jejich život je krátký, ale plný. Slyšíš jejich zpěv a vyprávění každičký den. Ať je ti dobře, nebo špatně, pořád jsou s tebou. A i když umíráš, otevřeným oknem můžeš zaslechnout jejich zpěv.“

Šaman ukázal do větví stromů. „Poslouchej.“

A já poslouchala.

„Jenže já neumím ptačí řeč, nerozumím jim.“ Řekla jsem tiše.

„Není žádná ptačí řeč. Ani vlčí, ani liščí, ani stromová. Je jen jedna jediná, univerzální řeč, které rozumí úplně všechno, živé i neživé na světě. Je to pradávná řeč, kterou všichni vnímáme, nemá slova ani intonaci. Je to řeč Matky Země, která nemá ústa, ani hlasivky, a přesto ji tak dobře slyšíme a vnímáme. Všichni jsme propojení, všichni jsem nedílnou součástí celku, ať chceme, nebo ne. Jen musíš umět naslouchat.“

A já si uvědomila, že ačkoliv nerozumím řeči zvířat, cítím, a tak prostě nějak vím, kdy je zvířatům úzko, kdy mají strach a kdy jsou veselí a šťastní. Ráno vnímám radostný ptačí zpěv a slyším, když jsou ptáci v nebezpečí a strachem křičí. Jen jsem si to přestala uvědomovat. Zapomněla jsem, že stejně tak jako oni vnímají mě, jsem vlastně i já stále s nimi.

„Když se naučíš vnímat a naslouchat, budeš vědět úplně přesně co se děje, v lese i ve městě, jak se daří lidem a všem živým tvorům. Budeš vědět, kdy přichází změna a hrozí nebezpečí. Oni to ví strašně rychle, mají různé senzory, o kterých se nám ani nesní. Předávají informace dál, stromům, vodě, skalám, zvířatům a přírodě. Jsou malincí, ale přesto strašlivě silní. Jsou to miláčci.“

Starému muži se zalesknou v očích slzy.

„Mám je rád, nikdy nikomu neublíží.“

Šaman se zvedl a rychlým krokem zamířil mezi stromy.

Zálibně a omráčeně jsem za ním hleděla.

Cestou domů jsem to vzala přes rezervaci a zamířila k chatě prababičky ZeePee.

Ta má na kuchyňském stole rozprostřený složitý náhrdelník s ozdobnými ornamenty z peříček a korálků, na kterém zamyšleně pracuje. Neudržím se a vyprávím jí příhodu s ptáky.

ZeePee chvilku pozoruje náhrdelník, pak si vyndá mosazný kroužek z pusy a zručně ho navlékne na jednu ze šňůrek.

„Víš, on to taky nemá jednoduchý. Už jsem ti vyprávěla o Zaacovi? To byl jeho starší bratr. Umřel ještě jako kluk.“

A tak se prvně dozvím o zakázaném jezírku.

V hlubokých lesích Great Smoky Mountains je mnoho jezírek, menších či větších, všechny jsou ledové, hluboké a křišťálově čisté. Indiánské děti se do nich chodí koupat a zadovádět si, prostě to milují.

O některých jezírcích se vyprávějí příběhy. A některé jsou dost tajemné, děsivé, ale o tom jsem vám už psala. Indiáni své děti nešetří.

Hluboko v lese, v sevření nevysokých skal umístěných přímo proti sobě, se ve slunci leskne jako diamant, černé jezírko. Cestu k němu zná jen pár indiánů, a to ve věku šamana. Potom co se stalo, zamkli si ústa pevným zámkem a cestu k jezírku už nikomu neprozradili.

Ale tenkrát, když byli ještě kluci, tajně k němu chodili a radovali se z tajemství, které znali jen oni. Cesta byla dlouhá a náročná, ale odměnou jim bylo úžasné osvěžení, nádherně čistá, chladná voda a skály, ze kterých mohli z výšky skákat do vody.

Jenže v jezírku bylo ještě něco. Když se chlapci potápěli a závodili, kdo se potopí nejhlouběji, zahlédli v hloubce, do které se neodvažovali, podivná světýlka ve tvaru malých koulí, za kterými se táhly dlouhé svítivé cáry, něco jako vlasy.

A dva bratři, dnešní šaman, který neměl být šaman a jeho starší, nezvykle krásný, bratr Zaac, který měl být jako nejstarší syn šamanem, byli nejodvážnější ze všech. Potápěli se tak hluboko, až ostatní chlapci na břehu zadržovali dech napětím, jestli se vynoří zpátky a co tam dole vlastně opravdu uvidí.

Jenže světýlka byla chytrá, a jakmile chlapce zahlédla, mrskla vlasatým ohonem a dovádivě mizela do těch největších hloubek.

Bratři se nikdy nedokázali potopit tak hluboko. Nestačil jim dech.

Vlasaté koule jim nedaly spát a nemohli na ně přestat myslet. Co jsou zač? Kde se tam vzali? Co chtějí? Alespoň jednou jedinkrát se jich dotknout.

Jednoho rána se jeden z bratrů probudil, a druhý nespal na své kožešině. Začal bratra hledat, ale nebyl vůbec nikde. Určitě se šel sám za svítání potápět do jezírka, chce všechny kluky trumfnout.

A tak se prudce rozeběhl lesem a utíkal, jak nejrychleji dovedl. Byl už zhruba na půl cesty, když se před ním rozevřela mýtinka, uprostřed které byl pevně usazený šedý balvan, kónického tvaru, nakloněný do strany. Na chvilku si odpočine. Nabere síly a poběží dál.

Podíval se nahoru k nebi a zaslechl ptáky. Divoce křičeli a kroužili nad ním. Zvedl ruce a zacpal si uši. Co to je?

Pomalu sundal ruce z uší a ptáci se k němu začali slétat. Vydávali zvláštní zvuk, melodický a ostrý, který se mu bolestivě zarýval do uší. Natáhl ruce k obloze, a ptáci začali usedat na jeho hlavu, ramena, ruce a nohy. Byli barevní a nádherní. Díval se na ně a byl jako u vytržení.

Nejdřív zaslechl ptáčka, který mu seděl na pravém rameni.

„Světýlka, světýlka, uvidíš, uvidíš, zachrání, zachrání.“ Zaslechl slůvka, ale ne v uších, někde hluboko uvnitř sebe.

Naklonil nevěřícně ucho blíž k ptáčkovi. Ale ten už byl potichu. Ozval se drobný, namodralý ptáček na druhé ruce a hlasitě zašvitořil.

„Hluboko, hluboko, pomůžou, pomůžou, statečný, umíráááá.“ Slova, která neslyšel ušima, jako by mu někdo tesal přímo do duše.

Podíval se na šedého ptáčka se zeleným bříškem, který mu lehounce poskakoval po prstech.

„Zaac je to, Zaac je to, našel, našel, utííííííkej!“

Chlapec vyskočil na nohy a rozběhl se, co mu síly stačily. Nad hlavou se mu hlasitě třepotala malinkatá, hbitá křidélka.

Ještě nikdy neutíkal tak rychle. Někde uvnitř sebe cítil, že jeho bratr zrovna právě teď bojuje o život.

Téměř bez dechu doběhl k jezírku. Zaaca nikde na hladině neviděl, shodil ze sebe oblečení a bez rozmyslu skočil do vody.

Potopil se tak hluboko, co mu plíce stačily a divoce se pod vodou rozhlížel kolem sebe. Bratra však nikde nezahlédl.

Vynořil se nad hladinu, hlasitě dýchal a zmocnil se ho tak strašný strach, jako ještě nikdy v životě. Nadechl se mohutným nádechem a potopil se znovu.

Plaval do hloubky, stále hlouběji a hlouběji, myslel, že už mu snad plíce prasknou.

A pak zahlédl vlasatá světýlka. Zářila pod ním v hloubce tak nádherně, až vypadala jako ze zlata, třpytivě nasvícená ve slunci.

Ze svých dlouhých vlasů zapletla a vytvořila střapaté lůžko, na kterém klidně a důstojně, spočívalo tělo jeho bratra Zaaca.

Popadla ho panika a rozbušilo se mu srdce. Zabral ještě několika mohutnými tempy a přiblížil se ke světýlkům. Ta se rozestoupila a vlasy mu do náruče podaly bezvládné tělo jeho bratra.

Chytil ho pod rameny a nohama se odpíchl k co nejrychlejšímu výstupu na hladinu. Plíce mu praskaly a celé tělo měl napjaté strachem o život bratra.

Z vody vylétl jako ryba do výšky. Tělo jeho bratra mu ztěžklo v rukou, přesto pocítil obrovskou sílu a odhodlání Zaaca zachránit.

Rychle ho vytáhl na břeh, obrátil na bok a prsty mu rozevřel ústa. Vyteklo trochu vody. Položil bratra na záda a začal pohybovat jeho rukama a stlačovat hrudník. Ze Zaacových úst vystříkla voda, zacpal mu nos a začal dýchat do úst. Počínal si jako v transu, freneticky dýchal a prudce stlačoval jeho hrudník.

Nad hlavou, v korunách stromů zaslechl ptáky, jak lítostivě pláčou.

Nevzdám to, slyšíte, nevzdám to! Bezhlasně zakřičel do korun stromů.

A pak jeho bratr konečně otevřel oči.

„Já je viděl, opravdu jsem je viděl! Mluvili na mě!“ Zašeptal Zaac a začal upadat do bezvědomí.

Mladší chlapec si naložil tělo svého bratra na záda, pak ho nesl v náručí, a nakonec s pláčem, táhl po zemi domů, do tábora.

Zaac topením utrpěl těžké následky. Nemohl pohybovat nohama a ruce mu téměř nesloužily. Byl skoro mrzák. Také už nikdy nepromluvil. Přesto se díval na svého bratra zářícíma očima a šťastně kýval hlavou, jako by říkal: „Viděl jsem je, já je opravdu viděl! Znám jejich tajemství!“

A pak jednoho rána, těsně po svítání, se Zaac po slabých rukách doplazil ke kožešině svého bratra a položil mu hlavu na hrudník. Ten ho jemně pohladil po vlasech a přitiskl k sobě.

A okamžitě strnul. Zaac totiž tichounce, slabounce jako myší písknutí, promluvil. „Chci je vidět, prosím. Chci je ještě vidět. Pomoz mi, prosím.“ A z očí se mu řinuly obrovské slzy.

Mladší chlapec si naložil svého bratra na záda a vydali se na cestu, která byla dlouhá, těžká, až byl téměř na pokraji svých sil. Ale toužebný výraz v očích jeho bratra mu dodával nadlidskou sílu.

Po mnoha zastávkách a naprostém vyčerpání obou, bratři zahlédli mezi stromy břeh jezírka. Zaac ukázal rukou do vody.

„Chceš do vody? Nemůžeš, neblázni, utopíš se!“

Zaac prudce zakýval hlavou a znovu ukázal do vody.

Těsně pod hladinou zářila vlasatá světýlka, dlouhé, zlaté cáry se jemně vznášely a ovíjely přes sebe navzájem. Zvědavě nakukovala nad hladinu.

„Dobře, ale půjdeme spolu.“

Svlékl sebe a pak svého bratra, vzal ho jemně pod rameny a společně vklouzli do vody. Světýlka se radostně roztančila a vlasy obejmula jejich mladá těla.

Zaac se hlasitě rozesmál.

A pak se světýlka seřadila a z vlasů vytvořila zářivé lůžko, které jemně podebralo Zaacovo tělo a ten se na něj uložil jako do nejměkčího mechu. Na tváři měl šťastný výraz.

Jeho bratr se také usmál, v duši ucítil nádherný pocit. Zaac je zase šťastný.

Světýlka se začala pomalinku potápět a Zaac se zadíval svému mladšímu bratrovi do očí. Opatrně zvedl slabounkou ruku a mávl mu na pozdrav.

Chlapec po jeho ruce rychle chňapnul, ale nahmatal už jen vodu. Ruka zmizela.

Nadechl se a potopil. Směrem ke dnu mířilo zlatavé lůžko s tělem jeho bratra, který měl pevně zavřené oči a neskutečně šťastně se usmíval. Vypadal téměř nadpozemsky.

Snažil se světýlka dohonit, plaval jako blázen, ale najednou byla tak hluboko a daleko, už k nim nemohl, nestačil mu dech.

Vynořil se nad hladinu, mohutně se nadechl a znovu potopil. Jezírko však bylo temné, klidné a tiché, nikde ani záblesk. Zběsile plaval ze strany na stranu, ale bratra ani světýlka už nezahlédl.

Vyskočil zpátky na břeh a lehl si do trávy, kde se bezmocně a bolestivě rozkřičel a rozplakal.

Indiáni si vyprávějí, že jezírko jednou za sto let musí pozřít tělo mladého chlapce. Odvede ho do podzemního království vody, do zatopených jeskyní a šachet, kde žije s vodními dívkami šťastný život a je otcem jejich dětí.

Musí k nim však přijít sám, z vlastního rozhodnutí, nikým nenucený.

A Zaacku, jestli tam dole někde jsi, já ti moc přeju, abys měl co nejvíc vodních dětí, statečných a krásných, jako jsi ty.

Howgh.

Autor: Danka Štoflová | úterý 16.8.2022 11:51 | karma článku: 46.30 | přečteno: 8116x

Další články blogera

Danka Štoflová

Šaman na mě ukázal prstem a řekl: "Magora!"

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Jejich mýty a vyprávění jsou zvláštně děsivé a opravdu jim věří. Šamana nikdy neoblafnete, i když mluvíte cizí řečí. Rádi zírají do hvězd, a já možná mám i tu svoji.

22.9.2022 v 8:37 | Karma článku: 43.29 | Přečteno: 3523 | Diskuse

Danka Štoflová

Jak jsem vystavovala mokrá prsa

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Po bouřlivém životě v New Yorku, kde jsem se snažila prosadit jako malířka, marně, jsem přijala nový životní styl. Než se tak stalo, život mi uštědřil mnoho lekcí.

15.9.2022 v 8:04 | Karma článku: 44.10 | Přečteno: 3894 | Diskuse

Danka Štoflová

„Hezky se vyspi, ráno možná nevyjde slunce.."

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. Indiáni jsou obyčejní, hrdí, moudří, stateční a ví, že život na planetě se odvíjí v cyklech. Neomylně cítí, že cyklus blahobytu končí. Vrátíme se všichni do lesů?

13.9.2022 v 8:58 | Karma článku: 44.75 | Přečteno: 3800 | Diskuse

Danka Štoflová

Frankieho ruce - aneb "Na, žer jejich vlasy!"

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains, poblíž rezervace. Překvapivě mnoho indiánských žen a mužů pracuje v sociálních službách a lidé je milují.

7.9.2022 v 8:40 | Karma článku: 45.73 | Přečteno: 7160 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Karel Wágner

Jak Ukrajina může Rusku vypálit rybník

Ukrajina, i když je zmítaná válkou, nabídla Evropské unii elektřinu. Neboť ta při současné energetické krizi potřebuje více energie a méně emisí.

30.9.2022 v 9:09 | Karma článku: 12.17 | Přečteno: 300 | Diskuse

Janda Jakub

Komu není rady, tomu není pomoci

V posledním blogu jsem se snažil srozumitelně skrze zastropování vysvětlit, že naše vláda je zcela nekompetentní. I tak se našlo v diskuzi spousta lidí, kteří jí obhajovali.

30.9.2022 v 0:06 | Karma článku: 33.65 | Přečteno: 707 | Diskuse

Karel Trčálek

Veřejné novinářské štvanice, ostouzení a kriminalizace lidí jako v padesátých letech!

To, z čeho jistý bloger obviňuje J. Hovorkovou z webu Forum 24, tady například takový synek z Poruby provozuje zcela běžně. Máme tomu rozumět tak, že i takový synek z Poruby je fašista?

29.9.2022 v 18:06 | Karma článku: 19.48 | Přečteno: 355 | Diskuse

Břetislav Sobek

4 otázky, na co se ptát při pracovním pohovoru a proč

Tento článek – 4 otázky, na co se ptát při pracovním pohovoru a proč – vám představí pracovní pohovor z pohledu, který se na českém webu těžko hledá. Existuje mnoho článků s otázkami na co se ptát na pohovoru.

29.9.2022 v 16:24 | Karma článku: 5.79 | Přečteno: 202 | Diskuse

Jiří Turner

Ras Putin

Jako měl Topolánek svého Dalíka, Nečas Nagyovou, Paroubek Kočku (Kočku i tu „kočku“), Babiš Schillerovou, měli Mikuláš II.,jeho manželka Alexandra Fjodorovna a následník Alexej svého Rasputina. Jen bůh ví, jak je tomu na Rusi dnes

29.9.2022 v 14:48 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 270 | Diskuse
Počet článků 85 Celková karma 45.34 Průměrná čtenost 4703

Mávla jsem proutkem pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

Najdete na iDNES.cz