Pátek 30. září 2022, svátek má Jeroným, Ráchel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 30. září 2022 Jeroným, Ráchel

Jak otrávit na jeden zátah poslední indiány z kmene Čerokí

8. 08. 2022 15:29:19
Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. A děsila jsem se dne, kdy mě a moje nové příbuzné, žijící po staletí v míru, pod vrcholky Great Smoky Mountains, oblaží návštěvou moji čeští rodiče. Stalo se.

Říká se, že duše dítěte si své rodiče vybírá ještě před narozením.

Pokud je to pravda, tak moje duše měla zcela očividnou a nepokrytou zálibu v sadomasochismu, lehce hraničící s veselými libůstkami Markýze de Sade.

Ne, že by naše rodina měla perverzní, pornografické choutky, ale tak nějak si odjakživa libovala v sadistickém sebemrskačství a nekonečných, filozofických úvahách o tom, jak moc jsme normální.

Myslím, že když moje dušička špitla všemohoucímu do ucha svůj úmysl a třesoucím se prstíkem ukázala tam dolů, do drsného severočeského kraje na moji matku a otce, Bůh se uznale zachechtal. To by vážně mohla být úžasná zkušenost, která nás tady nahoře všechny dost pobaví.

A tak jsem si radostě vlezla do bříška praktické ženy, pracovité, přísné a dominantní, s absolutním nepochopením pro umělecké cítění a citlivou duši. Za to měla abnormálně vyvinutý smysl pro rodinný život, pečovatelský komplex, pádnou ruku a prchlivou povahu, z čehož jsem já, nesnášela nic.

Otec, chytrý, pracovitý, velice zručný a pohledný muž, ji zcela podléhal a společnými silami uskutečnili svůj sen o dokonalé, milující rodině.

Že se moje dušička dost přehmátla, se na obou stranách poznalo velice rychle.

Já na své rodiče koukala jako na blázny a oni stejně tak vyděšeně koukali na mě.

Po čase jsme si všichni nevyhnutelně zvykli, ale vnímání našeho nepochopitelného, příbuzenského vztahu se nikdy nezměnilo.

Matčino vědomí se chlácholivě upokojilo až po narození sestry, na kterou jsem si dlouhé roky střádala do kasičky. Zřejmě jsem měla našetřeno asi dost málo, protože se sice narodila holčička krásná jako panenka, ale s povahou tolik neslučitelnou s lidstvím, až z toho srdce bolelo a bolí dodnes.

Přes všechny těžké úklady společně prožitých let jsem nakonec pochopila, že pouze v téhle rodině se moje citlivá duše mohla řádně zocelit, aby přežila, naučit se obrovské toleranci a odpuštění, a smát se úplně všemu.

A moji rodiče na oplátku pochopili, že oni dva, ti úžasně praktičtí a pracovití lidé, vdechli život umělecké duši, nepraktické a stále si snící, s hlavou v oblacích, potažmo malířce.

Když se tak dívám na fotku, kde je mi asi pět let, stojím u řeky ve špinavém, kdysi bílém, vytahaném nátělníku až po zadek, jinak jsem nahá, jedno ramínko mi škádlivě padá dolů a v puse napříč držím dlouhý klacek, který divoce koušu, říkám si, tohle je vlastně moje opravdické já.

Na fotce je totiž matčinou rukou napsáno: Indián, Ksivá huba.

Samozřejmě jsem se později říkat ř naučila, ovšem indiáni, ti se stali mým osudem.

Když jsem se vdala za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů a začali jsme žít v Severní Karolíně, uprostřed hlubokých lesů, poblíž indiánské rezervace, děsila jsem se dne, kdy moji rodiče přijedou, a svým českým temperamentem rozkošně oblaží citlivá a jemná srdce mých nových příbuzných.

Ten den nastal jednoho červencového dopoledne, kdy je Tammy přivezl z letiště a pak si mě vzal stranou, aby mi šeptem sdělil, že odchází na pár dní meditovat do lesa.

Moje matka ho na tajném odchodu bočními dveřmi do garáže, chytila za tričko na zádech tak pevně, až se jeho elastické švy napjaly na nejvyšší možnou mez. Prudce si ho přitáhla k sobě a česky řekla: „Ále ále, kam bys táhnul, když jsme zrovinka teď přijeli. Jen pojď hezky zpátky, budou se loupat brambory a taky budeš válet těsto!“

Tammy, aniž by rozuměl jediné slovo, okamžitě pochopil, o co jde a zatvářil se vyděšeně.

Podíval se s nadějí na mého otce a ten na něho povzbudivě mrknul. „Já budu taky loupat, neboj.“

Tammy se bezmocně usadil na židli u kuchyňského stolu a vyčítavě se na mě podíval.

Matka si umyla ruce ve dřezu a uvázala si zástěru kolem pasu.

„Já nevím, co to tady máte za chlapy. Nejradši by byli celej den někde v prdeli a nepomohli vůbec s ničím. Koukni na tátu, jak rád pomáhá.“ A ukázala na otce, který začal sklízet ze stolu.

Ten se zatvářil mrzutě a podíval se lítostivě oknem směrem k lesu a já pochopila, že by byl také nejraději celý den tam, kde matka zmínila.

„Nejdřív uděláme bramboráky se zelím, a pak třešňový štrůdl s tvarohem.“

Zavelela matka a ujala se kuchyně pevnou rukou.

Vzpomněla jsem si na svoje dětství a chtěla si potichounku zalézt s knížkou pod lavici. Jenže jsem už dospělá.

Tammy, dobře si vědom toho, že nikdo z mých rodičů neumí anglicky, řekl fikaně neutrálním tónem: „Myslím, že tohle už dlouho nevydržím. Mám pocit, jako by z našeho domu někdo vysál všechen vzduch.“

„Ale bramboráky a štrůdl si dáš, co?“ Zasmála se od dřezu matka, a já strnula, že rozuměla.

Pak se podívala směrem ke mně. „Určitě frfňá, že jo? Tohle mu utni hned od začátku, než si zvykne být budižkničemu.“

„Nééé, nefrfňá. Říkal, že se na vás moc těšil. Že jo, Tammy?“ Podívala jsem se na svého muže a výhružně našpulila rty.

Tammy divoce zakýval hlavou.

Matka před něj položila velký škopek s bramborami a škrabku. „Loupej!“

Otec se posadil vedle něho a společně, s výrazem vrahů v nejtěžším výkonu trestu, začali loupat brambory.

„Nejsem takhle šťastný. Potřebuju jít ven, do lesa. Jsem indián, a ne žádná kuchtička.“ Zaškemral anglicky Tammy.

Nevím proč, ale líto mi ho nebylo.

„Co říká?“ Zeptala se matka.

„Prý nám jeho bratranci odpoledne přivezou maso z jelena. Kolem druhé.“ Řekla jsem rychle.

„Tak tohle se mi tady vážně líbí. Toho jídla všude kolem. Udělám jelení gulášek a houskový knedlíky. Indiáni budou mlaskat, až budou mít boule za ušima.“

Dveřmi z terasy vešel do domu můj indiánský tchán Ben.

Matce se lehce uklonil a já je představila. Otec vyskočil od stolu, pevně Bena objal kolem ramen, až v něm zapraskalo a poplácal ho přátelsky po zádech.

Matka přinesla další škrabku a vložila ji Benovi do otevřené dlaně.

Tři muži u stolu s útrpným výrazem škrábali brambory, a my se s matkou oháněly kolem kuchyňské linky, těsta, trouby a sporáku.

Ben sáhl rukou přes rameno do imaginárního toulce, pantomimicky napjal luk, co to nejvíc šlo a s nelítostným výrazem vystřelil otrávený šíp matce přímo do zad.

Chlapi se hlasitě rozesmáli.

A pak jsme zaslechli rychlé prásknutí dveří a otočili se k prázdnému stolu, který trestanci opustili po indiánsku, neboli zcela bezhlučně.

Nutno říct, že si matka svým kuchařským uměním získala žaludky všech indiánských příbuzných. V životě se ještě nikdy takhle dosyta a zadarmo nenajedli.

Recepty jim vyprávěla zcela podrobně, česky a přikládala k tomu veselé, rodinné historky.

Indiánské ženy pobaveně přikyvovaly a často se velmi smály. Vůbec nevadí, že jí nic nerozumí, ony by ten recept stejně nevařily, ale je to veliká legrace, ta čeština.

Otec se s muži spřátelil také rychle, a to přes léčivý účinek ohnivé vody, mocné to čarodějky, stírající jakýkoliv kulturní či jazykový rozdíl.

U ohně jim vášnivě a česky vyprávěl celou rodinnou historii, ústrky manželství a nejlepší vtip večera, že rodinnou kasu drží pevnou rukou žena a jak on, muž, dostává každý měsíc přesně vyměřené kapesné.

Pantomimicky jim přehrál scénku, jak to vypadá doma po výplatě. Udělal stojku a z kapes mu na zem vypadaly všechny drobné, kovová kulička, žvýkací tabák, zkoušečka a křížový šroubovák. A pak předvedl ženu, jak to všechno pečlivě posbírá do posledního drobku.

Indiáni se smáli tak strašně, až jim slzely oči a váleli se po zemi.

Otec, povzbuzený úspěchem, se nadechl: „A teď vám ukážu, jak se tancuje kozáček!“

Hlasitě a tklivě zapěl ruskou lidovou píseň, a zatančil kozáčka, s několika akrobatickými prvky, které jsem ještě nikdy neviděla.

Indiáni, posilněni alkoholem, ihned pochopili, že se zřejmě jedná o český bojový tanec a přidali se.

Padali na záda jako švestky ze stromu a smáli se jako šílenci.

Tammy pokýval hlavou a zašeptal: „Tohle musí okamžitě přestat, jinak ztratím veškerou úctu svojí rodiny.“

Všechno okamžitě přestalo, a to hned druhý den, kdy matka nasbírala dva košíky hub a pozvala celou rodinu na smaženici. Nikdo nevíme, co se přesně stalo, mně a našim nic nebylo, ale jinak celá rodina ulehla v křečích, zvracela a zkrátka měla moribundus.

„Jsou to slabý kusy.“ Řekla pohrdavě matka. „Nebo byly starý ty vajíčka. Houbám určitě nebylo nic.“

„Nejsou na to zvyklí mami, oni houby moc nejedí.“

Tammy se převalil z postele na zem a usadil se na smaltovaný kyblík, který se rozduněl kovovým zvukem.

„Myslím, že tvoje matka je travička. Bude mít na svědomí ten nejtěžší zločin ze všech, právě se jí podařilo na jeden zátah vyhubit poslední čistokrevný členy čerokézského klanu.“ Zařval na mě z ložnice.

Podívala jsem se na matku vyčítavě.

Ozvalo se zaklepání na okno.

Zřejmě na žádost rodiny, vstoupil do kuchyně šaman, aby vyšetřil adekvátnost houbového pokrmu, jehož název indiáni nedokázali ani vyslovit.

Bez pozdravu, přejel očima po kuchyňském stole, na kterém tvrdě dřímal otec v trenýrkách s kapsičkou, mě a matku ignoroval, a nakonec upřel zrak na nízký hrnec na kamnech. Opatrně nadzdvihl pokličku a hluboce se nadechl. A pak se s odporem zakymácel.

Beze slova vzal hrnec do rukou a přes terasu opustil dům, důstojně kráčející směrem k lesu. Hrnec před sebou nesl v natažených pažích, s hlavou pootočenou do strany, s výrazem absolutního hnusu.

Matka si nevěřícně odfrkla. „Tak, a máme hovno, žádnou drožďovou pomazánku.“

Indiáni se samozřejmě dali do pořádku rychle, zkrátka mají jen citlivé žaludky. Houby byly v pořádku.

Moji rodiče, bohužel za celý pobyt neviděli žádné krásy národního parku, protože matka strávila celé dny v kuchyni vařením, zavařila všechny ostružiny a maliny z širokého okolí, 45 skleniček houbiček na kyselo a zamrazila 40 kynutých, ovocných knedlíků. Otec opravil v rezervaci dvě rozbité sekačky, pomohl postavit tři chatky a vyzdil komín na jedné z nich.

Je vlastně úplně jedno, kde právě jsou, žijí pořád stejně.

Indiáni dostali od šamana doporučení, aby nikdy nejedli jídla od neznámých kultur. Můžou být nebezpečná.

Já si to myslím taky. Například po thajském jídle také často sedím na smaltovaném kyblíku.

Ale na druhou stranu si myslím, že je škoda, že byli ochuzeni o mlíkovou polívku, nudle s mákem, nastavovanou kaši, kroupového Kubu, máčedlo a pelmeně.

Ty moje máma umí opravdu dobře.

Howgh.

Autor: Danka Štoflová | pondělí 8.8.2022 15:29 | karma článku: 47.19 | přečteno: 10340x

Další články blogera

Danka Štoflová

Šaman na mě ukázal prstem a řekl: "Magora!"

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Jejich mýty a vyprávění jsou zvláštně děsivé a opravdu jim věří. Šamana nikdy neoblafnete, i když mluvíte cizí řečí. Rádi zírají do hvězd, a já možná mám i tu svoji.

22.9.2022 v 8:37 | Karma článku: 43.27 | Přečteno: 3523 | Diskuse

Danka Štoflová

Jak jsem vystavovala mokrá prsa

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Po bouřlivém životě v New Yorku, kde jsem se snažila prosadit jako malířka, marně, jsem přijala nový životní styl. Než se tak stalo, život mi uštědřil mnoho lekcí.

15.9.2022 v 8:04 | Karma článku: 44.08 | Přečteno: 3894 | Diskuse

Danka Štoflová

„Hezky se vyspi, ráno možná nevyjde slunce.."

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. Indiáni jsou obyčejní, hrdí, moudří, stateční a ví, že život na planetě se odvíjí v cyklech. Neomylně cítí, že cyklus blahobytu končí. Vrátíme se všichni do lesů?

13.9.2022 v 8:58 | Karma článku: 44.74 | Přečteno: 3800 | Diskuse

Danka Štoflová

Frankieho ruce - aneb "Na, žer jejich vlasy!"

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains, poblíž rezervace. Překvapivě mnoho indiánských žen a mužů pracuje v sociálních službách a lidé je milují.

7.9.2022 v 8:40 | Karma článku: 45.73 | Přečteno: 7160 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Karel Wágner

Jak Ukrajina může Rusku vypálit rybník

Ukrajina, i když je zmítaná válkou, nabídla Evropské unii elektřinu. Neboť ta při současné energetické krizi potřebuje více energie a méně emisí.

30.9.2022 v 9:09 | Karma článku: 11.79 | Přečteno: 277 | Diskuse

Janda Jakub

Komu není rady, tomu není pomoci

V posledním blogu jsem se snažil srozumitelně skrze zastropování vysvětlit, že naše vláda je zcela nekompetentní. I tak se našlo v diskuzi spousta lidí, kteří jí obhajovali.

30.9.2022 v 0:06 | Karma článku: 33.53 | Přečteno: 695 | Diskuse

Karel Trčálek

Veřejné novinářské štvanice, ostouzení a kriminalizace lidí jako v padesátých letech!

To, z čeho jistý bloger obviňuje J. Hovorkovou z webu Forum 24, tady například takový synek z Poruby provozuje zcela běžně. Máme tomu rozumět tak, že i takový synek z Poruby je fašista?

29.9.2022 v 18:06 | Karma článku: 19.48 | Přečteno: 354 | Diskuse

Břetislav Sobek

4 otázky, na co se ptát při pracovním pohovoru a proč

Tento článek – 4 otázky, na co se ptát při pracovním pohovoru a proč – vám představí pracovní pohovor z pohledu, který se na českém webu těžko hledá. Existuje mnoho článků s otázkami na co se ptát na pohovoru.

29.9.2022 v 16:24 | Karma článku: 5.79 | Přečteno: 200 | Diskuse

Jiří Turner

Ras Putin

Jako měl Topolánek svého Dalíka, Nečas Nagyovou, Paroubek Kočku (Kočku i tu „kočku“), Babiš Schillerovou, měli Mikuláš II.,jeho manželka Alexandra Fjodorovna a následník Alexej svého Rasputina. Jen bůh ví, jak je tomu na Rusi dnes

29.9.2022 v 14:48 | Karma článku: 12.92 | Přečteno: 269 | Diskuse
Počet článků 85 Celková karma 45.34 Průměrná čtenost 4703

Mávla jsem proutkem pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

Najdete na iDNES.cz