Neděle 19. září 2021, svátek má Zita
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 19. září 2021 Zita

Jak vyléčit neplodnost indiána z kmene Čerokí a navždy udržet tajemství Bihuna

29. 07. 2021 14:19:42
Vzala jsem si za manžela indiána z kmene Čerokí. Indiáni mě naučili nedivit se ničemu a vše neskutečné přijímat se stoickým klidem. Rozhodně nezkoušejte vyléčit neplodnost tímto způsobem, bez dohledu zkušeného Čerokéze.

Vzít si za manžela indiána z kmene Čerokí vás naučí, že ačkoliv máte široce rozvinutou fantazii, jste pouhopouhý břídil. A pohlížet na indiány jako na tupé bytosti bez vzdělání a celosvětového rozhledu, je asi tak velký omyl, jako že prezident Zeman je dobrý kanoista.

Můj svébytný pocit nadřazenosti, pramenící z českého vzdělání a každoročního socialistického pobytu ve stanu s rodiči, mi dodal přesvědčení, že nic nového už mě překvapit nemůže.

Jsem prostě holka do nepohody a dokážu se vyrovnat s nepřízní osudu.

Jako vlastně každý, kdo ochutnal trenčianský párok s fazulou a lančmít, opečený na hořáku malé, baňaté propanbutanové láhve.

Náš život na úpatí Apalačských hor, které na nás shlížely s blahosklonnou povzneseností, že ony jsou tu na rozdíl od nás navždy, byl sice naplněný a barevný, přesto mě často popadl pocit malosti a nevýznamnosti lidského bytí.

Stovky kilometrů zelených smíšených lesů, přetékající divokou zvěří a keříky obsypanými malinami a ostružinami velikosti palce u nohy, spravedlivě poukazovaly na skutečnost, že jsme tu jaksi navíc.

Moje nová čerokézská rodina mi ukázala spoustu nových věcí.

Nadhled, který byl přirozenou součástí jejich života, byl osvobozující a předsudky, které jsem si dovlekla z naší čistorasní kultury, zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

Například jsme se nemohli shodnout v problematice vypouštění větrů.

Indiáni berou prdění, jako zcela normální a běžnou věc, za kterou se není potřeba stydět. Ovšem, když si děda Ben u večeře dvakrát ulevil dlouhým táhlým tónem a kolem stolu se rozlil odér vařené brokolice, neměla jsem příliš pochopení pro uznalý potlesk všech členů rodiny. „Jsou prostě věci, který nesnesu!“, ječela jsem na svého muže pozdě v noci.

Tammy se na mě podíval pohledem, který věnujeme zvláštnímu, poprvé spatřenému druhu hmyzu.

„Myslím, že si to moc bereš.“ řekne Tammy klidně. „Prdění je prostě děsně přeceňovaný.“

Přesto se druhý den u snídaně k smrti vyděsí, když nás zalije nesmlouvavý odér štiplavého sirovodíku. „Já to nebyl!“ vykřikne zoufale a zadívá se mi do nevyřčené výčitky v očích. Pak rychle zvedne dlouhý cíp ubrusu, a spatří veselá psí očka a mocná mávnutí dlouhého ocasu našeho vlčího štěněte Khundy.

Všichni jsme se časem uklidnili a po Tammyho ponižující intervenci, si u nás indiánské příbuzenstvo přeci jen ulevuje o trochu míň.

Další, pro mě nepochopitelná věc nastala, když jsme se rozhodli mít druhé dítě. A jaksi to nešlo.

Prababička ZeePee se mi pátravě zadívala do očí, když jsem se jí svěřila se svými obavami.

„Nejde?“ zvedne vysoko obočí a našpulí pusu. Pak potáhne z cigarety a hluboce se zamyslí.

„Tammy moc jezdí do města.“ Pronese a vyfoukne z plic mocný oblak dýmu.

Nechápala jsem, jak by město mohlo souviset s tím, že se nám nedaří počít.

„Bude muset k Bihunovi.“ Řekne ZeePee a moudře pokýve hlavou.

Pomyslím si, že Bihuna je zřejmě nějaký místní, vyhlášený lékař.

„Tammy nikam nepůjde. Prý je to ponižující.“ Vysvětlím krátce Tammyho jasný postoj k odběru spermatu.

„Ale půjde!“ ZeePee se zachechá „Máš taky ňáký slovo, ne? Chlapi jsou prostě děsně cimprlich.“

Vzpomněla jsem si na táhlé tóny, nikdy neopouštějící dědu Bena a na zkoumání zanícené předkožky, očima celé rodiny, při intimních potížích bratrance Feetyho.

Cimprlich mi teda nepřipadají.

Večer v posteli Tammymu oznámím, že půjde k Bihunovi.

Tammy se vyděsí.

„Tak to ani náhodou!“ pronese důrazně.

„Určitě nám pomůže, každopádně věda už postoupila tak, že nemusíš mít obavy.“ Řeknu chlácholivě a obejmu ho.

„Tohle s vědou nijak nesouvisí.“ Řekne Tammy a dívá se na mě rozhořčeně.

„Lékaři dnes pracují jenom na základě vědy a výzkumu.“ Snažím se ho přesvědčit vemlouvavým tónem.

„Jo, ty si myslíš, že Bihuna je doktor?“ vydechne Tammy a chytne se za hlavu. „Jak mě vůbec mohlo napadnout, že ti ZeePee řekla všechno.“

Podívám se na Tammyho tázavě. Je pravda, že ZeePee byla překvapivě skoupá na slovo.

„Zítra ti ukážu, co je Bihuna.“ Řekne můj inteligentní a vysokoškolsky vzdělaný muž a pevně zavře oči.

Howgh.

Moje touha po dítěti je tak silná, že jsem ochotná přistoupit na všechno. I na Bihunu, u kterého se Tammy nechce nechat vyšetřit.

Za úsvitu vyjedeme.

Projedeme ještě ztichlou a spící rezervací, rodným místem mého milujícího muže. Směřujeme na západ.

Tammy zaparkuje u hustého lesa.

Hlavou mi prolétne myšlenka, jak doktorovi v takovém zapadákově může vzkvétat praxe.

Tammy mě popadne za ruku a vkročíme do zavlhlého lesa, do kterého ještě nestačily proniknout paprsky časného ranního slunce.

Neviditelnou cestičkou, prošlapanou tisíci ploskami bosých nohou, dojdeme k vysoké skále zarostlé hustými keři. Je téměř černá a probleskuje tisíci mihotavými záblesky, jako by byla pokryta diamantovým prachem.

Tammy odkryje dlouhé větve pichlavého keře a odkryje vstup do skalní chodby.

Začínám chápat, že k lékaři tahle cesta zřejmě nevede.

Skalní chodba se rozšiřuje až se téměř celá naplní světlem. Vejdeme do skalního sálu plného světla, je vysoký a rozlehlý. Po stranách z něho vycházejí další chodby, vedoucí kdoví kam.

Podívám se nahoru. Sál se do výšky rozšiřuje jako tubus a končí širokým otvorem, vycházejícím vysoko nad koruny stromů. Paprsky slunce mě polechtají na nose.

Po chladné chodbě cítím nádherné teplo, které se mi rozlévá po těle. Cítím se jak v inkubátoru.

Přímo uprostřed kamenného sálu, pod širokým otvorem zvoucím vyletět přímo do nebe, roste nádherný strom. Má široký kmen ze zlatavě okrové hladké kůry, a jeho větve se do prostoru přes sebe divoce pnou jako vlasy z hadích těl, okřídlené Medúsy.

Listy jsou široké jako dlaň dospělého muže a mají i stejný tvar.

Kořeny, pevné a hrbolaté, se vlní po kamenné podlaze a vrůstají mezi kameny po celé ploše sálu.

Tammy mi pevně stiskne ruku a přeskakujeme spolu silné kořeny.

Stoupneme si pod strom. Zvednu obličej k modrému nebi v otvoru nad námi a skrz listy se mi po obličeji rozlije hřejivá mozaika paprsků slunce.

„Tohle je Bihuna.“ Zašeptá Tammy.

Jeho obličej vypadá jako sešitý drobnými stehy slunečního krejčího.

Zasměju se.

„A jak nám Bihuna pomůže? Budeme lízat jeho kůru?“ Škádlivě vypláznu jazyk a strom olíznu dlouhým tahem.

Pod jazykem ucítím, jak se strom zavlnil. Do jazyku mi přeskakují drobné částečky elektrizující bolesti, jako když olíznete kovové proužky ploché baterie.

Zaslechnu, jak strom v koruně slastně vzdychne a zaševelí listy.

Ztuhnu.

Tammy vezme moji dlaň a přitiskne ji na prohřátou kůru. Pak mojí rukou strom zlehka pohladí.

Ucítím, jak se kůra prohne a zavlní rozkoší. Je to jako když milenec pohladí kůži své milované.

Udiveně se podívám na Tammyho.

„Tammy, já jsem asi blázen, ale mám pocit, že ten strom je živý.“ Zašeptám.

Můj muž kývne.

„Ve stromě žije Bihuna, bůh rozkoše a plodnosti. Podle čerokézských bájí může pomoci neplodnému páru. Ale jak říkám, je to jen pověst.“ Řekne vážně, ale zvedá nevěřícně ramena nahoru a dolů.

„A jak tenhle rozkošný stromek funguje?“ zeptám se rozverně a po kořenech obcházím strom dokola a podrobně si ho prohlížím.

„To nechceš vědět.“ Odpoví mi Tammy a zakroutí hlavou.

„Ale mě by to zrovna velice zajímalo.“ Zachechtám se a tuším, že to nebude nic mozkem pochopitelného.

Tammy se rozhlédne kolem sebe, jako by nás mohl někdo poslouchat a zašeptá: „Hele, já fakt nevím, jestli je to pravda, ale prostě se do stromu vloží semeno. To si strom vsákne do mízy a vyroste z něho plod ovoce. Žena ho pak sní a otěhotní.“

Uchechtnu se. „Semeno čeho?“

„Jsi fakt pitomá, čeho asi.“ Tammy protočí oči, na důkaz toho, jak silně je mu debata nepříjemná.

„A jak se tam to semínko dostane?“ Když jsem pitomá, tak pitomá.

„Vezmeš si ho do pusy a oblízneš s ním všechny suky.“ Řekne Tammy a plácne mě po zadku.

Dramaticky omdlím a připlácnu se zády na kůru stromu.

„To bych tou kapkou toho moc neoblízla.“ Zasměju se a ušklíbnu.

„Se mi zdá, že jsi pěkně drzá.“ A ušklíbne se na mě taky.

„Ne fakt, opravdu by mě to zajímalo, jak se tam dostane.“ Řeknu s vážnou tváří, ale cítím, že ji neudržím dlouho.

Tammy beze slova ukáže na malý kulatý otvor ve stromě, ve výšce mého pasu.

„Ne, nevěřím!“ rozchechtám se a oběma rukama si zakryji oči.

„Ty ho prostě nestrčíš někam do stromu.“

Představa mi přijde tak neuvěřitelná, že se nemůžu přestat smát.

Tammy vrtí hlavou a taky se směje. „Ještě mi ho tam vykouří nějaká veverka.“

Strašně se smějeme, ale zároveň už oba víme, že to zkusíme.

Podívám se Tammymu do očí. Vím, že pro mě udělá všechno na světě. Miluje mě.

Políbím ho na rty a pohladím po tváři.

„Teda jestli tohle někomu řekneš, jaký jsem pitomec, tak tě namouduši uškrtím.“ Tammy se zhluboka nadechne a začne si rozepínat kalhoty.

Pořád nevěřím, že to udělá. Směju se a pomalu mezi kořeny couvám ke skalní stěně.

Dívám se na něho a mám na tváři výraz, jako bych pozorovala nějakého bájného tvora.

Tammy sám nad sebou nevěřícně kroutí hlavou, ale přistoupí k činu. Naposledy se podívá směrem ke mně. Vím, že to dělá pro mě. Pro nás. Povzbudivě kývnu.

Uchopí penis do ruky a několikrát ho zkušeně promne tím zvláštním mužským pohybem, který nikdy ženskou rukou nenapodobíme, ať se snažíme jakkoliv.

Přistoupí ke stromu a špičku penisu zasune do kulatého otvoru. Vidím, jak se kůra kolem dírky zavlnila a slastně úd obemkla, jako ženské rty. Tammy rozkoší vzdychne a překvapeně se chytne za ústa.

Strom se začne jemně třást a vibrovat. Nevěřícně zírám na strom a všimnu si, že se koruna stromu začíná zaklánět.

Tammy se začne pohybovat tam a zpátky a celý se u toho klepe vibracemi, vycházejícími ze stromu.

Koruna stromu se komíhá do všech směrů a listy jsou napjaté k prasknutí.

Celý strom světélkuje paprsky ranního slunce a vycházejí z něho slastné vzdechy, které vydávají o sebe se divoce třoucí listy.

Rytmus je nadpozemsky neskutečný a divoký.

Kůra stromu se napíná a smršťuje jako lidská tvář napnutá rozkoší.

Tammy náhle vykřikne a kopuluje do útrob stromu.

Všechno utichne. Strom strne a v napětí polyká řinoucí se semeno, v tichosti ho pojímá ho do své mízy.

Tammy se svalí do kořenů a vyčerpaně oddychuje.

Podívaná byla tak struhující, že stojím bez dechu a pozoruji strom a jeho proměnu.

Celý jeho kmen ztmavne a tmavá barva se šíří po jednotlivých větvičkách korunou do výšky. Celý strom zmohutní a vypne svou hruď před sebe. Koruna je široká a vysoká, větve jsou úhledně srovnané do dokonalého tvaru. Listy jsou sytě zelené a nabobtnalé jako po botoxové injekci.

Strom se freneticky otřásá.

Náhle se jako mávnutím proutku zcela uvolní a povolí napnuté větve směrem k zemi. Listy visí volně a klidně. Kůra se naposledy smrští a uvolní se jako vyhlazená tvář bez jediné vrásky.

Ale něco se změnilo.

Na jedné větvi vyrůstá zvláštní plod ovoce.

Je karmínově rudé, poseté miniaturními hrbolky. Roste do zvláštního podlouhlého vejčitého tvaru.

Slunce ho laská svými paprsky a ovoce dozrává. Je už purpurově nachové a uprostřed začíná pukat. Vypadá skoro jako lidské srdce. Je ze dvou půlek, dokonalé a nádherné.

Vím, co mám udělat. Přeskáču kořeny a natáhnu ruku k větvi. Sotva se plodu dotknu, jemně vklouzne do mojí dlaně. Zmáčknu ho prsty a cítím, jak je šťavnatý.

Tammy se na mě vyčerpaně dívá.

Zakousnu se do ovoce a ústa mi naplní plná jemně nakyslá chuť. Šťáva mi stéká po bradě, ale já se nemůžu nabažit té zvláštní chuti. Je opojná a naplňujeme mě blahem a rozkoší. Chuť se nedá připodobnit ničemu známému. Je to jako ořechová příchuť propojená s granátovým jablkem a přezrálými višněmi. Podívám se udiveně do ruky. Ovoce má v sobě dvě pecky, posazené těsně vedle sebe. Spolknu obě pecky i se zbytkem ovoce.

Pak pomůžu Tammymu na nohy a vyjdeme chladnou chodbou ven do lesa.

Držím svého muže za ruku a vím, že jsem si vybrala dobře. To jsem si vždycky přála., aby muž kvůli mně dělal naprosto šílené věci.

Na konci března následujícího roku se nám narodila dvojčátka.

Dva chlapci. Přistoupila jsem na indiánská jména Ayian a Vashti. Vždyť je to v podstatě Jan a Vašek.

O Bihunovi jsme už nikdy nemluvili. Děláme, že se to celé vlastně nikdy nestalo.

Prababička ZeePee je už mrtvá a Velký Manitou nás zkrátka bohatě obdaroval.

Autor: Dana Štoflová | čtvrtek 29.7.2021 14:19 | karma článku: 38.42 | přečteno: 1297x

Další články blogera

Dana Štoflová

Fanoušek 7 měsíců

Samozřejmě tím nemyslím oddaného fanouška fotbalového klubu. Myslím tím chlapečka, desítky let pohřbeného ve stínu lípy. Bojíte se rádi? Já děsně ráda.

15.9.2021 v 12:42 | Karma článku: 31.33 | Přečteno: 644 |

Dana Štoflová

Bohyně

Možná vám něco chybí, možná se potřebujete vrátit ke svým kořenům. Nadechnout se a vzpomenout si. Třeba, že zelená, je barva času.

10.9.2021 v 10:08 | Karma článku: 30.49 | Přečteno: 731 |

Dana Štoflová

Jak vyhrát soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru"

Ačkoliv jsem nikdy neuměla malovat, vyhrála jsem celonárodní soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru". Díky bohu, už jsem to nikdy nezopakovala. Mám totiž zvláštní dar. Všechno vyzní úplně jinak než myslím.

7.9.2021 v 15:27 | Karma článku: 32.72 | Přečteno: 918 |

Dana Štoflová

Ukážu vám zázrak aneb Jak mě indiáni naučili vyvolávat déšť

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a přesto nebydlím v teepee. Ne, že byste teď déšť potřebovali, ale můžu vám ukázat zázrak. Je malý a možná tomu nebudete věřit. Však jsme Češi.

2.9.2021 v 16:31 | Karma článku: 35.62 | Přečteno: 926 |

Další články z rubriky Letní povídka

Dana Štoflová

Fanoušek 7 měsíců

Samozřejmě tím nemyslím oddaného fanouška fotbalového klubu. Myslím tím chlapečka, desítky let pohřbeného ve stínu lípy. Bojíte se rádi? Já děsně ráda.

15.9.2021 v 12:42 | Karma článku: 31.33 | Přečteno: 644 |

Dana Štoflová

Jak vyhrát soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru"

Ačkoliv jsem nikdy neuměla malovat, vyhrála jsem celonárodní soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru". Díky bohu, už jsem to nikdy nezopakovala. Mám totiž zvláštní dar. Všechno vyzní úplně jinak než myslím.

7.9.2021 v 15:27 | Karma článku: 32.72 | Přečteno: 918 |

Dana Štoflová

Ukážu vám zázrak aneb Jak mě indiáni naučili vyvolávat déšť

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a přesto nebydlím v teepee. Ne, že byste teď déšť potřebovali, ale můžu vám ukázat zázrak. Je malý a možná tomu nebudete věřit. Však jsme Češi.

2.9.2021 v 16:31 | Karma článku: 35.62 | Přečteno: 926 |

Dana Štoflová

Jak se nezbláznit v New Orleans

Když z vás chce někdo udělat blázna, jde to dobře všude. Ale v New Orleans obzvlášť dobře. Jenže česká nátura má oproti americké jeden zajímavý rys. Nevěříme ničemu, a na duchy už vůbec ne.

31.8.2021 v 13:30 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 1289 |

Vladimír Rýdl

Máš na to koule? Mám, podruhé ...

Jsou tomu víc jak dva měsíce, co jsem tu veřejně přiznal, že jsem MUSEL odejít od Zrzky a Cipíska. Dnes bych to chtěl napsat správně. Utekl jsem jako zbabělec ...

24.8.2021 v 20:37 | Karma článku: 17.10 | Přečteno: 850 | Diskuse
Počet článků 36 Celková karma 34.52 Průměrná čtenost 3148

Mávla jsem proutkem pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

Najdete na iDNES.cz