Neděle 19. září 2021, svátek má Zita
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 19. září 2021 Zita

Ptáte se, kde vzal vládce Putin své geroické schopnosti?

10. 06. 2021 14:46:19
Možná vás to taky někdy napadlo. Popral se s tygrem, potápěl s velrybami a kluzký jako úhoř se prosmýkl každým nebezpečím. S odhalenou hrudí se prohání na koni, má moc a sílu. A já vám řeknu, proč nikdy neukáže plosky svých nohou.

Marija Ivanovna si pohladí obrovské vypouklé břicho. Dítě už přijde brzy. Cítí to. Pevně sevře napnutou kůži oběma rukama a tiše se pomodlí. Z očí jí stékají slzy a padají na vyhublý hrudník. Tohle dítě už zemřít nesmí, udělá proto všechno.

Za úsvitu se tichounce vykrade ze dveří a běží ztichlými ulicemi. Většina trosek už je odklizena a Leningrad vstává z popela pomalu a s nadějí jako pták Fénix. Její kroky míří k pravoslavnému kostelu.

Počkala až manžel odejde do práce, nesmí to vědět. Je zarytý komunista a její hluboká víra ho popuzuje do nepříčetnosti. Jenže o dvě děti už přišli a ona teď udělá to, co má.

Cesty jsou prašné a plné popela. Už byly stokrát uklizeny, ale popel z rozpadlých budov je stálou připomínkou jejich utrpení a statečnosti. Torza domů se tyčí nad ulicemi jako bolavé spálené prsty a jejich obnova bude trvat desetiletí. Ale jednou bude Leningrad zase překrásné místo.

Píše se 7. říjen 1952.

Pravoslavný kostel už má nadohled. Je poškozený, všechny vitráže jsou vymlácené a nahrazeny obyčejnými skly. Přesto působí pevně jako skála, monumentálně. Je důkazem tříleté vytrvalosti a součástí jejich děsivého příběhu, kdy víra byla jediné, co jim zbylo.

Proklouzne dovnitř bočním vchodem.

Otec Borzoj už ji čeká. Je Veps, stejně jako ona a mluví nářečím, které oba dobře znají. Je to směsice maďarskofinských slůvek, a i kdyby je někdo špehoval, nebude jim rozumět. Otec Borzoj pochází ze severní oblasti Ruska, z národa Čudů, odkud pocházela i její matka. Vyznačují se výraznými mongoloidními rysy, a jejich obličeje jsou zvláštně půvabné a milé.

„Jsi rozhodnutá?“ zeptá se tiše kněz a vezme její obličej do dlaní. Zadívá se jí pevně do očí.

„Ano.“ Vydechne Marija Ivanovna bez rozmyšlení.

„Nuže, jdeme.“

Kněz ji chytne za loket a odvede ji do útrob kostela. Odhrne prošlapaný vyšívaný kobereček v uličce u třetí lavice. Objeví se veliká dlaždice s ornamentem stromu, který má korunu propletenou do tvaru sepjatých rukou. Kněz vydechne a stiskne zvláštní místo v koruně stromu. Dlaždice odskočí a Borzoj ji odtlačí do strany. Objeví se temný otvor.

Kněz vezme do ruky svícen a posvítí do temnoty. Marija zahlédne kamenné schodiště, poklidně se stáčející do podzemí. Odhodlaně vykročí na první schod.

Tiše počítá kamenné schody. Sedmdesát jedna, sedmdesát dva. Jsou hluboko, vzduch je chladný a od úst se jim v záři svíček míhají obláčky páry. Schodiště náhle končí a otevírá se do vysokého sálu, vytesaného do skály.

Na protější stěně se něco zaleskne.

Kněz dlouhými kroky přejde sál. Marija se dotkne zdi, je chladná a vlhká. Rozhlédne se kolem sebe.

Otec Borzoj stojí v průčelí sálu a svícen mihotavě osvětluje prastarý artefakt. Je pohodlně usazený do bezpečí skály.

Kněz si připraví potřebné předměty na kamenný kvádr. Tiše se pomodlí. Pak se obrátí k artefaktu a v jeho spodní části zapálí svíci.

Marija Ivanovna prudce vydechne. Je to nádherné.

Temnotu sálu osvítí překrásné světlo a její oči se rozzáří teplým hřejivým svitem.

Světlo se line z Vesmírného stromu. Je vysoký, mohutný a celý ze zlata, posázený drahokamy. Je zasazený do modrého kamene, který jemně září. Strom má majestátní korunu propletenou do tvaru sepjatých rukou.

Strom protíná Zemi a Nebesa. Má v sobě otvory, kterými prosvítá nebeský oheň, Slunce, Měsíc a hvězdy. V koruně stromu mají svá místa bohové, blahosklonně a trpělivě shlížející dolů ze své nadpozemské výšky. Níže mají své místo démoni a hrdinové, oči jim rudě planou odhodláním a netrpělivostí. Nejníže, na Zemi, jsou lidé a zvířata. Pod kořeny stromu žije drak Sárkány, ostražitým zrakem pečlivě sleduje vesmírný strom a je připraven v okamžiku vše živé nadobro zničit.

Strom se tiše otáčí dokola.

Marija Ivanovna přistoupí k artefaktu a rukama obejme modrý kámen, znázorňující Zemi.

Ruce ji začnou jemně vibrovat a vibrace se jí po nervech přenášejí do celého těla.

Otec Borzoj k ní přistoupí, v ruce má sošku orla s roztaženými křídly, který v mohutných spárech svírá zlatou kouli. V druhé ruce má zlatý kalich. Marija Ivanovna natáhne pravou ruku a kněz do ní orla opatrně vloží.

Orel ihned začne vibrovat.

„Vzývám tě, Istene, bohu nebes, světla a války. Povstaň ty jediný, který jsi bojovník proti démonům a zlým silám.“ Pronese pevným hlasem kněz.

Zlatý orel otevře oči.

Marija Ivanovna z orla nespouští zrak a ruka se jí jemně třese.

„Vzývám tě, Hadore, bohu světla a bojovníku proti temnotě!“ pokračuje hlasitě Borzoj.

Orlí zobák se rozevře a sálem se ozve sytý zvuk ptačího křiku, který se nekonečně odráží od stěn skály.

„Vzývám tě, Nemere, bohu bouře.“ Zakřičí kněz.

Sálem se ozve mohutné zaburácení a strop prokřižují odlesky blesků.

Marija Ivanovna ucítí, že vibrace v jejích rukou stále zesilují.

Strom se přestane otáčet a všechno ustrne v jediném pohybu.

Dítě se v ní nespokojeně zahýbe a břichem jí projede palčivá bolest.

Pak začne otvory ve stromě vytékat tmavá hustá tekutina a lepivě obemyká kmen stromu.

Kněz pohotově přiskočí a natáhne ruku s kalichem do výšky. Hustá tekutina stéká po stranách kalichu a na otcově ruce naskakují rudé puchýře. Vzduchem se nese zápach spálené kůže.

Marija Ivanovna nemůže dál vydržet tupou neutichající bolest a pustí z ruky zlatého orla na zem. Kněz ho zachytí špičkami prstů a obsah kalichu mu potřísní roucho. Ozve se syčivý zvuk a z propálené látky se line úzký proužek dýmu.

V tu chvíli svíce ve stromě zhasne a vše se ponoří do naprosté tmy.

Kněz odloží posvátné předměty zpět na kamenný kvádr a rozžehne svícen.

Marija Ivanovna dychtivě zírá na zlatý kalich. Tekutina v něm je temná a plná příslibů. Života i smrti.

Kněz zvedne kalich do výšky.

„Vzývám tě, veliká Boldogasszony, bohyně mateřství, života a síly, vlož svoji moc a sílu do lidského plodu, který je připraven ke zrození a k prvnímu nádechu. Obdař ho zdravím, mocí a silou!“.

Tekutina v kalichu se rozzáří modravým světlem a její hladina se jemně rozčeří.

Kněz podá kalich Mariji Ivanovně a ta ho s úctou přijme do svých dlaní.

Pozdvihne kalich a hltavě se napije zářivé tekutiny.

Prudká bolest v podbřišku ji srazí do předklonu. Upustí kalich z ruky a modravá tekutina se rozlije po kamenné podlaze, která ji lačně vsakuje do sebe.

Marija Ivanovna cítí, že je něco špatně.

Opře se rukama o kamenný kvádr a hlavu položí na jeho chladivou hladkou plochu.

Ucítí mohutný stah a po nohách jí lehounce stékají teplé čůrky jantarové tekutiny. Zatlačí.

Uslyší mlaskavý zvuk.

Podívá se dolů a vykřikne.

Přímo pod nohama se jí utvořila veliká černá lesklá kaluž. Její bílý obličej se v ní milosrdně odráží a zmatňuje ostré hrany výrazu hrůzy.

V kaluži se cosi pohne. Marija Ivanovna se více nakloní a zaostří zrak.

Vidí bílá obtloustlá těla velikých červů, která se hemží a proplétají navzájem přes sebe. Žádostivě se tisknou k sobě jako těla milenců.

Ženě se udělá špatně a vyzvrací obsah žaludku přímo doprostřed kaluže.

Červi se ke zvratkům hbitě sbíhají, hltají je a nabývají na objemu.

Marija ucítí další mohutný stah. Bolest ji projede až ke konečkům prstů a žena nelidsky vykřikne.

Kněz ji tiše pozoruje, nemůže ji pomoct.

Žena zakloní hlavu a znovu šíleně zakřičí. Zvuk se odráží od kamenných stěn a nepřestává.

Dítě z ní s mlaskavým zvukem tichounce vyklouzne.

Z temné kaluže se vysunou ruce. Jsou plné zahnívajících boláků, vypadají jako opařené a odpadává z nich hnijící maso. Jemně dítě zachytí do bezpečí pevných dlaní. Dítě je dokonalé a je to chlapec.

Kněz přiskočí, nožíkem odřízne pupeční šňůru a zaváže na ní pevný uzel.

Vzduchem se line sirný zápach. Odporné ruce dítě naposledy pohýčkají a něžně je podají matce.

„Budeš Vladimir Vladimirovič, po svém otci a dědovi.“ Dojatě zašeptá Marija Ivanovna.

Zdvihne dítě do výšky a všimne si modrých vzájemně propletených obrazců, které má dítě na ploskách nohou. Dítě otevře oči. Jsou zářivě žluté.

Chlapec je zdravý, silný a vůbec nepláče.

Marija Ivanovna ho něžně zabalí do kusu látky a poklekne před Vesmírným stromem.

„Děkuji.“ Zašeptá vroucně a dítě si pevně přitiskne k prsům.

Autor: Dana Štoflová | čtvrtek 10.6.2021 14:46 | karma článku: 40.49 | přečteno: 8502x

Další články blogera

Dana Štoflová

Fanoušek 7 měsíců

Samozřejmě tím nemyslím oddaného fanouška fotbalového klubu. Myslím tím chlapečka, desítky let pohřbeného ve stínu lípy. Bojíte se rádi? Já děsně ráda.

15.9.2021 v 12:42 | Karma článku: 31.33 | Přečteno: 644 |

Dana Štoflová

Bohyně

Možná vám něco chybí, možná se potřebujete vrátit ke svým kořenům. Nadechnout se a vzpomenout si. Třeba, že zelená, je barva času.

10.9.2021 v 10:08 | Karma článku: 30.49 | Přečteno: 731 |

Dana Štoflová

Jak vyhrát soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru"

Ačkoliv jsem nikdy neuměla malovat, vyhrála jsem celonárodní soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru". Díky bohu, už jsem to nikdy nezopakovala. Mám totiž zvláštní dar. Všechno vyzní úplně jinak než myslím.

7.9.2021 v 15:27 | Karma článku: 32.72 | Přečteno: 918 |

Dana Štoflová

Ukážu vám zázrak aneb Jak mě indiáni naučili vyvolávat déšť

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a přesto nebydlím v teepee. Ne, že byste teď déšť potřebovali, ale můžu vám ukázat zázrak. Je malý a možná tomu nebudete věřit. Však jsme Češi.

2.9.2021 v 16:31 | Karma článku: 35.62 | Přečteno: 926 |

Další články z rubriky Letní povídka

Dana Štoflová

Fanoušek 7 měsíců

Samozřejmě tím nemyslím oddaného fanouška fotbalového klubu. Myslím tím chlapečka, desítky let pohřbeného ve stínu lípy. Bojíte se rádi? Já děsně ráda.

15.9.2021 v 12:42 | Karma článku: 31.33 | Přečteno: 644 |

Dana Štoflová

Jak vyhrát soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru"

Ačkoliv jsem nikdy neuměla malovat, vyhrála jsem celonárodní soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru". Díky bohu, už jsem to nikdy nezopakovala. Mám totiž zvláštní dar. Všechno vyzní úplně jinak než myslím.

7.9.2021 v 15:27 | Karma článku: 32.72 | Přečteno: 918 |

Dana Štoflová

Ukážu vám zázrak aneb Jak mě indiáni naučili vyvolávat déšť

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a přesto nebydlím v teepee. Ne, že byste teď déšť potřebovali, ale můžu vám ukázat zázrak. Je malý a možná tomu nebudete věřit. Však jsme Češi.

2.9.2021 v 16:31 | Karma článku: 35.62 | Přečteno: 926 |

Dana Štoflová

Jak se nezbláznit v New Orleans

Když z vás chce někdo udělat blázna, jde to dobře všude. Ale v New Orleans obzvlášť dobře. Jenže česká nátura má oproti americké jeden zajímavý rys. Nevěříme ničemu, a na duchy už vůbec ne.

31.8.2021 v 13:30 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 1289 |

Vladimír Rýdl

Máš na to koule? Mám, podruhé ...

Jsou tomu víc jak dva měsíce, co jsem tu veřejně přiznal, že jsem MUSEL odejít od Zrzky a Cipíska. Dnes bych to chtěl napsat správně. Utekl jsem jako zbabělec ...

24.8.2021 v 20:37 | Karma článku: 17.10 | Přečteno: 850 | Diskuse
Počet článků 36 Celková karma 34.52 Průměrná čtenost 3148

Mávla jsem proutkem pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

Najdete na iDNES.cz