Neděle 19. září 2021, svátek má Zita
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 19. září 2021 Zita

Jak mi indiáni ukázali kořenovou ženu a já se začala usmívat na svého muže

7. 06. 2021 12:41:05
Indiáni sice neumí vyprávět vtipy a nejsou vzdělaní, ale ví, co je skutečný život. Jejich ženy se stále usmívají na své muže a já už vím proč.

Můj život uprostřed nekonečných lesů na úpatí Great Smoky Mountains a soužití s mojí novou čerokézskou rodinou byl neustále obohacující a nepřestával mě udivovat.

Nikdy jsem si nemyslela, že můj muž bude čerokézský indián a že každé ráno uvidím jeho dlouhé černé vlasy rozprostřené po polštáři.

Také jsem si nikdy nemyslela, že kultivovaný evropský svět mi náhle bude připadat tak plochý a prázdný.

Vím přece, že na všechny otázky nám odpoví věda, jsme kultivovaní a vzdělaní.

Indiáni na naše poměry neuměli vlastně vůbec nic a základní vzdělání pro ně bylo naprosto dostačující.

Tvářila jsem se, že přicházím z lepšího a oslnivého světa.

Jenže indiáni mi velice rychle dokázali, že můj svět je ve skutečnosti matrix a neznamená vůbec nic.

Ukázali mi, že žijeme v pouhých kulisách, které jsme si sami vytvořili a musíme se jim přizpůsobit. Musíme mít dobrou práci, peníze, krásná těla a tváře. Jinak nejsme šťastní.

Hladce a odvážně kloužeme po povrchu našich snů a představ.

Pochopila jsem, že hloubka a moudrost indiánských duší je nezměrná a že pravý život je vlastně úplně jednoduchý.

Jejich ženy jsou krásné, protože jsou veselé, stále se usmívají a mají do vlasů vpletená orlí pírka.

Jejich muži jsou krásní, protože přes všechny těžkosti světa, stále vnímají hloubku své duše.

Podvědomě a nevědomky dělají ty správné věci.

Pracují, aby jejich rodina neumřela hlady, ale ne víc. Svoji ženu objímají, hladí a milují, prostě jen tak.

Rodiny žijí pospolu, hodně si povídají a pomáhají. Nehoní se za penězi ani za úspěchem. Jsou šťastní.

Vyprávěla jsem vám už mnoho věcí. O porodu, o smrti, o svatební noci, i o srdci ve stromu.

Jediné, čemu jsem se vyhýbala, bylo něco tak hlubokého a zvláštního, že jsem věděla, že to nemůžu jen tak říct.

Nevím, jestli dokážu slovy vyjádřit něco tak bolestného a zároveň překrásného.

Myslím totiž, že slova na to prostě nestačí.

Je to rituál lásky.

Opět jsem si ve své evropské hlavince představovala, že je to prostě něco jako náš klasický obřad, kdy si dva slibují lásku ve zdraví a nemoci, v bohatství i chudobě.

Že to bude zase něco povrchního, plné planých slibů, o kterých už předem víme, že je nebudeme schopni splnit. A že už při prvních problémech budeme nešťastní a přestaneme se milovat. Že s každým přibývajícím rokem a kilem, si budeme připadat méněcenní a k ničemu.

Indiáni to mají tak, že se berou na rok, na zkoušku. Po roce soužití už je jasné, zda to bude napořád. Pokud ne, mohou se v klidu rozejít a najít si jiného partnera. Pokud cítí, že je to napořád, podstoupí rituál lásky.

Bylo mi divné, že indiánské ženy se pořád usmívají a smějí. Říkala jsem si, že je to asi proto, že jsou podivně cáklé.

Že neví, co je život a starosti.

Jenže tím to nebylo, ony moc dobře ví, co je život a starosti.

Šťastnými je totiž dělá jejich muž.

Já vím, zní to hrozně.

Taky jsem se na to jednoho dne zeptala prababičky ZeePee.

ZeePee mohutně potáhla z cigarety a rozchechtala se.

„Tak to ti řeknu zcela jednoduše. Indián se ráno probudí, políbí svoji ženu a pomiluje ji. Ona mu udělá snídani, nají se spolu a ona celou dobu mlčí. Pak muž odejde do práce, ona se stará o děti, jídlo a domácnost. Když muž přijde z práce, políbí svoji ženu, nají se a pomiluje ji. Ona celou dobu mlčí. Pak se sejdou příbuzní a rodina, sedí u ohně, jedí, klábosí a pak si jdou lehnout. Muž svoji ženu políbí a pomiluje. A ona mu pak může vyprávět, jaký měla den.“

Plácnu se do čela. „ZeePee to fakt zní, jak hodně blbej vtip o indiánech.“ Rozesměju se.

Znám taky jeden. "Indián souloží pět dní v kuse a když skončí, řekne indiánce: A teď mě tři dny neuvidíš. Ty půjdeš na lov? ptá se indiánka. Ne, teď to budeme dělat zezadu.". Rozchechtám se.

ZeePee zakroutí hlavou a nesměje se.

„Chlap prostě potřebuje klid, ticho, dobré jídlo a hodně sexu. Pak je milionovej.“

„To je jak ve středověku. Ženská, aby držela hubu a krok, jen vařila a byla mu povolná.“ Vrtím hlavou a nemůžu to pochopit.

ZeePee se rozesměje. „Muž prostě potřebuje úctu a pocit, že je chtěný a potřebný. To je celá moudrost světa a můžou si nad tím lámat hlavu všichni učenci. Nic lepšího nevymyslí.“

Pro mě je to naprosto nepochopitelné. Je přece nějaká rovnost mezi partnery, ne?

Jsem emancipovaná a dělám si co chci.

Do mysli se mi tiše vkradou slova babičky mojí mámy.

„Chlap musí z domu odcházet s plným žaludkem a prázdným pytlíkem“.

„S prevítem hrozně, bez prevíta zrovna tak.“

ZeePee pohodí hlavou. „A hlavně musíte mít za sebou rituál lásky. To je důležitý.“

-------------------------------------------

Den rituálu lásky nastal téměř na den, rok od naší svatby.

Nikdo mi k tomu nechtěl nic říct.

Ptala jsem se Tammyho, jestli si mám něco speciálního připravit, nějaký slib, nebo aspoň ať mi řekne, jak to bude probíhat.

Tammy si dal prst na rty a řekl: „Pšššt.“

A je to tady, pomyslím si. Budu muset být zticha a chodit pět kroků za svým mužem.

Teta MaryJoe mi už dříve vysvětlila, že chodit pár kroků za svým mužem, je velice důležité.

Z bezpečnostního hlediska. Jen tak tě muž může ochránit před hrozícím nebezpečím.

Opáčila jsem, že my, evropské ženy, chodíme vedle muže právě proto, abychom poukázaly na naši rovnost. Nehledě na to, muž nás vede a podpírá, protože si v podpatcích dost často zvrkneme nohu.

Obléknu si slavnostní béžové šaty z měkké kůže, s třásněmi kolem rukávů, bohatě vyšívané rudými obrazci.

Do dlouhých blond vlasů mi ZeePee vplete hrst orlích pírek a dýchne mi na čelo. Jsem připravená.

Bosa lehce našlapuji ve vlhkém lesním mechu, po boku svého muže.

Je do pasu nahý a hrudník mu zdobí kožené šňůrky s orlími pery různé důležitosti. Má vyšívané béžové kalhoty, které mu volně splývají kolem úzkých boků a je také bosý.

Rodina nás v naprostém tichu, protkávaném jen zvuky lesa, dovede na zvláštní místo.

Udiveně se rozhlédnu.

Vidím malý palouk, na kterém jsou jen dva mohutné starobylé stromy. Jsou od sebe vzdálené jen pár metrů, ale zvláštní je to, co leží mezi nimi. Vydechnu úžasem.

Kořeny stromů se prodraly na povrch a jako když je něco k sobě magicky přitahuje, vzájemně se na povrchu propletly do pevného a stabilního sevření. Uprostřed vzdálenosti mezi stromy se zapletené kořeny vztyčily do výšky a vytvořily prazvláštní mohylu.

Vypadá jako ležící žena na zádech, kterou podpírají pevné ruce kořenů. Splývavé liány jejich vlasů dosahují až k zemi, kde do ní znovu zarůstají.

Žena má obě ruce z kořenů položené na srdci, kde do ní prorůstají a vytvářejí pevný uzel.

Rodina nás odvede k ženě, kde nás zanechá napospas kořenům. Tiše se otočí a odcházejí pryč z lesa.

Každý si stoupneme z jedné strany kořenové ženy, stojíme proti sobě a díváme se na sebe.

Najednou přesně vím, co máme udělat. Můj muž také.

Tammy položí svoji ruku na dřevitý uzel, který vrůstá do ženy a druhou ruku si položí na srdce.

Opatrně položím svoji levou ruku na tu jeho a společně sevřeme suché šupinaté dřevo. Druhou ruku si přiložím na srdce. Zadívám se na Tammyho.

Les najednou úplně ztichne.

Podívám se na ležící ženu a strnu. Žena otevřela oči.

Najednou ucítím, že se něco děje. Tammyho ruka pod mojí se začne chvět a vibrovat.

Zaslechnu, jak Tammy prudce vydechne a oba zíráme na naše ruce.

Ze srdce ženy začne vyrůstat úzký zelený pružný proutek. Roste rychle a dravě několikrát obtočí naše ruce dokola. Pak se jeho konec rozdvojí a každá jeho část dychtivě obtočí jednotlivou paži. Sleduji úzký proutek, který pevně obtáčí moje předloktí a sune se stále výš. To samé se děje na Tammyho paži.

Proutek mi jemně obejme ramena, obtočí se mi lehounce kolem krku a po druhém rameni volně padá a pne se po pravé ruce. Obtočí mi předloktí a po prstech se blíží k mému srdci. Ucítím prudký vpich a proutek je uvnitř mého těla. Rychle zarůstá dovnitř a já si představuji, jak se upíná kolem mého srdce. Podívám se na Tammyho. I jeho proutek se právě zarývá do jeho těla.

Zavřu oči.

Slyším jemný, tichý zpěv a vím, že ho zpívá kořenová žena.

Slyším tlukot svého srdce, který rytmicky doplňuje nádhernou melodii.

Žena svírá moje srdce a já cítím, jak mi do něj proudí míza starobylých stromů, kde se volně rozlévá do žil, až splyneme v jedno.

Cítím, že jsem součástí Matky Přírody. Cítím spojení se všemi stromy, rostlinami, zvířaty, vodou, větrem, a všemi bytostmi na Zemi.

Cítím, že jsme všichni propojení. Voda, kterou se myji, laská moji tvář a vnímá moji hebkou kůži.

Vítr, který mi lehce čechrá vlasy, objímá s láskou jednotlivé prameny a pak je rozpustile pohodí na moje ramena.

Květiny na mě zvědavě hledí a s hlubokou láskou kývají hlavičkami nad krásou všeho živého.

Vidím svět z výšky stromů, lehce se pohupuji v korunách a vnímám, jak se stromy hluboce nadechují.

Ucítím mohutný závan lásky a štěstí, který mě naprosto pohltí.

Není nic krásnějšího. Všichni jsme součástí všeho.

Najednou se uvidím očima Tammyho. Vidím naše propletené ruce a pružné proutky, které nás obepínají.

Stojím, mám pevně zavřené oči a jemně se usmívám. Orlí pírka ve vlasech se mi pohupují a v jednotlivých pramenech splývají na prsa. Jsem krásná.

Tammyho srdce se zachvěje a jeho proutkem se spustí elektrický výboj čehosi silného, co putuje po proutku obrovskou rychlostí až ke mně.

Mohutná vlna bolesti zalije moje srdce. Bolí to tak strašně, až chci umřít. Bolest mě svírá a já vím, že je to moje poslední chvíle.

Náhle mě obklopí žluté hřejivé světlo. Objímá mě a pohlcuje. Září a pulsuje. Naplní mě mohutný pocit lásky. Někdo mě miluje a objímá tak silně, jako ještě nikdy v životě. Jsem součástí hřejivého světla, které mě pohlcuje a zcela naplňuje láskou.

Je to tak nádherný pocit, že z něho už nikdy nechci vystoupit. Chci být takhle milovaná napořád.

Chci být láska.

Cítím, že lásku opětuji. Přijímám ji a hýčkám a zároveň ze mě tryskají prameny hřejivého tepla, které posílám zpátky.

Přeji si, aby tenhle pocit nikdy neskončil.

Otevřu oči.

Vidím Tammyho, jak se na mě hřejivě dívá. Vpíjí se do mých očí a já cítím, jak moc mě miluje.

Zelené proutky jsou pryč a žena má oči zavřené.

Naše spojené ruce na kořenech se propletou a pevně se stiskneme.

Rozpláču se a vidím, že Tammymu kapou slzy z očí a stékají mu po holém hrudníku.

Vím, že to, co jsem cítila, byla Tammyho láska ke mně. Hluboká a silná.

A já ji opětovala.

Prožitek je tak silný, že nemůžeme přestat plakat. Hluboce nás spojil.

Tammy obejde kořenovou ženu a pevně mě obejme. Pláču a cítím, že tohle je můj muž, a já navždy budu jeho součástí. Nejen jeho, ale celé přírody. A stejně tak je i on hlubokou součástí mě.

Nemusíme si nic říkat, vezmeme se za ruce a bosky putujeme mechem ven z lesa.

Cítím, jak se chvěji, ale zároveň se cítím podivně šťastná a naplněná.

Vyjdeme z lesa ven a já se podívám na svého muže.

Usměju se. Vím, že už se na něj budu usmívat vždycky.

Pocítila jsem totiž jeho lásku.

Takovou, jakou by nikdy nedokázal vyjádřit slovy. A kdykoliv se na něj podívám, i za padesát let, budu si to pamatovat. Tohle je totiž víc, než všechny bolesti světa.

Na kraji lesa stojí naše rodina.

ZeePee mohutně potáhne z cigarety a usměje se. „Už se taky budeš usmívat, co?“

Zářivě ji úsměv oplatím.

Vím, že budu.

Autor: Dana Štoflová | pondělí 7.6.2021 12:41 | karma článku: 41.80 | přečteno: 2291x

Další články blogera

Dana Štoflová

Fanoušek 7 měsíců

Samozřejmě tím nemyslím oddaného fanouška fotbalového klubu. Myslím tím chlapečka, desítky let pohřbeného ve stínu lípy. Bojíte se rádi? Já děsně ráda.

15.9.2021 v 12:42 | Karma článku: 31.33 | Přečteno: 644 |

Dana Štoflová

Bohyně

Možná vám něco chybí, možná se potřebujete vrátit ke svým kořenům. Nadechnout se a vzpomenout si. Třeba, že zelená, je barva času.

10.9.2021 v 10:08 | Karma článku: 30.49 | Přečteno: 731 |

Dana Štoflová

Jak vyhrát soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru"

Ačkoliv jsem nikdy neuměla malovat, vyhrála jsem celonárodní soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru". Díky bohu, už jsem to nikdy nezopakovala. Mám totiž zvláštní dar. Všechno vyzní úplně jinak než myslím.

7.9.2021 v 15:27 | Karma článku: 32.72 | Přečteno: 918 |

Dana Štoflová

Ukážu vám zázrak aneb Jak mě indiáni naučili vyvolávat déšť

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a přesto nebydlím v teepee. Ne, že byste teď déšť potřebovali, ale můžu vám ukázat zázrak. Je malý a možná tomu nebudete věřit. Však jsme Češi.

2.9.2021 v 16:31 | Karma článku: 35.62 | Přečteno: 926 |

Další články z rubriky Letní povídka

Dana Štoflová

Fanoušek 7 měsíců

Samozřejmě tím nemyslím oddaného fanouška fotbalového klubu. Myslím tím chlapečka, desítky let pohřbeného ve stínu lípy. Bojíte se rádi? Já děsně ráda.

15.9.2021 v 12:42 | Karma článku: 31.33 | Přečteno: 644 |

Dana Štoflová

Jak vyhrát soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru"

Ačkoliv jsem nikdy neuměla malovat, vyhrála jsem celonárodní soutěž v kreslení na téma "Sovětský svaz - dobyvatel vesmíru". Díky bohu, už jsem to nikdy nezopakovala. Mám totiž zvláštní dar. Všechno vyzní úplně jinak než myslím.

7.9.2021 v 15:27 | Karma článku: 32.72 | Přečteno: 918 |

Dana Štoflová

Ukážu vám zázrak aneb Jak mě indiáni naučili vyvolávat déšť

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a přesto nebydlím v teepee. Ne, že byste teď déšť potřebovali, ale můžu vám ukázat zázrak. Je malý a možná tomu nebudete věřit. Však jsme Češi.

2.9.2021 v 16:31 | Karma článku: 35.62 | Přečteno: 926 |

Dana Štoflová

Jak se nezbláznit v New Orleans

Když z vás chce někdo udělat blázna, jde to dobře všude. Ale v New Orleans obzvlášť dobře. Jenže česká nátura má oproti americké jeden zajímavý rys. Nevěříme ničemu, a na duchy už vůbec ne.

31.8.2021 v 13:30 | Karma článku: 35.88 | Přečteno: 1289 |

Vladimír Rýdl

Máš na to koule? Mám, podruhé ...

Jsou tomu víc jak dva měsíce, co jsem tu veřejně přiznal, že jsem MUSEL odejít od Zrzky a Cipíska. Dnes bych to chtěl napsat správně. Utekl jsem jako zbabělec ...

24.8.2021 v 20:37 | Karma článku: 17.10 | Přečteno: 850 | Diskuse
Počet článků 36 Celková karma 34.52 Průměrná čtenost 3148

Mávla jsem proutkem pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

Najdete na iDNES.cz