Neděle 18. dubna 2021, svátek má Valérie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 18. dubna 2021 Valérie

Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí

7. 04. 2021 14:01:40
Když se vdáte za indiána z kmene Čerokí, dodržujte tradice. Jak jejich, tak naše. A nikdy si nezjišťujte, jak rodí děti. Sice byste milovali tchána, ale už nikdy nespali.

Tammy se na mě usměje a pohladí mi vzdouvající se břicho. „Bude to chlapec,“ zašeptá.

„V indiánských rodinách se vždycky první rodí chlapec, je to naše tradice.“

Neudržím se a trochu se zasměju. Jsem ze dvou sester, a moje matka má sestry tři.

Jo hochu, ty nevíš, co znamenají české geny.

Tammy se vyděsí.

„Nedělej to,“ odtáhne se a dívá se mi přímo do očí.

„Co nemám dělat?“ zdvihnu obočí.

„Koukáš nějak divně, nemáte nějaké specifické české zvyky ohledně rození dětí?“, řekne důrazně.

„Jaké bychom asi měli mít zvyky“, zasměju se, „Dítě se prostě narodí, v porodnici.“

Když si teď uvědomím, jak moc naivní jsem byla, musím se smát.

---------------------------------------

Náš život na úpatí Apalačských hor byl poklidný. Rozsáhlé lesy, ze kterých se celé dny odpařovaly silice, nádherně voněly a měly sytě zelenou barvu. Nemohla jsem se nabažit výhledu z okna.

Tolik se odlišoval od výhledu na propletené bludiště trubek a nádrží chemičky v Litvínově, kterými jsem se kochala celé své dětství.

Moje plíce konečně začaly chápat, co znamená dýchat vzduch neboli kyslík.

Znaly jen nádech chutné směsi chemických sloučenin s drobnou příměsí kyslíku.

Začala jsem také vnímat barvy. Zelená byla zelená, ne šedivě zelená, a modrá obloha nebyla ocelová.

Začal se mi otvírat svět.

Teď si jen zvyknout na svoji novou indiánskou rodinu. Vzala jsem si totiž Čerokéze.

Nejtěžší bylo přijmout, že vlastně téměř nikdy nejsme sami.

Tammyho indiánská rodina nás navštěvovala téměř denně, a naše odlišné kultury se začaly postupně prolínat.

Každé ráno se rozrazily dveře a vstoupili dva Tammyho bratranci se slovy: „Tureeeek“.

Ano, moje vůle byla vždy silná, a proto jsem potomky čerokézské kultury jako první naučila pít naši pravou tureckou kávu s lógrem.

Drobenkový koláč s ovocem, zapíjený doušky horké kávy je přímo naplňoval extází a zálibně po mě mrkali.

„Tammy měl velké štěstí.“ pokyvovali hlavou a cenili zuby s černými zrníčky pevně zaklíněnými v mezerách.

Kolem oběda se začali trousit ostatní příbuzní. Zřejmě proto, abych nebyla sama, když je Tammy v práci.

Lakomí nebyli. Každý něco přinesl, tu slepici, tu chřest, ale já věděla, že nakrmit takovou spoustu lidí, to zvládne jen buřtguláš.

Na sporáku bublal už od rána a vůně buřtů, majoránky a česneku se linula celým domem a přilehlým okolím.

Také jsem se naučila péct chleba, a dokonalé křupavé bochníky mě naplňovaly klidem, že hlady neumřeme.

„Na co máš ten velký košík u dveří?“ ptá se mě teta Merry Joe.

„Půjdeme do lesa na houby, udělám vám skvělou smaženici.“

„Houby přece nejsou k jídlu.“ Zasměje se.

„Ale jsou“, teď se zas chechtám já, protože jídla z hub miluju a znám jich spoustu.

Všichni se na mě dívají udiveně a zjevně to přičítají mému jinému stavu.

Tammyho otec Ben ke mně přistoupí, chytne mě za ramena a vážně mi pohlédne do očí.

„Nechceš přeci otrávit sebe a naše dítě?“

Jaký vaše dítě, zamumlám si a vysvětlím mu, že některé houby prostě jedlé jsou a že je perfektně znám. Jíme je u nás naprosto běžně.

Rodina se usnese, že tedy bude tolerovat moji libůstku a vydá se se mnou do lesa přímo za domem.

Každý si potupně nese malý košíček a také zaslechnu pár tichých slov o tom, jak je důležité obětovat se pro rodinu.

Na kraji lesa jim vysvětlím jednoduché pravidlo o sběru hub. Ty s chladičem se nesbírají.

Nechápavě na mě zírají.

Ukážu jim, jak vypadá houba s vroubkovaným spodkem. Tyhle se nesbírají.

S chladičem.

Bratranec Feety si jako první vzpomene, jak vypadá chladič a padne smíchy pozadu do mechu.

Ostatní se k němu přidají a smějí se asi půl hodiny, když zkouší po mně vyslovit slovo hříbek.

Špatně se mi ohýbá přes obrovité břicho, ale přesto rodině ukazuji nové druhy hub a učím je říkat jejich názvy. Nejvíc je pobaví liška a satan. Všichni postupně koušou do houby, jestli je opravdu hořká.

Bedlajedla opakují do úmoru, a pochechtávají se.

Prohlédnu jim košíky a babička ZeePee uraženě našpulí pusu, když jí z košíku vyhodím dvě překrásně červené puntíkaté muchomůrky.

Vcházíme hlouběji do lesa a nepřestáváme se radovat z bohaté úrody.

„To jsou křemenáče“, říkám jim, ale nikdo to nedokáže vyslovit.

S náboženskou úctou sbírají nádherné pevné kousky a ukládají je do košíků.

Před námi se objeví úzký potůček.

Cítím se jako v ráji. Všude okolo voňavý les, ptáci zpívají a já s rozkoší ponořím oteklé nohy do ledové vody.

„Tak jaké máte úlovky?“ prohodím k rodině, která se začne usazovat podél potoka a sundávat si boty.

Začnou zvedat vrchovaté košíky a já vidím, že je popadla sběratelská horečka.

Nadšeně mi ukazují největší a nejkrásnější kousky.

Pochválím je.

Z těch velkých kloboučků budou skvělý řízky. Jo a tyhle do smaženice.

Tyhle usušíme. Do polévky, na zimu. No a tyhle mrňavé naložíme nakyselo.

Všichni nadšeně přikyvují.

Blaženě sedíme s nohama ponořenýma do ledové vody a nad hlavou nám hustým porostem stromů probleskují sluneční paprsky. Je tu božsky.

Najednou mě prudce píchne v břiše.

Bolest je tak pronikavá, že strnu a přestanu dýchat.

Musíme okamžitě zpátky.

Nechci děsit rodinu, a tak se rychle vysoukám na nohy a obuji si gumáky.

„Tak pojďte, už je čas jít zpátky.“ Pobídnu ostatní.

Všichni se obují, vezmou košíky a s očekáváním se na mě dívají.

„Kudy?“

„To se ptáte mě?“ vydechnu zděšeně, „Vy jste přeci indiáni, znáte les a přírodu, stopujete.“

Babička ZeePee se rozesměje. „Já v lese nebyla už pětapadesát let“.

S nadějí se otočím k bratrancům.

„Na mě nekoukej, já ve městě nenajdu ani poštu.“ Zasměje se Feety.

Lehce znejistím.

Otočím se na tchána.

„Bene, víš aspoň kde je sever, že jo?“

„Tam kde jsou lišejníky na stromech.“ Překvapí nás teta Merry Joe.

„Co jsou lišejníky?“ řekne tchán.

A do prdele.

Píchnutí v břiše přijde nečekaně a donutí mě prudce se předklonit. Začnu rychle dýchat.

„Co je, co se děje?“ Merry Joe mě chytne za loket.

Babička ZeePee mohutně potáhne z cigarety a sedne si na pařez.

„Já vím co. Bude rodit.“, přimhouří oči a vydechne kouř směrem ke korunám stromů.

Udělá se mi špatně strachy.

„Já nemůžu rodit, ještě není čas, až za tři týdny, a navíc Tammy není doma a jsme v lese, a prostě jsou to jen poslíčci.“ Začnu překotně drmolit.

„Jo, poslíčci.“ Zachechtá se ZeePee a začne si svlékat bundu.

Bolesti se opakují v minutových intervalech.

„Dýchej!“ řekne Merry Joe a ukáže mi jak.

Bratranci to po ní dychtivě opakují.

„Ať to ti blbečci nedělají, nebo fakt umřu.“ Zachechtám se a pokusím se narovnat.

Ucítím horko v rozkroku a do gumáků mi stékají čůrky teplé tekutiny.

„Bene!“ přikáže ZeePee rozhodným hlasem, pohodí hlavou a rozpustí si bílé vlasy dlouhé až do pasu.

Vím, že je zle. Praskla mi voda.

Ben prochází mezi stromy a očima usilovně pátrá po zemi.

„Snad ten vůl nehledá houby, vždyť tu rodím, panebože, co budeme dělat,“ syknu mezi zuby směrem k Merry Joe a hlasitě prodýchávám.

Merry Joe je podivně klidná. Mlčí a očima sleduje Bena.

Ben se zastaví a lehce kývne směrem k nám.

ZeePee dojde k potůčku a nabere z něj do plechového hrnku vodu. Sáhne si za gumu sukně a vytáhne malý plátěný váček. Zastrčí do něj tlusté prsty a nabere nějaké sušené bylinky.

Rychle je hodí do hrnku a klacíkem je pečlivě rozmíchá. Spokojeně zamručí a pomalými kroky se sune ke mně.

„Vypij to.“ řekne pevným hlasem.

„Proč? Co je to? Nechcete mi dát doufám nějaké drogy?“ vzdoruji a chce se mi brečet.

„Vypij to.“ Zopakuje a já to vypiju. Jsme přece rodina.

Chutná to odporně, ale snažím se nepozvracet.

ZeePee a Merry Joe mě chytí každá z jedné strany za loket a odvádí mě směrem k Benovi.

Zřejmě vybral místo, kde si odpočinu.

Všimnu si, že Ben leží na zemi. Leží na zádech, je svlečený do naha a přes rozkrok má přehozenou kůži z kojota, kterou obvykle nosí připnutou k batohu.

Vyděsím se.

„Ježíši, co chcete dělat? Vy jste se úplně zbláznili.“ Začnu se obracet k odchodu.

Domů dojdu, i kdyby to dítě ze mě mělo viselo hlavou dolů.

ZeePee mě zadrží.

„Musím ti drahoušku říct, jak rodí čerokézské ženy.“ Povzbudivě se na mě usměje a rychle zamrká.

„Nechci vědět, jak rodí indiánské ženy, vůbec mě to nezajímá, prostě musíme dojít domů a odvezete mě do nemocnice!“ rozčílím se, a přitom dobře vím, že už to domů nestihnu.

ZeePee mě pohladí jemně po tváři.

Ucítím božský pocit lehkosti v hlavě. Zřejmě mi podali přírodní anestetikum.

Uklidním se. Blaženě se rozhlédnu kolem sebe.

„Povídej.“ Řeknu ZeePee a vím, že se mi to určitě nebude líbit.

ZeePee se usměje a klidným hlasem mě stručně seznámí s tradičním indiánským porodem.

Nevěřícně jí visím na rtech. To nemůže myslet vážně.

Merry Joe pokývá hlavou. „Všechny tak rodíme, to je v pořádku.“ A poplácá mě po ruce.

Podívám se na tchána, ležícího na zemi. Začnu se smát.

„Takže mi chcete říct, že on bude mít za mě porodní bolesti a já neucítím nic jo?“ rozchechtám se tak, až mi tečou slzy z očí. Bolestí se prudce předkloním a chytnu se břicho.

Je to tady. Cítím ohromný tlak v rozkroku.

Všimnu si, že ZeePee ještě jednou rozmíchá bylinky v hrnku a podává je Benovi.

Merry Joe mě posadí na pařez, svlékne mi boty a legíny a omyje mě bratrancovým tričkem namočeným v potoce.

V hlavě cítím podivnou lehkost a divné mi nepřijde už vůbec nic.

Na rtech mi hraje lehký úsměv, když mě bratranci usazují na zem do Benova rozkroku na kojotí kůži. Opatrně uléhám zády na tchánovo nahé tělo.

Ben zpívá tichou melodii v indiánském nářečí a ostatní se k němu postupně přidávají.

Ohnu ruce v loktech a zvednu je nad sebe. Tchán mě pevně stiskne za prsty a drží mě.

Necítím vůbec nic, jen mocný tlak v břiše. Koruny stromů se tiše pohybují a dívají se na nás.

ZeePee si klekne mezi moje nohy.

„Tlač!“ vydechne tiše mezi slokami písně.

Začnu mělce dýchat a lehce zatlačím.

Tchán se pode mnou prohne bolestí a mohutně zakřičí.

Ostatní pokračují ve zpěvu. Slyším vodu v potůčku a vidím paprsky slunce jak probleskují větvemi stromů a nadpozemsky osvěcují naše těla.

Odvážím se zatlačit víc. Hluboce se nadechnu a dám do toho víc síly.

Ben zakřičí bolestí tak moc, až se z korun stromů nad námi rozletí s pokřikem ptáci.

Necítím vůbec nic, ani bolest, ani strach. Je mi krásně. Cítím vůni hub a vlhké země.

„Už vidím hlavičku.“, dojatě vydechne ZeePee.

Ben začne pravidelně vzdychat a prodýchávat bolest.

„Pomalu tlač, ale opatrně, ať chytnu ramínko.“

Pomalinku tlačím a slyším Benův nelidský křik.

Jeho ruce mohutně svírají moje prsty až jsou úplně bílé. Pod sebou cítím rychlé a hlasité údery jeho srdce. Z dálky slyším hlasitý křik a pak se jeho napnuté tělo prohne a zhroutí úlevou.

Dítě ze mě s mlaskavým zvukem vyklouzne. Je naprosté ticho.

ZeePee rychle a zkušeně přeřízne pupeční šňůru nožíkem na houby a teta Merry Joe ho rychle zabalí do Feetyho mikiny.

Běží s ním k potoku a za hlasitého dětského pláče ho začne omývat ledovou vodou.

ZeePee počká až ze mě vyjde placenta, a zkontroluje, zda je vše v pořádku.

Cítím se nádherně.

Ben konečně pustí moje prsty.

Sednu si a otočím se. Vypadá příšerně. Dlouhé šedivé vlasy má zpocené a zplihle mu visí kolem tváře.

Má černé kruhy pod očima a v obličeji se mu zračí únava jako by nespal celý týden.

Je úplně mokrý a vyčerpaný.

Láskyplně se na mě dívá a pokývá hlavou.

Pohladím ho a vděčně se na něho usměju.

Rychle vstanu a vydám se nejkratší cestou k potoku pro svoje dítě.

Krok mám lehký a cítím se plná sil.

Merry Joe mi podává děťátko pečlivě zabalené do mikiny. Pevně ho k sobě přitisknu.

Zkrabacený obličejíček natahuje k pláči a drobounké ručičky se vzpínají ke korunám stromů.

Jeho očička se rozevírají a jsou sytě zelené. Jako ty moje.

Usměju se a políbím blonďaté vlásky na temeni hlavičky.

Pocítím mohutný pocit štěstí a lásky a rozbrečím se.

Všichni stojí okolo nás, dojatě se drží za ruce a popotahují. Moje rodina.

Rozevřu mikinu a podívám se dítěti mezi nožičky.

Spokojeně kývnu, vysypu největší koš s houbami na zem a pohodlně do něho umístím pečlivě zabalené děťátko.

Pomůžu Benovi vstát, otřu ho tričkem a oblékneme ho. Třese se vyčerpáním a sotva se drží na nohou. Bratranci ho pevně podpírají v chůzi.

Popadnu košík s miminkem.

„Takže tudy!“ zavelím ostatním a ukážu jim směr.

Vždycky jsem měla dobrý orientační smysl.

Anežka si v košíku tichounce zabrouká ze spaní.

To bude Tammy koukat. Já mu dám, tradice.

Autor: Dana Štoflová | středa 7.4.2021 14:01 | karma článku: 46.70 | přečteno: 12353x

Další články blogera

Dana Štoflová

Jak jsem (ne)okouzlila šamana z kmene Čerokí

Když si vezmete indiána z kmene Čerokí, bude vás chtít poznat Šaman. Ukáže vám moudrost světa a podrobí vás zkoušce. A neříkejte mu, že neumíte střílet z luku.

14.4.2021 v 15:13 | Karma článku: 30.55 | Přečteno: 823 |

Dana Štoflová

Jak jsem si užila čerokézkou svatební noc

Když se vdáte za indiána z kmene Čerokí, očekávejte tradiční indiánskou svatební noc. Předčí vaše představy a už nikdy nebudete chtít jiného muže.

12.4.2021 v 14:03 | Karma článku: 34.84 | Přečteno: 1539 |

Dana Štoflová

Jak mě indiáni naučili rozumět řeči zvířat

Když váš čerokézký manžel miluje bramboráky a české báje a pověsti vyděsí i indiány. Jo a medvěd černý je prý býložravec.

25.3.2021 v 11:09 | Karma článku: 37.62 | Přečteno: 1870 |

Další články z rubriky Letní povídka

Vladislava Chourová

Oči zvířete.

Toulala se tou magickou zahradou plnou tajuplných vůní která ji po prodělané těžké nemoci dávala sílu. Jakoby se v ní pomalu znovu probouzel život. Stále častěji postávala před sloním výběhem, když tu k ní jeden z nich přišel aby

18.4.2021 v 0:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 73 | Diskuse

Dana Štoflová

Jak jsem (ne)okouzlila šamana z kmene Čerokí

Když si vezmete indiána z kmene Čerokí, bude vás chtít poznat Šaman. Ukáže vám moudrost světa a podrobí vás zkoušce. A neříkejte mu, že neumíte střílet z luku.

14.4.2021 v 15:13 | Karma článku: 30.55 | Přečteno: 823 |

Dana Štoflová

Jak jsem si užila čerokézkou svatební noc

Když se vdáte za indiána z kmene Čerokí, očekávejte tradiční indiánskou svatební noc. Předčí vaše představy a už nikdy nebudete chtít jiného muže.

12.4.2021 v 14:03 | Karma článku: 34.84 | Přečteno: 1539 |

Dana Štoflová

Jak mě indiáni naučili rozumět řeči zvířat

Když váš čerokézký manžel miluje bramboráky a české báje a pověsti vyděsí i indiány. Jo a medvěd černý je prý býložravec.

25.3.2021 v 11:09 | Karma článku: 37.62 | Přečteno: 1870 |
Počet článků 14 Celková karma 24.20 Průměrná čtenost 1704

Mávla jsem proutkem pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

Najdete na iDNES.cz