Chyť se hořícího paroží!

Lidé a strach k sobě od nepaměti patří. Strach nás celý život doprovází, prostupuje, ochromuje, ovlivňuje a přesto nám dává zvláštní sílu. Posiluje totiž naději. Pojďme se podívat, jak to se strachem mají indiáni. Léčí ho ohněm.

Barva pleti nebo šikmý koutek oka nás lidi odlišuje pouze vizuálně a nemá žádný vliv na povahu člověka. Všude na světě jsou totiž lidé pitomí i skvělí, dobří i zlí, hodní, báječní, svině i podrazáci. A naprosto všichni řeší stejné každodenní věci jako kdokoliv jiný na planetě. Mají hlad, žízeň, zácpu, průjem, milují, nemilují, závidí, přejí, smějí se a pláčou.

Jenže lidské vlastnosti nejsou na první pohled viditelné.

Na rozdíl od odstínu pleti nebo záhybu oka, které mají svůj přesně geneticky daný a praktický důvod. Ať už se jedná o ochranu pokožky před sluncem, anebo ochrannou kožní řasu přes vnitřní koutek oka, na prašných pláních a pouštích světa.

Všimněte si, že vždy se jedná o přirozené zajištění zdraví člověka.

Naše Matka Země je moudrá, a tak každičkému tvoru nadělila přesně na míru ušitý oblek z čistě přírodního materiálu, praktický a pohodlný, zajistila, aby se nespálil, nenafoukal mu prach do očí a uší, obalila ho chloupky na místech, kde je potřeba odvádět pot a chránit jemnou kůži.

I když zdraví zajistila, právě tyto znaky se staly důvodem, proč si lidé navzájem zdraví i život brali, a stále berou.

Indiáni by mohli vyprávět. Po dlouhé generace sváděli boj o svoje území a právo na život, slýchali, že jsou rudí divoši a prašivá zvířata, která by se měla vyhubit.

Přešlo pár pokolení a bílý muž, uštvaný a unavený honbou za penězi a úspěchem, indiány vyhledává, žádá je o jejich klid a moudrost, prosí je o propojení s přírodou, o nalezení sama sebe a podstaty žití. Jednoduchý a po dlouhé generace stejný způsob života, který nepřekonaly vybetonované plochy velkoměst, překvapivě zajišťuje duševní svěžest a absenci stresu.

Indiáni ví, že peníze a bohatství jim nezajistí volnost v duši, a že hořící oheň a hvězdy nad hlavou je nejvíc na světě. Je to svoboda, kterou jim nikdo nemůže vzít, nepotřebují k tomu ani dolar, jenom sami sebe a propojení s přírodou.

Oheň a noční obloha je tady pro všechny a indiáni tvrdí, že právě tohle spojení je ten nejlepší psychoterapeut na světě. A podotýkají, že příroda nám skutečně poskytuje úplně všechno potřebné k našemu zdraví. Fyzickému i psychickému.

Moderní člověk zapomněl, co naši předkové už dávno znali. Ladit se s ohněm.

V záři plamenů jsme si všichni rovni, sedíme dokola, nikdo nemá lepší místo. Oheň se mihotavě odráží v lesklých očích, hřeje tmavého i světlého, spálí dobrého i špatného. Šeptá všem lidem stejně, mluví univerzální řečí, vyhlazuje tváře, pohybuje se do všech směrů a slzy palčivě vyhrknou z očí náčelníkovi, i tomu nejslabšímu ze všech.

Ohni je úplně jedno, jestli jsi nejlepší, nejhorší, nejbohatší nebo žiješ z ruky do pusy.

Z ohně máme všichni respekt i zvláštní potěšení, cítíme, že je křehký a zároveň mocný, pokorně k němu poklekáme a nikdy se mu neposmíváme. Oheň slyšel a viděl ta nejhrůznější tajemství na světě, vyslechl tisíce sladkých slov o kráse i lásce, slyšel zpívat o strachu, bolesti i naději, zabíjel i ničil, očišťoval i křísil život.

Před jeho plameny se nikdo nestydí, cítí, že i oblečený je vlastně nahý.

Indiáni mě naučili ladit se s ohněm.

Den za dnem jsme večer, co večer usedali kolem ohniště, já se hřála a poslouchala. Mám koukat na telku, nebo do ohně, však je to jedno.

Tammyho otec Ben si mě zkoumavě prohlížel.

„Pěkně to hřeje, co?“, řekla jsem přátelsky a povzbudivě na Bena mrkla.

Ben si pomalu poposedl blíž ke mně.

Začala jsem do ohně házet drobné kamínky a klacíky, které jsem našla kolem sebe. Jen tak, z nudy.

Můj tchán se zhluboka nadechl a natáhl ke mně ruku.

Podívala jsem se po ostatních a na Tammyho, svého muže, sedícího naproti. Lehounce kývl hlavou.

Otřela jsem špinavou dlaň o trávu a neochotně ji podala Benovi. Ten ji pevně sevřel.

„Budu ti vyprávět jeden příběh.“, Ben se nadechl „Je důležité, abys pochopila, že oheň tu není jen od toho, aby nás hřál.“

Protočila jsem panenky a pomyslela si: „Tak jo…pověz mi, jak se bez ohně nedá žít. Budu vážně překvapená.“

Ben mi přejel palcem po hřbetu ruky.

„Už je to dávno, tak dávno, že ani ti, co dnes mají bílé vlasy, si nepamatují, kdy to vlastně bylo. Slyšeli to už tolikrát a vyprávěli to svým dětem a vnukům, vyřezali to do stromů a skal, aby se na to nikdy nezapomnělo.“

Útrpným pohledem jsem se zadívala na Tammyho.

Ten se zachechtal.

Ben pohodil dlouhými vlasy a zadíval se do plamenů.

 „Toho roku bylo v lesích málo zvěře. Jako by se všechna poschovávala, nebo odešla někam pryč, daleko. V lese panovala zvláštní nervozita, stromy se rozmrzele a neklidně pohupovaly, voda v potocích a říčkách tekla pomalu, táhla se a měla mdlou chuť. I vítr vanul unaveně, nepřinášel svěžest ani úlevu. Něco bylo ve vzduchu, všichni to cítili, příroda, zvířata i lidé. Svíral je pocit napětí, jako před velkou bouřkou, strašlivou a nekončící. Indiánští muži pevně svírali své zbraně. Vnímali nebezpečí, které plíživě přicházelo, neviděli ho, jen ho cítili. Nedokázali ho pojmenovat, ale tušili, že mu nic živého neunikne.

Za tmy se muži usadili kolem ohně.

Pohledem se vpíjeli do žhavých plamenů, hledali v nich úlevu, snažili se ovládnout tíživé napětí, které v nich den za dnem rostlo. Nebáli se smrti, jen o život svých žen a dětí, o jediné bohatství, které měli. Cítili obavy o budoucnost svého národa. Strach se mísil s hlubokou touhou, aby jejich kultura přežila.

Pozorovali plameny, jak se vzpínají vysoko k nebi. Téměř se dotýkaly noční oblohy a svitu hvězd. Indiáni v sobě náhle ucítili mohutné spojení mezi jejich půdou a energií tam nahoře. Všichni do jednoho si přáli, aby v sobě mohli navždy uchovat mocnou sílu ohně, spalující plamen odvahy, který je požene kupředu, vstříc nebezpečí a strachu. Vpalovali si do očí žhnoucí jiskry mocného živlu, přebírali do sebe energii žáru a ničení, aby pochopili, jak důležitý je život sám.

Jak je důležité opatrovat sebemenší, i ty nepatrné jiskřičky bytí a existence.

Oheň jimi prostupoval, pálil to špatné v nich, zahříval a hýčkal radost ze života, probouzel lásku ke všemu živému, udržoval klid a mír v jejich duších. Prohříval žíly, krev a svaly, dotýkal se všech nejtajnějších záhybů těl, i smutků, hluboko ukrytých v indiánských srdcích. Oheň je ladil do rovnováhy života a smrti. Rozehřál jejich útroby a ledový strach, který je svíral, pomalu ustupoval.

Vzpomněli si znovu na radost, lásku a úsměvy svých krásných žen, na jejich žhavé polibky i horká, hebká těla. Znovu ucítili v náručích teplá tělíčka svých dětí, jejich bezmeznou důvěru v očích a touhu po životě. Vzpomněli si na modrou oblohu, na paprsky slunce, které nasvěcují ranní mlhu na loukách a v lesích. Zaslechli hlasitý křik orla bělohlavého, rodového symbolu svého lidu, který je naplnil hrdostí, křehkou nadějí a zároveň hlubokým dojetím. Vnímali chladný svit zářících hvězd nad hlavami, svoje dávné předky, poklidně a rozvážně shlížející dolů, bez jediného záchvěvu strachu.

Ucítili vůni lesa, majestátnost stromů a jedinečnost skal. Uslyšeli zurčivý zvuk vody, krásné, chladné a osvěžující. Rázem chápali skrytý koloběh bytí, úctu ke všemu, co nás obklopuje. Uvědomili si sílu, propojenost a smysl života. Dojetím se jim zalesklo v očích.

A v tu chvíli z plamenů ohně vystoupil jelen.

Důstojně vykročil ze žhavého ohniště, obrovské paroží se vypínalo do výšky a hořelo mocným plamenem. Zaklepal hlavou a dolů na zem se snesly modro zlaté jiskřičky.

Indiáni strnuli.

Jelen tiše předstoupil před nejmladšího z mužů, sedících kolem ohně a pohlédl mu do tváře. Mladík nevěřícně zíral do nádherných mandlových očí, ale byl to jen kratičký okamžik. Náhle jako na povel vstal a bez jediného zaváhání se vyšvihnul jelenovi na záda.

A pak všichni do jednoho ve svých hlavách uslyšeli hluboký hlas.

 „Pokud věříš v to všechno, co jsi ucítil z ohně, pokud chápeš a důvěřuješ síle a smyslu existence, propojenosti všeho živého i neživého na Matce Zemi, potom ve tvé duši neexistuje strach. Chytni se pevně mého paroží.“

Mladý indián se rozhlédl kolem sebe. Podíval se do očí svým bratrům, otci, dědovi, kamarádům a starším. Uviděl v nich odraz ohně, plamínky hřejivého klidu a naprostou důvěru. Důvěru v cosi nehmatatelného, a přesto tak zřejmého, jako je život sám. Zaklonil hlavu a podíval se nahoru do stříbrných hvězd. Ucítil sílu a energii, ucítil dálky, které nikde nekončí. Zvláštní klid prostoupil jeho duši. Uvědomil si, že napětí a strach ho dočista opustili, že odešel tam někam nahoru, do hloubi vesmíru, kde ho pohltila temnota.

Zhluboka se nadechl, s neochvějnou důvěrou napřáhl ruce a pevně sevřel hořící paroží.

Jelen se postavil na zadní, proskočil plameny ohně a rozběhl se směrem k lesu.

Sedící muži zhluboka vydechli.

Ve svých srdcích ucítili obrovskou změnu.

Rozhlédli se kolem sebe, po ostatních mužích, a pečlivě pátrali v jiskřících očích, zda tohle všechno skutečně prožili. Dívali se navzájem do očí a najednou si s údivem všimli, že nejmladší muž, vlastně skoro chlapec, jménem Yaka, ten, který se tak statečně chytil hořícího paroží, vůbec nikam nezmizel a stále sedí na svém místě.

Překvapeně zírali na chlapce, který na ně poprvé ve svém životě hleděl, jako jim rovný.

Pochopili, že na jelenovi neodjel jeden z nich, ale spalující strach, který je všechny společně svíral.

Za pár dní se lesem a horami přehnala vichřice, poničila a vyrvala stovky stromů a odnesla vše, co jí přišlo do cesty. Indiáni beze strachu čelili pohromě. Zalehli své ženy a děti, za ruce pevně drželi své matky a dědy. Mnoho z nich zemřelo a ti, co přežili, postavili novou vesnici, uklidili okolní les a začali žít znovu.

S nadějí a hlubokou důvěrou, že koloběh života a smysl existence spočívá právě v žití.

Smyslem života je totiž život sám.

Matka Země nás nikdy všechny nezahubí, stačí jí jen důvěřovat. Proč by nám jinak dávala různé barvy kůže, kožní záhyby přes víčka, lesy plné plodů a hub, křišťálově čistou, osvěžující vodu a úrodnou zem. Proč by nechávala slunečními paprsky hýčkat slabounké výhonky rostlin, stále dokola obnovovala mízu stromů, dohlížela na lidské bytosti, zvířata a jejich vývoj.“

Tiše jsem se rozplakala.

Ben si přitiskl hřbet mojí ruky ke tváři, ucítila jsem teplou a drsnou kůži. Zadívala jsem se do hořících plamenů ohně a najednou jsem ucítila ještě něco. Něco silného, prostupujícího celou mojí duší.

Uvědomila jsem si, jaké je to žít bez pocitu strachu. Prostě se nebát, ničeho a nikoho. Důvěřovat Matce Zemi, že jsme neoddělitelnou a důležitou součástí celku.

Byl to pocit tak silný, osvobozující a opojný, až jsem si ho přála uchovat uvnitř sebe navždy.

Beze slova jsem se podívala na Bena a ten se usmál.

„A to je právě důvod, proč zíráme do ohně.“

Howgh.