Vábnička na muže

Vábnička je nástroj napodobující zvuky samic v říji, vábí a přitahuje, nenechá nikoho na pochybách, že si báječně užije. Já jsem muže vábila, aniž bych to tušila, a to díky své genetické výbavě, která se zprvu nezdála nic moc.

Genetická výbava mojí rodiny, plné skvělých kuchařek, švadlen, servírek a hospodských, mě předurčovala ke zručným rukou a být takzvaně do kšeftu.

A jak už to tak v životě bývá, obojí se mi obloukem vyhnulo.

Ke zděšení všech příbuzných se už v předškolním věku zjistilo, že na pravé ruce mám vrozenou vadu s omezenou hybností zápěstí, a levou ruku mám levou nejenom podle názvu.

Matka, nejhezčí učenka ve Slavii, což bylo vyhlášené restaurační zařízení ve starém Mostě, alespoň doufala, že zdědím její útlé kotníčky a štíhlé nohy, kterými oslňovala a dráždila štamgasty.

Bohužel jsem získala genetickou výbavu po rodině otce, jejíž příslušníci měli statnou postavu, silné nohy, pevné zadky a útlého na svých tělech neměli vůbec nic.

Genetika je věc ošemetná, a tak se ruka stvořitele, velice štítivě vyhnula doširoka otevřené náruči manuální zručnosti a nenápadně, těsně přimknutá ke zdi, obešla obchodní talent i kupecké počty.

Po špičkách prstů se protáhla kolem chuti k alkoholu a ke karbanu, a neomylně zamířila ke genu všech snílků, mluvků a lidí k ničemu.

Jen shodou okolností, byl těsně vedle gen velkých, plných prsou po babičce z matčiny strany, který se křečovitě držel za ruku silného sexuálního apetitu, a tak opravdu jen mimochodem, nedošlo k naprostému fiasku.

Když to vezmu kolem a kolem, aniž bych to tušila, byla jsem vlastně předurčena stát se vábničkou na muže, protože k neutuchající lehkovážnosti, jsem ještě po otci získala pohlednou tvář a veselou povahu.

Genetické vlastnosti ten Nejvyšší podpořil narozením v zahálčivém znamení Ryb, z nejzazšího koutku, kde se krčí vysmívané umělecké schopnosti, vyšťoural abnormální fantazii, představivost a výtvarný talent.

A taky dědičnou schopnost, mnoha generacemi podporovanou, mít stále holou prdel.

Stala jsem se tedy malířkou, jednou z těch, které zřejmě bohatství čeká až mnoho let po smrti.

Jak říká Škopek ve filmu Slunce, seno a pár facek: „To taky není všecko...majetek.“

A nás všechny, co žádný nemáme, to dost uklidňuje.

V New Yorku, kam jsem jako mladá, začínající malířka přijela dobýt svět, jsem viděla děsivou chudobu na ulicích, ale i bohatství, o kterém se nám, lidem z Česka, ani nezdá. Většinou se jedná o bohatství rodové, takové, které si rodiny po dlouhé generace předávají a nijak zvlášť jim neubývá. A pak jsou tu zbohatlíci, kteří svůj majetek získali obchodováním, prodejem realit, akcií a svého talentu.

Talent, který mě obzvlášť vyděsil, se nazývá „Profesionální manželka.“

Nemusela jsem chodit daleko. Do jednoho z kurzů malby se mnou docházela Aimee, měla stojan těsně vedle mě, a byla to krátkovlasá blondýnka s porcelánově bílou pletí, kulatýma modrýma očima a nohama do ó.  Byla tak prostoduchá, že jsem si nejprve myslela, že si dělá legraci a chce mě za každou cenu rozesmát. Ale Aimee ve skutečnosti nikoho rozesmávat vlastně nechtěla. Pochopila jsem to v okamžiku, kdy jsme měli uhlem namalovat kávovou lžičku. Úžasnou, báječnou, takovou, jakou má každý rád.

Aimee zatřepotala drobnými prstíky ve vzduchu a řekla, že kávu nepije, takže neví, jak taková kávová lžička vypadá. Vyprskla jsem smíchy, jakože dobrý vtip a upozornila ji, ať si tedy představí lžičku čajovou. Dívka se ale nezasmála. „Tak to vážně nevím, čaj nám nalévá služebná z konvičky.“

„Prostě to je malá lžička, ty jelito! Nikdy jsi nejedla jogurt?“, neudržela jsem se.

Aimee zakmitala dlouhými řasami. „Myslím, že sama nikdy.“

Dívka za to samozřejmě nemohla. Její matka byla právě „Profesionální manželka“, a to velice talentovaná. Jejím talentem samozřejmě nebylo, že měla skvělé vlohy pro vedení domácnosti nebo vaření vybraných lahůdek, ale uměla skvěle uzavírat výhodné sňatky a také výhodné rozvody.

Samozřejmě, že sňatky nejen tak s kdekým, třeba s chlápkem, co rozváží poštu. Její manželé byli buď slavní a bohatí, nebo staří a bohatí, a blbí byli asi úplně všichni.

Aimee byla dcerou známého rockového kytaristy, který hrál v kapelách zvučných jmen. Její matka s ním strávila dva úžasné roky, kdy se téměř neviděli, ale které ji po rozvodu na výživném pro sebe a Aimee, zajistily na pět českých životů. A to je na Ameriku dost málo.

Aimee po svém otci zdědila nejenom výrazné nohy do ó a talent na brnkání, v jejím případě na nervy ostatním, ale hlavně slabost pro vše, co pomůže báječně uniknout z reality.

Tedy pro koks.

Její nosní přepážka byla na maděru proděravělá od šňupání, ale říkala, že to nevadí. Táta jí nechá udělat kompletně nový nos až jí bude pětadvacet. Však je jeho jediné dítě.

Jelikož jsem sama měla sotva na jídlo, sněhové radovánky mě nezajímaly. Když nám na záchodě velkoryse nabídla k ochutnání, chytila jsem ji za obě ruce a silně s nimi zatřásla: „Ty krávo, ty vůbec nevíš, o čem svět je. My všichni tady máme úplný kulový a těšíme se, co nám život přinese. A ty máš úplně všechno, a přitom se chceš jenom ničit!“

Aimee odpověděla, že je to jen proto, že měla těžký život.

Její matka se jmenovala Honey, což znamená med, a právě si medila se sedmým manželem a svým nově předělaným, impozantním pozadím, které bylo v ceně nového vozu. Stárnutí nesla těžce, ale dělala, co mohla. Výplně lícních kostí, prsou, přifouknuté rty, odsátý tuk, zahuštěné vlasy, dokonce výplně boků, které my, slovanské holky, máme už od přírody.

Tedy my to ovšem máme se vším všudy, i s faldíky na zadku.

Na drobném, ptačím hrudníčku se dmuly pětky prsa a bříško měla ploché a krásné, protože dva další sourozence Aimee, odrodily náhradní matky. Kdo by si taky ničil tělo. Dlouhé, štíhlé prsty, které nikdy nemyly nádobí a svíraly maximálně cigaretu nebo mužský penis, nikdy nepracovaly.

Honey byla takzvaně na ukázku. Na ukázku peněz, luxusu, pohodlí a životního stylu. Jako matka nikdy o své děti nepečovala. Měly chůvy, denní a noční, učitelky, kuchařku, služebné, uklízečky, osobní kadeřnici, trenéra a společnici.

Na matku se děti směly jen dívat a v žádném případě se jí nesměly dotýkat. Byla v podstatě drahé, umělecké dílo vyhlášených plastických chirurgů. Honey se celý den věnovala převážně sama sobě a večery trávila jako doprovod svého o dost staršího muže, na večírcích a slavnostních večeřích.

Dům, do kterého nás Aimee přivedla, vídáte v televizních filmech. Byl to rozlehlý dům, ohromný, čisťounce bílý, plný mramoru a lesklých ploch. Vstupní hala ve velikosti vestibulu banky, měla ve vitrínách nasvícené starožitné vázy a sochy na podstavcích. Mohutné, antické schodiště se na široké podestě rozdvojovalo, mířilo někam do výšek, pod obrovský, křišťálový lustr.

Děti měly k dispozici samostatné křídlo domu, aby svoje rodiče, vyčerpané náročným životem, nerušily. Aimee měla ve svém apartmá velikou postel s nebesy a vedle ní, do mramorové podlahy zapuštěnou kulatou vířivku. U stropu visela obrovská televize, jakou jsem nikdy neviděla, kovová ramena ji spouštěla a otáčela do různých úhlů pokoje. Dívka sáhla po dálkovém ovladači a pustila hlasitou muziku na nejmodernější aparatuře. Potom zívla a stiskla nenápadní stříbrný knoflík na zdi.

Ze stěny se bezhlučně vysunul bílý, naleštěný pult.

„To jsem dostala od táty k narozkám.“, řekla Aimee, rychlým pohybem přeskládala desky a přihrádky, a vytvořila tak kaskádovitý bar plný odkládacích ploch, skleniček a lahví různých značek.

Nalila si whisky na kostku ledu, řekla ať si posloužíme, co je nám libo, svlékla se do naha a hupsla do vířivky.

Já vím, že na dnešní dobu to vypadá běžně, ale nesmíte zapomenout, že to bylo v době, kdy jsme teprve rok předtím jeli s rodiči do Drážďan pro barevnou televizi, na kterou naši šetřili celý rok. Několik dní jsme ji pak doma obdivovali, leštili, hladili a nemohli uvěřit barvám, které jsme na obrazovce spatřili. Na noc ji máma přikrývala háčkovanou dečkou. Prvně jsem také byla zbavena funkce dálkového ovladače, pověřeného přepínáním celých dvou televizních programů a ubíráním hlasitosti, protože táta byl líný vstávat. Nová televize měla svůj vlastní.

U Aimee jsme prostě čuměli jako telata.

Nakonec jsme tedy také naskákali do vířivky, ale zřejmě jsme dělali slušný bordel, protože její matka vstoupila do pokoje, zalapala po dechu a vypnula muziku.

„Představíš mi svoje přátele, Aimee?“, řekla studeným hlasem a upjatě shlédla do vířivky.

Aimee na každého z nás mávla rukou a řekla jeho jméno. „A tohle je moje máma, říkejte jí Honey.“

„Čím se živí tvůj otec, Jenny?“, zeptala se Honey sladce tmavovlasé dívky, sedící vedle mě.

Strnula jsem.

Doufám, že se na to samé, nezeptá mě. Měla bych říct, že táta dělal dvacet let na šachtě?

„Můj táta je právník u Jamese a Smithe.“, řekla Jenny a usrkla ze skleničky.

Schoulila jsem se, abych byla co nejmenší. Barney, vysoký kluk s hustým knírkem pod nosem, si hlasitě krknul a všichni jsme se rozesmáli.

Honey nás přejela chladným pohledem. Zrak upřela na mě, na moje dlouhé blond vlasy, zelené oči a rty do srdíčka. Zhluboka jsem se nadechla. Tak teď to přijde. A rychle jsem přemýšlela, čím by se asi tak mohl můj táta živit.

Mohl by být třeba doktor. Porodník. Každý den mu v dlaních leží nový život, hýčká ho a opatruje, a po tváři mu stékají slzy štěstí, při hlubokém nádechu toho miniaturního človíčka, bezbranného a křehkého. Jo, to zní vážně dobře.

Ale připravovala jsem se zbytečně.

„Má někdo z vás rád knihy?“, zeptala se a klepla si dlouhým rudým nehtem na nos.

Aimee se otočila na mě. „Ty pořád čteš a taháš se s knížkami, viď?“

Přikývla jsem.

„Šla bys laskavě se mnou, prosím?“, řekla Honey, podala mi osušku a důkladně mě do ní zabalila.

Bosky jsem za ní odhopkala dlouhou chodbou.

Přešly jsme vstupní halu, vyšly po schodišti nahoru a vstoupily do dvoukřídlých dveří, které vedly do obrovské pracovny, umístěné v průčelí domu. Po obou delších stranách byly nainstalované fungl nové dřevěné knihovny, vysoké a naprosto prázdné. Na zemi ležely hromady krabic s knihami.

„Myslíš, že bys je mohla tematicky roztřídit a uspořádat podle abecedy? Zaplatím ti.“, a mrkla na mě pravým okem.

Srdce mi poskočilo. Každý dolar dobrý, i když si asi máknu. „No..kdyby mi Aimee trochu pomohla?“

„Ne, Aimee ti rozhodně nepomůže. Je slabá a u ničeho dlouho nevydrží. Buď tady, prosím, zítra v šest odpoledne. To už bude Don doma a ukáže ti, jak si to představuje.“

„Jo teeen…ten ti leda tak ukáže úplný hovno.“, zašklebila se Aimee, když jsem vklouzla zpátky do vířivky.

„Kdo, co?“, zeptala se Jenny.

„Ale, můj nevlastní fotřík. Předsedá správní radě a celé dny jen přehrabuje lopatou svoje dolary v trezoru, jako Strýček Skrblík.“

„Třeba si i za prachy zapícháš?“, zachechtal se Barney a já mu oběma rukama prudce potopila hlavu pod vodu.

„To tak…leda ve snu. Matce už taky leze pěkně na nervy, nejradši by se ho zbavila. Je děsně lakomej.“, řekla Aimee a vyfoukla kouř z cigarety směrem ke stropu.

Druhý den jsem přesně v šest odpoledne zazvonila u dveří domu. Služebná v čisťounké uniformě kráčela přede mnou, odvedla mě nahoru do patra, kde lehce klepla na dveře pracovny.

„Vstupte.“, ozval se hluboký hlas.

Don byl vysoký a štíhlý, měl opálenou tvář a bílé vlasy. Kolem očí měl vějířky jemných vrásek a porcelánově zářivý úsměv, který nevypadal úplně přirozeně. Podal mi pěstěnou ruku, radostně mě poplácal po předloktí, poněkud déle, než mi bylo příjemné.

Potom ukázal na hromady krabic, posuvné schůdky a vysvětlil mi, jak si představuje uspořádání knih.

Dala jsem se do práce. Don seděl za svým pracovním stolem a zíral do počítače. Sem tam vyřídil nějaký telefonát, procházel mi přitom pod nohama a občas kouknul, jak mi jde práce od ruky.

Třetí den usilovné práce už byl znát pokrok.

Don mi vyprávěl, kdy a jak knihy získal, které jsou vzácné, které má rád a jakou mají hodnotu. Opatrně jsem knihy vkládala do polic a vyprávěla mu o svých vzácných knihách doma, v Čechách.

Neználek na Měsíci, Neználek ve Slunečním městě, Krása nesmírná a Kostěj Nesmrtelný.

Don se smál. Smál se tak hlasitě a upřímně, až mu tekly slzy po tvářích a několikrát řekl, že ho ze mě asi trefí.

Honey potichounku a bez zaklepání vklouzla do místnosti. Upřeně a nevěřícně se dívala na svého muže, nezvykle veselého a uvolněného. Kolem rtů měla ztuhlý výraz.

„Drahý, čeká tě dole Henry, je přesně 7,30.“, řekla bezvýrazně. Don mrknul na hodinky a vyskočil od stolu. „No jo, už letím.“, zahučel, popadl koženou aktovku a vyběhl ven z místnosti.

Honey se usadila za stolem na jeho místě.

„Jde ti to pěkně od ruky, jsi pečlivá.“, rozhlédla se po uspořádaných policích.

„Ještě pár dní a už to bude.“, odpověděla jsem vesele.

„Ano, už to bude.“ Honey mě zamyšleně přejela pohledem.

Další den jsem jako obvykle pracovala, stoupala nahoru a dolů po schůdcích, přebírala a nosila knížky. Don vstoupil do místnosti, vesele mě pozdravil a sám od sebe mi začal pomáhat. Podával mi knihy nahoru a já je opatrně vkládala do polic.

Po chvíli jsem se otočila a všimla si, že se na mě zvláštně dívá.

Áááá jééé…pomyslela jsem si, tohle už znám. Jestli se mě jen dotkne, bacím ho knížkou po hlavě a vypadnu. Škoda, že mi ještě nezaplatili. Sakra, snad to z Aimee nějak vyrazím.

Don mě najednou pevně obejmul kolem lýtek a přitiskl k nim horkou tvář. Zkameněla jsem.

„Víš, ty jsi tak jiná, veselá, svobodná, nezkažená. Cítím se s tebou tak šťastný. Jako zamlada. To, jak se směješ a máš důlky ve tvářích…a ty vlasy…hebký, krásný..kůže ti voní jako letní louka.“, zašeptal a vášnivě mě políbil na lýtko.

A zašátral rukou pod sukni, kde sevřel moji půlku.

Na víc jsem nečekala, jebla ho knížkou po hlavě, seskákala po schůdkách a vyběhla ven z domu.

Za pár dní mě ve škole chytila Aimee za ruku, právě když jsem kolem ní přecházela ke svému plátnu. Strčila mi do dlaně tlustý štos bankovek. „To ti posílá máma.“, sykla a spokojeně na mě kývla.

„Tolik? Za tu knihovnu? Vždyť jsem ji ani nedodělala.“, zašklebila jsem se.

„Né, za tu néé…“, odfrkla si Aimee. „Matka se jenom chtěla zbavit Dona, tak tě nastrčila jako návnadu. Měla tam nastraženou kameru a čekala, kdy tě začne otravovat. Dneska jí konečně podepsal finanční vyrovnání.“

Nevěřícně jsem na ni zírala.

„To nic, to je v pohodě. Není to poprvé, buď v klidu. Takhle se zbavila i několika manželů předtím. Proč myslíš, že mi vás dovolila vzít do baráku. Žádná chátra jí tam jinak nesmí.“, řekla Aimee a nespokojeně zavrtěla bolavým nosem.

„Kurva, je to den ode dne horší a horší, ten mi do pětadvaceti vážně nevydrží.“

Tak snad aspoň ta knihovna pár roků vydrží, dala mi fakt zabrat.

Howgh.