Jak jsem viděla satanistický obřad - aneb "Skvělá práce u Moše"

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Poznali jsme se v New Yorku, kde jsem se snažila prosadit jako malířka. Ale než jsem Tammyho poznala, prošla jsem pár zaměstnání, na které bych raději zapomněla.

New York je, ať chcete nebo ne, především městem hříchu. Aby ne, když počet jeho obyvatel přesahuje 8 milionů. Ledacos se tam schová, tichounce podřimuje ve sladké nevědomosti svých sousedů a jednoho dne, nebo spíš za temné noci, se to labužnicky protáhne, otevře oči a prostě vstane.

O NY se říká, že je hlavním městem kultury, módy, obchodu a nákupů. Což je pravda a já dodávám, že se tam také slézají nejpodivnější lidé světa. Svoji svobodu a právo na sebevyjádření dávají okázale a hlasitě na odiv, a my ostatní se tváříme, že je to naprosto normální.

Však si také všichni musíme nejdřív zamést před vlastním prahem, kde, řekněme si to otevřeně, nemá čisto téměř nikdo.

A tak se za jednoduchými průčelími patrových domů s nevýraznými fasádami, pečlivě urovnanými do úhledných bloků, skrývají libůstky, příběhy a tragédie, které vám vyrazí dech.

Když jsem v NY jako mladá, začínající malířka žila, nadšeně jsem absorbovala pocit svobody a přijala život bez svazujících pravidel, jako ten jediný a správný.

Rychlým pohybem jsem ze sebe strhla pečlivě zavázanou šněrovačku malého českého myšlení, která mi tak dlouho a těsně obepínala tělo a bránila volně dýchat. Zhluboka jsem se nadechla, radostně nasála vůni svobody a řekla si jooo..odteď mi bude patřit celý svět.

A odhodila jsem podprsenku do nejzazšího koutu skříně.

Neříkám, že tenhle způsob vám zajistí nějaké výhody, ale minimálně ke dvěma zaměstnáním jsem díky němu přišla, a taky se málem stala členkou sekty.

Pokud cíleně hledáte nějaké skvělé zaměstnání, většinou vás nikde nechtějí, nebo místo zroooovinka obsadili anebo nehledají vůbec nikoho, ačkoliv mají výrazný inzerát nalepený ve výloze, přímo před vaším nosem.

A pak se jednoho dne procházíte čtvrtí SoHo, jejíž podivné jméno vzniklo zkrácením udání polohy „South of Houston Street“, neboli „jižně od Houstonské ulice“ a uvidíte velký inzerát na dveřích drahého butiku. Kdysi průmyslová čtvrť, která za hospodářské krize zbankrotovala a znovu ji objevily až květinové děti, se časem stala centrem uměleckých galerií, kaváren a módních obchodů, a určitě si vybavíte proslulá úniková schodiště a kovové kroucené prvky, zdobící zdi.

Na butiku, o jehož výkladní skříň jsem právě opírala své mastné čelo a zírala dovnitř, byl nápis Moše Munk – Luxusní oděvy a šití na míru, a inzerát na jeho dveřích sliboval práci prodejkyně oděvů pro soukromou klientelu.

Kdo jiný než já, vyrůstající v kuchyni se stále otevřenou šicí mašinou s rozešitými oděvy, odstřižky látek a papírovými střihy rozprostřenými po všech plochách, malující si po lesklých stránkách časopisu Burda, vábivě slibující nadčasovou západní módu, by měl lepší kvalifikaci pro zaměstnání prodejkyně pro soukromou klientelu. Zapýřila jsem se.

V tu chvíli vyběhl z obchodu vysoký, starší muž s koštětem a hadrem v ruce, a hlasitě mě odháněl od výlohy. Hadříkem rychle přejel mastný flek na skle, kde jsem se opírala a mumlal něco o zvědavé chátře. Koštětem dvěma tahy ometl chodník u mých nohou a rozhlédl se do všech stran.

„Pryč…honem pryč! Rychle! Zákazníci už přijdou!“, a smetákem mě popoháněl k odchodu.

„Já jsem přišla na ten inzerát, co máte na dveřích.“, řekla jsem rychle, a potvrdila tak jeho obchodnický čich na to, že zákaznice asi nebudu.

Do široka rozevřel dveře do obchodu. „Prosíííím…vstupte.“

A já ve zděděném šik saku po sestřenici, co odjela do Francie a tam ji přejelo auto, které mi bylo trochu malé v ramenou a přes prsa, vstoupila do luxusního krámku s oděvy.

Muž mi sdělil, že je sám velký Moše a já si prvně uvědomila, že je to žid jako poleno. Jarmulka na temeni hlavy mu miloučce přiléhala k lebce, zcela typicky a v souladu s jeho náboženstvím, aby člověk nestál před Bohem nahý.

A sjel mě zkušeným, elektrizujícím pohledem od hlavy k patě, až jsem měla pocit, že teď bych byla sama šťastná za jeho jarmulku, která by alespoň trochu zakryla moji zjevnou nahotu.

Sdělil mi, že jeho rodina pochází z Německa, odkud utekla před Hitlerem a zeptal se mě, jakou že mám kvalifikaci. Na to jsem zadrmolila, že jsem se narodila v České republice, takže jsme skoro sousedi a vypověděla mu příběh o rozevřené šicí mašině v matčině kuchyni, odstřižcích látky povalujících se po celém bytě a pravidelném shánění podpultového časopisu o módě Burda.

„Takže umíte i výborně šít?“, zeptal se mě radostně.

Vzpomněla jsem si na pár pěkných facek od matky a okamžitě nefunkční šicí stroj pokaždé, když jsem k němu usedla. A tak jsem popravdě řekla: „To ne, Bůh chraň, já jsem děsně levá. Ale mám skvělý vkus a přesvědčovací talent. Prosím, vezměte mě, určitě nebudete litovat.“  A sundala jsem si sako, s dosti roztrženou podšívkou na zádech a u rukávu, a ležérně ho přehodila přes starožitné, kožené křeslo.

Moše se zadíval na moje sako, ubohé, ale tvářící se jako módní výstřelek a povzdechl si: „Meeeeh“

A pak se mi zadíval na hrudník, plný a nesvázaný pod slabounkou blůzičkou, s rozkošným, krajkovým volánkem a s nepřehlédnutelně trčícími bradavkami, očividně osvěžujícími jinak celkem nudný potisk.

Zamyslel se. Mužská klientela jeho obchodu tvořila značnou součást zisku, ale mohla by se zvýšit. A tak se zhluboka nadechl a dlouze vydechl vzduch ústy.

„Matka vždycky říkala, že jsem moc velký dobrák.“

A plácli jsme si.

„Isaaaaac…“, zavolal Moše směrem dozadu.

Z nenápadných dveří, zakrytých závěsem, vyšel malý mužík s kulatými brejličkami na nose a s krejčovským metrem kolem krku.

„Zašij tady dámě podšívku, ať se nemusíme stydět.“, a kývl směrem k saku, odloženém na křesle.

Což muž zručně udělal, ještě, než jsme se s Mošem dohodli o práci a já mu moc děkovala, a když mi potom pomáhal do saka, rupla mi podšívka znovu, tentokrát na opačné straně.

Isaac se ke mně důvěrně naklonil. „Myslím, že je vám to sako malé, v ramenou a zádech.“, řekl tiše, jako bych to sama nevěděla.

Začala jsem pracovat hned druhý den a těšila se na klidné dny v tichém butiku.

Jenže Moše mě poslal rozvážet zboží, na míru ušité v jeho zakázkové dílně.

A tak jsem vezla krabice do jednoho domu v Bronxu, kde mi otevřela žena v leopardích šatech a pozvala mě dovnitř, abych je opatrně položila na veliký a drahý stůl v jídelně. Divoce se na ně vrhla, rychle rozškubala slabý kartón a vytáhla leopardí blůzy, trička, kalhoty a spací overal. Cestou zpátky jsem se podívala dveřmi do obývacího pokoje, kde byla leopardí sedačka, leopardí koberec, závěsy a polštářky. Na zemi si se stavebnicí hrály dvě dětské postavičky v leopardích, plyšových kombinézách, a na pelíšku spala Bengálská kočka, s naprosto stejným vzorem. Uff..

Také si pamatuji na rozvoz nádherných, dlouhých, tmavomodrých šatů se stříbrnými nitkami, hlubokým dekoltem a průstřihem vpředu až do výšky stehen. Byly tak krásné, že jsem je nesla v igelitovém obalu jako svátost a jemně jsem zazvonila na pískově hnědý dům s velikými okny někde v Queensu.

Otevřel mi vysoký, snědý muž, podíval se, co držím v rukou, prudce se nadechl, položil si dlaň na hrudník a hystericky zakřičel do chodby za sebou: „Bože, Márty, už jsou tady!“. A za ním vyběhl z chodby stejně vysoký, rozrušený muž, vytrhnul mi šaty z rukou, přitiskl si je na sebe, zatočil se s nimi dokolečka a řekl, že se musím podívat, jak moc mu sluší. Slušely.

Jednou jsem měla pár minut před koncem pracovní doby odvézt tři krabice zákazníkovi. Odfrkla jsem si, ale pan Moše řekl, že je to důležité a zákazník náš pán.

Zastavila jsem tedy před jedním z domů, těsně přimknutých k sobě, a vyšla po ozdobném schodišti ke dveřím. Zvonek nikde, ale všimla jsem si, že dveře nejsou dovřené. Hlasitě jsem zaklepala. Nic, ticho.

Trochu jsem do dveří strčila špičkou boty a zavolala: „Moše butik, rozváááážka.“

Ticho.

Vstoupila jsem opatrně do domu, a ještě jednou zavolala. Pořád nic, žádná odezva.

A pak jsem zaslechla tlumené, mužské hlasy, jak se baví někde vzadu. Prošla jsem domem a spatřila pootevřené dveře a za nimi schodiště vedoucí dolů. Hlasy byly slyšet odtud.

Tam nepůjdu, prostě krabice někde položím v chodbě na zem. Jenže, někdo mi musí podepsat převzetí, bez něho se vrátit nemůžu. A vstoupila jsem na schodiště vedoucí dolů a tiše po něm sešla.

Vešla jsem do velkého sálu, byl tmavý, ponurý a na zemi podél stěn hořely svíčky. Vzadu jsem uviděla vyvýšené pódium, s kamenným stolem a za ním obrovskou kresbu rohatého kozla s pentagramem uprostřed a obrácenými kříži kolem dokola.

Zastavila jsem se a překvapeně zírala na to, co vidím před sebou. Na kamenném stole, teď už vím, že oltáři, ležela nahá žena na břiše, s roztaženýma nohama. Ruce měla připoutané řetězy ke kovovým okům v rozích oltáře a nohy měla spuštěné dolů na zem. Kolem ní stály tři postavy v tmavých hábitech, s kapucemi přehozenými přes hlavu. Prováděly nějaký obřad.

Muž napravo právě odříkával slova o knížeti temnoty, kterému náleží na věky věků a další postava, stojící naproti, dívce polévala záda horkým voskem, stékajícím z černé svíce. Muž stojící u nohou ženy, ji najednou prudce roztáhl půlky a začal do ní divoce vnikat. Dívka hlasitě vykřikla. Další dvě postavy začaly rychle odříkávat hlasité mantry, děsivé a temné. Souložící muž přidal na intenzitě a dívku pevně chytil za boky. Začal syčet slova o Bohu, odporná a oplzlá. Vytáhl penis ven a vnikl dívce živočišně do konečníku. Ta bolestí zaječela. Muž prudce přirážel a hlasitě vzdychal. Dívka začala mručet, úplně nelidsky, jako zvíře a odříkávané mantry kolem ní, přidaly na intenzitě a kadenci. Celý výjev, pod chladným pohledem Bafometa na zdi, působil neskutečně, jako z béčkového filmu.

Slova o uctívání satana, posměšky Bohu, polévání voskem a nelidské mručení dívky, mě dočista zmrazila.

A najednou jsem zakřičela: „Moooše butik, rozvážka!“

Celý výjev jako na povel ustal. Žena zvedla hlavu z oltáře, naposledy zamručela a v očích jí prokmitly žluté záblesky. Doufám, že ze svitu svíček.

Muž vysunul penis z dívky, upravil se, sundal z hlavy kápi a objevil se obličej starého muže.

„Stop, stop, končíme. Máme tu návštěvu.“, zavolal příjemným hlasem, tolik nepodobným odpornému syčení, které jsem chvíli předtím od něj zaslechla.

Dvě další postavy si kapuce sundaly také a objevil se obličej muže ve středním věku a tmavá, ženská hlava s tvrdými rysy. Opatrně položila svíčku na kamenný stůl.

Couvla jsem.

„Ne, nebojte se, to není doopravdy, my tu jen nacvičujeme na večerní obřad.“, řekl mi stařík, který předtím souložil jako dvacetiletý a jeho mužství by mu mohl závidět kde kdo. Upravil si vpředu hábit a kráčel ke mně. „Kde to budete chtít podepsat?“

Jako ve snu jsem vystoupala po schodech vzhůru, kde muž otevřel krabice a rozklepl tmavý oděv, ze kterého se vyklubal zbrusu nový, obřadní hábit. S vyšitým pentagramem na zádech.

Isaac odvedl opravdu skvělou práci.

Muž se na mě podíval, tak nějak žádostivě a živočišně a já poprvé v životě zalitovala, že nemám podprsenku. Rychle jsem se sehnula k další krabici pro papíry o převzetí. A pak jsem, přísahámbůh, ucítila, jak mě pohladil jemňoučce po boku a prudce mi roztáhnul půlky. Ztuhla jsem a tichounce zamručela. Zvířecky. Skoro jako ta dívka dole na oltáři.

Šokem jsem se okamžitě narovnala a uskočila do strany. A uviděla muže daleko ode mě v chodbě, jak přenáší krabici do jiné místnosti. Otočila jsem se rychle za sebe. Nikdo tam nebyl.

Na podpis o převzetí jsem tentokrát nečekala.

Vběhla jsem do butiku, s očima navrch hlavy, kde už nikdo nebyl a vstoupila do šicí dílny. Isaac přestal šít na stroji a zvědavě otočil hlavu směrem ke mně. Podívala jsem se na něj vyčítavě.

„Já Mošemu říkal, ať tě tam neposílá. Ale zákazník, náš pán.“, zvedl ruce, pokrčil rameny a znovu se dal do šití.

Rozvážet jsem už nikdy nešla. V zaměstnání jsem byla přesně tři týdny, když jsem jednoho rána přišla ke krámku a bylo zamčeno. Na dveřích visela cedulka s ručně psaným textem: „Zavřeno, Moše umřel.“

Přitiskla jsem čelo na sklo výlohy a zahlédla Isaaca, jak si v zadní místnosti balí věci. Zabušila jsem na výlohu, Isaac se podíval do krámku a smutně zavřel dveře od dílny. Rukávem jsem setřela otisk čela na skle a šla domů.

Výplatu jsem nikdy nedostala. Když jsem si předtím dvakrát řekla o peníze, pan Moše se zatvářil lítostivě a řekl: „Áááách..zrovna včera jsem odnesl peníze do banky a nemám u sebe hotovost. Tak příští týden, děvče.“ A poplácal mě po ruce.

Chce se mi říct, že jsem na práci měla zkrátka smůlu. Ale pravdou je, že když o tom vyprávím, moji přátelé se smějí jako blázni. Tehdy mi k narozeninám dali hrneček s nápisem „Skvělá práce u Moše“.

Mám ho dodnes, dávám do něj štětce, co už jsou k ničemu.

Howgh.