Díra do hrudi

Vdala jsem se za Tammyho,přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. Hluboké lesy Great Smoky Mountains se staly naším domovem. Indiáni si po generace zachovávají svoji důstojnost, čest a hrdost. Vypráví příběhy, které chytí za srdce.

Lesy na úpatí pohoří Great Smoky Mountains jsou smíšené a hrají všemi barvami.

Rozkládají se od obzoru k obzoru, vzduch je čistý a prosycený eukalyptem, vůně to výrazné, příjemné a evokující pocit naprostého zdraví.

Říčky a jezírka jsou křišťálově průhledná, jejich hladina vlnkovitě odráží sytě modrou oblohu, a když se nad ni nakloníte, vidíte téměř až na úplné dno. Čisté a chladné vody se napijete úplně přirozeně a nikdy vás nenapadne, že by vám mohla nějak uškodit. Ledově zchladí vaše bolavé nohy, šokem trochu syknete, ale prostoupí vás tak blažený pocit rozkoše, až zhluboka vydechnete úlevou.

Tato úžasně bohulibá scenérie vás zcela vědomě a lišácky uchlácholí pocitem, že svět je krásné a bezpečné místo. Indiáni říkají, že les má paměť a uchovává v sobě všechny události a emoce, od pradávných časů, až dodnes. Indiáni mu po staletí naslouchají.

Les vypráví příběhy a slyší je jen ten, kdo mu naslouchá.

V indiánské školce pro děti, se tihle malí človíčci učí trochu jiné dovednosti, než je pro nás obvyklé. Jsou často venku a učí se znát stromy, rostliny, stopy zvířat, co znamená, jaký zápach, jaký přijde vítr, co je v lese jedlé a co ne, kde jsou vlčí stezky, jak na dálku smrdí medvěd, kde je nejbližší voda, odhadnout vývoj počasí podle oblohy, naslouchat lesu a vnímat jeho náladu. Učí se být ostražití a naplno používat svoje smysly a intuici.

Dětem se také vyprávějí příběhy. Takové, které si jejich předkové předávají už po staletí a jejich přínosem je udržet v dušičkách dětí hrdost na svůj původ, chránit les a zvířata, přežít v přírodě za každých okolností a vnímat i věci, které nevidíme zrakem. Zkrátka být součástí přírody, aniž bychom si mysleli, že jsme něco víc.

Zkušenosti, podané na předobrazu jejich statečných dědů a otců, ušlechtilých a ctících vše živé i neživé, na planetě i tam nahoře, na hvězdné obloze, děti formují a ukazují jim, jak se dá jednoduše a správně žít.

Děti si také hodně zpívají a učí se, že není zvuk jako zvuk. Každý má svůj význam a podporuje určité emoce. Dokáže vyvolat strach a hrůzu, ukolébat a uspat dítě, vyjádřit radost a úctu k životu, spojit se s Matkou Přírodou i rozplakat les.

Skromnost, ve které žili po staletí jejich předci, je jim hluboce vštěpována a děti se učí vnímat radost z obyčejných věcí. Z věcí, které jsou víceméně zadarmo a jsou k dispozici každému.

Z přátelství, humoru, lásky, z úcty ke stáří, hezkého počasí, z plného talíře, zdraví a úsměvu matky, ze sounáležitosti rodin a hořícího ohně, hlasitě praskajícího a vystřelujícího žhavé jiskřičky, k obloze plné hvězd.

Indiánské příběhy se ke mně dostávaly postupně.

Pamatuji si, jak u nás jednu dobu bydlela prababička ZeePee. Zotavovala se po těžké nemoci a nemohla bydlet sama, chtěli jsme se o ni postarat.

V našem domě se neustále pohybuje větší množství indiánských příbuzných i cizích lidí. Moje touha po soukromí lety otupěla a časem téměř vymizela. Asi jako touha po dlouhých, štíhlých nohách.

Příbuzné jsem nerada, ale smířlivě, vzala na milost. Něco jako neštovice. Přijdou a svědí, namažou se, podrbají a po čase, který není pevně daný, zase odejdou. Zbude po nich jen malá jizvička, drobná a titěrná, připomínající se nepořádkem na tváři jinak uklizeného domu.

ZeePee bivakovala v obývacím pokoji, v pohodlném ušáku.

Vyráběla tradiční náramky, ozdoby do vlasů, šila a vyšívala různobarevné deky. Vyšila mi ornamenty na spodní prádlo, na utěrky a na prostírání, zapletla mi dračí cop z mnoha pramínků, propletený pírky a bavlnkami. Dokonale se seznámila s českou kuchyní a bez remcání, zadělávala těsto ve velké míse na buchty a koblihy, oloupala hromady brambor na bramboráky, kila jablek na štrůdly a koláče, a hlavně vyprávěla.

Vyprávěla každému, kdo naslouchat chtěl a nepohrdla ani tím, kdo naslouchat nechtěl.

V podstatě se stala funkčním vybavením našeho obývacího pokoje.

Ušák opouštěla velice zřídka a nerada. Do štěrbin měkkého polstrování zastrkovala různé drobnosti, aby je měla stále po ruce. Ještě po dlouhé době, co se vrátila domů, vytahovali jsme z křesla, jako kouzelníci z klobouku, kůrky chleba, oříšky, sušené větvičky, špendlíky, kousky látek, sušené maso, pramen vlasů převázaný stužkou, miniaturní krabičku s dětskými zoubky a úlomky kostí, nevíme z čeho.

Tyto předměty se záhadně vynořovaly jako dar, dodatečný a vroucný, pečlivou rukou opatrovaný a opředený tajemnem ZeePina širokého, indiánského srdce.

Z útrob křesla se vynořil i malý, oválný kamínek, bronzové barvy.

Pamatovala jsem si ho dobře, protože ten den, co se objevil, ZeePee podivně ztichla. Vyklonila se z křesla, zvedla ho z podlahy a v dlani jemně přejela palcem. Potom si ho přitiskla na srdce.

„To je kámen od Kala.“, vydechla.

V duchu jsem přejela podobu všech čerokézských bratranců a příbuzných. Kala jsem neznala.

ZeePee se zasmála. „Toho nemůžeš znát, ten je už dávno mrtvý. Je to tak dávno, že támhleta jedle,“ ukázala směrem k lesu, „..byla ještě semínkem v šišce.“

Podívala jsem se na ni podezíravě. Snad už babka neblázní. Že by to šlo tak rychle?

A jak je dobrým zvykem mezi indiány, aniž by vás to mělo nějak děsit, odpověděla mi mojí myšlenkou.

„Ne, neboj se, neblázním. Jen jsem si vzpomněla na jeden dávný příběh. A přesně takové kamínky, jsou jeho součástí.“

Tehdy jsem prvně slyšela příběh o Kalovi.

Kal byl indiánský chlapec a bydlel se svojí matkou Mayou, na okraji indiánské osady, nejblíže k lesu.

Byl nejmladší z osmi sourozenců, kteří už doma dávno nebydleli.

Otec zemřel před dvěma lety. Byl jako věchýtek a jeho kůže byla tak seschlá, že při každém pohybu tichounce šustila. Otec mu neustále kladl na srdce, aby se postaral o svoji matku, až tady nebude. Dělá mu to velké starosti a spoléhá na něho.

Ať bylo jakékoliv počasí, otci bylo pořád zima. Kal ho každičkou noc zahříval v náručí, pevně zabaleného do záplavy dek. A pak jednou k ránu, uslyšel tiché zasténání. Otec měl vytřeštěné oči a slabounce dýchal. Díval se Kalovi do očí a zašeptal: „Spoléhám na tebe, Kale.“  Chlapec ho objal a jemně zakýval hlavou.

Otci se z očí vytratila životní jiskra, tiše vyklouzla a zamířila radostně nahoru ke hvězdám, aby se připojila k jejich svitu a k čekajícím předkům.

Od té doby matky chřadla. Kal věděl, že už je delší dobu nemocná. Tlumeně pokašlávala, den ode dne se choulila do sebe a scvrkávala.

Jednoho dne Kal přišel nečekaně domů. Matka se zrovna myla, otírala se pečlivě kusem látky a Kal spatřil něco příšerného. Na prsou měla otevřenou ránu, byla zalitá hnisem a tmavou, sraženou krví. Matka sklopila hlavu. „Nedívej se Kale, nechci abys mě takhle viděl.“

Kal pochopil, že se dívá na veliký bolák, nádor, vyvěrající z jejího prsa, prasklý a otevřený.

Otevřel ústa, ale Maya ho zarazila. „Všechno je zbytečné Kale, umírám. Mám velké bolesti a jsou tak nesnesitelné, že už nezabírají ani bylinky nevědomí od šamana. Nevím, jak dlouho to sama zvládnu. Přála bych si zemřít rychle a krásně. Ne, takhle.“

Kal si kleknul na kolena a olízl matce hřbet ruky. Je to gesto láskyplné a důvěrné, projevující vřelý cit matce, tolik známé všem indiánským dětem.

„Řekni, co mám dělat. Jak ti pomůžu?“ Zašeptal Kal. V duchu uslyšel hlas svého otce. „Spoléhám na tebe, Kale.“

Matka ho pohladila po vlasech. „Až bude čas, přála bych si, abys pro mě něco udělal, Kale. Bude to těžké, ale budu potřebovat tvoji pomoc.“

Kal tiše kývl.

Prát a koupat se chodili do malé říčky v lese. Měla různá zákoutí obklopená keři, vymleté břehy pokryté trávou a mechem, kde se dalo báječně povalovat. Chlapci tady lovili raky a ryby a voda občas přinesla zvláštní kamínky. Měly bronzovou barvu a oválný, hebký tvar. Děti je opatrovaly jako vzácnost. Kal také jeden našel, odnesl ho své matce a vtiskl jí ho do dlaně. Matka si ho přitiskla na srdce a po dlouhé době se usmála.

Jednoho dne šel Maye pomoct s prádlem k řece. Matka ten den byla slabá, ale slunce teple zářilo a prohřívalo její ztuhlé klouby. Při praní se matka zapotácela a sedla si do trávy. Odhrnula blůzu na prsou a Kal spatřil kus látky, prosáklý tmavou krví. Maya se rozplakala.

„Už nemůžu dál, Kale. Nespím celé noci a téměř nejím. Mám veliké bolesti, a přesto nemůžu odejít. Proč musím takhle trpět?“

Kal ji pohladil po ruce.

„Víš, chtěla bych si jen tak lehnout do proudu řeky. Cítit na kůži křišťálově čistou vodu, jak mě laská a chladivě odnáší pryč moji bolest. Chtěla bych se dívat do nebe, modrého a bezstarostného. Slyšet vesele zpívat ptáky, které nic netrápí. Chtěla bych zažít alespoň malou chvilku bez bolesti, klidnou a tichou, patřící jen mě. A pak zavřít oči a nechat se proudem unášet do dálky, pryč od starostí, do věčných lovišť. Můj život nemá smysl a je pro mě nesnesitelný.“

Kal se rozplakal a pevně jí stiskl ruku.

„Kale, teď je ta pravá chvíle. Chci odejít. Pomůžeš mi?“

Maya uchopila chlapcovu tvář do dlaní a odhrnula mu dlouhé vlasy z čela.

„Chlapečku můj, vím, že to pro mě uděláš, ale poznamenám tě tím na celý život. Rozhodni se sám.“

Kal vstal a objal svoji matku kolem seschlých ramen. Pevně přitiskl křehké tělíčko k sobě, až se bál, že ho rozdrtí.

A pak jí podal ruku a pomohl jí důstojně vstoupit do vody.

Matka, s hlavou hrdě vztyčenou, se opatrně položila do chladného proudu. Byl silný a Kal se sotva udržel na nohou. Přesto silou vůle a svých mladých paží, držel matku pokojně ležící na zádech. Bylo to přesně tak, jak si přála.

Chvíli se dychtivě rozzářenýma očima dívala do nebe, jako dítě, naslouchala zvukům lesa a ptákům, vesele trylkujícím ve větvích stromů. Spokojeně zavřela oči, usmála se a zhluboka vydechla. Ponořila hlavu do proudu vody.

Její slabé tělo nemělo sílu se pod vodou udržet.

Kal se hlasitě rozplakal, vzýval nebe, hory i les, ať mu dají sílu. Přidržel matce hlavu pod hladinou.

Přímo nad nimi, na obloze, začal kroužit orel bělohlavý, rodový to symbol čerokézského lidu.

Pták hrdý, důstojný a silný, stejně tak jako indiáni sami.

Nejdříve jen jeden, pak pět, šest a další se přidávali. Byli nezvykle tišší a kroužili stále dokola, v symbióze míru, zakrývající tak svými mohutnými křídly, před pohledem slunce, hrůzný okamžik sebezapření pod nimi.

Matčino tělo mu ztěžklo v rukou. Kal ho jemně vytáhl nad hladinu. Maya měla halenu na prsou doširoka rozevřenou a zakrvácený kus látky byl pryč. Díra do hrudi vypadala čistě, a tak nějak smířlivě a méně hrozivě.

Vynesl Mayu ven na břeh, kde ji něžně položil do trávy. Z nebe se začala snášet orlí pírka, pomalu a křehce mu dopadala do vlasů a zároveň laskala mrtvé tělo jeho matky. Pírka se hromadila na rozevřené ráně na hrudi, až ji celou uzavřela a zakryla.

Maya vypadala skoro nadpozemsky krásně.

Kal vykopal hlubokou jámu pod keřem s barevnými kvítky, které omamně voněly. Matka tady ráda odpočívala. Uložil její tělo do hlíny, zasypal ho květinami, které nasbíral a pečlivě zahrabal.

Do vesnice se vrátil, až když už se stmívalo. Zamířil k nejstarší sestře, aby jí řekl, co se stalo. Že maminku už teď nic nebolí.

Sestra na něho šokem vyvalila oči. A pak začala hlasitě křičet.

„Co jsi to udělal, Kale? Zabil jsi svoji matku! Co jsi to udělal, Kale?“

Lidé se začali za křikem zvědavě sbíhat.

Chlapec se vyděsil. Nechápavě zíral na svoji sestru, která nepochopila jeho skutek. Začal utíkat pryč, daleko od lidí, do hloubky lesa. Běžel stále rychleji a rychleji, a jeho kroky zněly na pozadí stromů v rytmu: „Zabil jsi, zabil jsi!“

Kala už nikdy nikdo nespatřil.

Stala se však zvláštní věc a brzy o ní mluvila celá vesnice. Před obydlím, kde těžce a dlouze umíral nějaký člen rodiny, se našel oválný kamínek bronzové barvy. Indiáni dobře věděli, že takový občas přinese řeka, je neobvyklý a vzácný. Takový, se nedal jen tak najít.

Okamžitě pochopili, že je to vzkaz od Kala.

Zamyslete se nad tím, jak vaši nemocní trpí. Pomozte jim všemi silami, které máte. Vím, že nikdo z vás nebude tak silný, aby udělal to, co já. Moje rozhodnutí, ovlivnilo celý můj život a jeho nepochopení mě izolovalo od života, a od lidí. Zamyslete se nad tím, co byste si přáli vy, sami, až budete trpět. Pečujte o své umírající nejlépe, jak můžete.

Indiáni se zastyděli. Chodili po lese a volali: „Kale! Kale! Vrať se!“

Jeho sestra často seděla pod keřem s omamně vonícími květy, pod kterým byla pohřbená její matka, hlasitě plakala a volala svého bratra.

Kal už se neukázal.

Bronzové kamínky indiáni před svými chatami nacházejí dodnes.

A opravdu v nich tiše a skromně dožívá suchá, vetchá kostřička, s hlubokým pohledem upřeným do nebe.

Nevím, jestli byl Kal opravdu i v našem obýváku a kamínek tichounce položil před oblíbené křeslo prababičky ZeePee.

Vím jen, že v té době velice a tiše trpěla. Svoji bolest překrývala horečnatou činností, po které mi zbyly ubrusy, utěrky a dečky, pečlivě vyšité její jemnou rukou a dokonalým stehem, jeden jako druhý.

Někdy ten bronzový kamínek vezmu jen tak do dlaně a přitisknu ho na srdce.

Zaplaví mě city.

Za Mayu, za Kala a za ZeePee. Za všechny ty moudré a dávno mrtvé indiány.

Howgh.