Obřízka, nahoře i dole!

Vdala jsem se za Tammyho, potomka čerokézských indiánů. Oba jsem žili v New Yorku a cesta k našemu manželství byla trnitá. Aniž bychom chtěli, vzájemně jsme si ukázali naše kulturní rozdíly. Stejně absurdní, jako ze Švejka. 

Na Švejka vzpomínám ráda. Vždycky jsem se smála při scéně, jak někdo mlátí do dveří a do bytu vběhne velký, ošklivý pes.

Paní Müllerová se chytne za srdce: „Fuj, to jsem se lekla! Já myslela, že nás někdo špehuje.“

Švejk: „A von se nám to přitom vrátil už šestkrát prodanej Balabán!“ A podrbe ho za ušima.

Jako ze Švejka jsem měla pronajatý malý byt v New Yorku.

Vlastnil ho drobný Turek s fezem na hlavě, obývající byt v přízemí, celoročně zahalený do dýmu hašiše, koníčkem to drahým, neotřelým, ale způsobujícím úžasné stavy.

Společně s barevnými koberečky, ozdobenými třásněmi a korálkovými závěsy, lehounce se pohupujícími na otřískaných chodbách, obohacovaly dům magickým kouzlem exotiky a vůní orientu.

Domácí se jmenoval Serkan, a byl to tmavý, zachmuřený, scvrklý mužík, kolem padesátky. Co se mu upřít nedalo, byl dokonalý přehled o tom, kdo vstupuje do domu, a kdy a jak ho opouští. Anglicky neuměl skoro vůbec a po třiceti letech prožitých v Americe, na tom zjevně nehodlal nic měnit.

Mě měl rád. Pokaždé, když jsem vstoupila do domu, otevřel dveře od bytu, a s rukou na srdci se hluboce předklonil a pozdravil. Někdy si sáhl za ucho, vytáhl křehkou květinu, podal mi ji a řekl:

„To ty, krásná. Ona míň!“ A poslal mi vzdušný polibek.

Někdy se mě pokoušel zatáhnout do bytu: „Pojď, šíša…hlava nebe, starost fuuuuč!“

A také dobře vařil. „Ty zkusit….ááááách…Alláh v ústa..ty nekousat..nechat taaak..“

Dobrůtky mi nosil v malých mističkách a můj pes, černý mopsík je naprosto zbožňoval.

Serkan ho rád drbal za ušima. „Ty moje olcay, olcay /štěstí/, a tvůj pán ááách..Melek, Melek /anděl/.

Jenže pak mu Berta dvakrát nechtíc, zřejmě z roztržitosti, ochcal dveře a rohožku, a bylo rázem po kamarádství. Serkan ho chytil za krkem a zvedl do vzduchu, kde s ním prudce zatřásl.

„Ty ne můj bratr! Nikdy kamarád! Ty yaban domuzu! Siktir git!“

To zní sice jako zaklínadlo, ale ve skutečnosti to byl výraz nejhlubšího tureckého opovržení: jsi divoké prase a jdi do hajzlu.

Naštěstí pes neuměl turecky, a tak na něj jen mopsky vyvalil dobrácké, kulaté oči.

Serkan položil psa na podlahu a zabodl mi prst do hrudníku. „Ty pes mlátit. Žena a pes bít, jinak ne dobrý! Věřit!“ A zabouchl mi před nosem dveře od bytu.

Po čase, kdy se chování mého psa zlepšilo /nosila jsem ho na ruce až před dům/, se naše vztahy urovnaly do symbiózy pokojného míru.

Urovnaly se tak, že Serkan, chytíc zřejmě za pačesy divokou, druhou mízu, pojal podezření, že bych mohla být úžasná manželka a milenka. Což se samozřejmě moc nepletl, ale já o tmavého muže zájem neměla.

Zájem jsem totiž měla o úplně jiného snědého muže. Měl indiánské kořeny, vysokou, štíhlou postavu a dlouhé, černé vlasy, tak leské a exotické, až jste do nich, úplně přirozeně, chtěli zabořit nos a nikdy už ho nevyndat.

Tammy začal pravidelně docházet do mého bytu.

„Ten muž…s vlasy. To úklid, nebo bratranec?“  Serkan stál mezi dveřmi a usrkával z miniaturního, mosazného kalíšku, voňavou kávu.

Zasmála jsem se.

„Chceš káfa? Dobrá, silná. Jako já! Já obřízek, ženy dělat hmmm…áááách. Já dobrý!“ A olízl si smyslně rty.

Obřízek na mě dojem neudělal.

Další den už na mě Serkan čekal na schodech, pod záminkou zametání.

„Óóóó, krásná. Hlavně tady.“ Opřel koště o zábradlí a ukázal si na hrudník.

Že tím nemyslí duši, jsem pochopila rychle.

Nervózně jsem se zasmála, hbitě proklouzla podél zdi a brala schody po dvou.

„Pojď, já ukázat nebe. Já nejlepší. Velký a mokrý!“ Volal za mnou.

Začala jsem se bát chodit domů sama. Neproklouzla jsem nikdy, a nejradši bych mu do velkého a mokrého dala pěstí.

Kamarádka Jenny si dala ruce v bok. „Nebudeš se přece bát takovýho hajzla. Jdu s tebou domů a vyřídíme si to s ním jednou provždy.“ A pohodila hustými, černými vlasy s dredy.

Serkan už mě vyhlížel. Hladovým pohledem sjel naše dvě postavy a slušně pozdravil.

Je to dobré, uklidnil se a dá už pokoj. V klidu jsme přešly chodbou a začaly stoupat do schodů.

„Ty sem nevodit kurva! Fuj! Špinavá, černá kurva!“ Zavolal za námi.

Jenny sešla dolů po schodech a jako bohyně zkázy, rozzuřeně letěla k Serkanovi. „Já nejsem žádná kurva, jsem učitelka! A toho velkýho, mokrýho ti teď vyškubnu, ty skrčku!“

Serkan vběhl rychle do svého bytu a prásknul dveřmi. Jenny na ně zabušila. „Ještě jednou vystrčíš čumák ze dveří, tak ti ho ufiknu! Budeš tak mít obřízku dole i nahoře!“

Od té doby byl klid. Mohla jsem si chodit domů, jak jsem chtěla a dveře Serkanova bytu zůstávaly zavřené, tiché a nehybné.

Tammymu se to moc nelíbilo. „Turci jsou jako indiáni. Mstiví. Nezapomenou nikdy, určitě něco chystá, buď ve střehu!“ A kousl mě do nosu.

Tammy se moc nepletl, Serkan pomstu opravdu chystal.

Ale netýkala se přímo mě. Toho večera se mě týkala jen horká, napuštěná vana, plná voňavých bublinek. Tammy přijde v půl deváté, mám spoustu času. A blaženě jsem zavřela oči.

Blaženost mě zcela a nekompromisně opustila, když jsem v tu samou chvíli zaslechla nelidský řev, dlouhý a děsivý, vycházející z domovní chodby. Strnula jsem. Příšerný zvuk utichl a já špicovala uši, jestli se bude opakovat.

Neopakoval.

A pak jsem uslyšela zvuk otáčejícího se klíče ve dveřích. Tammy přišel, láska moje.

„Jsem v koupelně, ve vaně! Můžeš se přidat.“ Zavolala jsem škádlivě.

Tammy, dost rozcuchaný a s pomuchlanou košilí vstoupil do koupelny. Našlápl odpadkový koš pod umyvadlem a něco do něj vhodil.

„Zítra se stěhuješ ke mně.“ Řekl tiše a pečlivě si umyl ruce. A pak se rychle svlékl a vlezl si ke mně do vany.

Rozzářila jsem se. Takový posun v našem vztahu jsem vážně nečekala.

„Jo, a se Serkanem je to už vyřešené.“ Tammy přimhouřil oči a zanořil hlavu do vody, do načechraných bublinek. Mezi má stehna.

Je to miláček, pomyslela jsem si. Asi se porvali a dal mu do držky. A víc už jsem o tom nepřemýšlela, páč jsem neměla čas.

Po dlouhé koupeli jsme zamířili rovnou do ložnice, pak do kuchyně, pak znovu do ložnice a pak zpátky do vany. Tam už teda jenom já. Tammy usnul vyčerpáním.

Z fyzické námahy to nebylo, ale sežral celou štangli jablečného štrůdlu.

Když jsem si v koupelně tamponkem pečlivě odlíčila oči a chtěla ho vyhodit do odpadkového koše, uviděla jsem tam něco zvláštního. Vypadalo to jako dětský prstík. Jako palec.

Klekla jsem si a vytáhla to na světlo, ne boží, ale umělé, a v tu samou chvíli jsem s tím zhnuseně flákla zpátky do koše.

Ne, opravdu to není to, co si myslíte. Velký, mokrý, Serkanovi zůstal.

Toho večera Tammy vstoupil do domu, a když se otočil, aby za sebou pečlivě zamknul, otevřely se zcela bezhlučně dveře Serkanova bytu. Turek vstoupil do přítmí chodby.

Snížil těžiště své malé postavy, oblečené do širokých tureckých kalhot co nejníže, aby byla co nejvíce stabilní, a rozpažil ruce na úrovni kyčlí. Pomalu se pohupoval a drobnými krůčky postupoval ze strany na stranu. Tammy na něho udiveně zíral.

„Pojď, zápas! Já a ty! Kdo zabít, ten vítěz! Ten do postele, k ní!“ A ukázal nahoru do patra. Potom si rychle sáhl k opasku a v ruce se mu zablýskl široký, ohnutý nůž. Provokativně si ho přehodil z ruky do ruky a zase zpátky.

Tammy protočil panenky. A je to tady.

V klidu sáhl do kapsy kalhot, vytáhl gumičku a stáhl si vlasy, dlouhé až k pasu, do culíku.

A pak bez varování na muže skočil. Jedním pohybem ho povalil na záda, vytrhnul nůž z ruky, šmik a uřízl mu špičku nosu. Pak řvoucího Turka chytil za límec košile, zvedl ho a kopem do zadku, poslal do otevřených dveří, hašiším dýmem prosáklého bytu. A dveře za sebou pečlivě zavřel. Byla to nejkratší operace nosu, která kdy byla provedená. Čistě, a určitě ne sterilně.

Na chodbě sebral z podlahy svoji zakrvácenou trofej, aby ji pak mrzutě a nerad, vhodil do odpadkového koše v mojí koupelně. Však ví, co se sluší a patří. Doma, v Severní Karolíně, by ji vysušil a pověsil nad dveře.

Druhý den jsem se stěhovala k Tammymu.

Když naši přátelé nosili plné krabice a věci do malé dodávky, dveře Serkanova bytu se neotevřely. Možná už zůstanou zavřené navždy.

Ale když jsem klíče od bytu strkala do úzké poštovní schránky na jeho dveřích, slyšela jsem za nimi zašeptat zcela zřetelně: „Zkurvený indiáni!“

Můj mopsík naposledy zvedl nožičku na Serkanova futra, a zlatavý proud byl silnější než obvykle. Dal si záležet.

Tammy stál opřený v domovních dveřích a pozoroval nás. Jemně zvedl psa do náruče a zadíval se mu do obličeje. „Na tobě už se taky někdo pěkně vyřádil, co? Taky ses chtěl prát?“

Mopsík mu láskyplně olíznul nos. Orlí.

Vzpomněla jsem si na Švejka.

Feldkurát Katz: Švejku, poslyšte, nebyla v noci nějaká vostuda?

Švejk: „Poslušně hlásím, všechno prošlo hladce. Jenom, když jsem pouštěl ty slečny z baráku, z protějšího bytu vyšel nějakej Turek. Na hlavě měl fez a pokusil se rušit noční klid.“

Katz: „Jak to dopadlo?“

Švejk: „Dal jsem mu přes držku a byl klid!“

Katz: „Ajajaj…to jste neměl dělat. To byl pan domácí!“

Švejk: „Aspoň vidí, že vlastnit dům, není žádná maličkost. Nám se to stát nemůže, my žádnej dům nemáme.“

Katz: „No to máte pravdu, nám se to stát nemůže, my žádnej dům nemáme... My máme, Švejku, všehovšudy... šestatřicet krejcarů...”

Zasmála jsem se. Vlastnit dům, není žádná maličkost.

S penězi jsem na tom byla podobně jako Katz, ale měla jsem to největší bohatství na světě. Tammyho.

Ten sice neměl taky nic, ale věděla jsem zcela jistě, že se o mě, jako o všechno, určitě postará.

Po indiánsku.

Howgh.