Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Frankieho ruce - aneb "Na, žer jejich vlasy!"

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains, poblíž rezervace. Překvapivě mnoho indiánských žen a mužů pracuje v sociálních službách a lidé je milují.

Je zvláštní, kolik indiánských žen a mužů pracuje v sociálních službách. Najdete je v nemocnicích a hospicech jako lékaře, ošetřovatele a sestry, v azylových domech a charitě jako sociální pracovníky, ve školních družinách si hrají a učí s dětmi, a jako domácí péče objíždí seniory a nemohoucí, aby o ně pečovali a rozzářili tmu, která tak smutně obestírá jejich domovy a duše.

A co je ještě zvláštní, nepochopitelně nikdy nevyhoří, jsou trpěliví, hřejiví a lidé je milují.

Tyto vlastnosti hledejme v indiánských rodinách, které žijí v pospolitosti, staré a nemocné mají do poslední chvilky doma, děti kolem nich pobíhají a pomáhají s péčí, umírající se nikam nezastrkují a všichni žijí pohromadě. Vyprávěla jsem vám o závěsných houpacích lůžkách, umístěných v obývacím pokoji nebo kuchyni, ve kterých si hoví staroušci, zachumlaní v záplavách hřejivých dek, kde jsou součástí koloběhu domácnosti a nikdy se necítí sami.

Vždycky jsem si říkala, vždyť tam nemají klid, jak můžou spát a odpočívat, když děti ječí, hrnce bublají, lidé si povídají a smějí. Jenže v tom je právě ten vtip, oni spí i tak, a navíc se cítí bezpečně v blahodárném mumraji své rodiny, nejsou osamělí a mají trvalou péči, kterou si zaslouží.

Pamatuji si na jednu návštěvu u Tammyho indiánské tety Emily. Kuchyň byla příjemně vytopená, naše dvojčata si hrála pod stolem s vnoučaty, která Emily hlídala, než přijde její dcera z práce. V závěsném lůžku kousek od kamen se lehounce, v teploučku a pohodlí, pohupovala Emilyna stařičká matka.

A jelikož to, co nevidíme ignorujeme, začaly jsme s Emily šeptem probírat intimní témata, naprosto si jisté, že nás nikdo neslyší a nevnímá. Děti pod stolem stavěly stavebnici a překřikovaly se.

Emily mi právě tiše šeptala co neslýchaného chce po její dceři v posteli její manžel, údivem valila oči a rozrušením mrkala jako robotická panenka, když jsme zaslechly tiché uchechtnutí, které se změnilo v hlasitý smích. Vycházel ze závěsného lůžka.

„Ta má ouška, to je neskutečný!“ Zavrtěla hlavou Emily a naklonila se k matce do záplavy dek.

„Maminko, stalo se ti něco? Máš hlad? Za chvilku bude polívka.“ A pohladila ji po tváři.

Uslyšela jsem křaplavý hlásek, roztřesený a slabounký, doprovázený veselým smíchem: „To jsme s Howiem dělali taky, a nejenom tohle. Já, když si vzpomenu, jak jsme řádili!“

Emily se dobrosrdečně zachechtala. „Jestli jsem si to nemyslela, ty jsi byla děsně divoká, mami.“

Přešla ke kamnům a zamíchala polévku.

„Tak to vidíš, tady se neutají nic. Děti vylezte ven a připravte na stůl, polívka je hotová!“

A pak se ke mně naklonila a vyprskla smíchy. „Nevím sice, kdo je Howie, táta se jmenoval Bill, ale hlavně, že si užila.“

Nikdy jsem neviděla nervozitu, zlost a roztrpčení při péči o staré rodiče. Zeptala jsem se Emily, jak si udržuje svěží mysl při každodenní rutině.

„Víš, vždyť se podívej, jací jsou to drobečci, ti naši staří. Vlastně se stanou dětmi. A já budu taky jednou potřebovat péči, a tak ukazuji mladým, dětem a vnoučatům, jak bych si přála, aby se oni starali o mě. Když uvidí, jak se to dělá, budou to jednou dělat stejně. Musí cítit, že staří, jsou naší součástí a patří k životu. A nikdy se to nezmění.“

Malá, pětiletá Emilyna vnučka odložila lžíci a vyskočila od stolu. Všimla si, že ze závěsného lůžka vypadla lahvička s pítkem a odkutálela se do rohu. Pečlivě ji ofoukala od smítek a otřela o tričko. Pak s lahvičkou zatřásla a pozorně poslouchala, kolik je v ní tekutiny. Popošla k lůžku, stoupla si na špičky, bradu zahákla za pevný, látkový okraj a lahvičku vložila do drobounkých prstíků. „Babičko, ty málo piješ, musíš víc, jinak tě bude bolet hlavička.“ Pronesla moudře a pokývala hlavou.

Vyschlá ruka ji podrbala na hlavičce.

Holčička po jedné noze doskákala ke stolu a pokračovala v nabírání polévky.

Já dojetím neřekla nic, a Emily na vnučku vesele mrkla pravým okem.

A já si z toho beru ponaučení první: UKAZUJ!

--------------------------

Jednou jsem seděla v městské nemocnici na příjmu a čekala na vyšetření. Pozorovala jsem čilý ruch na dlouhých chodbách a všimla si jedné zajímavé věci.

Sestřičky a ošetřovatelky poletovaly sem a tam, vozily pacienty, vykřikovaly jména a snažily se, nervózně a marně, ukočírovat příliv nedočkavých pacientů.

A pak jsem si všimla dvou indiánských sestřiček. Nebyly nevrlé, protivné ani zamračené. Usmívaly se, zářily jako slunce a nelítaly zběsile sem a tam, jako ty ostatní. Pohybovaly se pomalu a klidně, s každým pacientem vlídně promluvily, někdy si i sedly na bobek k sedačkám a vesele se při rozhovoru smály. Byl to takový rozdíl oproti ostatním, neindiánským sestřičkám, až mě to uhodilo do očí.

Nepříjemná sestra na příjmu mi podala dva formuláře. „Vyplnit a podepsat.“ Zavrčela, aniž by se na mě podívala.

„To máme dnes krásný den, že?“ Pronesla jsem klidně.

„Nezdržovat, posadit, čekat.“ Odvětila sestra a otočila se ke mně zády.

Indiánská sestřička, která právě přišla do administrativního prostoru příjmu, se na mě zářivě usmála a vzala si ode mě vyplněné tiskopisy. Jedním okem do nich mrkla a zařadila je do pořadníku.

„Dneska je krásně, že? Myslím, že nás čeká překrásné září. Ty vlasy, si barvíte? Vypadáte úplně jako jedna herečka ze seriálu Vzlétnout až k nebi. Zpívá tam takovou tu písníčku…nahoru, nahoru, miláčci drazííííí….víte kterou…a vezměte si kousek ovoce, mám ho tady plnou krabičku.“ A přistrčí ke mně voňavě sladké ovoce.

Cítím, jak se mě zmocňuje dobrá nálada, sáhnu do krabičky a široce se na ni usměju.

„Jdete s kolenem, jo? To se nebojte, budete tam mít asi vodu. Praštila jste se, že jo?“ A kousne do hrušky.

A pak s hruškou v puse, hlasitě zazpívá operním hlasem: „Nahoru, nahoru, miláčci drazííííííí…“

Vezme do ruky štos tiskopisů a usedne ke zdi, k počítači.

Všimnu si, že my, všichni čekající se nahlas smějeme. Atmosféra v místnosti se naprosto změnila.

Ponaučení druhé: USMÍVEJ SE A RADUJ, ZA KAŽDÉ SITUACE!

P.S.: Voda v koleni to fakt byla!

---------------------------------

 

Indiánští ošetřovatelé také často pracují v hospicech u umírajících.

Nebudu sáhodlouze vysvětlovat, že to nemá nic společného s našimi LDN, kde jsem byla v Čechách za jedním z příbuzných. Slovem nic společného, myslím neuvěřitelný, hovínkový zápach v celém prostoru oddělení, cosi hnědého, rozšlapaného kolem postele, židle gramofony ledabyle umístěné podél otřískaných stěn chodby, bezmoc a zmar stékající po zdech a křik jedné ze sester, z otevřených dveří pokoje naproti: „To snad není možný, zase jste se posral, prase jedno. Čím vás dcera zas nacpala, co? Já dám výpověď, tohle nemám zapotřebí, za ty prachy tady. Zesral jste se jako německá svině!“

V pokoji zavládlo hrobové ticho.

Strýc lakonicky pokrčil rameny. „Pan Fleischmann má zřejmě střevní potíže.“

Hospice dbají hlavně na důstojnost člověka. Na chodbách s koberci to krásně voní a ve společných prostorách hraje jemná, tlumená hudba. Gramofony tam samozřejmě mají také, ale jsou to hezká křesílka na pokojích, na kterých jsou přehozené sundavací kožešinkové potahy a vypadají jako ostatní křesla. Pokoje jsou vytapetované, útulné, jsou v nich lampičky, rádia a televize. Lidé mají svoje pyžámka nebo domácí oblečení a jsou obklopeni svými osobními předměty z domova, který museli natrvalo opustit a už nikdy se tam nevrátí.

V hospicu pracuje jako ošetřovatel i můj indiánský kamarád Frankie. Je vysoký a svalnatý, má dlouhé, černé vlasy až do pasu, plné rty a vysoké lícní kosti. Je prostě krásný.

Já tam docházela dělat starouškům alespoň trochu kreativní program na vyplnění nekonečně dlouhých dní, což zní honosně, ale prostě jsme si malovali.

Frankie proseděl celé dlouhé hodiny u lůžek umírajících, kteří nikoho neměli, vyprávěl jim indiánské příběhy, pečoval o ně, krmil, přebaloval, ale úplně nejvíc je držel za ruku.

Jedna stará paní, pospávající a evidentně už na konci svých životních sil, roztřeseným prstíkem ukázala ke stropu a zakřičela: „Už je tady, ta zubatá, už si pro mě jde! Já se strašně bojím, odežeň ji, odežeň ji, já ještě nechci!“ A zoufale se rozplakala.

Frankie se podíval směrem ke stropu a zařval mocným hlasem: „Jedeš!! Bestie!“

Stará paní ho pohladila po ruce. „Ty jsi Ježíš, boží syn, já tě poznala, a vím, že mě neopustíš.“

Frankie se posadil na postel a rozhodil si dlouhé vlasy po zádech.

„Já neznám ty vaše bohy, paní. Nejsou mi sympatičtí, protože vy všichni tady se modlíte k bohu, a přitom se tolik bojíte umřít. Ale moje máma, když umírala, tak mi řekla: „“Frankie, když odcházíš z tohoto života, zhluboka dýchej a představuj si, že cítíš vůni lesa, teplou a vlhkou, prohřátou sluncem, co tě polechtá v nose. Cítíš všechny stromy, keře, květiny a zem. Slyšíš ptáky ve větvích, jak se radují, slyšíš zvířata, jak žijí a loví a rozmnožují se. Představ si chuť studené vody z potoka, osvěžující a lahodné na jazyku, podívej se nahoru do korun stromů, které jsou plné života. Mysli na modré nebe nad hlavou, na zářící slunce a tisíce hvězd na noční obloze. Z toho se raduj, protože po smrti se staneš součástí toho všeho. Tvoje tělo bude součástí země, ze které všechno roste a tvoje duše součástí energie nekonečných hvězd. Nic nepřijde na zmar. A já se moc těším, až moje hubené, stařičké tělo obohatí naši půdu a zároveň se proletím ve společnosti hvězd. To je taková krása, Frankie..“ A pak se naposledy nadechla a umřela. Měla ve tváři výraz naprostého klidu a štěstí, jaký jsem ještě nikdy neviděl. Vždycky jsem myslel, že budu plakat až máma umře, ale neplakal jsem. Měl jsem v srdci obrovskou radost, za ni, za maminku mojí, a za to, jak ta poslední chvilka s ní byla překrásná.“

Stará paní mu stiskla slabounce ruku a začala zhluboka dýchat „Máš pravdu, chci se zase radovat.“

A Frankie přiklopil její ruku tou svojí, zavřel oči a z místečka přímo uprostřed svojí hrudi, vypustil do konečků prstů hřejivé a sálavé teplo, ve kterém bylo úplně všechno, co tak dobře znal.

Les, jeho vůně, zvířata, tráva, Slunce, ledová voda, maliny, houby, mech, ptáci ve větvích, Měsíc, nádherně modrá obloha a listy stromů, na podzim hrající všemi barvami, zářící hvězdy, radost, hry a láska k životu.

Tenhle nekonečný koloběh krásy a všeho živého, přenesl po nervových spojeních do kostnatých prstíků umírající ženy, a ta ho přijala.

Zhluboka se nadýchla a kývla hlavou. „Já to všechno cítím, Frankie. Je to vážně krása.“

Pevně ho stiskla.

A pak přestala přijímat a všechno to krásné se vrátilo po prstech a paži zpátky, do Frankieho hrudníku.

Usmál se. V srdci ucítil obrovskou radost a hřejivé štěstí.

Vstal a tiše otevřel okno, aby její duše mohla vzlétnout ke hvězdám. Tam nahoru, nahoru, miláčci drazí.

Ponaučení třetí: VZPOMÍNEJ NA LES!

-----------------------

Já sama, mám s Frankiem také jednu osobní zkušenost.

Několik měsíců mě trápily noční můry. Tedy ne, že by to u mě bylo něco divného, ale tohle byly zvláštní noční můry.

Připomněly mi ošklivé sny z dětství, které se mi zdají občas i dneska.

Klečím nahá na kolenou, jsem dítě a držím se za břicho. Je mi strašně zle a cítím, že budu zvracet. Začnu dávit, ale nejde to. Sáhnu si prsty do pusy, ale mám ji plnou. Z krku začnu tahat dlouhé cáry, natahují se a nikde nekončí, jsou pórovité jako žvýkačka. Tahám je pořád z krku oběma rukama, dusí mě, dávím je a odhazuji na zem. Mám pocit, že se zadusím. Nakonec po urputné dřině jsou moje ústa konečně prázdná a já s úlevou vydechnu. A pak se podívám na zem, a vidím, že to, co jsem vytahala z pusy, jsou tmavé, dlouhé ženské vlasy, a je jich hromada.

Krásný dětský sen, že? Určitě se mi nedivíte, že jsem ho matce nevyprávěla. Vlastně nikomu.

Jenže tyhle noční běsy, co mě trápily teď, byly trošinku jiné. Opakoval se mi stále stejný sen.

Jsem dítě a procházím podzimními ulicemi starobylého města. Těsně se tisknu k šedivým zdím, a snažím se být neviditelná, mám hrozný strach. Prosmýkávám se podél kovových bran a dveří, starých honosných domů, obličej tisknu k chladné omítce. Ve snu vím, že jsem v Paříži. A pak zahlédnu dřevěná vrata se starožitným kováním a rychle zabouchám na mosazné klepadlo. Malá dvířka ve vratech se okamžitě otevřou a vyjde z nich starý, kulaťoučký muž s baretem na hlavě. Znám ho, a usměju se. On je také rád, že mě vidí.

Na manšestrovém saku má našitou žlutou hvězdu. Napadne mě, že je to Žid. Ještě nikdy jsem žádného neviděla, pomyslím si ve snu. Muž mě chytne za ruku a běžíme ulicí, trošinku mrholí. Projdeme podloubím a vejdeme do úzké uličky. Zastavíme se téměř u každých vrat a dveří a starý muž mi o každém domě a lidech, žijících v něm, vypráví příběh. Obezřetně se rozhlíží kolem sebe, do snášející se mlhy, ale nikde není ani noha. Pořád mě drží pevně za ruku a vypráví. Já pečlivě naslouchám.

Ruka, kterou mi svírá mě začne strašlivě bolet. Vytrhnu se mu a podívám se do rozevřené dlaně. Přímo uprostřed zeje krvavý otvor, je hluboký a má roztřepené okraje. Valí se z něho krev, tmavá a hustá, stéká mi po zápěstí a kape na zem. Stigma. Boží stigma. Napadne mě ve snu a v tu chvíli zaječím a hrůzou se probudím.

Vždycky je to jen do tohoto okamžiku. Nikdy víc.

Ale co to znamená? Pocházím ze Sudet, máme ze všech stran německá příjmení. Židé nejsme a v Paříži jsem byla jen jednou, a to se zájezdem po památkách. Neznám pařížské ulice.

Tammy si unaveně promne obličej. „Ještě jedna taková noc a oběsím se. Kdybys aspoň tolik neřvala.“

Vím, že Frankie má zvláštní schopnosti.

Dokáže se napojit na duše lidí a pomoci jim. Tedy, já vím, že odejít, ale tak to mi snad neudělá, nebo jo?

Povím Frankiemu, že potřebuji pomoct. Trápí mě noční můry, opakují se a nemůžu na ně přestat myslet.

Frankie protočí panenky. „Jestli jsou to nějaký kraviny, tak tě vážně pošlu do věčných lovišť.“ A hrozivě na mě vyvalí oči.

„Pitomečku!“, plácnu ho po zádech. „Já prostě chci jenom vědět, co to znamená.“ Našpulím rtíky jako žebrající děcko a Frankie mě škádlivě zatahá za vlasy.

Odpoledne si v hospicu sedneme do klidného koutku.

Frankie mě chytne za ruku a druhou dlaní ji jemně přiklopí. A zavře oči.

Začnu se bát. Co když mě oddělá, umí přece lidi posílat tam.. nahoru, pomyslím si v duchu.

Frankie zavrtí hlavou. „To tě dřív oddělá Tammy, jestli budeš takhle vyvádět.“ Řekne nahlas a zachechtá se.

Nedivím se, zastydím se a oddám se jeho dlaním. Pevně zavřu oči.

Ucítím, jak se Frankieho prsty začínají zahřívat a jeho teplo proudí do mého těla.

Nejdřív mi stydlivě olízne prsty, obezřetně vklouzne do dlaně a přes zápěstí se rozlije krví až k srdci. Ucítím nádherný pocit porozumění a souznění. Cítím Frankieho a jeho úžasné dobro. Je to nádhera.

A pak sebou děsivě škubnu a ucítím, jak padám na kolena a hrozně mě bolí břicho. Začnu se dávit a sahat si do krku. Tahám z něho dlouhé, tmavé cáry. Jsou nekonečné a když je všechny dávivě a s křikem vytahám, uvidím na zemi hromadu dlouhých, ženských vlasů. Jenže tentokrát to tady nekončí.

Někdo mě surově chytne za vlasy a zvedne nahoru na nohy, kde mě prudce otočí a začne bodat do břicha. Zoufale chmatám po velkém noži, ve snaze ho odrazit, ale zabodne se mi do dlaně, kde se otáčí a vytvoří velký, krvavý otvor. Řine se z něho tmavá, hustá krev. V neskutečné hrůze se rozhlédnu kolem sebe, místnost je plná nahých žen, s ostříhanými vlasy, až úplně k hlavě.

Děsivě křičí.

„Na, žer jejich vlasy!“ Zařve na mě muž v uniformě, sáhne na zem do hromady ostříhaných vlasů a začne mi je cpát do pusy. Začnu se dávit.

A pak najednou vidím svého dědečka, jak spolu v letním dnu procházíme ulicemi Paříže. Je krásný, teplý den a mně je úžasně. Děda mi klidným hlasem vysvětluje, kdo jsme, kam patříme a že budeme velice trpět, protože Hitler nás nenávidí. Moc tomu nerozumím.

V tu chvíli moje vědomí tady, v Severní Karolíně, pochopí příběhy, které mi můj děda ve snu vyprávěl v podzimní Paříži, u dveří domů, kde jsme se zastavovali. Byly to příběhy naší rodiny, příbuzných, a přátel, kteří zde bydleli a zřejmě zahynuli. Všechno se mi poskládalo. Mám si z nějakého důvodu pamatovat jejich příběhy, a nikdy je nezapomenout. Jsou pro mě důležité.

Rázem otevřu doširoka oči. Hřejivé teplo se pustí mého srdce a po pažích a prstech se vrátí zpátky do Frankieho dlaně.

Jsem zmatená. Frankie se klepe. „Teda já ti řeknu, jednou jsem v lese potkal smečku vlků, obklíčili mě a já věděl, že to bude strašlivá smrt. Děsivě vrčeli, přešlapovali dokola, ještě nikdy jsem se tak nebál. Jenže pak bratranec kousek od nás vystřelil z pušky a vlci se rozeběhli do lesa. Klepal jsem se hrůzou ještě dva dny. Ale to, jak sis tahala ty vlasy z krku, nic horšího a strašnějšího jsem ještě nezažil. Byl to jeden z tvých minulých životů, a nemáš na něj zapomenout.“

Ach, Frankie, jak bych mohla.

Ponaučení poslední: NARODÍŠ SE ZNOVU.

Moje děsivé sny toho dne ustaly, a já moc doufám, že až nastane ten správný čas, budeš mě Frankie, zase držet za ruku.

Howgh.

Autor: Danka Štoflová | středa 7.9.2022 8:40 | karma článku: 46,83 | přečteno: 8184x
  • Další články autora

Danka Štoflová

Žeton štěstí od šamana

Indiáni se neradi fotí, věří, že fotka jim vezme duši. Ale zato se smějí od rána do večera, jejich humor je hodně za hranou upjatého evropského myšlení. Já neumím vyprávět vtipy, a děsně ráda a děsně blbě hraju karty.

5.4.2024 v 9:27 | Karma: 42,14 | Přečteno: 2812x | Společnost

Danka Štoflová

Chyť se hořícího paroží!

Lidé a strach k sobě od nepaměti patří. Strach nás celý život doprovází, prostupuje, ochromuje, ovlivňuje a přesto nám dává zvláštní sílu. Posiluje totiž naději. Pojďme se podívat, jak to se strachem mají indiáni. Léčí ho ohněm.

8.3.2024 v 10:59 | Karma: 43,00 | Přečteno: 3880x | Společnost

Danka Štoflová

Vábnička na muže

Vábnička je nástroj napodobující zvuky samic v říji, vábí a přitahuje, nenechá nikoho na pochybách, že si báječně užije. Já jsem muže vábila, aniž bych to tušila, a to díky své genetické výbavě, která se zprvu nezdála nic moc.

27.2.2024 v 14:09 | Karma: 45,18 | Přečteno: 7579x | Společnost

Danka Štoflová

Jak jsem se koupala víc než Angelika

Vana je pro mě svatý grál všech lenochů, ztraceným rájem Šangri-La a varhánky na dlaních a chodidlech, z hodin a hodin strávených ve vodě, jsou pro mě důkazem, že nebe na zemi skutečně existuje. A indiáni, ti by Angeliku trumfli.

8.2.2024 v 8:41 | Karma: 44,38 | Přečteno: 5878x | Společnost

Danka Štoflová

Den, kdy zemřelo Slunce

Indiáni si po staletí předávají vědomosti ústní formou. Stojí je mnoho úsilí, aby přetrvaly do dnešních dnů. Pojďme jim naslouchat. Často nás šokují, i když to vlastně nechtějí. Všimli jste si, že máte uvnitř sebe ladičku?

5.1.2024 v 10:30 | Karma: 45,44 | Přečteno: 10104x | Společnost

Danka Štoflová

Nymfomanka - tajný sen všech mužů

Indiánské příběhy vás baví. Na žádost mnoha z vás, oživuji indiánské vyprávění a Tammyho, protože vám zkrátka chybíme. Mým cílem je a vždycky bylo, pobavit vás, zahřát a dýchnout svěží vánek lidskosti do unavených duší. Howgh.

20.12.2023 v 9:25 | Karma: 46,25 | Přečteno: 22785x | Společnost

Danka Štoflová

Tanči pro svého muže!

Partnerské vztahy umírají na úbytě. Říká se tomu stereotyp, jednotvárnost, každodenní život. Jiskra žádostivosti vyhasla a tak se musíme podívat do jiných kultur, třeba indiánských, zda pro nás nemají praktickou radu k použití.

20.11.2023 v 15:28 | Karma: 45,35 | Přečteno: 8117x | Společnost

Danka Štoflová

Sláva je jen kropenatá slepice

To červnové ráno jsem radostně vylétla z domu jako na zádech okřídleného Pegase. Neměla jsem však v úmyslu vzlétnout až do oblak, ani se opovážlivě vyrovnat bohům a nechat se zanést na horu Olymp. Ten den měla vyjít moje kniha.

17.7.2023 v 15:04 | Karma: 43,99 | Přečteno: 3986x | Společnost

Danka Štoflová

Cigánské husle do každé rodiny

Dnes bych vám ráda vyprávěla jeden dávný příběh, pamatuji si ho dobře a stále ve mně rezonuje. Ve společnosti lidí jsou stále předsudky a špatné zkušenosti s jinými kulturami. Pojďme se všichni začít vnímat trochu jinak, srdcem.

7.6.2023 v 13:22 | Karma: 45,28 | Přečteno: 4581x | Společnost

Danka Štoflová

Vinnetou v Trabantu

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Poznali jsme se v New Yorku, kde jsem se chtěla stát slavnou malířkou. Slavnou jsem se nestala, ale porodila jsem Tammymu děti. A ukázala jsem mu svoji rodnou zem.

11.5.2023 v 9:05 | Karma: 45,39 | Přečteno: 6004x | Diskuse| Společnost

Danka Štoflová

Jak jsem tančila s vlky

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. Naše děti jsem porodila pod vrcholky Great Smoky Mountains, na půdě, která indiánům po staletí patří. Přijala jsem indiánskou životní filozofii za svou.

28.4.2023 v 12:11 | Karma: 46,35 | Přečteno: 7602x | Diskuse| Společnost

Danka Štoflová

Sním vašeho psa!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. Potkali jsme se v New Yorku,kde jsem se chtěla prosadit jako začínající malířka. New York je multikulturní, báječný a nikdy nespí. A pak přišla pohroma, moje matka.

20.4.2023 v 9:38 | Karma: 46,48 | Přečteno: 10166x | Diskuse| Společnost

Danka Štoflová

Jak jsem dostala lekci tantrického sexu

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. Poznali jsme se v New Yorku, kde jsem se snažila prosadit jako mladá malířka. Umělecké prostředí města, které nikdy nespí, vám posune hranice vnímání za běžnou mez.

12.4.2023 v 12:21 | Karma: 44,72 | Přečteno: 5070x | Diskuse| Společnost

Danka Štoflová

"Zbij mě! Já strašná svině!"

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Poznali jsme se v New Yorku, kde jsem se chtěla prosadit jako malířka. Tammy v New Yorku vystudoval a proháněl holky, kterým zřejmě ukázal cestu k Šangri-La.

4.4.2023 v 10:27 | Karma: 46,05 | Přečteno: 10977x | Diskuse| Společnost

Danka Štoflová

Jizva od Mackieho Messera

Vdala jsem za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Než jsem ho v New Yorku poznala, protloukala jsem se jako začínající malířka, často měnila bydliště a spolubydlící. Potkala jsem spoustu lidí a vyslechla jejich sny.

21.3.2023 v 9:51 | Karma: 45,77 | Přečteno: 5250x | Diskuse| Společnost

Danka Štoflová

Dvouvaginální Fran

Vzala jsem si Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Seznámili jsme se v New Yorku, a tak nějak jsem tušila, že Tammy byl dost divoký. O některých historkách by se zkrátka mělo mlčet. Ale nikdy se to nedělá a je to dobře.

16.3.2023 v 9:44 | Karma: 46,22 | Přečteno: 10302x | Diskuse| Společnost

Danka Štoflová

Švédská trojka

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Seznámili jsme se v New Yorku, kde jsem se chtěla stát slavnou malířkou. Což se nestalo, zato jsme vystřídali pár bytů a úžasně se sžili. Víte, co je švédská trojka?

7.3.2023 v 12:37 | Karma: 46,71 | Přečteno: 17275x | Diskuse| Společnost

Danka Štoflová

Jak jsem viděla satanistický obřad - aneb "Skvělá práce u Moše"

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Poznali jsme se v New Yorku, kde jsem se snažila prosadit jako malířka. Ale než jsem Tammyho poznala, prošla jsem pár zaměstnání, na které bych raději zapomněla.

22.2.2023 v 15:16 | Karma: 45,96 | Přečteno: 7738x | Diskuse| Společnost

Danka Štoflová

Jak mi mafián seřezal zadek

Vzala jsem si Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Seznámili jsme se v New Yorku, kam jsem se vydala, abych se stala slavnou malířkou. To se tedy nestalo, ale život mi ukázal, že rozhodně není peříčko.

9.2.2023 v 10:49 | Karma: 46,96 | Přečteno: 13131x | Diskuse| Společnost

Danka Štoflová

Proč jsem si nevzala Pištu Hufnágla

Vzala jsem si Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. Když to vezmu kolem a kolem, moje netradiční česká rodina mě vlastně už od dětství připravovala na život, který normální nebude. Nic lidského mi není cizí.

1.2.2023 v 11:54 | Karma: 46,89 | Přečteno: 9180x | Diskuse| Společnost
  • Počet článků 116
  • Celková karma 43,67
  • Průměrná čtenost 6859x
Mávla jsem proutkem, pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.
POJĎTE PODPOŘIT DĚTI FONDU UNICEF
DRAŽBOU MOJÍ KNIHY❤️
SOUČÁSTÍ DRAŽBY JE I TAJNÝ DOPIS DRAŽITELI, KTERÝ JSEM NAPSALA.
PŘIJĎTE PROSÍM POMOCT, DĚTI JSOU NEJVĚTŠÍM BOHATSTVÍM
KAŽDÉHO NÁRODA ❤️
www.aukceunicef.cz

NOVINKA: Audiokniha je tady! Můžu prozradit, že ji pro vás namluvila držitelka dvou Thálií a moc se povedla.

Najdete ji zde: 

https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/13792/Audiokniha-Jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-Ceroki-Danka-Stoflova

Moje další kniha INDIÁNSKÝ EROTIKON vyjde ve druhém pololetí r.2024, těším se moc!

 

Knihu najdete zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/518955/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Elektronická kniha zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/527287/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Kdo mě má rád, může mi napsat na:

 dankaelisstyee@yahoo.com

Seznam rubrik