Muži, co zírají po staletí do ohně

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Z New Yorku jsme se odstěhovali pod vrcholky Great Smoky Mountains, do těsného sousedství indiánské rezervace, na území, které Čerokézům patří už po staletí. 

Když jsem se vdala za Tammyho a přišla mezi indiány, trvala jsem zcela logicky na zachování své evropské emancipace a rovnosti každého s každým.

Že to asi nebude jednoduché a bude mě to stát hodně sil, jsem poznala rychle.

Tammyho bratranec Sonny se hlasitě rozesmál a plácal se dlaněmi do stehen tak silně, až jsem myslela, že má nějaký záchvat. Právě jsem bezelstně pronesla pár slov o rovnosti muže a ženy.

Tammy na mě mrknul, zavrtěl hlavou a uchechtl se. Proč to děláš? Víš, že je to zbytečné.

„Ženy nám nebudou nikdy rovny. Nemají sílu, neumí lovit, nedojdou moc daleko a nepřežijí v lese. Jsou slabé. Nejsou chytré, mají malý mozek a bez nás mužů, zkrátka nepřežijí.“ Pronesl moudře Sonny.

Zalapala jsem po dechu.

Tohle slyšet v době, kdy odvážné astronautky létají do vesmíru, skvělé vědkyně mají obří podíl na významných objevech současné vědy a stávají se prezidentkami?

Je Sonny debil?

Sonny se zatvářil vědoucně. „Tohle se děje jenom proto, že jim to my muži, dovolíme. Všechno vzniká pod naším vedením. Umožňujeme ženám, aby nám pomáhaly s výzkumem a objevy. Vezmeme je i do vesmíru. Ale ruku na srdce, je to všechno jen proto, abychom věděli, jaký má let do vesmíru dopad na ženské tělo a jeho psychiku.“

Potáhl z cigarety a zadíval se na prababičku ZeePee, která právě hlasitě a dlouze chrchlala do rukávu. Pak rychle vyskočila na nohy.

„Pusťte mě hoši, musím si odběhnout, myslím, že jsem se právě počůrala.“

Chlapi se rozesmáli.

No, ZeePee, moc mi nepomáháš.

Našpulila jsem rty. „Znám spoustu ženských, které pracují na významných místech a svojí chytrostí by vás všechny strčily do kapsy.“

„Je to jenom anomálie, chyba v Matrixu.“ Sonny nevzrušeně vydechl kouř nosem a típl cigaretu.

Ostatní muži souhlasně přikyvovali.

Podívala jsem se výhružně na Tammyho a ten kývat hlavou okamžitě přestal.

„Tammy, ty si taky myslíš, že ženské nemůžou být mužům rovny?“

Můj muž se zakuckal a řekl: „Já myslím, že venku slyším výt Khundu, jdu se podívat, co se tam děje!“

A vyběhl ven z místnosti.

ZeePee prudce dosedla na pohodlný polštář gauče. „Něco jsem si v koupelně přemáchla a pověsila na šňůru. Tak se nelekej.“

„Jo, nelekej se, bude tam totiž viset stanový dílec!“ Rozchechtal se Bazz a plácnul Sonnyho přes záda.

ZeePee se rozesmála společně s nimi.

„ZeePee, co ty si myslíš o rovnosti mezi mužem a ženou?“ Zeptala jsem se bezelstně.

„Jó holka, já bych řekla, že oni se nemůžou vyrovnat nám, a my jim. Jsme tady totiž každý z jiného důvodu. Proto tvoříme páry, abychom se navzájem doplňovali.“

Potáhla z cigarety. „My je jako sobě rovné bereme, ale oni nás ne.“ Vydechla bílý kouř do výšky.

„A všechno je to jenom proto, že neumíme zírat do ohně.“

ZeePee se naklonila do strany a hlasitě si pšoukla.

Zírat do ohně?

Jestli něco umím opravdu dobře, tak je to právě zírání do ohně. Ráda se dívám na žlutočervené jazýčky plamenů, jak se vzpínají a klesají, laškovně a drze se navzájem proplétají a olizují. Co je na tom za umění.

Bazz se hlasitě rozkašlal a teatrálně padnul z křesla na zem, kde se celým tělem silně otřásal v křečích smrtelné agónie. Držel se u toho za nos.

Všichni se smíchem vyběhnou ven na terasu.

-----------------

Za pár dní jsem si na zírání do ohně vzpomněla a zeptala se Bena, mého tchána, Tammyho otce.

Právě na zemi kuchyně s naší malou dcerou Anežkou nacvičoval napadení vlkem.

Anežka ležela na bříšku v pozici, jakou ji indiánský děda naučil. „Musíš zabírat co nejmenší místo, kolena pořádně přitáhni k hlavě a zakryj si čelo oběma rukama. Ano, takhle, a dlaně si zastrč pod obličej.“

Anežka se zachechtá, vystrčí ručičku zpod hlavy a zašimrá dědu malými prstíčky pod bradou.

Ben se do nich hladově zakousne. „A teď nemáš nic! Vlk ti je ukousnul!“ Holčička děsem zavýskne.

„Ale mááám…“ Zahýbe všemi pěti prsty a rychle je schová zpátky pod hlavu.

Ben ji chytne za kotník a zvedne vysoko do výšky. Anežka zaječí.

„A teď uděláš co?“ Ben zakývá drobným tělíčkem ze strany na stranu.

Blonďaté lokýnky zametou dlaždice.

„Naberu hrst hlíny nebo mechu a hodím ti je do očí!“ Holčička prudce máchne rukou.

Ben ji opatrně položí na podlahu a zakryje si oči dlaněmi. „Auuuu auuuu…oslepila jsi mě! Jsem slepý vlk, zachránila ses!“

A polechtá ji pod krčkem.

„Bene, co znamená, že indiáni zírají do ohně?“ Využila jsem chvilky ticha.

Ben se postaví na nohy a upraví si dlouhé bílé vlasy, které mu splývají téměř až pod lopatky.

Posadí se na kuchyňskou židli a dívá se mi do očí.

„Indiáni umí z plamenů ohně vyvolat mocné duchy zvláštních bytostí a také duchy předků. Radíme se s nimi a dostáváme odpovědi na to, co nás trápí.“

„A Tammy to umí taky?“ Zašeptám tiše, aby to Anežka neslyšela.

„Samozřejmě. Je přeci indián.“

Anežka pod stolem našpicuje uši.

„Dědo a já se budu taky radit s duchy?“

„Ne, ty nebudeš, ty to nepotřebuješ. Máš na to nás, muže.“ Odpoví Ben jakoby nic.

A je to zase tady. Povyšovat se nad nás bude.

„A jak to jako děláte? Vy, nadčlověci?“ Neudržím se.

Ben pokrčí rameny. „Zíráme do ohně.“

A v tu chvíli neuvěřitelně nahlas zařve a vyskočí od stolu.

„A nemáš nohu dědo, vlk ti jí právě ukousnul!“ Anežka se s vyceněnými zuby souká zpod stolu.

„Jsem hrozná, krvelačná bestie!“

Ben skáče po místnosti na jedné noze. „Celá maminka.“ Ucedí mezi rty a škádlivě na mě mrkne.

Anežka se mi vysápe na klín a chytne mě kolem krku. „Moje milovaná, nejkrásnější maminka!“

„A co je tvůj děda?“ Ben chytne holčičku za bradu a stiskne ji palcem důlek pod nosem.

Holčička se mu vykroutí. „Uta ma nýýýýý…“ Zaječí se smíchem čerokézsky.

Milovaný.

Milovaný zívne na celé kolo, div si pusu neroztrhne. „Vlk si jde domů zdřímnout, děsně jsi ho utahala.“

A kráčí směrem ke dveřím na terasu. Těsně před síťovanými dveřmi se na mě otočí.

„Přijď večer za mnou do rezervace. Ukážu ti, jak se to dělá.“

 A ještě naposledy na Anežku hrozivě vycení zuby a ta mu to oplatí.

-------------------

Do rezervace se vydám až po desáté večer.

Ben sedí za chatou u ohniště, vysoké plameny se předhánějí, který z nich dříve olízne černé nebe.

Oheň mihotavě osvětluje vysoké kmeny stromů v pozadí. Vypadají hrozivě, jako kostlivci, natahující své kostnaté a bezmasé paže po všem živém a šťavnatém.

Teplou nocí se nesou hlasité zvuky lesa. Slyším táhlé a výhružné vytí nočních lovců a ostré skřeky dravců ve větvích, než se vrhnou dolů na svoji oběť.

Posadím se vedle Bena. Beze slova mi podá dýmku a já z ní hluboce potáhnu.

Oba tiše zíráme do plamenů.

Ben je úplně potichu, tak já nevím, vypadá to, že si zakouříme a pomažu domů.

Šťouchnu do Bena loktem. „Tak co, naučíš mě to?“

Otočí ke mě hlavu a odevzdaně zakroutí hlavou.

„Tady vidíš, proč ženy nemůžou zírat do ohně. Nedokážou sedět na jednom místě a být zticha.“

„Když já potřebuju děsně čůrat.“

Ben prudce vydechne. „A taky máš hlad a žízeň, ne?“

„Náhodou ne. Jen si dojdu na záchod.“

Přikrčím se za blízkým keříkem.

A pak si přes plápolající plameny všimnu, že vedle Bena někdo sedí. Nějaký muž.

Rychle vyskočím a spěchám zpátky.

Jenže vedle Bena je prázdno. Nikdo tam není.

Usadím se zpátky na svoje místo.

Tiše potahujeme z dýmky a zíráme do ohně. Po chvilce přes plameny ohně uvidím muže znova. Sedí přímo proti nám, na druhé straně ohniště a dívá se na mě.

„Vidíš ho?“ Procedím tichounce mezi rty a nespouštím z muže oči.

Ben pomalinku kývne a potáhne z dýmky.

Přes mihotavé plameny vidím jen jeho letmé obrysy, a tak zírám dál.

Muž se najednou pomalu vztyčí a já mu konečně vidím do tváře. Je mi povědomý. Na sobě má tmavý oblek z kvalitní látky, dlouhé, lesklé černé vlasy až na záda a orlí nos.

Indián. A v ruce drží dva kelímky s kávou Starbucks.

Zalapám po dechu.

Muž klidným krokem obejde ohniště, usadí se vedle mě a podá mi jeden kelímek s kávou do ruky. Kelímek je horký a káva nádherně voní.

Podívám se na Bena, ale ten nehne ani brvou.

„Hanny??“ Zašeptám a cítím, jak mi po zádech běhá husí kůže.

Muž se usměje. „Co tvůj obraz, prodala jsi ho?“

A mně vypadne kelímek z ruky na zem, víčko z něho prudce odskočí a voňavá, černá káva se mi rozprskne kolem zářivě bílých tenisek.

----------------------------

O Hannym jsem vám už vyprávěla v příběhu Rozkošná sexy piha, přímo pod zadkem.

Ano, je to ten vysoký indiánský muž, který podrazil nohu zlodějíčkovi na ulici v New Yorku, právě když pelášil pryč s mým obrazem, který jsem se ten den pokoušela, marně, udat v různých galeriích.

Za záchranu obrazu jsem se mu pak odměnila obtisknutou pusou od kečupu na klopu jeho drahého saka, když jsem ho upřímně a s vděčností pevně objala.

Už je to spoustu let.

Muž vypadá stále stejně, nezestárl ani o den.

Podívá se na zem, k mým nohám a řekne: „Taková škoda, říkal jsem si, že by sis dala.“ A podá mi do ruky druhý kelímek. Svůj.

Vůně kávy mě praští do nosu.

Chci ji podat Benovi, ale ten vedle mě nesedí.

Hanny se podívá na klopu svého saka. „Věřila bys, že už to nikdy nešlo vyčistit? Mám tam pořád flek.“ A usměje se.

Zastydím se.

„Ale, jak jsi mě tu našel, Hanny? Už je to spoustu let, co jsme se viděli.“

„Já nenašel tebe, ale ty jsi našla mě.“ Hanny pokrčí rameny.

„Takže nejsi opravdový? Jsi jen moje halucinace? I v New Yorku jsi nebyl opravdový?“ Zašeptám odevzdaně.

„Napij se kafe.“ Pobídne mě muž.

Poslušně přiložím horký kelímek ke rtům. Káva voní a chutná úžasně. Opravdově.

„Tak jsem opravdový, nebo ne?“ Zasměje se Hanny.

Štípnu ho do hřbetu ruky a Hanny vyjekne.

„Fakt jsi!“ Zachechtám se.

„Tak vidíš.“ Hanny se usměje. „Potkáš mě vždycky, když budeš na křižovatce svého života. Budu se snažit ukázat ti správnou cestu.“

Vyvalím na něj oči.

„Průser je, že ty někdy nevidíš, co ti ukazuju. Prostě nekoukáš. Ten plakát s indiánskou výstavou jsem na výlohu kavárny nalepil osobně. A ty? Viděla jsi jen Jasona. Mohla sis ušetřit pár zbytečných let.“

Připomene mi příhodu z New Yorku, kdy jsem se v kavárně seznámila s Jasonem.

„Jakože vždycky víš, co se stane? V budoucnosti?“ Doširoka otevřenýma očima zírám na Hannyho.

„Pojď, něco ti ukážu.“ Vstane a chytne mě za loket.

Vejdeme mezi stromy a Hanny mě vede hluboko do lesa. Měsíc nám stříbřitě svítí na cestu a ozařuje dlouhé stonky trávy nevyšlapané cestičky a obrysy kulatých keříků kolem nás. Vůbec nevím, kam jdeme, ale přesto se s tím mužem cítím v bezpečí a nemám strach.

Hanny se zastaví u širokého platanu a tiše se o něj opře zády.

„Dívej se.“ Zašeptá a kývne bradou směrem napravo.

A já se dívám.

Najednou je den. Sluneční paprsky mě polechtají na nose a já opatrně našlapuji mezi stromy směrem, který mi Hanny ukázal. Do uší se mi zaryje hlasitý, bolestivý výkřik.

Strnu. Ten hlas já znám.

Rozeběhnu se mezi stromy, větvičky mě drásavě chytají za kalhoty a nechtějí mě pustit.

Pod vysokým javorem vidím v trávě klečet skloněnou postavu, hlasitě pláče a naříká.

Je to dívka. Na sobě má zelenkavou uniformu správců národního parku Great Smoky Mountains.

Je drobná, dlouhé blond vlasy má stažené do širokého copu a rukama na zemi něco objímá.

Doběhnu blíž.

Dívka ke mně otočí uplakanou tvář. „Mami!“ Zoufale zakřičí a rozpláče se ještě víc.

Překvapeně zůstanu stát na místě.

Je to Anežka, moje holčička. Jenže je už dospělá a krásná. Vypadá stejně jako já.

„Mami, pomoz mu! Udělej něco!“ Zakřičí dívka.

Nakloní se do strany a já zahlédnu, co tak pevně svírá v rukou.

Na zemi, na boku, leží naše vlčí mládě Khunda.

Je to už dospělý a statný vlk. Chlupy kolem nosu a na bradě má trochu šedivé, ale tělo má mohutné, pevné a tlapy obrovské.

Khunda ke mně obrátí kalné oči.

Zastaví se mi srdce a začnu hlasitě plakat.

On umírá.

„Mami, on už čeká jenom na tebe. Našla jsem ho tu ležet, něco ho strašně pokousalo. Volal mě!“ Anežka hlasitě pláče a brada se jí otřásá mohutnými vzlyky.

A odkryje pravou dlaň z jeho boku.

Zahlédnu obrovskou ránu s roztřepenými okraji. Proud tmavé krve se rychle řine ven, vsakuje se do ostře zeleného mechu a společně s ní odtéká do země i život zvířete.

Skloním se ke Khundovi a okamžitě utrhnu široký kus látky z bundy, co mám na sobě. Pokusím se díru ucpat a zastavit krvácení.

Vlk ke mně vděčně obrátí oči. A já zdvihnu hlavu do korun stromů a hlasitě zavyju jeho hlasem.

-------------------------

Někdo mě jemně šťouchne do lokte.

Překvapeně se proberu a rozhlédnu se kolem sebe.

Sedím u ohniště, oheň praskavě plápolá vysoko do výšky a černá obloha je poseta miliony malinkatých světýlek.

Ben sedí vedle mě, zírá do žlutých plamenů a klidně pokuřuje.

„Bene, zažila jsem něco naprosto příšerného.“ Řeknu tiše rozklepaným hlasem.

Ben kývne.

„A teď už víš, proč ženský nemůžou zírat do ohně. Neunesou to.“

Vstanu, a podívám se na svojí rozepnutou bundu. Chybí na ní široký kus látky, je čistě odtržený.

Zadívám se na svoje bílé kecky. Pokrývají je hnědé stříkance kapek, různých tvarů a velikostí.

„Každé zvíře, stejně tak jako člověk, jednou umře. Přijmi to.“ Ben se stále upřeně dívá do plamenů.

Rozpláču se. „Ty jsi to viděl taky?“

Ben přikývne.

Utíkám rychle domů a zadýchaně vyběhnu po dvou schody do patra.

Anežka, malinká a drobná, spí v postýlce ze dřeva, kterou jí vyřezal její děda.

Spí na pravém boku a levou paží pevně objímá chundelaté tělíčko našeho vlčího štěněte Khundy, který ji bezmezně miluje. Její blonďaté lokýnky se prolínají s vlčí srstí a malý černý čumáček je hluboko zabořený do růžového pyžámka s medvídky.

A já si úpěnlivě přeji, aby to už navždycky zůstalo přesně takhle.

Aby nikdy nedospěli a já nad nimi nemusela, hořce plačící, jednou stát v lese.

Hanny, Hanny, slibuji, že odteď se budu snažit být více pozorná.

Howgh.