Lesbou Zn. Snadno a rychle!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. S Tammym jsem se seznámila v New Yorku, kde jsem pár let žila a měla za sebou pestrý život. Dost se divím, že na mě nezanechal následky a dneska už se tomu směju.

Tammy sedí u kuchyňského stolu a nevěřícně zírá na obrazovku notebooku.

Pročítá si moje blogy.

Zavrtí hlavou a stiskne rty.

„Vůbec z toho nemám dobrý pocit. Ne, že by to nebyla pravda, ale když to vidím takhle napsané, vypadáme jako exoti.“

A to hochu, neumíš tak dobře česky, abys rozuměl úplně všemu. Pomyslím si a uvnitř sebe se tichounce, ďábelsky zachechtám.

Anežka prochází kuchyní a cvrkne tátu do ucha.

„A to buď rád, že neumíš tak dobře česky, abys rozuměl úplně všemu.“ Otevře pusu dokořán a líně zívne.

Strnu.

Pak otevře lednici a zírá dovnitř. „Kluci zase sežrali všechny jogurty, maaamiiiii!“

Než stačím odpovědět, ucedí koutkem úst: „Sráči!“ A flákne dveřmi od lednice, až se celá zatřese.

Ne, nebojte se, jsme rodina jako každá jiná.

Naše lednice je pořád prázdná, i když nakupuji dost často, na záchodě se povaluje rulička od toaletního papíru, nikdo ji nevyhodí a kluci se rvou jako psi.

Tammy se zasměje. „Už ti tam chybí jen Sally Rooneyová, a budeš to mít kompletní.“

Na Sally Rooneyovou jsem už skoro zapomněla.

Potkala jsem ji, když jsem ještě žila v New Yorku a chodila s Jasonem, bohatým majitelem několika galerií, a přesto jsem stále smrděla dolarem.

Vlastně jsme toho spolu moc nenachodili, spíše naspali, ale kdo by to rozebíral.

I když, naspali také nebude ten správný výraz. Jason u mě nespal nikdy, protože nenáviděl mého mopse. A co se chůze týče, téměř jsme ji nepoužívali, Jason měl totiž najatý vůz s řidičem, který nás všude pohodlně zavezl.

A když jsme se pak, ne v dobrém, rozcházeli, zbyla mi po něm jen hořká pachuť na patře a prstýnek s krásným, zeleným kamenem.

Vzpomínám si, jak mi ho jednou večer slavnostně vkládal na prst. Tvářil se vznešeně a dojatě mi pošeptal, že je po jeho matce, a že si moc přála, aby ho dal té, na které mu bude doopravdy záležet.

Pravda, bylo mi trošinku divné, že po bouřlivém rozchodu nechtěl prsten zpátky, protože jinak chtěl zpátky úplně všechno.

Včetně neskutečně odporné sošky jezevčíka z mramoru, otvíráku na víno ve tvaru dámských genitálií a modrého kašmírového svetru, pobryndaného francouzským dresinkem, který už nešel nikdy vyprat.

Jelikož jsem byla velice často bez peněz, rozhodla jsem se prstýnek prodat.

Co mi bude zbytečně zabírat místo v krabičce se šmuky, když si ho už stejně nikdy nevezmu.

Vydala jsem se tedy do klenotnictví, o kterém jsem Jasona často slýchala mluvit se snoby. Řeknu, že prstýnek mám od něho, a že se mi už nelíbí.

Klenotnictví jsem našla snadno. Nasvícenými výlohami zářilo do dálky, a zlato a brilianty na tmavě modrém sametu nenechali nikoho na pochybách, že na tyhle věcičky prachy určitě mít nebudete

Vešla jsem do úplně prázdného obchodu. Dvě prodavačky si mě prohlédly od hlavy k patě, jakože co jáááá tady asi tak můžu chtít.

Usmála jsem se a rozevřela rudou, sametovou krabičku dokořán.

„Jsem přítelkyně pana Jasona, často k vám chodí. Dostala jsem od něho tenhle prsten, ale už se mi nelíbí, ráda bych ho prodala.“ Tvářila jsem se důstojně.

Prodavačka vzala krabičku štítivě do dlouhých prstů a vyndala prsten ven na modrou podložku. Pak vytáhla lupu ve zlatém rámečku a zaostřila oko na kámen a punc vyrytý zevnitř.

„Měl by mít velkou hodnotu, je to prý rodinná vzácnost.“ Zašeptala jsem tiše, abych ji při ocenění nerušila a nesrazila tak jeho cenu.

Žena odložila lupu a vložila prstýnek zpátky do krabičky.

„Ano, ten prsten znám. Vyrobili jsem jich pro pana Jasona už dvanáct a má hodnotu 187 dolarů. Je to napodobenina originálu, kámen je skleněný a kroužek lehounce pozlacený.“

Zalapala jsem po dechu. Tak ten sráč mi nedal ani originál, lakomec jeden! Chytnul mě takový vztek, až jsem viditelně zrudla v obličeji.

Prodavačka se pohrdavě usmála. „Odhodit ho můžete venku do kanálu, vpravo přede dveřmi, už jsem to viděla třikrát. Hezký den!“

Do kanálu vklouznul jakoby nic. Ani žbluňknout jsem ho neslyšela.

Ale příběh o Sally Rooneyové se stal v době, kdy tenhle prstýnek pevně obepínal můj levý prsteníček a na zelený smaragd, to jsem si vážně myslela, jsem se zálibně dívala několikrát za den. Miluje mě, miláček Jason.

Kámen jsem přiložila k ústům a lehce na něj dýchla, abych ho důkladně přeleštila o prsa.

Ještě nikdy jsem takovou krásnou a drahou věc nevlastnila.

A pak mi zazvonil telefon a ozval se jemný, témě nadpozemský, ženský hlas, a požádal mě o schůzku.

Byla to Sally Ronneyová, bohatá podnikatelka, vlastnící několik módních studií věnujících se józe, meditaci a energetickému pozdvižení člověka na vyšší, nehmotnou úroveň.

V New Yorku snad nebyl nikdo, kdo by ji neznal a nesvíjel své tělo v jednom z jejich jogínských sálů.

Viděla pár mých obrazů a ráda by, abych ji portrétovala. Nějakým zajímavým, neotřelým, originálním způsobem.

Dohodly jsme se téměř hned. Obě jsme se v rozhovoru, a obě marně, snažily skrýt svoje tajemství.

To moje bylo, že nemám ani vindru a nechci, aby to poznala, a ona, že je nechutně bohatá a nechce, abych to poznala já.

Jenže to nebylo její jediné tajemství.

Co znamená portrétovat nějakým zajímavým, neotřelým, originálním způsobem jsem poznala rychle.

A to sotva, co jsem otevřela vysoké dveře do podkrovní místnosti jejího dvoupatrového bytu v honosné čtvrti, kam mě uvedla komorná v bílé zástěrce a čepečku.

Místnost byla ohromná.

Nazdobená byla v indickém stylu, zem a zdi pokrývaly bohatě vyšívané koberce, barevné polštářky se zlatými třásněmi a malé, vyřezávané stolečky, se zahnutými chobůtky dřevěných slonů, pohodlně si hovících v kulatých rozích.

Těsně nad zemí se nesl v dlouhých cárech, útlý proužek dýmu vonných tyčinek a vytvářel téměř dokonale snovou atmosféru.

V pozadí hrála typická indická hudba, rozpoznala jsem zvonivý zvuk sitár, tlumeně doprovázený rytmickými bubínky.

A pak jsem si všimla, že se mezi polštářky a stolečky povalují nahé ženy. Bylo jich osm.

Laškovně se hladily a jazýčky se dotýkaly různých částí svých štíhlých těl, která byla vzájemně a složitě propletena jako hadí hlava Medusy, z Rubensova obrazu.

Sally ležela hned napravo. Měla široce rozevřené, ne oči, to jsem měla já, ale nohy, a musím říct, že jsem snad ještě nikdy neviděla tak husté, leč pěstěné ochlupení, které mi připomínalo papachu, známou to čepici kavkazských horalů. V módě už totiž delší dobu bylo hladké vyholení klína, a tak jsem od papachy nemohla odtrhnout zrak.

Celý obraz ženských těl vypadal tak neskutečně a snově, až jsem si ho zálibně a důkladně prohlédla. Byl naaranžovaný opravdu mistrně.

Sally pohodila dlouhými, černými vlasy, položila si jednu ruku do rozkroku, aby ho ještě více rozevřela a druhou rukou si prsty obemkla levou bradavky. Pak si olízla rty a řekla: „Maluj!“

Konečně jsem se probrala.

No co, umění je umění. A jestli si to dáma přeje, vyhovím.

Za ty 3 tisíce dolarů co mi slíbila, jí namaluju i ten kýčovitý stoleček s choboty.

Začala jsem překotně vybalovat náčiní. Stojan, plátno, štětce, barvy a čtvrtky, na které si udělám zkušební skici.

Byla jsem rozrušená, to přiznávám, ale vidina peněz, když mi neustále kručelo v žaludku, mi víčka polechtala dolary, lehounce přejela po nosních dírkách a já ucítila omamnou vůni bankovek.

Tři tisíce dolarů je hodně peněz. Udělám to. Ale chlubit se s tím nikde nebudu.

Vyndala jsem z tašky bílou, plátěnou, malířskou halenu se širokými rukávy a přehodila si ji přes hlavu.

Byla pokrytá různorodými barevnými fleky, a úplně úžasně se sem hodila. Přímo zapadala do pečlivě vyladěného koloritu místnosti.

Zaslechla jsem hlasité syknutí. Podívala jsem se na Sally, a ta divoce kývala bradou ze strany na stranu.

„Miláčku, tady jsi jednou z nás.“

Podívala jsem se po propletených údech. To bych neřekla.

„Svlékni se do naha, jinak nás malovat nemůžeš. Oblečená bys nám byla nadřazená a změnila by se energie v místnosti. Nebyla by tu rovnováha.“

Překvapeně jsem zamrkala očními víčky.

Tři tisíce dolarů, tři tisíce dolarů, opakovala jsem si v hlavě. A nikdo se to nesmí dovědět.

Tady vidíte, jak to vypadá, když má člověk hlad.

A tak jsem se stydlivě svlékla do naha a začala se soustředit na práci. Odvedu ji, jak nejlépe dovedu.

Práce to nebyla snadná. Klubko nahých těl se každou chvilku proměňovalo a ústa a ruce měnila svá stanoviště. Nejvíce se klubko věnovalo Sally.

Bylo těžké zachytit umělecký dojem a krásu ženských těl, aniž bych nenechala z plátna sálat erotiku intenzitou jaderné hlavice, těsně po odpálení, ale přesto jsem se snažila oprostit od všeobecného sexuálního vzrušení a malovat střízlivě.

Soustředila jsem se tak moc na umělecké zachycení propletence těl a údů, až jsem přestala vnímat absurditu situace kolem sebe.

Je to práce jako každá jiná.

A pak mi horký, vlhký jazyk přejel mezi půlkami odspoda nahoru a než jsem se vzpamatovala, zajel mi mezi stehna.

Vyjekla jsem, vyskočila a upadla do strany na batikovaný kobereček.

Za mnou klečela Sally.

„Já vím, že jsi jedna z nás. Řekl mi to Jason, prý si tě můžu půjčovat.“ A smyslně si olízla rty.

Připadala jsem si jako v kobce s kobrou.

Jason jí to řekl? Zbláznil se? Vždyť právě on moc dobře ví, že mám ráda chlapy!

A pak jsem si vzpomněla, že mi jednou vyprávěl, že podle průzkumu, 75 % žen ve svých sexuálních fantaziích sní o sexu se ženou, nebo více ženami. Pokývala jsem hlavou, je to možné, také mě to párkrát napadlo, ale jenom ve fantazii.

Tak odtud vítr fouká. No počkej, Jasone, přetrhnu tě jako hada.

Ale nejdřív jsem se musela zbavit kobry, která se kolem mě začala ovíjet a chystala se mě polknout.

„Počkej, počkej, Sally! To bude asi nějaký omyl. Já fakt nejsem lesba!“

„Ani zkusit nechceeeeš?“ Sally mě pohladila po kotníku, a já se okamžitě odstrčila i s kobercem o metr dál.

„Ne, vážně ne, děkuji za nabídku!“

Sally si odfrkla.

„Tak tedy maluj.“ A po čtyřech dolezla na svoje místečko mezi polštářky, kde se na ni klubko žen okamžitě vrhlo a nenasytně ji pohltilo do svých útrob.

Obraz jsem po několika týdnech dokončila.

Když jsem ho ukázala Sally, která mě tentokrát už přijala v salónu v přízemí, zaplněným starožitným nábytkem a těžkými závěsy, oblečená v bílé říze přepásané zlatou stuhou, zalapala hlasitě po dechu.

A pak se uznale usmála.

„Jsi vážně dobrá.“ A podala mi obálku s penězi.

Natáhla jsem po ní ruku, ale Sally s tou svojí prudce ucukla.

A pak jediným pohybem zatáhla za zlatou stuhu uvázanou v pase, bílá říza se jí hluboce rozevřela do stran a odhalila nahé tělo, pomalované zlatými obrazci.

„Nejdřív se se mnou vykoupeš, zlato.“  Vystrčila jazyk z rudě namalované pusinky a rychle s ním zakmitala.

Asi vteřinu jsem na ni zírala, a pak se ve mně probudila česká krev.

Nikdo se mnou nebude vyjebávat, a to doslova!

Došla jsem přímo k ní a přiblížila svůj obličej na tři centimetry k tomu jejímu, až jsem ucítila sladkou vůni dokonale pěstěné kůže.

Jednou rukou jsem jí vytrhla z prstů obálku s penězi, a nelidsky zařvala:

„Běž do prdele, kobro! Já už se dneska koupala!“

A rychle jsem se otočila a kráčela ven z místnosti.

U dveří jsem se ještě otočila a ke strnulé postavě procedila mezi rty: „A ohol si tu papachu, už se to dávno nenosí!“

Když jsem to pak po letech vyprávěla Tammymu, děsně se smál, až nemohl přestat. My tomu říkáme bobr, vykuckal ze sebe.

No, my taky, Tammy.

Jediné, co jsem nikomu neřekla bylo, jak jsem umělecky ztvárnila lesbický propletenec, na který jsem byla najata.

Soustředila jsem se hlavně na celkový dojem, na krásu propletených ženských těl, obklopenou záplavou tlumených barev, vůní a polštářků. Hlavy a jazýčky jsem dívkám v klubku namalovala hadí.

Opačně jsem namalovala jenom Sally.

Tělo měla šupinaté, hadí, ale hlavu smyslně ženskou a půvabnou, s havraními vlasy vysoko vyčesanými do tvaru kožešinové papachy, hrdé to součásti kavkazského mužského kroje.

Myslím, že se zcela určitě, bezpečně poznala.

Howgh.