Bubínek hanby - aneb Jak jsem se upřímně styděla

11. 07. 2022 13:09:20
Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Povila jsem mu děti a snažila se jim vštípit evropský morální kodex. Jenže indiáni mají také svůj kodex- vlastní. A ten náš, evropský, je tady uprostřed lesů, slabý.

Každá kultura má svůj specifický soubor morálních hodnot, kterým rozumí, a po staletí je více či méně uplatňuje a chápe. My, Evropané, vnímáme desatero jako morální kodex čistoty a jeho dodržování, nám má po smrti zajistit rychlou a nekomplikovanou cestičku rovnou do nebe, do božské náruče.

Indiáni mají také svůj kodex. Psaný není a s desaterem nemá společného vůbec nic.

Staletí prožitá v lese jim ukázala, že spolehnout se musí hlavně sami na sebe, a že Matku Přírodu ani Manitoua vůbec nezajímá, jestli přežiješ. Pochopili, že musí umět naslouchat zvukům lesa, nebe a Země, a být ostražití a pozorní.

Indiáni vůbec považují sluch za nejdůležitější smysl lidského těla.

Ať to tušíte nebo ne, máte po generace geneticky zakódované, co jednotlivé zvuky přírody znamenají, vnímáte i ty nejjemnější vibrace a váš mozek je pečlivě vyhodnocuje. Neomylně vycítí nebezpečí, propojí informace a vstříkne vám do žil dávku adrenalinu, hormonu útěku, prapůvodní formu záchrany života.

Indiáni jsou tišší, vnímaví, hluboce pohroužení do sebe a mají moudrý pohled na svět.

Není podmíněný vzděláním, jen ústním předáváním zkušeností a pozorováním vzorů.

Když se nad tím vším zamyslím, tohle všechno naše evropská kultura znala kdysi také, ale dokonale to zapomněla. Zaštítila se vzděláním, sobectvím a absolutním kašláním na všechno a všechny.

Co je komu do mého života? Můžu si dělat co chci. Kašlu na všechny, co si, na kom vezmu? Ti staří umí prdlajs, jsou sto let za opicemi. Nebudu je poslouchat.

Ano, zapomněli jsme naslouchat předkům a zabili svoje instinkty.

A když už jsme u zabíjení, tak třeba zrovna indiáni jsou dokonale a vnitřně smíření s tím, že když to situace vyžaduje, zabít musí. S tímhle já smířená nejsem vůbec. Nedokážu si představit, že bych zabila člověka, nebo zvíře.

Když jsem přišla mezi Čerokéze, velice rychle jsem pochopila, že zásadní rozdíl mezi námi je ten, že oni na rozdíl ode mě, nad ničím neváhají. Nepřemýšlejí, jak se zachovají v lese, když je napadne vlk, nebo člověk. Mají to vyřešené již po mnoho generací. Prostě zabijí.

Neřeší, jak moc je to etické, a co to znamená.

V přírodě máme všichni stejná práva. Chceš mě zabít? Zabiju tě.

Pochopila jsem to až u svých dětí, u našich chlapců, dvojčat. Po vzoru svého dědy, Bena, si vyrobili a vyzdobili svoje první malé nože. Ben jim vysvětlil a ukázal výrobní postup a zdůraznil jim, že na téhle věcičce bude od této chvíle navždycky záviset jejich život.

Vyděsila jsem se, a udělalo se mi mdlo.

Nedokážu si představit, že nastane situace, kdy budou muset nůž opravdu použít. Třeba na svoji obranu. Rozklepala jsem se. A pak jsem uslyšela Bena, jak jim vypráví příběh. Pochopila jsem, že lidský vzor a vyprávění, je to nejdůležitější morální desatero na světě.

„Tvůj nůž, je součástí tvojí duše. Když ho vyrobíš a vyzdobíš, vdechneš do něho svoji duši. Indiánskou duši. Bude tě chránit, bude ti pomáhat. Nos ho stále u sebe a nikdy ho nikomu nepůjčuj, ani neukazuj. Odešla by z něj tvoje síla. Do rukojeti vyryješ symboly, které mu dají mocnou sílu. Odvahu, statečnost, nelítostnost. Když nůž poprvé pokryješ krví, olízneš ji a tím jste navždycky spojeni. Krev se vsákne do dřevěné rukojeti a pokaždé když ji sevřeš, udělá z tebe statečného bojovníka. Nikdy už se nebudeš bát ho použít. Na čepel vám vaše matka ušije kožený kryt s třásněmi. Je to nejen ochrana čepele, ale aby se ostrý kov zbytečně nerozrušoval běžnými věcmi, aby byl slepý. Bude pak přesný a nelítostný, až ho bude potřeba.“

Tady bych se zastavila.

Jejich matka jim samozřejmě kožený kryt s třásněmi neušila. Jak by také mohla, když je nemehlo.

A tak jim ho ušila jejich indiánská prababička ZeePee. Musím uznat, že jemné stehy, jeden jako druhý v silné, a přesto jemné kůži, byly malým uměleckým dílem. Každý chlapec má svůj kryt, originální a nezaměnitelný.

Dobře, přiznávám se, že jsem se opravdu pokusila kryt na čepel ručně ušít. Měla jsem zalepené a rozbodané téměř všechny prsty, které bolestivě krvácely a ušitý výrobek vypadal jako prastarý váček na tabák, z hradní pozůstalosti, nebo spíš jako krytka na pánské ústrojí. Tammy se zasmál. Ne, jako krytka, ale jako jeho věrná kopie.

Ben pokračuje.

„O svůj nůž se pečlivě starej, hýčkej ho a miluj. Dávej mu najevo svoji lásku a úctu, on bude dělat to samé. Stane se součástí tvojí ruky, a nikdy s ním nebudeš mít strach. Když jsem byl ještě malý kluk, našel jsem v lese nůž svého dědy. Tu noc nepřišel domů, ani tu další. Jeho nůž zrezivěl a pokryl se tmavými skvrnami. Věděl jsem, že už nepřijde, že je mrtvý. Za pár dní jsme našli jeho tělo. Kousek od něho ležel mrtvý medvěd, měl na sobě desítky bodných ran. Nůž jsme pochovali do země s ním. Když jsme ho zahrabávali, jeho čepel se jasně zablýskla v paprscích slunce. Rez byla pryč. Přísahám, že jsem to skutečně viděl.“

Kluci naslouchají bez dechu.

„Dědo, a kdy se na něm objeví ta první krev, abych jí olíznul?“ Vashti potáhne mocně nosem a posune nudli hlouběji do nosu.

„Nejdřív musíš zabít zvíře, krev se tam neobjeví jen tak.“ Zachechtá se Ben.

„Já nechci zabít žádný zvíře, je mi jich líto.“ Zašeptá Ayian.

„Když budeš mít hlad, nebo tě napadne, zabiješ!“ Řekne Ben tvrdě.

A pak pokývá hlavou.

„Jednou v lese, když jsem byl ještě mladý, začal mi nůž za opaskem úplně poskakovat. Přitiskl jsem na něj dlaň a chtěl ho uklidnit. Jenže v tu chvíli jsem ucítil smrtelné nebezpečí. Věděl jsem, že právě teď umřu. Vytáhl jsem nůž z pouzdra ven a v ruce ucítil slabé vrnění, jako by se už nemohl dočkat. A pak jsem uslyšel hluboké zavrčení a ze křoví na mě skočil obrovský vlk. Povalil mě na záda. Nůž se stal okamžitě součástí mojí ruky a závisel na něm můj život. Jednou rukou jsem vlka držel za krk a snažil se jeho tlamu odtáhnout co nejdál ode mě a druhou rukou jsem ho bodal do těla. A pak jsem zasáhl srdce a vlk padnul mrtvý do trávy. Olíznul jsem krev z čepele a ucítil obrovskou sílu. Adrenalin ve mně divoce pulzoval a já věděl, že můj nůž a já - jsme jedno.“

„A jak chutnala vlčí krev?“ Vyvalil oči Vashti.

„Jako krev. Kovově.“ Ben pokrčí rameny.

„Fuuuuj“ Zahučí svorně kluci.

„Krev není nikdy fuj. Tohle už nikdy neříkejte. Je to to nejcennější, co vám živý tvor může dát. A vždycky je draze vykoupená.“

Kluci moudře pokývají hlavičkami.

„Pokaždé, když zabiješ, projev zvířeti úctu. Byl to rovný boj, a tentokrát jsi byl silnější ty a zvítězil jsi. Maso a kůži přines svojí rodině. Bude si tě vážit.“

Ben ztichne.

„Víte kluci, lidi z města už tohle všechno zapomněli. Ale vy to nikdy zapomenout nesmíte. Budete to vyprávět svým dětem a ty zase svým. Indiáni byli vždycky stateční, a uměli se o sebe postarat. Všichni se jich báli. A víte proč? Protože jsou odvážní a hrdí. Jejich předci bojovali o svoje přežití každý den, po celá staletí. Jak s lidmi, tak s přírodou. Všechno už zažili a ví, že nesmí nikdy zaváhat. Jak zaváháš, tak umřeš. Nikdy už nedostaneš druhou šanci. Pamatujte si to.“

Kluci ani nedutají.

Vashti se tichounce rozbrečí. „Dědo, já ale nechci zabíjet.“

Ben ho pohladí po hlavě. „Ani nemusíš, ty malej lišáku. Jen musíš hluboko uvnitř sebe vědět, že když taková situace nastane, zabít musíš. Bez přemýšlení. Ty a tvůj nůž. Nikdy na to nebudeš sám.“

Chlapci se od svých nožů od toho dne neodloučili. Do školy ho tedy nosit nesměli, ale já vím, že ho s sebou vždycky měli.

Když jsem se strachy klepala, že z toho bude jednou pěkný průšvih, Tammy mě poplácal po lokti.

Tady jsi mezi indiány, tady se to tak nebere. A možná právě proto, že tady se ví, že každý indián má svůj nůž, k žádným potyčkám mezi lidmi většinou nedochází.

Indián také nikdy nelže.

Cennou lekci dostali naši chlapci opět od svého dědy.

Jednoho dne bylo rozbité na kusy, veliké kuchyňské okno v našem domě. Celým příbytkem se neslo až nadpozemsky neskutečné ticho, chlapci si psali úkoly ve svých pokojích, neviděli a neslyšeli vůbec nic. V tu chvíli přes terasu přicházel děda Ben. Jediným pohledem zhodnotil situaci a přivolal oba chlapce dolů.

Ne, netuší, co se stalo. Rozbité okno? Nemožné.

Děda Ben se vrátil do rezervace a od šamana si vypůjčil Bubínek hanby.

Posadil chlapce venku do trávy.

„Nejhorší, co se může indiánovi stát je, že se bude za sebe, nebo za svůj lid stydět. Hanba, je tím největším ponížením, které může zažít. A s každou hanbou, umírá kousek indiána v tobě. Umírá tvoje hrdost, tvoje čest, tvoje indiánská duše a nikdy už nebudeš stejný. S každou lží, kterou vyslovíš, tvoje srdce slábne, a tím slábne i srdce tvojí matky a tvého otce, kteří ti dali život. Les, před kterým nikdy nic neskryješ, tvoji hanbu cítí, stromy smutkem svěsí větve, ptáci ztichnou a celá příroda ti dá pocítit tvoji hanbu.“

Zadíval se chlapcům hluboko do očí.

„Tohle je Bubínek hanby.“ Sáhl do vaku a vytáhl kožený bubínek s třásněmi, obyčejný a prostý, bez jakýchkoliv ozdob. Bubínek byl stařičký a ohmataný, kůže na něm slabounká, ale přesto pevná.

„Už jenom to, že se bubínek musí použít, znamenalo pro naše předky takové ponížení, že se z něho vzpamatovávali celé roky.“ Přísně se zadíval na hubené, sedící postavičky.

„Pokud do něho uhodím, a některý z vás lže a něco tají, jeho zvuk uslyší Duch lesa, vznese se korunami stromů a dýchne do vašich očí. Po celá staletí žil v souznění s vašimi předky, hrdými a čestnými, kteří žili v souznění s přírodou, zvířaty a Matkou Zemí. Jejich čest a hrdost na to, že jsou indiáni, jim dodávala vnitřní sílu a ušlechtilost. Nikdy se za sebe nemuseli stydět a nikdy nelhali. Jejich čest jim to nedovolila. Duch lesa všechny vaše předky znal a pokud dýchne do vašich očí, zapomenete navždy, že jste indiáni, ztratíte svoji čest a už nikdy neuslyšíte opravdový zvuk lesa. Les na vás zapomene. Po celý život už budete cítit jen obrovský a drásavý pocit hanby uvnitř sebe. Ztratíte sami sebe.“

Oba chlapci se na sebe podívali.

„Ne, dědo! Nebouchej do bubínku. Udělal jsem to já, hráli jsme v kuchyni košíkovou a brácha nechytil moji přihrávku.“ Zakřičel s pláčem Ayian a jeho bratr ho prudce objal a přitiskl k sobě.

Nutno říct, že děda Ben zapomněl zmínit jediné. Na Bubínek hanby, ještě nebylo ani jedinkrát za stovky let potřeba uhodit.

Indiánská čest nikomu nedovolila ztratit to jediné co má. Ztratit sám sebe.

Se lhaním už jsme doma nikdy problém neměli.

Teda mimo mě. Já totiž indiánskou čest ztratit nemůžu, že jo.

A tak jsem jednoho večera dětem sežrala drahou bonboniéru, a ráno, když ji hledali, dělala jsem, jakože nic. Khunda ji asi snědl, ráno tu byla jen prázdná krabice a tu jsem vyhodila do odpadků.

Kluci prolezli odpadky, vytáhli krabici a začalo vyšetřování.

Našeho vlka, Khundu, posadili na sedačku a Vashti běžel pro dědu Bena.

A pro bubínek.

Khunda seděl na sedačce jako vytesaný z kamene a statečně hleděl Benovi do očí.

Chlapci seděli kolem něho.

Ben zdvihl bubínek do výšky.

„Tohle je Bubínek hanby. Pokud do něho uhodím a někdo tady lže, jeho zvuk uslyší Duch lesa, vznese se korunami stromů a dýchne mu do očí. Zmocní se ho hluboký pocit hanby a ztratí sám sebe.“

Vashti objímal vlka kolem krku pravou paží. Zatřásl s ní až se Khunda celý rozkýval.

„Přiznej se, Khundo, fakt se radši přiznej, nebo se stane něco strašného.“

Khunda očima uhnul do strany a zadíval se prosebně přímo na mě, ke kuchyňskému stolu.

Přísahám, že jsem pod jeho pohledem ucítila uvnitř sebe takový pocit hanby, jako ještě nikdy v životě.

Benova ruka se přibližovala k bubínku a chystala se do něho udeřit.

Vzduch v místnosti strnul napětím a oknem se přihnal prudký závan větru.

V tu chvíli Khunda hlasitě a lítostivě zavyl. Byl to zvuk tak strašlivý a bezmocný, až se mi zaryl do morku kostí.

Vyskočila jsem od stolu a převrhla židli.

„On to nebyl, snědla jsem ji já!“ Zakřičela jsem a se slzami v očích popadla Khundu kolem krku.

Ben svěsil ruku s bubínkem podél těla a usmál se.

Khunda mě vděčně olíznul celou šířkou svého jazyka přes pusu a nos. Zašklebila jsem se.

„Však to taky tady všichni víme, jen jsme byli zvědaví, jestli se přiznáš!“ Zachechtal se Ben.

„A tohle není bubínek hanby, jenom obyčejný bubínek, co jsem měl doma. Šaman by mi ho kvůli takové kravině přece nepůjčil.“

Kluci se váleli smíchy po sedačce.

„My jsme to dobře věděli, že jsi to snědla ty, mami, a lhát se přece nemá! A víš, jak jsme to poznali? Tyhle bonbóny byly totiž s náplní, a ty Khunda rád nemá. Minule po nich pozvracel celý schody!“

Řehtali se jako blázni.

Styděla jsem se a pevně objímala vlčí krk. Promiň, chlapče, jsem prostě pitomá, šeptala jsem mu tiše do kožichu. Vím, že ty bys to pro mě vytrpěl.

Musím říct, že bubínek, ten už u nás opravdu nikdy nebyl zapotřebí.

Pocit hanby zažil každý z nás, a už to nikdy nechceme opakovat.

Tammy se večer u stolu zasměje. Jsi prostě hrozná, to jsi se nemohla přiznat rovnou?

Ne, nemohla, Tammy, takhle velkou bonboniéru totiž sežere málokdo.

Howgh.

Autor: Danka Štoflová | pondělí 11.7.2022 13:09 | karma článku: 46.34 | přečteno: 5687x

Další články blogera

Danka Štoflová

Chyť se hořícího paroží!

Lidé a strach k sobě od nepaměti patří. Strach nás celý život doprovází, prostupuje, ochromuje, ovlivňuje a přesto nám dává zvláštní sílu. Posiluje totiž naději. Pojďme se podívat, jak to se strachem mají indiáni. Léčí ho ohněm.

8.3.2024 v 10:59 | Karma článku: 42.07 | Přečteno: 3306 |

Danka Štoflová

Vábnička na muže

Vábnička je nástroj napodobující zvuky samic v říji, vábí a přitahuje, nenechá nikoho na pochybách, že si báječně užije. Já jsem muže vábila, aniž bych to tušila, a to díky své genetické výbavě, která se zprvu nezdála nic moc.

27.2.2024 v 14:09 | Karma článku: 44.95 | Přečteno: 7265 |

Danka Štoflová

Jak jsem se koupala víc než Angelika

Vana je pro mě svatý grál všech lenochů, ztraceným rájem Šangri-La a varhánky na dlaních a chodidlech, z hodin a hodin strávených ve vodě, jsou pro mě důkazem, že nebe na zemi skutečně existuje. A indiáni, ti by Angeliku trumfli.

8.2.2024 v 8:41 | Karma článku: 44.17 | Přečteno: 5615 |

Danka Štoflová

Den, kdy zemřelo Slunce

Indiáni si po staletí předávají vědomosti ústní formou. Stojí je mnoho úsilí, aby přetrvaly do dnešních dnů. Pojďme jim naslouchat. Často nás šokují, i když to vlastně nechtějí. Všimli jste si, že máte uvnitř sebe ladičku?

5.1.2024 v 10:30 | Karma článku: 45.40 | Přečteno: 9970 |

Další články z rubriky Společnost

Ladislav Pokorný

Vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že v Česku se už žije líp

Pan premiér se v médiích opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost by však bylo vhodné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou.

28.3.2024 v 16:51 | Karma článku: 32.47 | Přečteno: 479 | Diskuse

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 27.87 | Přečteno: 1636 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 16.46 | Přečteno: 263 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 6.19 | Přečteno: 195 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 17.53 | Přečteno: 261 | Diskuse
Počet článků 77 Celková karma 43.73 Průměrná čtenost 7987

Mávla jsem proutkem, pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

NOVINKA: Audiokniha je tady! Můžu prozradit, že ji pro vás namluvila držitelka dvou Thálií a moc se povedla.

Najdete ji zde: 

https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/13792/Audiokniha-Jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-Ceroki-Danka-Stoflova

Moje další kniha INDIÁNSKÝ EROTIKON vyjde ve druhém pololetí r.2024, těším se moc!

Pracuji na nové knize o indiánských kněžkách, žijiích v současnosti, zatím jsem ji pojmenovala  

ZEMŘELA JSEM V ÚTERÝ, V PŮL 8 RÁNO

Knihu najdete zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/518955/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Elektronická kniha zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/527287/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Kdo mě má rád, může mi napsat na:

 dankaelisstyee@yahoo.com

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...