Jak mi ďábel láskyplně olíznul ruku!

Vdala jsem se za Tammyho, čerokézského indiána, žijícího v New Yorku. Ukázal mi, že život je zvláštní a mnoho věcí nevidím. Jenže já jsem česká holka a vím toho dost. Každý v New Yorku má svého psychoterapeuta, je drahý a k ničemu

Každý člověk potřebuje někoho, s kým se může poradit o svých starostech a strastech.

A každá kultura má svůj vlastní a specifický poradní tým, ke kterému se s nadějí a očekáváním upíná.

Můj děda se upínal k čertu.

Říkal, že on jediný, na rozdíl od Boha, pomůže úplně každému.

Co je na tom pravdy nevím, protože děda neměl skoro nic, jen světlounce modré, pomněnkové oči a silný, kuřácký kašel. Možná, že si nakonec pro něho čert opravdu přišel, aby sečetli účty, protože když ležel na smrtelné posteli v nemocnici, vzpíral se mu, hubený a křehký tak mocně, až několikrát přepadl na podlahu a sestry ho musely pevně přivázat koženými popruhy ke kovovým madlům lůžka.

Bylo to tak děsivé a nedůstojné, že ačkoliv jsem byla ještě holka, silně mě to zasáhlo.

Já tvrdím, že jsem čerta viděla také.

Nemyslete si, že vám budu vyprávět o fešáckém mysliveckém adjunktovi v kloboučku, ve vypasované, sexy uniformě se stříbrnými knoflíky. Tak se totiž čerti v pohádkách zhmotňovali v našem pozemském světě.

Jenže každá doba si žádá svoje, a tak se i ďábel musel přizpůsobit modernímu tlukotu dnešního světa.

Moje začátky v New Yorku byly těžké. Byla jsem mladá malířka, nezkušená, ale zato ochotná naslouchat jakékoliv radě.

Rad jsem za svůj život dostala dost.

Například:

Za prvé: Když budeš dostatečně dlouho a tvrdě pracovat, úspěch se dostaví.

Tak prosím Vás, úspěch s tvrdou a dlouhou prací opravdu nesouvisí. Myla jsem nádobí v jedné restauraci tak dlouho a tvrdě, až jsem měla puchýře na prstech tak velké, že vypadaly skoro jako žabí, a nebyla jsem ani úspěšná a slavná myčka nádobí, natož malířka.

Za druhé: Každý začíná od píky.

Kdybyste náhodou nevěděli, co je to píka, byla to dlouhá, bodná, dřevcová zbraň podobná kopí, se kterou bojovali prostí vojáci, nejnižší skupina vojska. Až když si vysloužili prostředky na dražší zbraň a vyšší zařazení, tak v kariéře postupovali. Říkalo se jim pikenýři.

Já byla pikenýrka v podstatě celý život.

Měla jsem svoje prosté, obyčejné kopí – neboli štětec, nejlevnější a obyčejný, žádné chloupky z veverčích ocásků. A pak jsem měla svoje ruce, já říkám, obě levé, neboť jsem se narodila s vrozenou vadou omezené hybnosti v lokti. Projevuje se tak, že v podstatě téměř neotáčím zápěstím, ale naštěstí to není vůbec vidět.

Hybnost zápěstí jsem nahradila neutuchající silou vůle, nezměrnou fantazií, dravostí a schopností nikdy se nevzdat.

Píka mě v podstatě nikdy neopustila, a když už to vypadalo, že bych mohla dostat dražší a lepší zbraň, a postoupit výše na společenském žebříčku, bylo mi líto píku opustit. Je vlastně milá a k ničemu nezavazuje.

Za třetí: Že jsi barvoslepá vůbec nevadí.

Ne, opravdu to nevadí. Jsem schopná zkombinovat neslučitelné barvy, a vymykám se tak konzervativnímu průměru. A nejenže mě to nijak nepohoršuje, naopak se často divím, když lidé říkají: „V životě by mě nenapadlo dát tyhle barvy k sobě.“

Mě jo. Já je totiž vidím jinak. Nebo spíš, já je vůbec nevidím, ale dokonale cítím.

Za čtvrté: Buď stále zamilovaná, tvoje tělo a mysl bude podávat nevídané výkony.

Tak to jsem také moc nepochopila. Moje tělo sice výkony podávalo, a ne špatné. Jenže se to absolutně nevztahovalo k mojí práci. V podstatě to vypadalo tak, že už nikdy malovat nebudu, protože nevylezu z pelechu. A když jsem z něj náhodou vylezla, infantilně jsem se dívala z okna, a na svoje prázdná plátna, debilně se usmívala a zářily mi oči. A pak jsem vzala do ruky štětec a řekla, jé štětec a smála jsem se.

Takže tudy cesta fakt nevede.

Za páté: Umělci nejlépe tvoří, když strádají a mají hlad.

Tak to je pravda. I když jen částečně.

Já měla hlad často, a v mozku se mi tvořily přenádherné vidiny čerstvě smažených vepřových řízků, nejlépe z krkovice, jak se zlatavě tetelí v omastku, trojobal se na nich hedvábně nadouvá a klesá, a tvoří na nich rozkošné varhánky. A potom velká mísa s bramborovým salátem, bez hrášku, zato čvachtající tím nejúžasnějším zvukem, zvukem majonézy s hořčicí, trochu nakyslé, podtržené křupnutím nakládané okurky.

Tak tenhle výjev jsem namalovala opravdu mockrát. Nikdo ho nechtěl, a nepředpokládám, že by mě jakkoliv dále umělecky posunul.

Za šesté: Nesměj se tak divoce, vypadáš jak blázen.

Tak za to fakt nemůžu. Já prostě na každém hledám něco k pobavení. Myslím, že tak všechny osoby polidšťuji a dělám je sobě rovnými.

Je pravda, že když jsem tehdy skočila do páter nosteru, ve vysoké honosné budově, natlačila se tělem na dva muže v drahých oblecích a kýchla, vtipné to nebylo. Bohužel, na klopě jednoho z nich byl malý, něžný, téměř neviditelný soplík, který jsem zespodu mohla vidět jen já.

Strašně jsem se rozesmála, vzápětí studem zcepeněla, a vystoupila radši o dvě patra níž. A pak jsem vyfuněla zbývající dvě patra, kde jsem měla mít obchodní schůzku se svým sponzorem, abych zjistila, že tuhle kancelář odemyká muž se soplem na saku, a právě se ho snaží kapesníčkem zhnuseně a s odporem odstranit.

Na schůzku jsem nešla a přišla tak o sponzora. Takže nesmát a nekýchat!

Za sedmé: Každý normální obyvatel New Yorku má svého psychoterapeuta.

Jelikož jsem v té době chodila s Jasonem, majitelem několika galerií a velice bohatým mužem, se kterým pak později Tammy prorazil skleněnou zástěnu, aby v těsném objetí dopadli do drahé kašny, uměleckého díla známého umělce a servali se jako psi, doporučil mi a zaplatil nejlepšího psychoterapeuta ve městě.

Každý musí mít svého psychoterapeuta, bez něho nejsi vůbec nic, říkával.

Ačkoliv jsem si nemyslela, že by mi mohl nějak pomoct, protože jsem už jednoho přivedla na pokraj zhroucení, vyhověla jsem svému příteli a na sezení šla. Ten, kterého jsem málem přivedla do blázince, se nacházel v Čechách a matka mě k němu dovedla, když jsem byla dítě, protože zřejmě nevidím barvy. Pojmenovávám je naprosto zcestnými názvy a mělo by se to řešit.

Štíhlý chlapík v bílém plášti, sedící v téměř prázdné ordinaci se usmál, pohladil mě po hlavě a rozložil přede mě velké archy papíru, s miliony barevných kostiček.

„Co tady vidíš za zvířátko?“ Vybafl na mě a ukázal zažloutlou špičkou prstu na jeden z nich.

Zadívala jsem se.

„Žádný.“ Řekla jsem popravdě a začala cítit, že to asi nedopadne dobře.

Muž zalistoval v arších a předložil přede mě další barevné čtverečky.

„A jaké druhy ovoce vidíš zde?“ Řekl klidným hlasem a zadíval se z okna.

Zasmála jsem se, protože jsem věděla, že je to určitě chyták a řekla. „Žádný.“

Muži se rozklepaly ruce a položil přede mě další arch, trošinku menší. „A co tady?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic.“

Matka nervózně vykřikla: „Ty tam nevidíš to modré autíčko?“

Opět jsem zavrtěla hlavou a cítila se méněcenná.

Lékař zalistoval těžkou knihou s mnoha listy a soustředil se na čtení.

Matka mi nenápadně dala herdu do zad a zasyčela: „Nebuď jak pitomá, odvezou tě do blázince!“

Muž mi ukázal obrázek v knize. „Dívej se pozorně a trošinku zdálky, přivři oči a soustřeď se. Co vidíš?“

Přimhouřila jsem oči a viděla flek od kávy na stole a zažloutlý nehet na stránce knihy, trošinku se chvějící.

„Nic.“

Matka se prudce nadechla. „Tady, koukej…kytička, žlutá s oranžovým prostředkem a zeleným lístkem.“ Procedila vztekle mezi zuby.

Lékař zatáhl za zásuvku ve stole, a vytáhl stoh papírů s natištěnými obrázky. Pak zatáhl za druhou zásuvku, povytáhl ji a místností se rozlehl zvuk cinkajících lahví o sebe. Prudce ji zastrčil zpátky.

Zasmála jsem se.

Muž vyskočil na nohy a zařval. „Ona si ze mě dělá normálně srandu, vypadněte!“

Matka mě chytla za loket a rychle jsme odešly.

Zřejmě tedy barvoslepá jsem. I když těžko říct, protože doma pak matka tiše pošeptala otci, že neví, že jsem spíš na hlavu.

Otec řekl, že ten alkoholik ví beztak úplný hovno a už jsme nikdy o barvosleposti nemluvili.

Ale já myslím, že ji mám.

Jason mě poslal k doktoru Chesterfieldovi, psychoterapeutovi významných lidí, pomáhající jim zvládnout těžkosti jejich obyčejného, tvrdého, milionářského života.

V čekárně hrála tichá hudba, nábytek byl bílý, čisťounký a kožená sedačka pohodlná a všeobjímající.

Dveře z ordinace najednou rozrazila rozježená, černovlasá hlava a oči jí žhnuly divokým plamenem. „Další, pojďte dál.“ 

Zůstala jsem sedět a přemítala, jestli neodejdu. Tohle je magor od pohledu.

Pak jsem si uvědomila, že mám zaplacené čtyři schůzky, ve výši mých šesti měsíčních nájmů.

Za ty nekřestanský prachy z něj vytřískám, co půjde.

Muž se posadil za mahagonový stůl, a pokynul mi směrem k hnědému koženému sofa.

Posaďte se a v klidu zavřete oči, řekl. Což jsem neudělala, protože já, jak zavřu oči, okamžitě spím.

Ale trošku jsem je přivřela.

„Máte prý problém se sebeovládáním a trošinku nepřijatelné a neadekvátní reakce.“ Popsal tichým hlasem moje psychické potíže, což ve skutečnosti znamenalo, že se ráda a hlasitě směju, a když mě Jason nakrkne, řvu jako protržená.

Trochu mě to nadzdvihlo, protože bych mu přála zažít moji matku, nebo babičku ve vrcholné formě.

Pokrčila jsem rameny. „Asi jo.“

A pak jsem si pod přivřenými víčky všimla, jak si muž rychle a se zalíbením olíznul hřbet ruky.

Strnula jsem. A pak kdo tady má psychické potíže.

„V první řadě Vás naučím, jak správně dýchat. Nyní se posadím vedle Vás na stoličku, chytnu Vás za ruku a změřím tep. Pak Vám předvedu, jak dýchat a Vy to budete po mně přesně opakovat.“

No pane jo, pomyslela jsem si. Šest měsíčních nájmů, a naučí mě dýchat. Jako kdybych doteď nedýchala nebo co.

Muž se usadil vedle mě, něžně chytil moji pravou ruku a začal hlasitě dýchat. A já dýchala s ním.

Možná bychom tak dýchali celých 35 minut, kdyby si najednou moji ruku nepřitiskl k uchu a nezašeptal: „Teď budu poslouchat, jestli správně dýcháte.“

A pak moji ruku dlouze a láskyplně olízl.

Otevřela jsem oči dokořán a zařvala: „Neolizujte mi ruku!“

„Já vám neolízl ruku.“ Řekl muž.

A já zařvala: „Ale olíznul a jste pěkný prase!“

„Já si olíznul svoji ruku, ne vaši, uklidňuje mě to!“

„To byla moje ruka!“ Zaječela jsem.

„Tak pardon. To jsem se spletl, z rozrušení.“

Přivřela jsem oční víčka a snažila se dýchat tak jako vždycky, a ne jak mi ukazoval.

Muž začal také hlasitě dýchat. V úplně jiném rytmu než já. Freneticky se nadechoval a vydechoval a pak mu najednou hlava prudce a bezvládně padla na prsa.

On tady snad za ty prachy ještě ke všemu usnul. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje moje další, nepřijatelná a neadekvátní reakce – vztek.

Položila jsem mu ruku na horní část čela a snažila se ji zdvihnout nahoru. Něco mě píchlo do dlaně. Nechala jsem jeho hlavu znovu klesnout na prsa a prsty zkoumala, co to má ve vlasech ostrého. 

Zalapala jsem po dechu. V hustých černých vlasech měl dva naprosto stejné, malinkaté růžky.

Opatrně jsem se svezla z lenošky. A je to tady. Už jsem jako děda, šla jsem se poradit s čertem.

Ale nechtíc, tak to snad neplatí, nebo né?

Určitě má ocas a kopýtko. Sedla jsem si na zem a opatrně mu zkoumala pravou nohu. Vypadala normálně. Začala jsem zkoumat druhou. Zatetelila jsem se radostí, muž měl botu zezadu divně oválnou a podrážku o mnoho nižší než na druhé noze. Ale sundat nešla. Poťukala jsem na patu, zněla dutě.

Teď ještě najdu ocas a pak sebou švihnu.

Čert seděl v předklonu na stoličce a já mu pečlivě a opatrně osahala zadek. Kam ho mohl schovat, musí ho mít někde srolovaný. Vytáhla jsem mu košili z kalhot a vyvalily se na mě chuchvalce hustých, dlouhých, černých, zpocených chlupů. S odporem jsem zatáhla za látku kalhot, odtáhla jejich pas, jak to nejvíc šlo a zasunula ruku směrem ke kostrči. Musí ho tam mít někde zasunutý nebo co.

Zrovna jsem zaujatě šmátrala po jeho chlupatém zadku, když se dveře ordinace rozrazily a dovnitř vešla vysoká žena s drdolem na hlavě. Leknutím zařvala.

Doktor Chesterfield vyskočil na nohy, s mojí rukou pevně zaklesnutou v kalhotách, rychle si olíznul jednu ruku, pak druhou a hlasitě zařval taky.

Okamžitě jsem vysunula ruku z kalhot, popadla kabelku, odstrčila ženu ve dveřích a vyběhla ven.

Vysoká žena, manželka ředitele významné banky, pak všude na večírcích vyprávěla, že jsem úchylná na zadky, a že jsem zničila doktoru Chesterfieldovi živnost. Zhroutil se a není schopen vykonávat své povolání.

Já bych k tomu řekla jenom tohle. Pánské zadky mám opravdu ráda, ale úchylná nejsem. Spíš jsem zvědavá a snažím se všemu přijít na kloub.

Navíc, doktor Chesterfield není první psychoterapeut, kterého jsem vyvedla z míry. Mám proto zřejmě nějaký zvláštní talent. Anebo jsem opravdu magor.

Ale jedno vím jistě. Čert je!

Právě, když ta ženská ječela ve dveřích, nahmatala jsem mezi prsty cosi měkkého a silného, pečlivě zaklesnutého mezi půlky, co pokračovalo směrem dolů, do levé nohavice.

Jason zalapal po dechu a vyděšeně zašeptal, ať to hlavně nikomu nevyprávím, nebo mě vážně odvezou do blázince. Čerti totiž nejsou.

Jasně, čerti nejsou, duch indiánského válečníka Hamašraana, co skalpuje vlasy neexistuje, a přesto právě kvůli němu, Jasona později do blázince opravdu odvezli.

Jenom pro mě si ještě nepřišli.

Zatím, zasměje se Tammy a foukne do dlaně směrem k obloze.

Je to indiánský pozdrav Slunci.

Howgh.