Utopence nežeru! aneb Indiánské dítě se prostě pozná.

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a naše dcera Anežka, je vizuálně, mojí věrnou kopií. A to je asi tak všechno. Prázdniny u babičky v Čechách, tráví ráda. To, že je jiná, se poznalo rychle. A české děti, ty ji prostě milují.

Říká se, že všechny děti na světě jsou stejné. Chtějí si hrát a zažívat dobrodružství, smát se a blbnout, trošku se bát, a hlavně, uniknout dozoru rodičů.

Když moje indiánská dcera Anežka, na první pohled dokonalá kopie svojí matky, přijela na prázdniny do Česka, ke své babičce a dědovi, zdálo se, že je dítě jako každé jiné.

Protože Anežka klame tělem.

Česky mluvící blondýnka se zelenýma očima, však zdědila po svých čerokézských předcích, temnou indiánskou duši, a schopnost, vnímat věci jinak.

Ukázalo se to brzy. Moji rodiče ji totiž vzali do zoologické zahrady, ukázat jí zvířátka.

Nemohli ji ochudit o tento zážitek, znamenající pro mnoho dětí jeden z velkých dnů, kdy můžou strkat prsty mezi mříže a rozkošně se obávat toho, že o ně možná přijdou.

Anežka vstoupila do areálu zoologické zahrady, a zaposlouchala se. A pak začala hlasitě brečet a tahat dědu za ruku ven. „Dědo, copak neslyšíš, jak ta zvířátka naříkají? Jsou nešťastný, pusťte je ven!!!“

A začala příšerně ječet.

Nebudu popisovat scénu, která se odehrála. Děda ji pečlivě a trpělivě vysvětlil, že zvířátka se tady mají dobře. Nic jim nechybí. Jsou v bezpečí a dostávají pravidelnou stravu.

Anežka na svého dědu, tolik jiného, než je její čerokézský děda Ben, vyděšeně zírala, a pak se rozeběhla ven k autu.

Zoologickou zahradu v Praze, nikdy neviděla. Pak mi vyprávěla, že ještě nikdy nezažila tolik pláče, bolesti a naříkání, jaké slyšela od zvířat, uvězněných v zoo. Myslela si, že umře.

Děda s babičkou jí samozřejmě na vesnici dohodili partu dětí.

První výprava byla, jak jinak, na hřbitov. Přelezou hřbitovní zeď a rozbitým okénkem márnice, vlezou dovnitř a prohlídnou si polorozpadlé máry. A podepíšou se na zeď.

Když nesourodá skupinka dětí přelezla hřbitovní zeď, těm nejmenším pomohla nahoru a dolů, a oprášila jim špinavá kolena, rozběhla se úzkými, zarostlými uličkami starých náhrobků.

Jejich první kroky vedly k malému bílému náhrobku, s nápisem, Fanoušek – 7 měsíců, s vybledlou černobílou fotkou, sedícího baculatého batolete. Však jsem se k němu také něco nachodila.

Zametli větvičkami hrobeček, a pod lípami natrhali drobné kvítky, které poházeli po žulové desce.

Anežka se dotkla fotky Fanouška, pohladila jeho černobílé tělíčko a usmála se.

„Je rád, že k němu chodíte.“ Řekla.

„A je šťastný, že ho milujete. Má strašně moc rád děti.“

A pak sebrala pár kamínků, a na hrobečku vytvořila srdce, do kterého natrhala fialové květy pomněnek.

Děti na ni užasle hleděly.

„Vy ho neslyšíte? Mluví na nás.“ Otočila se k dětem.

„A ty jsi na hlavu, střevo jedno.“ Řekl nejvyšší kluk a rozeběhl se k márnici.

Pečlivě odstranil ostré střepy v okně, a po rozbitých náhrobcích poházených po zemi, vlezl dovnitř.

„Pojďte! Je to tu děsně strašidelný!“ Zavolal na ostatní.

Jedno z dětí se začalo sápat nahoru.

Anežka ho zatáhla za tričko. „Nelez tam!“

„Proč? Se nebojím! Pusť mě!“

„Z okýnka se dívají ven dva černí páni, zlobí se, a když tam vlezeš, ublížíš si!“ Řekne Anežka klidně a pomalu pustí jeho triko.

„Cssssss….jsi fakt divná!“ Kluk vyleze nahoru a seskočí. Ozve se rána a hluk padajícího dřeva.

„Pojďte mi sem někdo pomoct! Adam si rozbil hlavu!“ Zavolá vyděšeně vysoký kluk zevnitř márnice.

Anežka si povzdychne a vyleze po náhrobcích do okýnka, kde lehce seskočí dolů.

Pomůžou Adamovi nahoru, a pak venku, u kohoutku s vodou, si Anežka utrhne kus trička, namočí ho a ránu mu ošetří.

„A neřvi, nic to není, jsi jen trochu vodřenej!“ Sykne na kluka.

Velký kluk zavrtí hlavou. „Měli bychom zavolat záchranku, co když umře?“ Ostatní děti začnou pofňukávat.

Anežka se rozesměje. „Ty umřeš, pako jedno. Vůbec nic mu není. A pojďte, vypadneme odsud, tohle vůbec není místo na hraní. Všichni tu po nás čumí, dělejte!“ A vyběhne bránou hřbitova ven.

V lese, to je jiná. Anežka vesele běhá mezi stromy, dotýká se jich prsty, a jemně hladí jejich kůru.

Seznamuje se.

„Proč pořád saháš na ty stromy?“ Zeptá se Adélka.

„Aby věděli, že jsem tady a že je mám ráda.“

A vyšplhá po kmeni stromu do jeho široce rozpažených větví. „Pojďte nahoru, je tady parádní výhled!“

A děti se dole po sobě rozpačitě rozhlížejí.

„My nesmíme lézt na stromy, máme to zakázaný, spadli bychom a zabili by se.“ Vrtí hlavou.

„A proč byste měli jako padat?“ Zasměje se Anežka.

„Pojďte si radši sednout do autobusový zastávky, budeme házet kamínky po autech.“ Zavelí vysoký kluk.

„A já vidím dvě veverky, a tady nahoře, je nějaké hnízdo, jsou tam tři vejce.“ Zavolá Anežka.

A děti začnou šplhat na strom a na další okolo.

Anežka jim vypráví příběhy, o stromech, o trávě, o ptácích a o vodě, a děti napjatě naslouchají.

„Kdo dohodí dál šiškou?“ Zaječí Anežka a začne sbírat šišky.

Děti si hrají v lese celé odpoledne, a pak jim začne kručet v břiše. „Pojďte k nám, babička pekla vdolky, má jich plný plech!“ A začne běžet zahradami domů. Hejno dětí běží za ní.

Anežka se rychle přehoupne přes plot, nahoře na zahradě.

„Dělejte! Jste děsně pomalý!“

„Branku nemáte?“ Zavrtí hlavou vysoký kluk a děti začnou opatrně šplhat po plotě.

Anežka si umyje ruce v napuštěné vaně na zalévání, plné komářích larev.

„Fuuuj.“ Děti ohrnují nos a štítí se ponořit ruce do vody.

„Na ruce je dobrá až až! Navíc je určitě v pohodě, když je v ní život.“ Anežka si opláchne vodou i umouněný obličej a utře si ho do trička.

„Jůůůů…..tolik vdolků jsem v životě neviděl.“ Honzík zírá na plech plný vdolků, s marmeládou a se šlehačkou.

„Leda v pekařství.“ Pokývá plnou pusou Adélka. „Naše mamka nepeče, prý to jde děsně na tloušťku.“

Děti se rozchechtají.

„Babi, nemáš ňáký nenamazaný? Vzali bychom si je sebou ven.“

Babička má, a tak si je Anežka nacpe za tričko a zavelí: „Poběžte, ukážu vám, kde spí zajíci!“

Vysoký kluk si odfrkne. „To je pro malý děti. Pojďte na most přes řeku, můžeme házet šutry na lodě.“

„A proč jako? Co z toho budeš mít?“ Anežka zavrtí hlavou. „Ukážu vám mravenčí cestičky. Uvidíte, kolik si toho naloží do kusadel, to budete čumět!“

A děti se rozeběhnou zahradami do lesa. Vysoký kluk s nimi nejde. Dívá se za nimi a mračí se.

„Počkejte, já je chci taky vidět!“ Zahuláká nakonec a běží za dětmi.

Navečer si děti na zahradě postaví veliký stan.

„Táta říkal, že mi přiveze nafukovací matraci, deku a polštář.“ Adam zatlouká zahnuté kolíčky do země.

„Na co matraci? Babička nám stan vystele peřinami, a jinak nepotřebuješ vůbec nic, je děsný vedro.“

„Ale budou nás budit zámecký hodiny, bimbají půl a celou. Děsný!“ Honzík svraští čelo.

„Ale prd, budeš spát jak dudek!“ Zasměje se Anežka.

„Já si myslím, že to nezvládnu, hrozně brzo kdákají slepice a kohouti. Nevyspím se a máma říká, že pak budu celý den mrzutá.“ Zašeptá Adélka.

„Tvoje máma je mrzutá. No a co, tak budou řvát slepice, přece bys nechtěla spát až do oběda, a můžeme se klidně vykoupat ve spodním sudu. Děda do něj napustil čerstvou vodu!“ Anežka ukáže rukou do rohu zahrady.

„A taky se bojím, že mi vleze škvor do ucha a přeštípne mi ušní bubínek. Je to děsně nebezpečný, říkal táta.“ Adam si sáhne prstem do ucha.

„Už jsi někdy viděl někoho, komu vlezl škvor do ucha?“ řekne Anežka.

„Ne.“

„Tak vidíš! Spíš nás pohryzají komáři. A to bude tak to jediný, co se ti stane.“

Děti si z batohů začnou vybalovat pyžama a kartáčky na zuby.

„Zbláznili jste se? Pyžamo si určitě neberte, stačí tepláky, a zuby, ty si fakt dneska večer čistit nemusíte!“ Anežka se rozchechtá. „Dojdu k babičce pro velkou flašku s utopencema. Kdo si dá?“

„Utopence nežeru! Jsou kyselý.“ Zašklebí se Adam.

„Ale nasákne se ti kůže cibulí a voctem, a nepůjdou na tebe klíšťata ani komáři.“ Směje se Anežka.

„A hlavně bude ve stanu takovej puch, že okamžitě pojdou!“ Děti se rozchechtají a letí domů pro utopence.

Když zámecké hodiny odbijí jedenáctkrát, děti odloží karty, které mastí za svitu baterek.

„Chcete vyprávět příšernej, indiánskej příběh?“ Zašeptá záhrobním hlasem Anežka a posvítí si baterkou pod bradu.

„Nechceme, na spaní se nemají vyprávět strašidelný příběhy, měli bychom pak děsivý sny, říká máma.“

„Ta tvoje máma mi začíná pěkně sát krev. Děláš taky někdy něco podle sebe?“ Mračí se Anežka.

„Ne, nedělám. Máma by se zlobila.“

„Jenže tvoje máma tady není. Jsme tady jen my, černočerná tma a tam někde venku, číhá Bonanzee.“ Zadeklamuje moje dcera a prdne si.

Děti se rozchechtají a začnou se v prdění předhánět.

Po tvářích jim stékají slzy od smíchu, a stanem se rozlije cibulový puch.

„Kdo je Bonanzee?“ Zeptá se Adélka.

„Tak poslouchej…“ A Anežka jim začne vyprávět indiánský příběh.

----------------------

Jednoho dne si indiánské děti, kluci a holky, stejně tak jako každý jiný den, hrály v lese. A když se potom vrátily domů, do indiánského tábora, vyprávěly svým matkám podivné věci.

Když si hráli na schovávanou a běhali mezi stromy, všimli si, že je něco pozoruje. Neviděli přímo nějakou osobu, nebo zvíře. Viděli jenom temný mrak mezi stromy, který měnil tvar a velikost, byl tmavý a děsivý. Neustále chodil přímo za nimi, opatrně vyčkával, když se za ním otáčeli, a pak se zase pomaličku přibližoval k nim.

Matky nevěřícně kroutily hlavami. O takové věci, ještě nikdy neslyšely.

Jenže děti, o té věci, další den vyprávěly znovu. Tentokrát se ta věc přiblížila k jednomu chlapci tak blízko, až mu téměř olízla nohy. Všichni se vyděsili a běželi pryč.

Indiánští muži se tedy vydali prohledat les. Prohlédli každý kout i odlehlejší místa, ale nic podobné temnému mraku nezahlédli.

Další den děti běžely do lesa jako vždycky. Pobíhaly a hrály si, zkrátka skotačily a honily se.

Dvě dívky se vydaly do nízké trávy, kde rostlo borůvčí, a začaly trhat veliké, modré borůvky. Cpaly se a povídaly si, když jedna strnula. „Mahdi, nehýbej se. Přímo za tebou je ten tmavý mrak, co už jsme viděli.“ A po zadku se odsunula směrem dozadu.

Mahdi byla statečná. Otočila se a zahlédla stále se měnící a pulsující okraje mraku, který se k ní pomalinku přibližoval.

„Už toho mám právě dost!“ zakřičela. „Co nám chceš? Buď nám to řekni, nebo okamžitě zmiz!“

Mrak jemně zahýbal svými okraji a zavlnil se, jakože rozumí.

A pak se rychlostí blesku přiblížil k dívkám, obejmul je do své nadýchané náruče a vznesl se i s nimi, jako bouřkový mrak, vysoko do výšky, směrem k nebi.

Malý kluk, Tass, schovaný za vysokým javorem, dívky pozoroval a všechno viděl. Okamžitě zakřičel vysokým hláskem a zburcoval všechny děti. Ty se s křikem rozběhly do indiánského tábora a přivedly své otce. Společně prohledali les, louky a potok, po dívkách však nikde nezbyla ani stopa.

Všichni se začali bát. Matky zakázaly svým dětem chodit do lesa.

Pár dní, to děti dodržovaly. Dost se bály. Ale nakonec se začaly v táboře, mezi stany nudit, a rozhodly se jít znovu do lesa. Je tam mnohem větší zábava. A pokud zahlédnou temný mrak, okamžitě utečou.

Mrak však neviděli, ani ten den, ani pár dalších. A tak ztratili svoji ostražitost.

Jenže mrak svoji ostražitost neztratil. Pomalinku a nikým nezpozorován, se nenápadně plížil za dětmi.

Brousil si své temné okraje, na jedno z nich.

Na dívku jménem Manhala, která byla výrazně krásná, měla dlouhé, černé vlasy až do pasu a nádhernou, jemnou tvář.

Co však nikdo nevěděl, bylo to, že děti už několik dní pozoruje a hlídá šaman. A věděl moc dobře, co temný mrak je.

Věděl to od svých předků, mnohokrát je slyšel vyprávět o Bonanzee.

Bonanzee byla krásná bohyně temnoty.

Byla tak překrásná, že nikde na světě nežila krásnější žena. Jenže její krása však s každým jasným dnem, ubývá a chřadne. Bonanzee je den ode dne ošklivější a ošklivější.

A proto v zoufalství, loví nádherné indiánské dívky, vstřebává do sebe jejich nevšední krásu a na nějakou dobu ji přejímá do sebe.

A právě nyní, se Bonanzee, pokouší do sebe pohltit indiánské děvče, Manhalu.

Okraje temného mraku se zavlní, lehounce, jako vánek, se trhavě blíží mezi stromy směrem k dívce.

Šaman vystoupí ze stínů stromů a mraku zastoupí cestu.

„Porušila jsi dohodu, Bonanzee!“ Zavolá hlasitě, a černý mrak se prudce zarazí a přestane se hýbat.

„Slíbila jsi, už kdysi mým předkům, že přestaneš lovit naše dívky, a my tě za to, necháme na pokoji!“

Mrak se rozzlobeně zavlní. A pak se jako mávnutím proutku, změní ve vysokou ženu. Má dlouhé, bílé vlasy až na paty, a velice ohyzdnou a odpornou tvář stařeny. Vztekle se podívá po šamanovi a zasyčí.

„Podívej se na mě, indiáne! Jsem ohyzdná a šeredná, jako nějaké zvíře. Tvář mám samý bolák, a moje zářivá krása je úplně pryč. Potřebuji pomoc!“ A vztáhne kostnaté ruce, plné hnisavých vředů, k nebi.

A v tu chvíli začne foukat silný vítr. Zvedne její dlouhé, bílé vlasy do výšky a tam s nimi divoce zamává.

Šaman si sáhne k boku, a vytáhne malý, vyřezávaný bubínek, potažený jemnou kůží, a dřevěnou paličku.

„Ne! Nedělej to.“ Vykřikne vyděšeně Bonanzee, a silný vítr úplně utichne.

Šaman zdvihne paličku do výšky a prudce udeří do bubínku. Ozve se zvláštní, dutý zvuk, který se nese mezi kmeny stromů, odráží se, rezonuje s jejich kůrou, a je lehounký jako křídla vážek.

Do bubínku udeří celkem třikrát.

A pak se mezi stromy, začnou sbírat a narůstat mlhavé, bílé cáry, mění svůj tvar a velikost, a blíží se přímo k nim.

„Porušila jsi dohodu!“ Zakřičí znovu šaman.

Bonanzee si zakryje rukama oči.

A bílé, mlhavé cáry, se na ni divoce a nenasytně vrhnou.

Bonanzee se okamžitě změní v temný oblak a cárovitě se dá na útěk mezi stromy.

Jenže bílá mlhovina pádí za ní, dostihne ji a celou ji pomaličku pojme do sebe. Bonanzee však bojuje, vášnivě sebou zmítá, tmavé obláčky probleskávají a zase mizí, až se nakonec utopí v té záplavě bílé.

Je po všem. Mezi stromy se lehounce vznáší jen veliký, bílý oblak. Po tmavé už nikde není ani stopy.

Bílý oblak se pomalinku rozestoupí, a roztrhá se znovu do mlhavých cárů, které se začnou vytrácet mezi stromy.

A na tom samém místě stojí dvě dívky, Mahdi a Vajda. Jsou to ty, co před časem zmizely v borůvčí.

Dívky jsou zdravé a v naprostém pořádku. Nepamatují si vůbec nic.

Šaman je odvede do tábora, kde se indiáni seběhnou a začnou dívky radostně objímat.

Jejich matky je vezmou do náručí a hladí je. Dívky mají tvář vrásčitou, ošklivou a samý bolák. To nevadí, hlavně, že jsou živé.

Děti, co si hrály v lese, všechno viděly. Schovávaly se vyděšeně za stromy a strachem sotva dýchaly.

A také zahlédly, jak se malinkatý chomáček temného mraku, za stojícími dívkami nenápadně prosmýkl, rychle vyšplhal po vysokém dubu do koruny stromu a tam se rozplynul mezi větvemi.

Děti už ví, že Bonanzee, zase někdy přijde.

-------------------------

Děti ve stanu ani nedýchají. „Myslím, že jsem ten temný mrak, taky jednou v lese viděla.“ Zašeptá Adélka.

„Do lesa už nikdy nejdu!“ Vykřikne Adam a zavrtá si hlavu do deky.

„Jenže vy se bát nemusíte!“ Zachechtá se moje dcera. „Ona krade jen krásné, indiánské dívky, a to vy fakt nejste!“

A děti po ní začnou házet polštáře.

Je úplně jedno, jaké děti jste, chcete se jen trošinku bát, smát se a zažívat dobrodružství.

Howgh.