Francouzský polibek po indiánsku

Čerokézští indiáni mají několik výrazových prostředků, pro vyjádření své náklonnosti. Polibek na rty, k nim běžně nepatří. Děti olíznou své matce hřbet ruky,a ona jim za to dýchne na čelo. A já chtěla jednoho večera Tammyho zabít.

Indiánské tradice a zvyky, jsou pro nás, Evropany, trošičku na hraně. Pravda, trvalo to, ale nakonec jsem se naučila nelapat po dechu, a horečnatě nemrkat očima pokaždé, když se mě něco dotklo.

Dotýkalo se mě toho dost.

Když jsme ještě bydleli v New Yorku, a já se pokoušela na svého čerokézského přítele Tammyho nežárlit, což se mi vůbec nedařilo, často jsem si říkala, jestli by nebylo lepší, rovnou ho zabít.

Někdy jsem si i představovala, s fantazií sobě vlastní, jak to udělám.

Mám smysl pro dramatická gesta. A tak jsem si představovala, jak jednoho večera vstoupím do společenské haly luxusního hotelu, kde se koná nablýskaná party. Budu vysoká a štíhlá, budu mít na sobě dlouhé, rudé šaty s odhalenými rameny, rozpuštěné vlasy až do pasu a nekonečně dlouhé nohy, obuté do zlatých sandálků, s jehlovými podpatky.

Samozřejmě způsobím rozruch, a společnost, mužská i ženská, zalapá nad touhle krásou po dechu. Klidným krokem přejdu k Tammymu, družně se bavícího v hloučku bohatých žen, s ledabyle přehozenou rukou kolem štíhlých zad, jedné z krásek.

Tammy se na mě zadívá, přimhouří oči a rozpustile nadzdvihne koutky úst.

A pak se nakloní k dívce, co jí objímá a pomalu ji políbí na rty. Po indiánsku.

Jestli nevíte, co je to líbat po indiánsku, jistojistě se budete divit, že jsem zvedla pravou ruku, zapomněla jsem vám říct, že v ní celou dobu svírám zahnutý zubatý nůž, a místo toho, abych ho zabodla přímo do Tammyho proradných zad, prudce jsem ho odhodila na zem a zaječela: „Tak to snad neee!“

Tahle událost se totiž doopravdy stala.

Akorát trochu jinak.

Ano, vstoupila jsem do haly luxusního hotelu, kde se konala nablýskaná party. Jenže nejsem vysoká, a štíhlá už vůbec ne. Mám prostě svoje, slovanské křivky.

Na sobě nemám dlouhé rudé šaty s odhalenými rameny, protože za prvé, žádné takové v obchodě neměli, a za druhé, bez podprsenky, já prostě jít nemůžu. Mám tedy na sobě šaty modré, s hlubokým výstřihem, s pokojně balancujícími, plnými prsy.

Nekonečně dlouhé nohy taky nemám, ale zato zlaté sandálky ano. Tedy, bez těch jehlových podpatků. No, a ten rozruch ve společností mužů a žen, jsem samozřejmě také nezpůsobila. Alespoň ne hned.

Zato Tammy, bavící se uprostřed hloučku bohatých žen, s rukou jemně ovinutou kolem jakýchsi štíhlounkých zad, tam opravdu byl. Nepodíval se na mě vůbec, a tu ženu, doopravdy políbil. Po indiánsku.

Málem mě ranila mrtvice a zaječela jsem vysokým hlasem: „Tak to snad neee!“

A v tu chvíli jsem konečně rozruch ve společnosti způsobila.

Nutno říct, že zubatý nůž jsem samozřejmě v ruce neměla. Nejsem přeci blázen.

Musím vám vysvětlit, co je to polibek po indiánsku.

Indiáni mají několik výrazových prostředků, pro vyjádření své náklonnosti. Už jsem vám psala, že malé děti své matce vyjadřují lásku tak, že ji jemňounce olíznou hřbet ruky. Je to gesto úsporné a milé, a každá matka ho nevědomky registruje a vnímá.

Pak je tu náklonnost srdečná a přátelská, vyjadřují ji muži i ženy, a to je, dýchnutí na čelo. Většinou tohle dýchnutí obdržíte před nějakou zvláštní a slavnostní událostí, a znamená to něco jako, zlom vaz!

Polibek na rty, není u indiánů obvyklý.

Je pouze jedna výjimka. A tou je, když se indiánský muž rozhodne s vámi spát. Nemyslím tím, že spolu přenocujete ve společném kupé nočního vlaku. Myslím tím jeho pevné rozhodnutí, že vás obšťastní sexem, a věřte mi, že slovo obšťastní je to jediné výstižné a správné. Protože na sex s indiánem, nikdy nezapomenete.

Když už si vás indián vybere, a zhodnotí svým dokonalým pozorovacím talentem, že jste vhodná a dostatečně vybavená přijmout a ocenit jeho náklonnost, uštědří vám indiánský polibek.

Tento polibek spočívá v tom, že přiloží své rty na ty vaše, povystrčí špičku jazyka a jemně vám nadzdvihne horní ret. Neomylně nahmatá retní uzdičku a svůj jazyk rozkmitá neuvěřitelnou hbitostí.

Zavalí vás tak obrovský pocit rozkoše a intimnosti, jako by vám ten muž, právě zastrčil ruku do kalhotek.

A nejenže vás to vůbec nepohorší, naopak si přejete, aby už nikdy nepřestal.

Musím říct, že někteří indiáni jsou tak schopní, že ruku do kalhotek, už vám vůbec strkat nemusí. Ehhhhmmm…není totiž potřeba.

Nemůžete se mi tedy divit, že když jsem uviděla, jak Tammy přikládá své rty na ty dívčiny, začala jsem okamžitě vidět rudě a zaječela jsem.

Tammy se okamžitě odtrhl a tvářil se udiveně. Na rtech mu visela na krátké stopce, rudá třešeň. Hráli totiž společenskou hru, která spočívala v předávání si třešně ze rtů do rtů, stále dokola. Komu vypadla, ten prohrál.

Věřím, že tato společenská hra, kdy mezi pěti ženami stál jen Tammy, vysoce vyhovovala náročným standardům ženské společnosti. Ženy si průběžně vyměňovaly místa, a jejich rudé rty, se nemohly nabažit těch Tammyho.

Velice jsem se urazila. Tammy nechápal proč, vždyť si jen hráli, a já musím pochopit, že všichni indiáni si přece rádi hrají.

----------------------------------

Na tuhle příhodu jsem si vzpomněla, když už jsme žili dlouhou dobu poblíž indiánské rezervace, měli jsme děti, a náš život spočinul v klidných a stojatých vodách, manželského stereotypu.

A já se začala trošinku nudit.

Dobře, nudila jsem dost, a vymýšlela blbosti.

Například:

Často jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybychom se nikdy neodstěhovali do Severní Karolíny. Žili bychom v New Yorku, měli bychom krásný, velký byt na Manhattanu, malého psa a nahatou kočku. Naše děti by navštěvovaly prestižní školy a měly by vybrané způsoby chování a vyjadřování.

Já bych vystavovala obrazy v těch nejlepších galeriích, chodili bychom často do společnosti, na koncerty, do divadla, do klubů a na párty..a prostě bychom „žili“.

Začalo se mi po tomhle životě dost stýskat.

Tammy se na mě díval otřeseně. „Prooooč? Tady je přece to nejlepší místo k žití. A hlavně klid.“

Jenže já začala psychicky strádat. Klid, bylo to poslední, co jsem právě teď potřebovala.

Prostě mě pálilo dobré bydlo.

Svěřila jsem se Benovi. Můj tchán byl tichý a chápající posluchač. Vyslechl si moje stesky, a pak řekl klidně: „Dovedu tě k vodopádu. Ten ti dá odpověď na všechny tvoje touhy.“

Zakoulela jsem očima. „Nechápu, jak by mi vodopád, mohl dát odpověď na něco, co už dávno vím.“

Ben zakýval hlavou. „Mohl.“

Úsporné vyjadřování indiánů vám prostě někdy, pořádně leze na nervy.

Jednoho teplého rána, jsme se s Benem vydali do lesa. Cesta byla dlouhá, neznámá, a já ani netušila, že tu někde vodopád je. Když už jsme šlapali asi dvě a půl hodiny, začala jsem být mrzutá.

„Neeeechci tam jít. Nebaví mě to. Stejně to bude k ničemu.“ Začala jsem kňourat.

Ben mě chytil pevně za loket. „Jen pojď, už to není daleko.“

Měl pravdu. Za chvilku jsem zaslechla tiché zurčení vody, které se ozývalo stále hlasitěji. A pak se rozestoupily stromy a já uviděla zvláštní, nahrbenou skálu, ze které padala kaskáda pramenů, hlasitě dopadající na hladinu malého jezírka, které se stále stejnou rychlostí vypouštělo vymletým korýtkem mezi balvany, aby pak chladná a zářivá voda, pokračovala formou potoka, mezi majestátními stromy.

Vypadalo to nádherně. Sáhla jsem do vody a trochu se napila. Voda byla ledová a osvěžující.

Ale Ben mě chytil za ruku a vedl mě opatrně kolem jezírka. Pomáhal mi, abych neupadla, kameny a vlhká tráva byli nebezpečně kluzké.

Došli jsme až ke skále, kde se Ben prosmýkl úzkým prostorem mezi balvany. Vešli jsme do skály, bylo tam nezvyklé ticho, tma a zima. Ale chodbička byla krátká, a na jejím konci jsem viděla tlumené světlo a zaslechla hlasitý zvuk vody.

Byli jsme přímo pod vodopádem. Nebo spíš, za ním.

Bylo to místo jako z pohádky. Hladce vyleštěná kamenná plošina, posázená tisíci kapiček vody, před vámi obrovský proud padající vody dolů, a za vámi skála, jen s úzkým, tmavým průchodem.

Ben si stoupl na okraj plošiny, co nejblíže k padajícímu vodopádu. Kývl na mě, a já si stoupla vedle něho. Ukázal mi, ať natáhnu ruce a ponořím je do padající vody.

A tak jsem to udělala.

Ráda bych řekla, že se nedělo vůbec nic. Že mi jen voda mokře olízla ruce, a když jsem je po chvilce vytáhla zpátky, cítila jsem jen chladnou vlhkost.

Jenže jak už to mezi indiány bývá, všechno bylo úplně jinak.

Když jsem opatrně zasouvala ruce do pramenů vody, cosi mě za ně pevně chytilo a nepouštělo. Zalapala jsem po dechu a vyděšeně se podívala na Bena.

Ben s klidným výrazem přikývl. „A teď zavři oči.“

Poslušně jsem oči zavřela. „No co, doufám, že mě to aspoň utopí rychle a bezbolestně.“ Pomyslela jsem si.

Jenže ono mě to neutopilo. Na svých dlaních jsem ucítila cizí ruce. Byly jemné, chladné a mokré.

Lehounce mě držely a pak mě začaly palci něžně hladit po hřbetu ruky. Ucítila jsem, jak do mě vplouvá úžasný klid. Pomalinku mi prostupoval kůží a žilami, až se dostal úplně do všech koutečků mého napjatého a nervózního těla. Uvolnila jsem se.

V okamžiku, kdy jsem se uvolnila, ruce mě pevně uchopily, protáhly mě neslyšně vodopádem, a já se najednou ocitla nad vrcholky stromů. Podívala jsem se dolů a uviděla hrbatou skálu, vodopád, jezírko, potok, stromy, zvířata, ale všechno to bylo stále menší a menší…a ruce mě táhly výš a výš, až stromy pode mnou vypadaly jako párátka, a letěly jsme neuvěřitelnou rychlostí pryč.

Najednou jsme byli v New Yorku. Uviděla jsem krásný, hořčicově oranžový bytový dům, s dvěma patry, na široké, lampami osvícené ulici Manhattanu. Ruce mě k němu pomalu snáší.

Byt v horním patře je náš, rozsvícenými okny vidím, že je velký a prostorný. Po huňatých kobercích běhá malý, černý pes a na křesle, pohodlně leží šedivá, nahatá kočka. Moje dcera Anežka sedí nahrbená u psacího stolu ve svém pokoji, znuděně kliká myší počítače a na smutné tváři se jí míhají barevné záblesky monitoru.

Ve vedlejším pokoji klečí na zemi naši kluci, dvojčata. Hrají si se stavebnicí, podávají si drobné kostky a mají nezdravě bleďounké tvářičky. Vypadají, jako by se jim z duší vytratila veškerá dětská radost.

Ruce mě odtáhnou od okna pryč. Rychle přeletíme nad rušnými ulicemi a prudce zastavíme nad prosklenou budovou, zářící miliony světel. Neviditelné paže mě pomalu spouští dolů.

Abych dobře viděla.

A já jsem viděla. Byla tam společnost dobře oblečených lidí, tiše si povídají, znuděně se rozhlíží kolem sebe, a v rukou svírají třpytivé sklenice na vysokých stopkách. Všimnu si prázdných tváří, zaslechnu falešná slůvka, nucený smích a ucítím bolest jejich pokroucených a nešťastných duší.

A pak jsem uviděla nás.

Stáli jsme uprostřed hloučku lidí. Kolem obličeje mi splývaly ve volných vlnách, prameny dlouhých vlasů, a tvářila jsem se nešťastně, jako že tam vlastně vůbec nepatřím. Měla jsem stejně bezduchý výraz a prázdné oči, jako všichni ostatní. Tammy, stojící vedle mě, se najednou obezřetně a pokradmu, rozhlédl kolem sebe. A pak se velice nenápadně a tiše, odplížil za široký, kulatý sloup, držící mramorový strop, aby se tu nerušeně a v soukromí, hrudníkem přitiskl k ženě, s krátkými, tmavými vlasy.

Ta k němu obrátila tvář a zářivě hnědé oči, a laškovně našpulila plné, rudě namalované rty.

A Tammy, můj milovaný Tammy, přitiskl horečnatě své rty na ty její, a dal jí opravdový, indiánský polibek.

Víc už jsem vidět nepotřebovala. Bolestivě jsem stiskla víčka a zadržela slzy.

Ruce, jako kdyby ucítíly moji bolest, vytáhly mě okamžitě obrovskou rychlostí nahoru, nad budovu.

A nesly mě poklidně tmavou nocí zpátky, nad městy a horami, pod hvězdami posázenou oblohou, až k nekonečným lesům a loukám, tam kam patřím. K mojí indiánské rodině.

Vyděšeně jsem vydechla a prudce otevřela oči.

Stála jsem za vodopádem a vodní ruce mi právě vyklouzly z dlaní.

Podívala jsem se na Bena. Ten nepatrně kývl, otočil se, a odešel úzkým průchodem ve skále pryč.

Vím, že všechny potřebné odpovědi jsem dostala.

Nevím, jestli mi je dal vodopád, nebo moje podvědomí. Ale jistojistě vím, že jsem spokojená právě tam, kde zrovna teď jsem. Mezi indiány.

Že moje děti jsou šťastné a veselé, jen uprostřed lesa a přírody, a že už nikdy nechci spatřit jejich prázdné, smutné tvářičky, za okny velkého bytu, v srdci hlučného velkoměsta.

Také už vím, že k životu vůbec nepotřebuji blyštivé pozlátko večírků, s falešnými slůvky a mrtvými dušemi, hledajícími alespoň zrnko nepatrného vzrušení, které by jim ukázalo, že jsou stále ještě naživu.

A taky už nikdy nechci vidět, jak Tammy, dává jiné ženě indiánský polibek.

To ho vážně, radši zabiju.

Howgh.