Jak indiáni naslouchají moudrosti stromů - aneb První internet po drátě

Vdala jsem ze za indiána z kmene Čerokí, a tak nějak přirozeně a nenásilně, jsem se stala jednou z nich. Indiáni naslouchají moudrosti stromů, a málo mluví. A proto já, nemůžu být nikdy indiánka, i kdybych moc chtěla. Howg.

Stromy vyprávějí lidem různé příběhy a slyší je jen ten, kdo jim skutečně naslouchá.

Indiáni naslouchají všichni. Ne, že by je to stálo nějaké zvláštní úsilí, mají to prostě v krvi.

Nádherné stromy Kouřových hor, ve kterých převládají hlavně stromy listnaté, hrají všemi barvami. Nejkrásnější jsou v období podzimu, kdy se barvy listů začnou měnit nejdříve ve vyšších polohách a postupně přecházejí do poloh nižších.

Vypadá to, jako by si příroda vzala do ruky velký plochý štětec, namočila ho do oranžové barvy s nádechem hnědé, na špičku kápla sytě žlutou, a pak jako malíř, náhle postižený záchvatem šílenství, přetřela lesy rychlým tahem, ze strany na stranu. A podzimní slunce do nich rozpustile opře své slábnoucí paprsky a rozzáří vrcholky stromů, jásavým plamenem žlutého ohně.

A pak se příroda zamyslí, opře si ukazováček o bradu, párkrát na ni poklepe a zavrtí hlavou. Příliš jednotvárné. A namočí úzký štětec do vínové barvy, poťupká sem a tam, tu záplavu žluté, a pak se zhluboka nadechne a ze všech svých sil, foukne do té krásy, aby co nejrychleji zaschla.

Barvy podzimu nedokáže namalovat žádný malíř. Nedokáže totiž nikdy, ať se snaží jakkoliv, namíchat teplé odstíny přírody, ozářené zapadajícím sluncem, a neustále se měnící lehounkým vánkem, líně se pohybujících listů, na pozadí vrcholků Kouřových hor.

Myslím, že byste o stromech měli něco vědět.

Já vím, že vypadají jako trpěliví a mlčící strážci, kteří bez mrknutí listu, rozvážně pozorují tíživé problémy našeho světa. Ale opak je pravdou.

Stromy totiž měly jako první na světě, dokonale vyvinutou informační síť, první internet, efektivně využívaný v dějinách světa. Samozřejmě, že ne bezdrátový. Dobře totiž ví, že drát je neškodný, přeruší se málokdy a dá se lehce nahradit.

Stromy se propojily kořenovým systémem, a také pomocí mycelia neboli podhoubí, které úžasně vede a předává informace ostatním stromům. Je dokázáno, že stromy si dokážou tímto způsobem předat informace o požárech, suchu, škůdcích a dalších nebezpečných jevech, které se postupně šíří lesem. Podhoubí nevidíme, nachází se pod zemí a může dosahovat obrovských rozměrů. Vědci zjistili, že pokud nějakému mladému stromku chybí živiny, například fosfor, ostatní stromy mu ho pomocí kořenového systému a mycelia pošlou. Ale stromy si také dokážou předávat i pozitivní informace. O blahodárném dešti, který se blíží, a o vhodné době k rozesetí výtrusů semen.

A to není všechno. V lese totiž existuje i hierarchie stromů. Les má několik mateřských stromů, starých a moudrých, které už toho mnoho zažili. Mají bohaté zkušenosti, předávají je mladým, a také se s nimi mohou ostatní stromy kdykoliv poradit.

Je to taková vláda lesa, má svého prezidenta, ministry a pár úřadů, které jim podléhají. Vláda je to liberální a svobodná, v žádném případě ne diktátorská.

A proč indiáni stromům tolik rozumí?

Je to jednoduché. Po staletí byli totiž indiáni pochováváni v lese. Příbuzní je zakopali do hlíny, a les pomohl rychle a rád, k rychlému rozkladu. Živiny, které se z rozkládajícího těla dostaly do hlíny, les přijmul do mycelia, a do svého kořenového systému, mohutně je nasál a vstřebal, aby se pomocí proudící mízy, staly součástí duše stromů a celého lesa.

Indiáni říkají, že v lese naslouchají hlasům svých předků.

Ale pravda je taková, že naslouchají stromům, které vstřebaly ostatky jejich mrtvých předků, a spojily se tak pevně a trvale, nikým o to nežádáni, s lidskou rasou.

Moudrost stromů, nekonečná a pravdivá, prapůvodní a syrová, je k dispozici každému z nás.

Ale jen málokdo, jí umí naslouchat. Promlouvá hluboko do našich smrtelných duší, kde rezonuje s tím prapůvodním v nás, tiše a hluboce spícím, aby nás lehoulince polechtala okolo srdce a pak ho objala, vroucně a láskyplně, jako ještě nic v našem životě.

A proto tak rádi indiáni umírají v lese. Co může být krásnějšího, než se stát součástí stromů a rostlin, zkrátka být součástí přírody, která vás umělecky přetvoří, stále a dokola, v úžasném koloběhu života.

Jednoho dne mi indiáni ukázali mateřský strom lesa. Byl to majestátní strom, vysoký kolem 40 metrů, s širokou, rozložitou korunou, a hladkou, šedou kůrou.

Buk americký. Prý je starý asi 400 let. Listy měl tmavě zelené, vejčitého tvaru se špičatou špičkou, které se v jemném vánku, lehounce pohybovaly.

Strom stál samostatně, jako jeho výsost, a jeho poddaní stáli opodál, jako by se k němu ostýchali přiblížit.

Ale takhle to vypadalo jen na první pohled. Když jste se ke stromu přišli blíž, všimli jste si mohutného kořenového systému, statnému a pevnému, občas se ledabyle vynořujícího na povrch země, jako silná paže dospělého muže. Sahal do dálky a do různých směrů, kde se nenápadně, a přesto bez diskusí, pevně napojoval na kořeny okolních stromů.

Představovala jsem si, že stojím ve vládní čtvrti lesa a chytil mě závan úcty.

Automaticky jsem se přikrčila, a připadala si tak malá a nicotná, asi tak jako neviditelný výtrusek houby.

Došla jsem k mateřskému stromu a lehce se ho dotkla. Možná se mi to jen zdálo, ale jeho listy tichounce zaševelily a znělo to jako: „A která ty jsi, rádi tě poznáváme..“

Můj tchán Ben, tiše stojící vedle mě, na mě kývl. Jakože smím.

A já strom objala, přitiskla k němu svoji tvář a rychle tlukoucí, bázlivé srdce. Pevně jsem zavřela oči.

Na tváři jsem ucítila hladkou kůru, byla teplá a voněla vlhkem.

Potom jsem ucítila z hloubky své duše, někde v oblasti hrudníku, úžasný pocit.

Radostný a svobodný, takový ten, co máte, když jste děti, je léto a vy běžíte loukou, nebojíte se brouků a klíšťat, obloha je zářivě modrá, slunce svítí a vy se nahlas smějete, protože nemáte vůbec žádné starosti ani bolesti. A pak se divoce roztočíte na místě dokola a svalíte do vyhřáté trávy.

Tak přesně takový pocit jsem měla. Začala jsem se usmívat a uvolňovat. Ve dlaních, pevně přitisknutých ke hladké kůře, jsem ucítila jemné brnění. Takové, jako cítíte, když přiložíte jazyk na široké plíšky ploché baterie.

Jemné vibrace se mi po pažích přenášely do celého těla. Byla to nádherná energie, čistá a jemná, stejně tak jako proudící míza ve větvích stromů.

Uprostřed hrudníku se energie nakumulovala do tvaru koule. Ucítila jsem hřejivé teplo, které šlehalo nahoru, směrem ke krku. Dnes už vím, že přesně na tomhle místě se nachází srdeční čakra. Důležitá a otevřená všemu.

Koule se jemně protočila na místě a pak se nenasytně a neodbytnou silou vtlačila do mě. Bylo to bolestivé, a přesto nádherné. Tlak na hrudníku byl tak silný, až jsem se pustila stromu a pozadu se svalila na záda, mezi kořeny.

A podívala se do koruny stromu.

Chtěla bych říct, že to byla jen hra stínů, která mě nechala zahlédnout tisíce obrysů tváří, mužů a žen mezi listy, šťastných a vítajících mě, mezi ty vědoucí.

Byl to jen okamžik, ale já si byla jistá, že od této chvíle už uslyším stromy, i bez pomoci indiánů.

Možná budu vypadat jako blázen, ale teď už vím, že když se najednou rozpláču mezi stromy, protože uvnitř své duše cítím, že právě teď umírá srnka, pokládá svoji nádhernou, hebkou hlavu k patě stromu a naposledy vydechne, že je to v pořádku. Jsem s ní a se mnou i okolní stromy, není sama a všichni pro ni pláčeme.

Naučit se naslouchat stromům a správně vyhodnotit, co vám chtějí sdělit, chvíli trvá.

Indiáni to ovládají skvěle. To je také důvod, proč přesně vědí, kde, co roste a právě dozrává, kde loví pytláci a co se v lese děje.

A protože indiáni jsou tišší a málomluvní, nezačnou hned vyvádět jako já, radostí skákat a všem vyprávět, co jsem se právě od stromů doslechla. Nechají si to hezky pěkně pro sebe, popřemýšlí a rozhodnou se, jak správně s informací naložit.

Proto nikdy nebudu indiánka. Já prostě musím, vykecat všechno.

Jednoho dne, to bylo naší Anežce asi 10 let, jsem si všimla, že je divná. Byla to vždycky veselá holčička, bílá a světlounká jako její matka, tedy já, ale duši, tu měla naprosto indiánskou. Celé dny trávila venku a v lese, byla tam šťastná, a když musela náhodou zůstat doma, chcípala nudou a chřadla.

Stav její mysli byl zřejmý na pohled.

Jenže to odpoledne nevylezla z domu, a tvářila se zvláštně. A protože indiáni málokdy dají najevo, co se jim děje v hlavách a duších, musela jsem se začít vyptávat.

Anežka se zatvářila odmítavě. Neděje se vůbec nic. Chce být doma a kreslit si.

Kreslit si? Málem jsem omdlela, protože Anežka si nekreslí nikdy. Ano, ráda vyrábí různé věci, a je velmi zručná po svých (ne mých) předcích.

Zavolala jsem dědu Bena. Anežku v podstatě porodil a měli k sobě zvláštní, velice blízký vztah.

Anežka se usadila na sedačku vedle něho, vzdorovitě se na mě podívala, našpulila rty a pohodila hlavou. Znamenalo to jediné. Neeeeechci tu být.

Ben se na ni díval rozvážně a chladně, a pak ji chytil pevně, za vykrucující se ruku.

A zavřel oči.

Věděla jsem dobře, co tohle znamená. Ben se na ni napojí.

Ben tiše setrvával v jediné poloze, najednou hluboce zaklonil hlavu a prudce vydechl. A vyděšeně se podíval na Anežku.

Ta mu ruku vytrhla, několikrát vyčítavě pokývala hlavou, začaly se jí krabatit rty a strašně se rozbrečela.

Plakala tak hlasitě a nešťastně, naříkala a křičela, až jsme se rozbrečeli i my.

„Dědo, ona tam leží, všechno ji bolí a teď už má jen otevřené oči dokořán.“ Odpálila rozbušku hrůzy.

Ben řekl jen tři slova. „Kde to je?“

A chytil Anežku za ruku a společně vyběhli z domu.

Někdy si říkám, že jsem tam zbytečná. Že moje děti, vlastně ani nepotřebují matku. Příbuzní se o ně postarají, naučí je věci potřebné k životu a ode mě chtěli jen zdravou dělohu. Smutně jsem se zadívala k lesu.

Toho dne se stalo totiž tohle.

Anežka si s bratranci hrála v lese jako jindy. Koupali se v potoce a do holých rukou chytali ryby.

Moje dcera se právě válela v chladné vodě a nastavovala tvář slunci, když uvnitř své duše, zaslechla hlas stromů. Byl naléhavý a znepokojující. Někdo potřebuje pomoc.

A stromy jí vyprávěly o ženě, která upadla přes kořeny stromů, uhodila se do hlavy a ztratila vědomí. Při pádu si zlomila ruku a ošklivě pohmoždila nohu. Zůstala ležet, bezbranná a nemohoucí, u paty velkého javoru. A pak přišli vlci. Ucítili krev, tekoucí z její hlavy a divoce ji napadli.

Anežku to vyděsilo. Stromy jí přesně ukázaly místo, kde žena leží a jak právě vypadá.

Nebyl to hezký pohled. Žena byla mrtvá a pomoct se jí už nedalo.

Moje dcera byla z této informace tak v šoku, že sebrala boty a utíkala domů, kde se svalila na postel a tiše plakala. Nechtěla na ženu, kterou měla stále před očima, už ani pomyslet.

Ona totiž věděla, kdo to je.

A řekla to jen Benovi, ne nahlas, ale hlasem své bolavé, indiánské duše. Její ústa to nebyla schopna vyslovit.

Ta žena, byla tetička MarryJoe, matka jejích dvou bratranců. Vydala se do lesa na houby toho rána, kdy si její dva synové, vesele hráli s Anežkou a rukama v potoce chytali ryby.

Byl krásný letní den, a hlasu stromů toho dne, naslouchala jen Anežka. Poslouchala pozorně a tiše.

A pak se smutně podívala na svoje bratrance, vesele skotačící ve chladné vodě, a věděla, že tohle je poslední den, kdy si chlapci bezstarostně hrají a smějí se nahlas. Už se to totiž nikdy nestane.

Naslouchat stromům má i svoje výhody.

Proto jednoho zimního večera, mohla Anežka svým bratrancům konečně říct, že jejich matka, tehdy pod javorem, neumírala úplně sama.

Byla tam s ní, plakala pro ni a společně s Anežkou, i všechny okolní stromy.

Howg.