Čerokézský příběh o tom, jak Aušrá měla pravdu aneb Jeden hluchý a druhý němý

Indiánské příběhy všichni milují, jsou hluboké a plné člověčenství. Ale jsou i takové, o kterých byste nejradši nikdy neslyšeli a když se zhmotní,jen zázrakem se nestanete platným členem, uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny.

Když jsem toho rána vykoukla z okna a rozhlédla se po nekonečných, smíšených lesích, které svírá v mateřském objetí, nikoliv ochranném, vysoké pohoří Great Smoky Mountains, říkala jsem si, to je přece krása.

Já, holka z Mostu, trpící celoroční sennou rýmou a častými respiračními chorobami, jsem byla najednou zázračně vyléčená. Nikdy už jsem nezasmrkala a moje sladkobolné, nos hýčkající alergie, mě náhle a beze slůvka rozloučení, trvale opustily. Prý je to díky silicím, které se celé dny a noci, odpařují z lesů a naplňují ovzduší jemnou, eukalyptovou vůní.

Já si ale myslím, že je to prostě tím, že tu nikdy není zima.

Podnebí je mírné, teplé a je tu čistý vzduch, který lesy nepřetržitě filtrují. Zhluboka se nadechují, nabírají do svých zelených plic chemické zplodiny a prach, a pak všemi svými výhonky a listy vydechují nádherný, kříšťálově čistý kyslík. Jeden strom, prý vyprodukuje kyslík pro deset lidí. Pane jo.

Les je přirozenou součástí života indiánů, poskytuje jim potravu a oni dokážou dokonale a rychle, v okolí 15 km, posbírat a ulovit všechno, co potřebují k životu. Přesně vědí, kdy a kde co dozrává a roste, a maso jedí buď čerstvé, nebo ho suší. Žijí v úžasné a nádherné symbióze se vším živým, nemají přebytky a neloví zbytečně. Tím mají zaručenou přirozenou obnovu přírody a se zlou se potáže každý, kdo lesu škodí. Tím myslím pytláky.

Já vím, že se to naší, evropské společnosti, bude zdát barbarské, ale Amerika je prostě trochu jiná. Tím chci říct, že pokud indiáni narazí na pytláky, kteří zabíjejí drasticky a plení les, občas jaksi, trošku...pytláci zmizí. Samozřejmě ne oficiálně.

Ale všichni to dobře ví. Vzpomínám si, jak jsme kdysi zabrousili do hlubokých lesů, kam normálně nechodíme. Bylo to v době, kdy pytláci lovili úplně všechno. Les byl plný ok, pastí, sítí a indiáni spustili v rámci ochrany lesa, svoji záškodnickou činnost. Jejich umění, že když nechtějí, tak nejsou vidět, zachránilo život spousty zvířatům, oka a pasti odnesli a zakopali. Vypukla nepsaná válka, která na první pohled avizovala převahu pytláků, protože měli střelné zbraně. Jenže indiánům to vůbec nevadilo. Pytláci je nikdy neviděli, a sami se mnohokrát chytili do svých vykopaných, a nyní zajímavě indiány zakrytých, pastí.

Tenkrát v lese, jsem na tyhle věci nemyslela.

Můj tchán Ben, vysoký, štíhlý indián, s dlouhými bílými vlasy, byl zárukou bezpečí. Byl zkušený, dokonale znal les a dokázal slyšet zvuky na velikou vzdálenost. Proto mě nepřekvapilo, že se najednou zastavil, rukou mě zadržel v chůzi a dal si prst na ústa. Ticho. Okamžitě jsem strnula a vyčkávala.

Ben nastavoval hlavu různými směry, vdechoval okolní vzduch a pak se podíval nahoru, do korun stromů. Okamžitě mě chytil za ruku a dal se do běhu. Ještě jsem stačila otočit hlavu, a ve vysoké výšce statného stromu, jsem uviděla houpající se lidské tělo, rozpárané a hnijící, které bylo jasným vzkazem a mementem zmaru.

Běželi jsme dlouho a když jsem se vydýchávala v bezpečí mýtiny, Ben se na mě díval ostražitě a vážně.

„Bene, já to viděla.“ Řekla jsem tiše. „To byl pytlák? Kdo mu to udělal?“

Ben odvrátí hlavu. „Neměla jsi to vidět.“

„Bene, to tělo bylo vyvržené, jako srnka.“ Zašeptala jsem.

„Neměla jsi to vidět.“

A to bylo všechno, co jsem se dověděla.

Samozřejmě jsem se na to zeptala doma Tammyho. Ten se zatvářil lhostejně a tvrdě.

„Zasloužil si to.“

Zírala jsem na něho vyděšeně. „To mi chceš říct, že ho zabili indiáni?“

„Indiáni ne, byl to Wigho.“ Řekne Tammy a začne si mazat chleba sýrem.

Jediného Viga, kterého jsem kdy znala, byl kouzelník Vigo v Arabele, který měl na ruce kouzelný prsten, a který mě v době dětství dost zajímal. Ale toho asi Tammy, na mysli neměl.

Proto jsem Tammymu odtáhla chleba se sýrem od úst a slíbila mu to jediné, co vždycky funguje.

Ne, sex to opravdu nebyl.

Funguje sice také dokonale, ale právě teď, měl můj manžel parádní hlad.

Když jsem smažila vepřové řízky z krkovice, a domem se linula ta nádherná a ničím nezaměnitelná vůně přepáleného tuku, Tammy mi svěřil indiánský příběh o Wighovi.

Když jsem vám vyprávěla o dračím vejci, kterého se indiáni tolik bojí, to byla samozřejmě, jen taková srandička, indiánský vtip. Ve skutečnosti je to tak, že čeho se indiáni bojí, o tom nemluví. Všichni to vědí a jeho jméno nevyslovují. Zasmála jsem se a pronesla něco o Lordu Voldemortovi. Tammy se na mě ale díval vážně.

Indiáni si po generace ústně, předávají příběh o Wighovi.

Je to velice nebezpečný tvor, který žije v hlubokých lesích Severní Karolíny, a indiáni ho vídají jen zřídka. Popisují ho jako člověka ve vlčím těle neboli vlkodlaka. Když se postaví na zadní, je vysoký přes dva metry, má hrubou, tmavou srst, mohutné tlapy s dlouhými drápy a v obličeji snadno viditelné, lidské rysy. Pohybuje se neskutečně rychle, je krvelačný a nemilosrdně loví. V minulosti se stalo, že indiáni našli svého příbuzného, který se nevrátil z lesa domů, pověšeného na stromě, vyvrhnutého a sežraného. A pak ho párkrát zahlédli. Stál na svých pevných nohou, vztyčený a umně páral pověšené lidské tělo, kterým se hladově krmil. Kdo ho viděl, už se nikdy nevyspal klidně.

A také ho zahlédli ve svých táborech, v noci, ve svitu ohně. Stál na zadních, ve tmě, kam nedosáhlo světlo plamenů a díval se na indiány, sedící kolem ohniště. Jen tiše stál a díval se. Indiánům naskočila husí kůže po celém těle a hrůzou zkameněli. Wigho se na ně díval s touhou, jakou pocítí jen člověk k člověku, když je neskutečně osamělý. Oči měl lidské a v nich i lidský výraz. Tak rád by se přidal k lidem, ke svému druhu. Pak v něm převážila divoká, zvířecí krev, nemilosrdná a krvelačná, tiše zavrčel a rozběhl se zpátky do lesa.

Někdy o něm nevěděli celé dlouhé roky.

A já, protože jsem byla zřejmě vybraná nějakou speciální, božskou komisí, abych viděla a zažila věci, které by nikdo normální vidět a zažít nikdy nechtěl, jsem se příběhu zasmála, jakože chachacha, to je pěkná blbost, a na příběh o Wighovi jsem zapomněla.

Ráda bych vám řekla, že je to jen indiánský příběh, další z mnoha.

A taky bych moc chtěla, aby moje vyprávění nečetly žádné další milující matky, protože hrůzu, jakou jsem zažila, nejlépe pochopí právě ony.

Našim chlapcům byly asi tři roky. Tak jako moje dcera Anežka vypadala naprosto evropsky, měla světlé vlasy, bílou pleť a zelené oči, naše dvojčata, byla dokonale indiánská.  Chlapci mají tmavé oči a vlásky a jsou naprostou kopií svého čerokézského otce. Po mně mají roztomile drobné dlaně a chodidla, a vlnité vlasy.

Jmenují se Ayian a Vashti. Jsou to indiánská jména, ale pro mě je to, Jenda a Vašek.

Toho dne, jsme je s Benem vzali do lesa, Anežka tou dobou byla ve škole. Ben mi slíbil, že mi ukáže místo, kde rostou lesní jahody, velké jako rajčata, že tam šokem omdlím, zabořím pusu do zralých plodů a už nikdy nebudu chtít odejít.

O takovou nádheru přece neošidím svoje chlapce.

Mělo to jednu vadu. Cesta byla dlouhá, a ač byla vyvážená slibem chuťové rozkoše a plných bříšek, chlapcům se už nechtělo jít. A tak jsme je zbytek cesty nesli, kluci pokňourávali, párkrát se proběhli, sem tam jsme z nich sundali tu klíště, tu brouka, a většinou bodláky z vlasů, tepláků a kecek.

Ben jim vyprávěl o stromech, o vodě, o ptácích, o slunci, a chlapci ho poslouchali a pozorovali okolí.

Konečně jsme došli na místo. Ben nelhal. Bylo to něco úžasného.

Kluci se s radostí, která je vlastní pouze dětem, rozběhli po trávě, zalehli a ani se neobtěžovali trhat rukama, jen otvírali pusinky a nechávali zralé jahody dopadat na jazyk.

My s Benem jsme trhali do bandasek, které jsme měli v batohu. Upeču drobenkový koláč a sladké, kynuté knedlíky s jahodami a tvarohem, děti je zbožňují.

Můžu poděkovat Bohu, že nejsem indiánka a jsem v podstatě nevšímavé střevo, ačkoliv se mi mezi prsy, hrdě pohybuje náhrdelník s orlím pírkem, které by mohlo evokovat indiánskou soustředěnost a bdělost.

A tak se stalo, že jsem zaujatě trhala jahody, s úžasem se rozplývala nad jejich velikostí a zralostí a nevšímala si, co se děje okolo.

Myslím, že to jediné mi zachránilo zdravý rozum, a nestal se ze mě slintající a třesoucí se uzlíček nervů, platný to doživotní člen, uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny.

Jenže Ben nepozorný nebyl. A nakonec, když mě vzkřísil a já se přestala klepat, byl mi schopný vysvětlit, co se vlastně stalo.

Ben zaregistroval mezi stromy letmý, rychlý pohyb jen o pár vteřin dříve, než se podíval na chlapce.

Vashti stál zády ke stromům a jeho bratříček Ayian stál proti němu a podával mu jahodu. Najednou zkameněl a díval se přímo přes jeho rameno, mezi stromy. A protože Aušrá, indiánská dívka s orlími křídly, která mě navštívila jedné noci před jejich narozením, měla naprostou pravdu, ale jinak, než jsem myslela, tento den se naplnilo její smutné proroctví.

Jeden chlapec je hluchý a druhý němý.

Já hloupá si myslela, že se kluci narodí postižení, a když se tak nestalo, srdce mi zaplesalo radostí a já přestala myslet na všechny nesmysly. Jenže Aušrá to myslela jinak, po indiánsku.

A tak se stalo, že Vashti byl indiánsky hluchý a neslyšel, co se mu děje přímo za zády, a Ayian stojící proti němu, všechno slyšel a viděl, ale nebyl schopný ze sebe vydat jediné slůvko, ani hlásek, byl dokonale němý.

Aušrá mě nevarovala, že se moji chlapci narodí postižení, ona mě varovala, jakým způsobem jim půjde o život.

Můj malý syn Ayian, zkamenělý a jen tiše otevírající pusinku jako ptáček, bez jediného slova, zíral na obrovské, vysoké tělo neznámého zvířete, stojícího na zadních, za zády jeho bratra. Zvíře mělo huňatou srst, výrazné lidské rysy ve tváři a naprosto děsivé, člověčí oči. A dívalo se přímo na něj.

Já jsem zatím klidná a nevědoucí, opatrně spouštěla zralé jahody do bandasky, když se Ben během vteřiny, indiánsky tiše, přikradl za Ayiana, chytil chlapce za ramena a podíval se zvířeti chladně a beze strachu, do děsivé tváře.

My, obyčejní smtelníci, to asi nepochopíme, ale proběhla mezi nimi komunikace na telepatické bázi.

Ben mu vysílal do očí a do mozku jasný vzkaz. „Jsi syn člověka, jsi jako my. Nech nás na pokoji. Vzpomeň si na svoje lidství, na soucit, a na to, ke komu opravdu patříš.“

A Wigho mu telepaticky sděloval toto: „Přišel jsem si pro děti. Mám hlad. Dej mi je dobrovolně, nebo zahynete všichni strašlivou a nemilosrdnou smrtí.“

Díky Bohu, že jsem celou dobu nic nevěděla, protože vím zcela určitě a jasně, že by mě nezastavilo vůbec nic, obětovala bych plné bandasky a vrhla se s nimi na Wigha.

Jenže Ben je rozvážný.

Sevřel pevně drobná ramínka Ayiana a telepaticky řekl: „Děti ti nedám, je to naše budoucnost, naše naděje, indiáni vymírají. Najdi si zvířata. Jestli mi vezmeš jedno jediné dítě, budu bojovat do posledního dechu a zabiju tě.“ A rukou pevně sevřel nůž, připevněný k opasku jeho kalhot.

Ben tvrdí, že v tu chvíli les zaševelil zvláštním zvukem a nad stromy začali kroužit orli.

Já jen vím, že se mi vznesly do vzduchu dlouhé lokny na ramenou, uslyšela jsem zvláštní zvuk lesa a nade mnou zakřičeli ptáci. Ohlédla jsem se a vstala.

A uviděla jsem, jak mezi stromy mizí chlupatá záda obrovského zvířete a zaslechla temné, hluboké zamručení, jasný to výraz smrtelného nebezpečí.

V tu samou chvíli, začal Ayian neuvěřitelně a příšerně křičet, a druhý chlapec se otočil směrem do lesa a našpicoval uši. Ale to už je Ben vzal oba do náruče, otočil se, rozkopl bandasky a běžel neuvěřitelnou rychlostí do lesa.

Musím říct, že větší hrůzu jsem ještě nezažila. A to jsem vlastně nevěděla vůbec nic.

Člověk má v sobě geneticky zakódovaný pud přežití. Je to přirozený strach z výšek a z hluku.

A já bych k tomu dodala, že když vám hrozí smrtelné nebezpečí, najednou to s naprostou jistotou víte. Váš mozek vám dodá všechny potřebné informace, vstříkne adrenalin do žil a vy běžíte.

Když jsme byli v „bezpečí“, zcela regulérně jsem omdlela, myslím, že hrůzou, a když mě Ben přivedl k sobě, přitiskla jsem nosy obou chlapců na svoje prsa, na orlí pírko, a roztřeseně jsem držela jejich tělíčka tak pevně, až začali kňourat.

Dívala jsem se na Bena a neříkala vůbec nic.

Benovi začaly téct slzy z očí, a já věděla, že jsem před chvílí, opravdu viděla Wigha, a že ten obličej, který ke mně na vteřinu otočil mezi stromy, měl člověčí oči.

Ben říká, že Wigha, je možné spatřit za život jen jednou.

A já z celého srdce doufám, že má pravdu.