Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a žiji na úpatí Velkých kouřových hor,v Severní Karolíně. Život má smysl pro ironii, svoji dceru jsem rodila s pomocí inidánů uprostřed lesa, a svoje dvojčata úplně sama. Tedy,ne tak docela.
Život mezi indiány je veselý i smutný, syrový i neuvěřitelný, a já vám většinou vyprávím příběhy, které vás pobaví.
Musím říct, že tenhle příběh, píšu s výslovným nesouhlasem mého muže Tammyho. Říká, že tohle mi nikdo neuvěří, a navíc budu vypadat jako blázen. Tak budu. Ale zažila jsem tolik věcí, zvláštních a podivných, že jedna věc navíc, už se ztratí.
Ale začnu zvesela.
Naše vlčí mládě Khunda /čerokézsky Nalezenec/, už přestal být štěnětem a stal se z něho statný vlk. My ho tak nevnímali. Byl to náš pes, miloval nás oddaně veškerou svojí láskou, ochraňoval nás a bránil, a spal s námi v posteli. Prostě jsme zapomněli, že je to vlk.
Jenže příroda nezapomněla na něho. Začala ho volat a lákat neodolatelným hlasem divočiny, nedala mu zapomenout, čím ve skutečnosti je, a slaďounce mu našeptávala, že je svobodný a divoký.
Khunda se začal toulat. Ke svým bratrům však nemohl, nebyl už jedním z nich. Navíc už zapomněl spoustu vlčích věcí. Měla jsem o něho velký strach, bála jsem se, že ho vlčí alfa samci zabijí, nebo potrhají.
Ben říkal, že Khunda se o sebe postará. Je to přece jen indiánský pes. Je chytrý a poradí si v každé situaci.
V té době jsem čekala naše chlapce, dvojčata. Byla jsem už ve vysokém stupni těhotenství, břicho jsem měla děsivě ohromné a byla jsem obratná, asi tak, jako velryba v obchodním domě mezi regály.
Také jsem velmi špatně spala. Není divu, představte si, že spíte s ohromným batohem v náručí. Když ležíte na zádech, tak vás dusí, a nezbude vám nic jiného než ho celou noc opatrně přesouvat z pravé strany na levou, a zase zpátky.
Navíc jsem měla děsivé sny.
Nejhorší byl sen, který Tammy nechce, abych vyprávěla.
Jenže, já nevím, jestli to byl sen, nebo skutečnost.
Každopádně jsem se probudila, když mi v noci někdo položil ruku na břicho. Vyděšeně jsem otevřela oči. U postele stála dívka s havraními vlasy do pasu, měla porcelánově bílou pleť a tmavé oči. Byla nahá, a její tělo bylo sem tam, poseto černými pírky, s bílými špičkami. Dívka se na mě dívala dojatě, a z očí se jí najednou smutně spustily proudy slz, které tiše dopadaly na moje břicho.
Ležela jsem úplně nehnutě, dívala se na dívku a ani vlastně nevím, jestli jsem vůbec dýchala. Dívka mi pohladila bříško. Teda bříško. Ohromný batoh, který se pod její rukou jemňounce zavlnil.
Aniž by otevřela rty, uslyšela jsem v hlavě její hlas. Byl tichý a jemný, a čerokézsky vyslovila jednu, jedinou větu, u které se mi chce i dneska, šíleně brečet.
Prostě jen tak řekla: „Jeden chlapec bude hluchý a druhý němý.“
Pak na zádech roztáhla obrovská orlí křídla a bezhlučně vylétla otevřeným oknem ven, do tmavé noci.
Myslím, že mě ještě nikdy v životě, nic tak nevyděsilo.
Posbírala jsem se z postele, jak to nejrychleji šlo a běžela jsem k oknu, jestli ji ještě někde zahlédnu.
Ale venku byla jen černočerná tma a zvuky noci.
Něco mě pošimralo na prstech u nohy. Nechtějte vědět jak, ale sehnula jsem se, a mezi prsty držela pár černých, orlích pírek, s bílými špičkami.
Ráda bych řekla, že jsem si zachovala chladnou hlavu, tiše vzbudila Tammyho a klidným hlasem mu vyprávěla svůj nezvyklý sen.
Ale to se nestalo. Začala jsem ječet a vyvádět, a hysterčit, jako by mi ten sen, do hlavy nasadil sám Tammy.
Ten se na mě jen tiše díval a pak mě pevně objal.
„Tammy, já toho už tady mám právě dost. Já na tohle prostě nemám, nesnesu žádný živý sny a strašení. Chci jenom v klidu porodit svoje děti.“
„Snad naše děti, ne?“ Zašeptá Tammy.
„Ne, moje. S tebou nemají nic společného.“
Musím uznat, že Tammy je velmi odolný. Navíc, už ví, že mluvím o dost rychleji, než myslím.
„Prosím tě, uklidni se, byl to jen sen. Víš, jak teď blbě spíš. Navíc, máme hotovou kompletní genetiku, obě děti jsou v naprostém pořádku.“ A pohladil mi něžně obrovitánské břicho.
„A tak, co je tohle?“ Zatřepu divoce orlími pírky přímo před Tammyho očima.
„Nevím, vletělo to sem oknem. Uklidni se, a pojď spát.“
Jenže, Tammy neví, že já vím, kdo je ta dívka. A Tammy to ví, stejně tak dobře, jako já, akorát oba děláme, jako že nic.
Indiáni si vypráví jeden starý příběh. Vypráví o tom, jak k čerokézskému náčelníkovi jedné noci, přiletěl obrovský orel bělohlavý. Byl to sám jejich král.
Chtěl uzavřít dohodu.
Pokud mu náčelník dá za manželku svoji dceru, spojí se tak nerozlučně a navždy jejich rody. Orel bělohlavý se stane symbolem čerokézského lidu, předá jim svoje schopnosti a sílu. Bude indiány opatrovat a chránit. Budou navždy spojení.
A tak se stalo.
Náčelníkova nádherná dcera Aušrá, se obětovala pro svůj lid, a odešla druhý den do lesa, k orlímu králi. Už se nikdy nevrátila. Povídá se, že ji občas v noci zahlédli, jak přilétá k hořícímu ohni svého lidu, smutně se dívá na spící obydlí a z očí jí tečou slzy. Pak na svých zádech roztáhne mohutná orlí křídla a vznese se k nebi. A když je čerokézskému lidu nejhůř, onemocní náčelník, nebo děti, jejich naděje a budoucnost, Aušrá se v noci snese na zem, hladí je a objímá. Říká se, že její slzy jsou léčivé.
Byla jsem si jistá, že mě v noci navštívila Aušrá a začala jsem se bát.
Pořád jsem v hlavě slyšela její slova, jeden hluchý a druhý němý.
Zkoušela jsem si představit, jaký život čeká mé chlapce. Dobře, naše chlapce.
Jeden bude hluchý, budeme se muset naučit znakovou řeč. Druhý bude němý, nikdy neuslyším jeho hlas, ani zaplakání.
A protože moje fantazie je bezbřehá, zakoupila jsem si ve městě příručku, Znaková řeč, snadno a rychle.
Když ji Tammy objevil na mém noční stolku, zařval jako lev. Takhle křičet jsem ho ještě nikdy neslyšela, a musím uznat, že řval právem. Příručku spálil ještě tu noc v krbu.
Nutno říct, že pár znakových slov jsem se naučila, a moc mě to baví.
Pak uběhlo pár dní, kdy se nedělo vůbec nic. Dny plynuly klidně a rozvážně, břicho bylo stále větší a větší, a Khunda nebyl doma už celé tři dny.
Toho rána, jsem vyndala z pračky prádlo, pevně jsem přitiskla košík k pevnému břichu a vydala se na terasu věšet. Tedy ne sebe, ale prádlo. Měla jsem ho už téměř pověšené, když jsem si všimla, že k našemu domu míří z lesa náš Khunda.
A nebyl sám.
Po jeho boku, těžkým krokem, klusal ještě jeden vlk. Byl o trochu menší než Khunda, měl světlejší srst a větší uši.
A protože se všechny zásadní události stávají jen tehdy, když jste sami doma, což se mě stává velice zřídka, tento den nastal právě dnes.
Abych to neprodlužovala, Khunda si přivedl domů svoji nevěstu.
Tedy ne, na slavnostní oběd, nebo tak něco, ani nepřišel žádat o požehnání a svolení k sňatku.
Přišel, protože byl v parádním průšvihu.
Že je v průšvihu jsem viděla hned. Vyběhl schody na terasu, skočil na mě a olíznul mi bradu. Pak se otočil zpátky na schody, po kterých se k nám pomalu belhala vlčí samice.
Khunda jí zřejmě vysvětlil, že dům máme pěkný a bezpečný, máme stále spoustu věcí k žrádlu, jsme celkem fajn lidi, jsme měkkosrdcatí, a tak se tedy nemusí bát vůbec ničeho.
Vlčice si lehla metr ode mě, dýchala mělce a já si všimla, že hodně krvácí.
Taky jsem si všimla, že má stejně ohromné břicho jako já, a že zřejmě přišla její hodinka. Khunda zakňučel, podíval se na mě a zpátky na svoji nevěstu.
Budu muset zavolat veterináře, pomyslela jsem si, ale hned jsem věděla, že než se sem z města dostane, bude už po všem. Musím si poradit sama.
Jenže jak, ještě nikdy jsem nerodila vlčata. Jenom pár koťat.
Klekla jsem si na kolena k vlčici a dívala se jí přímo do očí. Nevím, jestli pochopila, že jsem na tom v podstatě stejně jako ona, a vím prd, ale otočila hlavu na druhou stranu, jakože smím.
Khunda neklidně přešlapoval kolem nás. Já vím, chlapče, bojíš se, aby to dobře dopadlo, rozumím ti.
Vlčice odevzdaně položila hlavu na dlažbu a roztáhla zadní nohy.
Viděla jsem, že začíná rodit. Sáhla jsem do košíku s prádlem a vytáhla prostěradlo. Položila jsem ho k vlčici na zem a dala jí ocas na stranu. Samice mohutně zatlačila, jenže mládě vůbec nepostupovalo ven, bylo zaklíněné.
Klepaly se mi ruce, ale odhodlaně jsem vzala zašprajcnuté štěně do prostěradla, a začala s ním opatrně kroutit do všech stran, jemně jsem ho uvolňovala, a točila, až něco zapraskalo a mládě s mlaskavým zvukem vyklouzlo ven. Strčila jsem mu prst do tlamičky a držela ji otevřenou tak dlouho, až mu z ní vytekla řídká, šlemovitá tekutina. Mláďátko se zavrtělo a jemně zakňouralo. Další tři štěňátka už se rodila v klidu a dobře.
Khunda stál u nich, opatroval je, očichával a olizoval.
Zvedla jsem se na nohy. Tohle už je jen a jen jejich chvilka, potřebují být spolu.
Udělala jsem pár kroků směrem ke dveřím do domu, ale bodlo mě mohutně v podbřišku, a na zem se rozprskl proud teplé tekutiny, který mi stékal pod šaty, po nohou.
Život je ironický. Svoji dceru Anežku jsem rodila za podpory mnoha členů své rodiny, všichni byli u toho, radili a účastnili se. A teď, když budu rodit svoje dvojčata, není tu zrovna vůbec nikdo.
Udělalo se mi špatně, a když jsem se podívala pod sebe, uviděla jsem krvavou louži, která se výrazně zvětšovala, vypadala jako mapa Alabamy, akorát větší.
A pak jsem zřejmě omdlela a uhodila se o dlaždice do hlavy.
Když si vzpomenu na policejní zápis a doslova zaznamenané hlášení z policejní vysílačky, je mi těžko.
Ale ten den jel po lesní cestě na obhlídku lesa a indiánské rezervace policejní vůz. Seděl v něm šerif Sullivann a měl těžkou hlavu z pytláků. Lovili už naprosto nekontrolovatelně a těžko pochopitelným, brutálním způsobem.
Když zvedl hlavu, uviděl v dálce za lesem něco zvláštního. Zvedl policejní vysílačku.
„532. Jsem na lesní cestě směrem k rezervaci, sjezd ze silnice 328. Pytláci v nedohlednu, ale vidím něco zvláštního. Konec.“
„2.. 1..1.., rozumím, šerife. Co vidíš? Konec.“
„532. Nad koncem lesa, směrem k domu Bradyových, krouží na nebi orli. V životě jsem jich neviděl tolik dohromady. Nevím, co to znamená. Asi se tam zajedu podívat. Konec.“
„2..1..1.., rozumím. Konec.“
Nutno říct, že dva jedna jedna, byla dispečerka Sonny, která ten den měla ranní službu.
Sonny byla čerokézská indiánka, která si vzala irského chlapíka z města, měla s ním tři děti a teď se jmenovala O´Donnovanová.
Což samozřejmě není nic proti ničemu. Jenže Sonny věděla něco, co šerif Sullivann, určitě ne.
Že, když na nebi, nad nějakým místem trvale krouží orli, indiánům se něco stalo. Orlové je opatrují a chrání.
Probudila se v ní okamžitě indiánská krev, zvedla vysílačku a k domu Bradyových, což je náš dům, okamžitě vyslala záchranku, s nejvyšším stupněm záchrany života. Věděla jistojistě, že tady jde o život, a ne o jeden. Šlo o život nás tří.
A mezitím, co šerif Sullivann mířil rychle po lesní cestě k našemu domu, musela jsem si poradit sama.
A tak jsem začala rodit. Ne, že bych o tom mohla nějak diskutovat, a neříkám, že to šlo lehce. Ale ženská prý vydrží všechno. Když jsem upadala do bezvědomí, tiše se dívala do nebe, loučíc se s pozemským životem, jen tak z ironie osudu, jsem počítala ptáky, kteří začali kroužit nad naší terasou.
Orli bělohlaví, symbol čerokézského lidu. Nikdy dřív jsem jich neviděla tolik pohromadě. Tiše kroužili a občas hlasitě zakřičeli vysokým hlasem.
A pak se objevila ta dívka. Snesla se ladně na terasu a úhledně si složila křídla na zádech.
Rychlým krokem došla ke mně, hbitě si klekla a začala dítě ve mně otáčet. Když s mlaskavým zvukem vyklouzlo ven, opatrně ho položila do košíku s prádlem a stejný postup opakovala ještě jednou.
Když uložila i druhé dítě do košíku, upadla jsem do bezvědomí, ale tak nějak krásně a klidně. Moji chlapci jsou v pořádku. Dobře, naši chlapci.
---------------------------
Šerif Sullivann dal do hlášení je to, co musel. Aby nevypadal jako blázen.
Po příjezdu k našemu domu zjistil, že hlavní dveře jsou zamčené. Oběhl dům a běžel směrem k rozlehlé terase. Nad domem stále divoce kroužili orli a křičeli.
V policejním hlášení je napsáno, že na terase objevil ženu v bezvědomí, v tratolišti krve, těsně po porodu, s poraněním hlavy a v prádelním koši, dva zdravé, novorozené chlapce. A kousek od nich, klidně leželi a spali, dva vlci s mláďaty.
K domu právě přijížděla záchranka, ze které vyběhli dva lékaři s vybavením. A ihned se pustili do práce.
Ale co do hlášení nenapsal, je něco, s čím přišel až za mnou, když už jsem byla v pořádku a doma.
Oba chlapci si spokojeně pobroukávali v kočárku, a domem se nesla atmosféra pohody a klidu.
Šerif Sullivann totiž viděl ještě něco.
Když přicházel k terase, zahlédl vysokou tmavovlasou ženu, s dlouhými vlasy, jak se sklání nad prádelním košem. Žena byla nahá. Vytáhla z košíku dvě malinkaté děti, přitiskla si je pevně k prsům a zdvihla hlavu směrem k nebi. Pak otevřela ústa a vydala z nich dlouhý, pronikavý, vysoký zvuk. Orlí výkřik.
Potom svěsila hlavu dolů a smutně se dívala na děti. Z očí jí začaly téct slzy, dopadaly na jejich hlavičky, a děti se pod jejich vlhkostí začaly nespokojeně vrtět a kroutit. Pak miminka něžně uložila zpátky do košíku, otočila se, a tehdy šerif Sullivann málem omdlel.
Žena na zádech roztáhla mohutná orlí křídla, rozeběhla se po terase a vznesla se k nebi.
Šerif akorát dobíhal ke schodům terasy a uviděl na zemi ležet mě.
Tahle verze se samozřejmě nikde v policejním hlášení neobjevila. Nedivím se.
Stačí, že jako blázen, vypadám já.
Ale šerif si strašně moc přál slyšet, že jsem ji viděla taky.
Viděla.
Na závěr, chci říct, že příručku Znakové řeči, snadno a rychle, jsem nikdy nepotřebovala.
Oba chlapci slyší dobře a němí, rozhodně také nejsou.
Ale já vím, že za to můžu poděkovat jen a jen Aušriným slzám a její touze, aby byl zachován indiánský rod.
Tammy tvrdí, že je to blbost. Genetika, je přece genetika.
Jenže, já a šerif, víme svoje.
Howgh.
