Nekrolog za vousy

Vypadá to, že jsem ujetá na vousy. Ba ne, ale je to důležitá součást každého muže. Tohle je návrat k Nedělní chvilce poezie - nebojte se, přežijete to, a je to jen výjimečně.

Přejedu lehounce, po tvojí tváři, 

s vousy se rozžehnám, pryč s vzorem krásy.

Chci je mít v paměti, tmavé a husté, 

pro mě se nezmění, jsem jejich hostem.

Možná, že prokvetou stříbrnou nitkou,

vrásky se prohloubí, a jemně se dotknou.

Tak jako prsty, ty moje malé, 

co byly součástí, tvé drsné dlaně.

Visely na vlásku, jak naše láska, 

dopadla z výšky, s rachotem práskla.

Úder jsme zaslechli, střepů je mnoho,

nikdo je nesbírá, krvácím z nohou.

Šlapeme v krvi, jak šelmy v džungli, 

vztek ten nás povznáší, jsme vážně hrdí.

Na sebe, na vousy, láska je pryč,

ty jsi Pán tvorstva, jazyk je bič.

Slůvka už nezmizí, svíjí se v koutě,

a hadí jazýček, v jedu se koupe.

Máchá se, omývá, blaženě vzdychá,

kmitá se v rozkoši, mrazivého ticha.

Kruh ohně sála, nabývá síly,

spálím své bolístky, omyju nohy.

Obvážu rány, olížu krev,

slepím pár střepů, prokleju bohy.

Za to, že lžou, o lásce věčné, 

o malých prstíkách, ve dlani mužské. 

V duchu tě políbím, na tvoje vousy,

naposled, bolavá, zašeptám, kdo jsi?

Žiletkou ostrou, zbavím tě krásy, 

už jsi jen holý, plod mužské rasy.

Bez vousů nemáš, pražádnou sílu, 

roztáhnu ruce, k nebi je zdvihnu. 

Zakřičím jazykem, pradávných bohů, 

plamenem spálím, lásku a touhu.

Zavolám ptáky, rozevřou křídla, 

nastoupím, nespěchám, pevně se chytám.

Proletím bouřkou, ve svitu noci,

spálím se na prach, mohutně hořím.

Jiskřičky noci, ve vlasech září,

a z výšky padají, do trávy, na zem.

Vidím jak sbíráš, za třpytu rosy,

zbytky mé lásky, možná jsi blázen.

Ofoukáš dočista, špínu a jed,

pročešeš vousy, tady a teď.

I když je nevidím, narostou znovu,

holím je pokaždé, podléhám vzdoru.

Zašeptáš, vrať se mi, nelítej nocí, 

neumím říkat, to co se sluší.

Vím, co chceš slyšet, nemůžu jinak,

na pohled silák, uvnitř jsem bídák.

Rozervi srdce, potrhej kůži,

vousy nech na místě, ty bolí nejvíc.

Rozkousej do krve, lásku a víru,

jizvy se zahojí, zarostou sírou.

Léčivý proces, urychlí růst,

odpustky něhy, obejmou vous.

A tak jej holíme, často a zas,

procesem rychlým, jak pohyb řas. 

Já vousy miluji, bolí mě srdce,

být to však musí, svírám je v ruce.

Sbírám tak mužství, košíček chlupů,

spálím je v kamnech, svou oběť duchům.

Já jsem tak humánní, tvářím se sladce,

a sevřu dojemně, sekyrku v ruce.

Že láska bolí, to víme oba,

ty vousem zarůstáš, a já jsem chorá.