Indiánský recept na chutné manželství

Čerokézští indiáni mají krásná manželství. A recept je jednoduchý. Manželství musí být šťavnaté a chutné. Ale jako já, to opravdu nedělejte. 

Tenkrát v New Yorku, když už jsem sice věděla, že Tammy je čerokézský indián, ale nevěděla jsem, že se jednou vrátíme k jeho rodině do Severní Karolíny, připadalo mi, že lepšího muže jsem si už ani vybrat nemohla.

Blyštivé pozlátko večírků lepší společnosti, poukázalo na náš zvláštní exotický protiklad, čímž myslím Tammyho dlouhé vlasy do pasu, v barvě havraních křídel, kterými se okamžitě stal miláčkem žen /všech/, a můj východoevropský původ, který nepřebilo vůbec nic /no není ta chudinka roztomilá?/.

Fakt, že oba pocházíme z rodiny, která nemá vůbec nic, a oba dva se ze všech sil snažíme, aby to to ten druhý nepoznal, nás stmelil podivnou ostražitostí a vzájemným respektem. Tím chci říct, že jsme se o svých rodinách bavili vyhýbavě, vyprávěli si jen veselé historky a oba jsme věděli, že máme holý zadek.

Náš holý zadek byl evidentní a můj, ať jsem ho skrývala, jak chtěla, neunikl pozornosti bohatých žen: „Ta Tammyho kamarádka, je…jak to říct…tak, slovanská. Má velký zadek a prsa, ať dělá cokoliv. Někdo by jí měl říct, že existují korzety.“

Hlasitě jsem nosem nasála vzduch a výhružně se podívala na Tammyho, jako by ta slova pronesl on.

Tammy povzbudivě zvedl obočí a široce se usmál. „To ještě neviděli moji tetu Vajdu, ta má prdel, jak když orel rozepne křídla, sedí na dvou židlích a kalhotky si šije z povlaku na polštář.“ A zachechtal se.

Vděčně jsem se na Tammyho usmála.

„Tammy, já se sem tak příšerně nehodím, proč musíme chodit mezi bohaté lidi.“

Tammy pokrčí rameny. „Protože mě zvou?“

„Koukají na mě, jako bych byla tvoje vada na kráse. Každá by tě tady nejradši ojela.“ Fňuknu.

Tammy se rozhlédne. „To je celkem možný, ale buď v klidu, žádná se ti nevyrovná.“

Dojatě stisknu jeho ruku a láskyplně se na něj podívám.

„Žádná totiž nedržkuje jako ty.“ Zašeptá Tammy. „A navíc, skoro každou z nich, už jsem v posteli měl.“

A kousne mě do nosu.

Ať si Tammy dělal srandu, nebo ne, /dušoval se, že dělal/, já mu moc nevěřila.

A tak mě jednoho dne zavedl do honosného butiku na Manhattanu, ve kterém hrála jemná hudba a vonělo to tam jako v milionářské koupelně, ve které jsem nikdy předtím nebyla.

Jediná prodavačka s postavou modelky, která právě slezla z přehlídkového mola, a měla nohy až do nebe, nás přejela hodnotícím pohledem, a déle, než bylo slušné, jím spočinula na Tammym. A hned vzápětí, na mém vystouplém zadku.

Nevím vůbec, proč jsem přistoupila na tenhle nákup, ale předpokládám, že to bylo tím tříhodinovým milováním a něžným hlazením mých křivek, kdy Tammy neustále dokola opakoval, že něco tak nádherného ještě neviděl.

Prodavačka si to ale evidentně nemyslela, a já začínala nabývat stejného dojmu.

Začala jsem pomalu couvat, jako dítě před dveřmi lékařské ordinace.

„Tammy, mně se tady nic nelíbí. Pojďme jinam.“

Ale Tammy se na mě podíval studeným indiánským pohledem a vzal celou situaci pevně do svých rukou.  „Tady si vybereš ty nejkrásnější šaty, co existují. Ukažte nám, které jsou nejdražší.“

Nutno říct, že mu ten den zaplatila automobilka za jeho nový designový návrh a dohodl se s domácím, že nájem zaplatí až příští týden. A do pondělí budou škubánky s mákem, no.

Na rozdíl od Tammyho, mi bylo okamžitě jasné, že tady na mě šaty mít nebudou. Ale chtěla jsem mu udělat radost, a povzbudivě jsem se na prodavačku usmála. Ta se rychle rozhlédla po několika drobounkých kouscích, zavěšených na elegantních zlatých tyčkách, a zatvářila se bezradně.

„Třeba ty dlouhé, červené. Že jsi vždycky chtěla červené?“ Tammy mě postrčí směrem k věšáku.

Prodavačka vytáhne dlouhé červené šaty, s širokým pruhem látky přes jedno rameno.

„A vypadá to, že to bude i Vaše velikost.“ Pronese slaďounce a do ruky mi vloží šaty velikosti XS, ačkoliv obě dobře víme, že díky mým přednostem, určitě potřebuji velikost 42.

„Mrcho..“ ucedím potichu česky, a se šaty přes ruku, vstoupím do zkušební kabinky, stylizované do podoby luxusní lodní kajuty, velikosti našeho obýváku.

„Pán může jít s vámi, má tam občerstvení.“ Zašvitoří prodavačka a nespouští z Tammyho oči.

Pán poslušně vykročil, ale já ho na poslední chvíli ho zastavila.. jakože díky, není potřeba.

Ale pravda byla taková, že jsem nechtěla, aby byl svědkem toho, až mě budou vystřihovat ze šatů, které jsou ušity zjevně pro osmileté dítě.

Čehož jsem samozřejmě ihned vzápětí litovala, protože zaslechnu, jak mu prodavačka říká:

 „Vy máte to úžasné indiánské tetování pod prsy, že? Říkala mi to Sofie, víte která, Sofie Brennerová, vaše minulá přítelkyně a naše milá zákaznice. A taky Debbie, Marla a Jennifer. Mohla bych ho také vidět?“  A velice dráždivě a spiklenecky se zachichotá smyslným hlasem.

Začala se ve mně vařit krev. Do těch šatů se prostě narvu, stůj, co stůj. Než jí ten blbec to tetování opravdu ukáže.

A už to skoro i vypadalo nadějně, ale látka po mě neklouzala tak hladce, jak bych chtěla, poněvadž jsem byla tím veškerým úsilím a hlavně vzteky, šíleně zpocená. A pak se ozvalo hlasité křupnutí, a šaty pukly po celé délce mých krásných, slovanských zad.

Tammy po indiánsku tiše vstoupil do kabinky a beze slova mi je pomohl přetáhnout přes hlavu.

Jsou to ty nejdražší a nejkrásnější šaty, které jsem kdy měla, a musím říct, že ten rudý háčkovaný klín s korálky, který mi tam všila prababička ZeePee, vypadá velice originálně a čerokézsky.

„Holka, ty nemůžeš být pořád tak napružená. Furt žárlíš jak pes.“ ZeePee zakroutí hlavou, a obratně vsune jehlu do látky.

„Ženský si myslí, že když si je chlap vezme, má vyhráno. Že se jako ten její uklidní a všechno se změní. Ale takhle to není. Chlap nepotřebuje klidné manželství, chce chutné, šťavnaté manželství. Nikdy si nesmí být ničím jistý. Nadávej mu, směj se, objímej ho a krm, klidně ho i něčím přetáhni. Ale nikdy nebuď nudná.“

Obrátím oči v sloup. „Ale to já nejsem. Mně prostě jen leze na nervy, že na něj letí ženský.“

„Tak tobě pomůže už jenom Manohee.  Už jsem ho léta nesbírala, ale snad ho najdeme.“ Řekne ZeePee a špinavé nohy vsune do zářivě růžových žabek.

„A to je co?“ dívám se nedůvěřivě.

„Manohee je takový malý keřík, má na sobě úplně suché listy a mezi nimi žluté kvítky. Živý, neživý. Manohee. Ty lístky roztlučeš na prach, a dáš je chlapovi do jídla. Zbytkem si zaprášíš krk a za ušima. Přísahám ti, že se Tammy za žádnou už nikdy neotočí. Je to kouzlo. Bude po tobě jak zjednanej. My, indiánky, to takhle děláme celý leta.“

A tak se vydáme do lesa. Jsem šťastná, že mi ZeePee chce pomoct.

Poprvé znejistím, když se ZeePee začne ztraceně otáčet mezi stromy, ale nakonec najde ten správný směr a vykročí pevným krokem do útrob lesa.

Podruhé znejistím, když mi ukáže na malý keřík s modrými kuličkami. „Já myslela, že jsi říkala, že má mít žluté kvítky?“

„Vždyť jo, tenhle ti ukazuju, protože je taky zajímavej, když si dáš pět kuliček do flašky s vodou, máš vopici na dva dny.“ ZeePee se zachechtá na celé kolo. „Ale ty to nepij, tebe by to zabilo.“

Prokrista.

Nakonec ZeePee vítězoslavně ukáže na nízký, suchý keřík. Má suché lístečky ve tvaru bobkového listu a bohaté, oslnivě žluté květy. Je obsypaný muškami a drobným hmyzem, vznášejí se a opile krouží stále dokola. Skoro bych řekla, že kolem keře tančí nějaký milostný, hmyzí tanec. To bude ono!

Kleknu si a do košíčku nasbírám suché listy. Květy jsou prý bezcenné.

Těším se, že konečně budu mít po starostech.

V neděli odpoledne se vydáme zpátky do New Yorku. Těším se jak malá holka.

V ponožce mám srolované suché lístky. Kouzelné lístky.

A pak se holky na večírcích můžete třeba ukroutit. Můžete se natřásat v drahých šatech velikosti XS a Tammy se co? Tammy se na vás už ani nepodívá.

Nahlas se uchechtnu. Tammy se na mě úkosem podívá. „Je ti něco? Tváříš se divně. Nejedla jsi doufám nic od ZeePee?“

„Ne, nejedla. Nic mi není.“ Zakroutím hlavou.

Večer uvařím polévku. Rozemelu lístečky na jemný prášek a vložím ho radostně do polévky. Zbytkem si zapudruji krk a za ušima. A ne málo.

Rozechvěle zírám, jak Tammymu chutná.

„Ty nebudeš?“ diví se. „Kvůli těm šatům nemusíš držet dietu nebo tak něco.“

„Nedržím. Akorát už je na mě dost pozdě, bylo by mi pak v noci blbě.“ 

Uložíme se do postele. Tammy nade mnou rozprostře vášnivá orlí křídla, vytetovaná pod jeho prsy, a já mu během noci několikrát ukážu sílu plného, slovanského zadku, který ho přivádí do naprosté extáze.

A jelikož teď už jsem klidná, usnu bezstarostným spánkem, takovým tím, co nastává, když vyřešíte všechny své táhnoucí se a nekonečné problémy, a je vám prostě nádherně a božsky.

Kdybych v tu chvíli věděla, do jakého rána se probudím, asi bych se nepřestala klepat strachy, a hrůzou bych nezamhouřila oka.

Ráno jsem se totiž probudila a zjistila jsem, že nemám krk. Tedy krk tam byl, ale vypadal divně. Vyskočila jsem a postavila se před zrcadlo. Místo krku jsem měla nasazenou rudou, odulou hadici, něco jako od luxu, ale širokou a zvrásněnou, jako sloní noha. „Tammy!“ zasípala jsem, ale nevyšlo ze mě ani slůvko.

Skočila jsem na postel a odhrnula deky. Tammy tam nebyl.

Začala jsem vyděšeně pobíhat po bytě. Z koupelny se ozývalo chroptění, ne nepodobné tomu mému.

Tammy seděl na záchodě, v obličeji bílý jako stěna. V podstatě vypadal jako sloní mládě těsně po porodu. Celá jeho pokožka několikanásobně zvětšila svůj objem, byla odulá a rudá. A byl tam i chobot.

Tammy rozevřel rozpůlenou paprikovou klobásu, což byly rty a zasípal. „Sedím tu už 5 hodin, já tě zabiju. Co..jsi..dala..do.. tý.. polívky.“

Otočila jsem k němu svojí rudou sloní hadici neboli krk a zasípala jsem naprosto stejným hlasem: „To já ne, to ZeePee, dala mi nějaký lístečky a řekla, že už po tom na tebe nikdy nebudu muset žárlit.“ A rozbrečela jsem se.

„Tak to měla pravdu, nebudeš, já tě totiž dneska…z a b i j u.“ A pečlivě vyhláskoval slovo zabiju.

Natáhla jsem svoji hadici od luxu, co to šlo a naklonila se směrem k jeho klobásám neboli rtům.

A naposledy jsem ho políbila. Stejně umřeme.

---------------------------------

A abych to zbytečně nedramatizovala, Tammy mě ten den nezabil. To dá rozum, jinak bych tady nebyla. A nezabil mě ani žádný jiný den, i když takových dnů bylo opravdu mnoho.

ZeePee si prostě spletla keř. Nebyl to Manohee – živý, neživý. Byl to jen jedovatý keř, který vyvolal alergickou reakci, ale naštěstí nebyl smrtelný.  ZeePee už ho zkrátka dlouho nehledala. Mám podezření, jestli vůbec existuje.

S Tammym jsme se vzali, a na večírky nechodíme. Nebo chodíme, ale ne mezi bohaté lidi. Chodíme mezi indiány, protože tam je nám dobře. Můžeme tam být sami sebou, a smějeme se, i když máme velké zadky.

Pořád vidím Tammyho, jak sedí odulý, na tom záchodě. Někdy mě to rozesměje a Tammy se na mě podívá divně.

Asi se bojí, jestli si zas nenesu nějaké lístečky.

Ne, miláčku, já už teď vím, že stačí být chutná a šťavnatá. A to já jsem.