Jak indiáni uzavírají pokrevní bratrství s ženou - aneb Jak zpívají Mihunky

Když jsem se vdala za indiána z kmene Čerokí, často jsem myslela na jejich rituál pokrevního bratrství. Protože vím, že ten bych nevydržela. A taky, kdo by chtěl uzavřít bratrství s ženou, že jo. Už jste slyšeli zpívat Mihunky?

Vždycky jsem si myslela, že pokrevní bratrstvo s indiánem, lze uzavřít jen krví. Chlapi si naříznou zápěstí a krev, která se jim vyřine z žil, přitisknou na sebe a spojí v jedno. V žilách jim koluje krev toho druhého a stanou se tak bratry.

Jenže jsem ještě nikdy neslyšela, že by se spojovali s ženou.

Teda samozřejmě, že spojovali, ale určitě ne krví.

Když jsem se vdala za indiána z kmene Čerokí, doufala jsem, že svět pokročil, a některé věci už prostě nebudou tabu. Takže prosím vás, ať je jakékoliv století – ženský a mužský svět bude vždycky tabu. Nejde ho propojit, ačkoliv se o to my, ženy, tak usilovně snažíme /taky kdo jiný/ a je stejně tak nespojitelný, jakože olej nepřijímá vodu. Muži si do konce věků budou myslet, že do některých oblastí prostě nepatříme a že jsou /vždycky/, lepší než my.

Což samozřejmě jsou, ale jen ve svých hlavách. A taky s námi nikdy neuzavřou pokrevní bratrství.

Když jsme se s Tammym přestěhovali do Severní Karolíny a začali žít mezi indiány, rozhodla jsem se, že si zachovám svoji evropskou důstojnost a povýším indiány na zcela nový, dokonalý druh. Využiji jejich přirozeného bohatství duše a postříbřím ho evropskou kulturou a emancipací.

A tak se nám narodila Anežka. Čerokézská holčička s blonďatými vlásky, zářivě zelenýma očima a pletí stejně tak bílou, jako má její matka. Tedy já.

Indiánského na ní nebylo vůbec nic.

Čerokézští příbuzní na ní koukali zvláštně. Ještě nikdy se nestalo, že by něco přebilo jejich indiánské geny, a i ve smíšených manželství u dětí převažovaly alespoň tmavé rovné vlasy, tmavé oči a tmavší pleť, což znamená, v barvě bláta.

Anežka byla na pohled dokonalý slovanský typ. A brzy se ukázalo, že slovanský typ sice je, ale pouze zvenčí.

Do holčičky se vtělily všechny indiánské schopnosti a geny, a z mých, evropských, se do ní nevešlo už vůbec nic.

Začalo to tak, že sotva začala chodit, nešlo ji udržet doma, nejlépe se cítila venku, v trávě a v lese. Nebála se žádného živého tvora, natož hmyzu. Na rozdíl od své matky, která pravidelně vyskakovala ke stropu, když po zemi lezl pavouček velikosti špendlíkové hlavičky. Štítila jsem se opravdu všeho a kdykoliv jsem zaslechla tichý bzukot, okamžitě jsem si představila tarantuli s křídly, opatřenou obrovskými kusadly a žihadlem velikosti šídla. Ječela jsem tak často, až jsem opravdu dost děsila čerokézské bratrance a vlastně každou indiánskou návštěvu.

„Hej, Tammy, měl bys s ní něco udělat, málem mě trefil šlak, jak zařvala, když po stole lezl ten sršeň. Jako by jí mohl zakousnout nebo co. Buší mi leknutím srdce ještě teď. Asi by jí měl někdo vysvětlit, že žije v lese.“ Řekl bratranec Feety mému muži, ačkoliv jsem seděla právě vedle něho.

„Proč to Feety neřekne přímo mě a říká to tobě?“ Obrátila jsem se na Tammyho, aby jeho bratranec okusil stejnou medicínu.

Jenže bratranci to vůbec nedocházelo. Potřásl hlavou, jako by nic neslyšel a pokračoval.

„Jestli tu vydrží do období Mihunek, odvezou jí do blázince.“ A pekelně se zachechtal.

Tammy se zachechtal taky.

Začala se ve mně vařit krev. Že je Feety blbec jsem věděla, ale proč mě ignoruje můj vlastní muž?

Zatahala jsem ho za rukáv.

„Hej, Tammy, nechtěl bys jít se mnou nahoru a pořádně se pomilovat?“ špitla jsem něžňounce.

A Tammy, ačkoliv je inženýr, se na mě okamžitě otočil a začal vstávat. „Chtěl.“

„Tak se přestaň chovat jako idiot a začni se se mnou bavit.“

Tammy si zase sedl. „Se bavím.“ Zavrtěl nechápavě hlavou.

„Co jsou to Mihunky?“ zeptala jsem se a v duchu si přestavila malinkaté lesní víly v krátkých šatičkách a s křidélky, které se jim roztomile kmitají na drobounkých zádech.

„Jsou to vlastně chlupatí škvoři s širokými křídly.“  Řekl Tammy a napil se piva jakoby nic.

Udělalo se mi zle, protože co nesnáším hned po pavoucích, jsou škvoři. Jsou mi tak odporní, že tento vylepšený model se v podstatě rovná terminátorovi pohybujícímu se setmělým lesem.

Jenže pak jsem si uvědomila, že o ničem takovém jsem nikdy neslyšela, a ačkoliv se mi vzadu v hlavě ozýval tichý hlas, vašu piču jsem taky neviděl a věřím že ju máte, rozhodla jsem se uvěřit zdravému rozumu a našpulila jsem rty.

„Nic takového samozřejmě neexistuje. To bych už o tom slyšela, nežiji tu první den.“ Řekla jsem sebevědomě a se slovy: „A přestaňte už chlastat.“, jsem odešla do kuchyně.

Období Mihunek nastalo na konci listopadu.

Právě jsem věšela vyprané povlečení na terase, když jsem zaslechla slabounké bzučení. Anežka si hrála na zemi a okamžitě rychle zpozorněla. Pak vyskočila a na malých nožičkách vběhla do domu.

Je opravdu šikovná, pomyslela jsem si. Ví, že bzučení znamená nebezpečí, je prostě celá po mně.

Jenže Anežka byla v cuku letu zpátky a nesla si malou zavařovačku s víčkem.

V tu chvíli už bílé povlečení vypadalo jako pošité módním vzorem, cikcak širokých čárek a já ustoupila pár kroků vzad.

„Mami, nehýbej se chvilku.“ Řekla Anežka a se sklenicí v ruce si mi stoupla za záda.

Tohle, když vám někdo řekne, první, co uděláte, že začnete šílet. Vběhla jsem do domu a začala se za běhu svlékat do naha a zavírat okna a s praskajícím zvukem na zvracení, zašlapávat tmavé tvory, lezoucí po bílé dlažbě. Bylo to přesně tak, jak řekl Tammy.

Podívala jsem se na terasu a uviděla Anežku, jak stojí s roztaženýma rukama, dívá se k nebi a hlasitě se směje. Na jejím tělíčku nebylo jedno jediné volné místečko, celá byla posetá tím roztomilým slovem, Mihunkami, ale ve skutečnosti vypadala jako dítě z hororu, které právě vylezlo z vlhkého hrobu.

Zařvala jsem.

Vběhla jsem na terasu, zapomenouc na všechny svoje děsy, a začala jsem Anežku oprašovat a táhnout do domu.

Teď ale začala ječet Anežka. „Mamíííí, nech mě, oni mi krásně zpívají.“ A začala řvát jako pominutá.

Když jsem holčičku nakonec pevně popadla a vběhla s ní do koupelny, osprchovala ji od hlavy k patě od Mihunek a hmyzí tělíčka spláchla vařící vodou do odpadu, konečně jsem se pozvracela.

„Maminko, proč jsi to udělala?“ bědovala holčička a plakala tak, jako ještě nikdy v životě.

„Málem tě sežrali, jsi neviděla, co to bylo za odporný, odporný, kousavý hmyz?“ začala jsem ji oblékat do čistého oblečení, ačkoliv jsem se sama třásla jako osika.

„Ne, to není pravda mami, oni mi krásně zpívali a šeptali.“ Řekla Anežka a dívala se na mě, jako na blázna.

Když se mi povedlo utemovat celý dům a každou škvíru, konečně jsem se trochu uklidnila.

Pak jsem vzala do ruky telefon a zavolala Tammymu. „Okamžitě se stěhujeme!“ zařvala jsem tak nelidským hlasem, až mi samotné tuhla krev v žilách.

„Prosím tě, klid, já za hodinu přijedu a Feetyho vyženu, s kým tam je?“ řekl Tammy klidným hlasem a do něčeho si kousl.

„Není tu Feety! Jsou tu…“ ztišila jsem hlas.

„Mihunky.“

„Nic nedělají, buď v klidu, za chvíli jsem doma.“ Tammy okamžitě položil telefon.

V tu chvíli se ozvalo zabušení na hlavní dveře.

„Děti, děda je tady…otevřete.“ Uslyšela jsem veselý hlas Bena, Tammyho otce.

Chytla jsem rozběhnutou Anežku za tričko na zádech a zvedla ji do vzduchu.

„Bene, běž pryč, dovnitř tě nepustím, venku lítaj nějaký potvory, utemovala jsem neprodyšně celý dům.“ Zakřičela jsem.

„To jsou jen Mihunky, ty nic nedělají.“ Zavolal Ben. „Otevřete!“ a znovu zabušil.

Ne, já se prostě zblázním, vůbec nechápu, co mě to popadlo, že jsem přistoupila na Tammyho nápad a odstěhovala se sem. Jak jsme si krásně mohli v New Yorku žít, chodit po barech a klubech.

„Běž pryč, Bene, neotvírám!“ zaječela jsem vysokým hlasem a v duchu proklínala celé indiánské pokolení.

Anežka se mi vysmýkla a otevřela dveře. Objala dědečka kolem béžových kožených kalhot.

Rychle jsem přirazila dveře.

„Běž si zabalit hračky, stěhujeme se do New Yorku!“ křikla jsem na Anežku a začala ze špajzu vyndávat krabice a bedýnky.

Ben se na mě nechápavě díval.

„Co tady blbnete?“

Anežka si přinesla zavařovací sklenici a začala do ní sbírat Mihunky z dědovy blůzy.

Mávla rukou. „Máma zas blázní.“

Štítivě jsem se dívala, jak holčička pečlivě vybírá hmyz z jeho dlouhých bílých vlasů a opatrně je vkládá do sklenice.

„Já tady prostě nebudu žít, jak nějaká zálesačka! Jsem prostě městský typ, nezvládnu to tady! Je mi všechno odporný, všude jsou brouci a pavouci. A teď ještě tohle! Mihunky!“ zhroutím se Benovi do náruče za hlasitého pláče.

Ben se se mnou posadí na sedačku a hladí mě po vlasech. Pak mě jemně poklepe po zádech.

„Koukni, něco ti ukážu.“ Zhasne světla a vezme Anežce z ruky zavařovačku.

Hlasitě začnu protestovat.

„Neblázni.“ Chytne mě za ruku. „Poslouchej.“ A pomalu otevře víko sklenice.

Začnu se jevit. Tohle fakt nedám. Jestli z té sklenice něco vyleze, raní mě mrtvice.

Anežka mě pohladí po vlasech. „Maminko, fakt, poslouchej.“

Uklidním se a v naprostém tichu našpicuju uši.

„Slyšíš, jak krásně zpívají?“ zašeptá Anežka.

„Nádherně, je to jak symfonický orchestr.“ Pokývá hlavou Ben.

Myslím si, že se oba zbláznili. Dívám se z jednoho na druhého. Slyším jen hlasitý bzukot.

„Fuj, okamžitě to zavřete!“ řeknu a otřesu se oporem.

Ben zašroubuje zavařovačku.

„Dědo, maminka to přece neslyší.“ Řekne holčička a moudře pokývá hlavou. „Není jako my.“

Podívám se na svoji blond dceru, která právě řekla, není jako my. Děvče moje, ty nejsi jako oni.

Ben se na ni dívá s tichým porozuměním.

„Dědo, udělej, aby byla jako my.“

Zoufale se zachechtám. Jako on nebudu určitě. Nikdy. A začínám toho mít právě dost.

„Hned jak přijede táta, stěhujeme se!“ zaječím hystericky.

Ben vstane a vytáhne mě na nohy. Pak mě prudce a pevně přitiskne k sobě. Vetknutá bílá orlí pírka v jeho vlasech mě tlačí do tváře. Ucítím jeho vůni. Vůni lesa, stromů a vlhké hlíny. Pomalu se uklidním.

Ben skloní hlavu a usměje se. „Smísíme se.“ Zašeptá.

Nevím proč, ale pohorší mě to. Ohlédnu se na Anežku. Ta na mě vesele kývne. „To je ok, mami.“

„Se nechci…to…mísit.“ Řeknu tiše. Přestavím si hluboko nařízlé zápěstí a pramínky temně rudé krve, odkapávající na bílou podlahu. Oklepu se.

Ben mě posadí zpátky na sedačku a klekne si přede mě. Hlavy máme na stejné úrovni, dívám se do jeho úzkých černých očí.

Ben se nakloní a opře se čelem o to moje, dotýkáme se nosy. Ten jeho je velký, zahnutý, můj malý a špičatý. Obejme mě kolem zad a hrudník přitiskne k tomu mému. Začnu zadržovat dech, tak teď jestli vejde Tammy, tak to s ním šlehne o zem. Začíná to vypadat jako incest.

Jenže nic víc se neděje, Ben začne pravidelně a zhluboka oddechovat. Třeba usne. V duchu se zasměju. Usne a upadne do strany. Hubeným dlouhým tělem rozrazí zavařovačku s Mihunkami a ty se rozletí do všech místností v domě.

Paráda.

Rezignovaně zavřu oči a zklidním dech. Podvědomě začnu dýchat ve stejném rytmu jako se pohybuje Benův hrudník. Jeho čelo je teplé a vůbec se nepotí.

Cítím se být v bezpečí a uvolním se. V tu chvíli ucítím, že z Benova hrudníku sálá hřejivé teplo.

Pomalu a příjemně se vpíjí do mého a rozlévá se žilami do celého těla. Teplo je omamné, blahodárné, působí jak rajský plyn, rozlévá se pomalinku a jistě. Cítím ho v rukách i nohách, v prstech, putuje tělem tam a zpátky, a nakonec se vrací zpátky do hrudníku.

Jako poslední doputuje do mého srdce. Ucítím prudkou bolest a cosi mě v něm bolestivě sevře. Vyděsím se.

Ben se hluboce nadechne a zadrží dech. Srdce mi přestane bít, zastaví se a já strnu v očekávání nevyhnutelného. Je konec.

Bene, pomoz mi, prosím, já nechci umřít, zaprosím v duchu. Neboj se, jsem s tebou, uslyším Benův hlas ve své hlavě, aniž by pohnul rty.

Ben dlouze vydechne. V tu chvíli moje srdce zase naskočí a bije v pravidelném rytmu. V hlavě se mi rozlije naprostá blaženost a volnost. Začnu pravidelně dýchat. Všechny smysly jako by se mi resetovaly a naběhly znova, jsou zostřené a napnuté. Slyším každý sebemenší zvuk, vnímám každé mrknutí Anežčiny řasy, aniž bych ji viděla, cítím každé pohnutí vzduchu. V nose cítím zvláštní vůně a pachy, jsou mi neznámé, ale vím, že je to jemná vůně Benovy kůže a vlasů. Pokožkou vnímám různé vibrace vzduchu, víří se a proudí, cítím příjemný dotek látky Benovy blůzy. Všechno je tak silné a živé. Otevřu oči.

Místnost vypadá jinak. I v naprosté tmě vidím každý tvar nábytku, každý stín, každou barvu. Vidím neskutečně barevně a ostře. Takhle nějak vidí šelmy, napadne mě. Používám všechny smysly najednou, dokonale fungují a vzájemně se doplňují. Připadám si jako zvíře.

Uslyším slabounkou hudbu. Je nádherná, opojná a neskutečná, jako by nebyla z naší planety. Pootočím hlavu za jejím zvukem a naslouchám. Ben oddálí hlavu od té mojí a pomalu se narovná. Zvuk slyším zleva, od země. Můj zrak okamžitě dopadne na zavařovací sklenici s Mihunkami.

„Dědo, ona je slyší!“ vykřikne radostně Anežka a skočí přímo na kolena na zem. Popadne zavařovačku a rychle odšroubuje její víčko. Sklenici mi přistrčí blízko k hlavě a užasle se na mě dívá.

Podívám se do sklenice a vidím dokonalé malé tvorečky, jak se hemží jeden přes druhého. Jsou překrásní a vydávají nádherné zvuky, které se spojují do nadzemské symfonie božské hudby. Nemůžu se toho zvuku nabažit. Mihunky vylézají ze sklenice, procházejí se po mojí ruce a po obličeji. Laskají mě drobnými nožičkami a hebkými tykadly.

Vezmu sklenici a kývnu na Anežku. „Pojď, půjdeme je pustit ven, ať jsou svobodní.“

Vyjdeme na terasu a pustíme Mihunky mezi své. Roztáhnou široká křidélka a vylétnou do vzduchu, kde začnou kroužit.

V tu chvíli se rozrazí hlavní dveře a do domu vpadne rozrušený Tammy. Přiběhne za námi na terasu a nevěřícně na nás zírá.

Sladce se na něho usměju, posetá Mihunkami od hlavy až k patě.

„Fakt jsi mě vyděsila, já jedu jako blázen, dvakrát jsem se málem zabil a vy si tu chytáte do zavařovačky Mihunky.“  Zavrtí hlavou a nevěřícně se dívá na sklenici v mojí ruce.

„Fakt na palici tady.“ Pak se zarazí a zaposlouchá se.

„Ale zpívají fakt krásně.“

„Nic krásnějšího jsem neslyšela.“ Zašeptám a pak se uslyším říct.

„Škoda, že se rojí jen jedinkrát v roce.“

------------------------