Otrav tu bestii! aneb Indiánská polepšovna pro zlé ženy

Když jsem se vdaIa za indiána z kmene Čerokí, slyšela jsem mnoho příběhů, které jsou poučné a někdy nahánějí hrůzu. Sahonin strom je jedním z nich. Pomáhá indiánům udržet krásné manželství bez hádek a vzdoru. Tomu se nedá uvěřit. 

Když jsem se vdala za Tammyho, indiána z kmene Čerokí, představovala jsem si, že pro mě, jako pro ženu, se nezmění vůbec nic. Prostě budu samostatná, soběstačná a sebevědomá žena jako dosud.

Ve skutečnosti to znamená, že si budu dělat co chci, budu držkatá, drzá a nesmí se mi nic říct.

Tak to jsem si myslela já.

Jenže indiánští muži vůbec nejsou odolní jako ti naši. Vycházela jsem z modelu otce dobráka, který na sobě pro klid v rodině nechá dříví štípat, a který vyjede až když se přesáhne únosná mez. A pak se ho všichni bojíme, že je blázen.

Je pravda, že jsem všechny chlapy jako pokusná zvířátka pokoušela, co všechno vydrží a tetelila se radostí u obzvláště odolných exemplářů. Taky je pravda, že mě to většinou přestalo rychle bavit, protože jsem se s nimi nudila. A párkrát jsem také narazila na chlapa, který okamžitě vylítnul a vypadalo to, že mě dost sežehne. Tak s tím jsem taky být nechtěla.

A tím se dostáváme k Tammymu.

Já jsem samozřejmě netušila, jak to u indiánů chodí. Tammyho jsem poznala v New Yorku, a tam se choval jako normální, vzdělaný a emancipovaný muž, tedy poslouchal a dělalo se všechno podle mě.

A protože jsme trávili hodně času v posteli, v podstatě mezi námi žádné třecí plochy nebyly. Tedy byly, ale tření nám bylo příjemné a Tammy byl šťastný, jak moc zlobivá holka jsem.

Jenže každá pohádka po čase skončí.

U nás skončila Tammyho přáním přestěhovat se na úpatí Kouřových hor v Severní Karolíně, kde jsou lesy tak nádherné a hluboké, a vzdálenosti mezi místy tak obrovské, že si připadáte úplně sami na světě.

Jenže my evidentně sami na světě nebyli, protože jsme se stěhovali za Tammyho čerokézskou rodinou, která mě přijala s otevřenou náručí a hlubokou náklonností.

Jejich náklonnost byla tak veliká, že jsem si často přála, abych si bývala vzala malého oplácaného chlapce z tanečních, který při pánské volence prudce odstrčil vysokého krasavce a už mě nepustil z ruky. Později jsem slyšela, že svoji ženu přivazoval k radiátoru, aby ji měl jen pro sebe a dvanáct let je nesměla navštívit ani rodina. Jednoho rána ji děti odvázaly a ubila manžela ve spánku litinovou pánví.

Musím říct, že jsem několikrát v životě krvelačně hleděla na indiánské příbuzné, kteří se rozvalovali v našem obývacím pokoji dvanáct hodin denně a rukojeť litinové pánve jsem svírala tak pevně, až mi zbělely klouby. Ale samozřejmě jsem je neubila. Nejsem přeci blázen.

A tak jsem je prostě někdy nenáviděla, a někdy je nenáviděla míň, a pak jsem si zvykla.

Samozřejmě, že to všechno bylo jen z lásky k Tammymu, protože Tammy byl výjimečný, a tak nějak to se mnou uměl.

Indiáni náš vztah těžko chápali. „Hej Tammy, měl jsi si vzít Hannyho dceru, je mírná, pokorná a vůbec není drzá. Taky šije moc pěkné mokasíny. Sice moc rozumu nepobrala, ale k čemu ho potřebuje. Přísahám, že sedí celý den na židli, usmívá se a šije.“

V překladu to znamenalo: „Hej Tammy, co sis to přivedl za ženskou, neposlouchá, odmlouvá a je drzá. Nejdou jí vůbec žádné ruční práce. Je zbytečně moc chytrá, moc se ptá a lítá jak pometlo od ničeho k ničemu.“

Zbrunátněla jsem vzteky.

A Tammy, můj milovaný Tammy řekl: „Hej Johnny, Hannyho dcera je blbá jak klika od dveří. Sedí a usmívá se a má 150 kilo.“

Láskyplně jsem se na Tammyho usmála. Miluje mě, miláček.

A Tammy pokračoval: „Ale mokasíny šije moc pěkný, má jeden steh jako druhý a člověk by jí asi vůbec nemusel za nic mlátit.“

Vyděsila jsem se. Mlátit? Nevěřila jsem vlastním uším.

Johnny spokojeně pokýval hlavou. „Možná snad jednou, pro jistotu, aby ji nenapadaly blbosti.“

Tammy také pokýval hlavou, ale podívala jsem se na něj tak, že kývat okamžitě přestal.

„Teda, chtěl jsem říct, že mlátit ženskou je samozřejmě nehumánní a v moderní společnosti je to něco neodpustitelného.“

Zúžila jsem oči do úzké čárky. „Tammy, přísahám bohu, jestli se mě někdy dotkneš, uříznu ti v noci koule a osmažím ti je k snídani!“

Johnnymu zaskočilo. „Začal jsi pozdě Tammy. S tímhle teď už nic neuděláš. Leda bys jí vyprávěl o Sahoně.“ A odkráčel pryč.

Tammy se zachechtal.

Tenhle smích jsem znala dobře. Byl to takový ten smích, kterému rozumějí jen a jen muži. Řekla bych spiklenecký smích. Nicméně jsem plácla Tammyho přes záda a řekla mu, že je pitomec a že na Sahonu kašlu.

Jenže Sahona mi nešla z hlavy.

Při nejbližší příležitosti jsem se na to zeptala prababičky ZeePee. Potáhla z cigarety a zavrtěla hlavou. „Jo děvenko, tak to vypadá, že tě ti naši pitomci chtějí vyděsit k smrti. Je to už vopravdu těžkej kalibr. O Sahoně se vypráví jen tehdy, pokud už s ženskou není kloudný pořízení.“

„Víš, že já na tyhle příběhy nevěřím.“ Zatvářila jsem se lhostejně.

„Na tenhle bys možná měla.“ Řekla ZeePee a podívala se na mě naprosto vážně.

„Sahona byla z rodiny šamanů. Šamani si předávají svoje umění a schopnosti z otce na syna. Jenže tehdy se stalo něco divného, narodilo se 6 dcer a žádný syn. To se ještě nikdy nestalo. Mezi indiány vypukla panika, až umře starý šaman, kdo převezme jeho schopnosti a zodpovědnost za kmen? Dívka rozhodně nezdědí jeho schopnosti. Jediná možnost byla, že starý šaman nezemře dřív, dokud se některé z jeho dcer nenarodí syn a nebude dost starý na to, aby převzal jeho úlohu. Jenže prvorozená dcera, Sahona, samozřejmě šamanské schopnosti měla. Byly tak silné, že se nedaly přehlížet. Dokázala vyvolat déšť, přivolat blesky na přesné místo a vyléčit jakýkoliv neduh. Mužům z kmene se to nelíbilo, žena přece patří k ohništi a k dětem, nemůže a nesmí se nad ně povyšovat. Musí se rychle vdát a začít rodit děti, aby se jí narodil syn. Pak bude všechno v pořádku. Ale Sahona, jak to říct slušně, o žádného muže nestála. Žádný jí nestačil a nebyl ani dost dobrý, natož aby ji převyšoval. A indiánských mužů se jí dvořilo hodně, Sahona byla krásná a moudrá. Starý šaman už toho začal mít právě dost. Rozbroje v kmeni a rodině, mu tady nikdo dělat nebude. Sám jí vybral vhodného muže, přehodil přes ně deku a byli svoji. Jenže Sahona dělala potíže. Nehodlala sklonit pokorně hlavu před svým mužem, neposlouchala, odmlouvala a dělala si co chce. Nepomáhalo bití ani domluvy. Po pár měsících bylo jasné, že to nevypadá ani na narození potomka. Sahona svého muže tak nenáviděla, že odmítala i manželské povinnosti. Což nebylo ani tak zvláštní, protože její muž trpěl trvale silnou nevolností, často se mu motala hlava a jednoho rána prostě umřel. Šaman dlouho nečekal a po krátké úvaze Sahoně vybral dalšího muže. Přehodil přes ně deku a byli svoji. Scénář byl v podstatě stejný, žádný muž nehodlal Sahonu respektovat, snažil se jí pokořit a ukázat, kde je její místo. Když za dva měsíce zemřel i druhý muž, šaman trochu znejistěl. Vážně si s dcerou promluvil a vybral jí do třetice opravdu dobrého muže. Sahonu mlátil od rána do večera. Manželství netrvalo ani měsíc a muž zemřel v silných bolestech a ukrutných křečích.

Šaman pochopil, že tudy cesta nepovede. Odvedl Sahonu do lesa a přivázal ji pevně ke stromu. Tady už přijde k rozumu. Po pár dnech začne sama prosit, aby se mohla vdát a porodit syna.

Za dva dny se plný očekávání vrátil ke stromu. Sahona seděla nehnutě a studeným pohledem se dívala otci do tváře. Šaman beze slova odešel.

Po pár dnech to zkusil znovu, ale Sahona seděla u stromu vzpřímeně a hrdě, vypadala čerstvě a bez poskvrnky. Nevypadalo to, že by nějak strádala.

Pane jo, ta má teda kořínek, pomyslel si šaman a odešel z lesa.

Věc se měla tak, že Sahona skutečně ovládala mocné umění. A začala toho mít právě dost. O tom, že muži jsou tupí bídáci, už věděla, ale ona se před nimi neskloní. Její otec jí právě ukázal, že není o nic lepší. Nyní musí nastat konec nadvlády mužů. Musí začít ženu ctít a vážit si jí. Sahona začala vzývat veškeré božstvo a mocnosti přírody, které znala. Použila k tomu veškerou svou sílu a kouzelné schopnosti. Vzývala vítr a déšť, kámen i hlínu. Vzývala zvířata, stromy a květiny. Setmělo se a rozpoutala se obrovská bouře. Mohutný vítr a déšť bičoval kmeny stromů a jejich koruny se děsivě rozkývaly. Blesky křižovaly nebe a hrom burácel tím nejstrašnější zvukem, zvukem smrti. Stromy kolem ní začaly hořet. Sahona nepřestávala, cítila v sobě obrovskou sílu, sílu hrdosti, odvahy a nepoddajnosti. Křičela do zvuků blesku: „Nikdy se nepoddám muži, nenechám se ušlapat a pokořit. Jsem hrdá a mocná žena. Nikdy se nespojím s mužem a nepřijmu jeho semeno. Patřím jen tobě Matko Přírodo, lesu a zemi!“ Zablesklo se a hrom zaburácel ohlušujícím zvukem. A pak vše jako mávnutím proutku utichlo.

Sahona ucítila jemný pohyb kolem nohou. Kořeny stromu se vysunuly z mechu a do nosu ji udeřila silná vůně vlhké hlíny. Jemné úponky jí začaly obemykat nohy od kotníků až po stehna. Kůra stromu změkla a dřevo začalo pojímat její tělo do sebe. Provaz, kterým byla uvázaná dopadl do hebkého mechu a Sahona spokojeně zavřela oči. Cítila se svobodná. Kořeny stromu ji vnikly do kůže a napojili se na její krevní oběh. Cítila chladnou mízu ve svých žilách, jak se mísí s krví, postupuje tělem stále blíž a blíž k srdci a naplňuje ji zvláštní energií. Sahona se cítila šťastná a svobodná, jako nikdy v životě. Natáhla před sebe ruce a viděla, že její kůže září a světélkuje. Strom ji vtahoval stále hlouběji a hlouběji do svých útrob, až se nakonec kůra uzavřela a na jejím povrchu zůstaly dva výrůstky. Byly to Sahoniny ruce, dřevěné a potažené kůrou, která jemně světélkovala.

Když se šaman další ráno vrátil ke stromu, našel na zemi jen prázdné provazy. Utekla, pomyslel si. A pak si všiml dřevěných výrůstků ve tvaru rukou. Jemně je přejel prsty. Vypadají jako dívčí ruce. A aniž by o tom víc přemýšlel, vložil svoje ruce do těch dřevěných. Zvedl se vítr, koruny stromů se rozhýbaly a zašvitořily tklivou píseň. O dívce, která se odmítla sklonit a pokořit před mužem. O duších, které jsou si rovny, o svobodě ducha, o ženách, které mají mocný dar a sílu. Šaman pochopil svoje bláznovství, sklonil se a políbil dřevěné ruce. Pak se hlasitě rozplakal.

A od té doby, když je žena neposlušná, nechce poslouchat svého muže, je zlá a vzteklá, muž ji zavede k Sahonině stromu. Vloží její ruce do těch dřevěných a koruny stromů jí zazpívají dívčin příběh. Pak každá žena pochopí, jak se má chovat a kde je její místo. Je to pořád lepší než zdřevěnět. Napraví se.“

ZeePee umlkne.

Zalapám po dechu. To snad ne, to si vážně dělá srandu. Vždyť to ti chlapi pochopili úplně špatně.

Upřeně se na ZeePee podívám. Ona je přeci moudrá, a nemůže si myslet, že může být něco víc než svoboda. Svoboda duše.

„A tu píseň slyší i muži?“ zeptám se opatrně.

„Ne, neslyší, slyší ji jen ženy.“ Řekne ZeePee a típne cigaretu. Pak vyfoukne oblak bílého kouře do výšky.

„Jednou mě tam starej taky zavedl. Celou cestu jsme se štěkali, vrčeli jsme na sebe jako dva vlci. Pak se objevil Sahonin strom a já položila ruce do těch jejích. Zvedl se vítr a já uvnitř sebe ucítila božský klid. Takhle dobře už mi nikdy v životě nebylo. Cítila jsem se jako pravá žena, hrdá a mocná. A pak jsem zaslechla tu píseň, její slova budu slyšet do konce života.“

Vyvalím oči „A co zpívala?“

„Opakovala pořád dokola tři slova.“ Řekne ZeePee a zvedne se ze židle.

„Jaká?“

„Otrav tu bestii, otrav tu bestii.“ ZeePee se chrchlavě rozesměje a nemůže přestat.

„A já to starýmu řekla. To bys nevěřila, jaký jsme od tý doby měli krásný manželství. Je ho škoda, umřel dost brzy.“  ZeePee popotáhne nosem a pak si uplivne přímo na dřevěnou podlahu našeho obýváku.

„A Tammy to ví?“ zeptám se tiše a nespouštím zrak z plivance.

„Jasně, že to ví, je to můj nejmilovanější vnuk.“

Musím říct, že Tammy mě nikdy neuhodil a já jeho mockrát. Jen tak dlaní, naplocho, přes záda.

A i v těch nejhorších hádkách, kdy jsme na sebe ječeli jako dvě hyeny, stačilo zašeptat:

„Otrav tu bestii, otrav tu bestii.“ A bylo po hádce.

Smáli jsme šíleně jako dva blázni a pak se vášnivě udobřovali pod ostřížím zrakem orla bělohlavého, barevně vytetovaného pod Tammyho prsy.

Však ty příběhy přece jen mají něco do sebe.