Jak ochočit vlka a ženu - aneb Neprokousnout krčky!

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a stala se součástí indiánské rodiny. A také jsem chtěla být skvělou indiánskou ženou. Značka: Bez ochočení.

Ochočit? Nemožné, odfrknou si muži. Jako ve středověku, fuj…otřepou se ženy.

Samozřejmě, že obě skupiny mají pravdu.

Do té doby, než se vdáte za indiána z kmene Čerokí a zjistíte, jak fungují jejich rodiny.

Ve všech filmech a knížkách o indiánech mě vždycky udivovala jejich pospolitost. Jejich lpění na rodové příslušnosti, kmeni, tradicích a rodině. Na tom, že někam patří, prostě, že jsou rádi spolu.

V českých rodinách se o to také snažíme - navštěvujeme se. A vypadá to zhruba takhle:

„Někdo zvoní!“

„Dole nebo u dveří?“

„Dole.“

„Tak se podívej, ale nenápadně, kdo to je. Hlavně ať tě nevidí.“

„Už mě viděla. Je to teta Jiřina.“

„Vykoukni a řekni, že máma není doma. A že přijdu až po šestý.“

---------------

„Někdo zvoní!“

„Kdo to sem zas leze!“

„Je to dole u vchodu, a je to babička. Ahoooj babiiiiiiiii!“

„Ježíši, babička! Dělejte, honem uklízet! Ten košík s prádlem nacpěte do skříně a přes dřez hoďte utěrku. Já zatím uklidím v obýváku. Taky byste tam furt nemuseli žrát, je to tady jak u prasat. Ještě jí neotvírej, až ti řeknu. No ta nám zas dá, všude bodel. Já nevím, že se za vás furt musím stydět!“

-----------------

„Někdo zvoní!“

„Ticho! Je to u dveří. Nenápadně se koukni kukátkem, kdo to je.“

Šeptem: „Soused zezdola.“

„Asi chce půjčit vrtačku. Otevři a řekni, že jí má švára a že nevíš, kdy se vrátím.“

-------------------

„Někdo zvoní!“

„Dole stojí ta tvoje zmalovaná kamarádka. Nevím, co jsi jí to naučila, že sem furt leze. Běžte si ven.“

„Tak jí otevři ne.“

„To určitě, neví pak kdy vypadnout.“

„Tati, ty jsi fakt hroznej!“

------------------

Takže takhle se navštěvujeme my, Češi.

U indiánů samozřejmě odpadá zvonění. Ale v podstatě to vypadá stejně:

„Někdo jde od lesa.“

„Jestli je to Tony, a nese lišku, uvidím ho rád.“

„Ne, lišku nenese.“

„Tak co chce, ať se vrátí tam, odkud přišel.“

„Mám schovat to dušené hovězí?“

„Schovej, a sundej i to sušené maso.“

„Není to Tony, spíš to vypadá na Jacka.“

„Jacka mám rád.“

„Takže nemám schovávat jídlo?“

„To schovej, Jack strašně žere.“

„Možná to není Jack, spíš to vypadá na Tonyho.“

„Musí něco nést, jen tak by nešel.“

„Má v ruce demižon.“

„Vrať na stůl to hovězí a přines všechno sušené maso.“

---------------

Jistě vidíte ten jemný rozdíl.

Indiáni se navštěvovat chtějí a ruku na srdce, v TeePee můžou těžko dělat, že doma nejsou.

Když jsem se vdala za indiána z kmene Čerokí a začala žít v rodinné pospolitosti, dlouho mi trvalo zbavit se českých návyků. A také jsme už samozřejmě žili v domě, na kraji hlubokého lesa.

Buch, buch na dveře.

Strnu. Kdo to sem leze. Nemám podprsenku a zrovna jsem si nandala polévku. Když budu potichu, vypadnou.

Buch, buch.

V domě by mohla spadnou molekula vzduchu a byl by to ten nejhlasitější zvuk.

Buch, buch.

Kdo to je. Fakt neuvěřitelné, takhle otravovat. Prostě neotevřu, ať se jdou najíst jinam.

Dveře se rozletí.

„Áááááá…tady krásně voní polévka. Už jsme se báli, že se ti něco stalo. Ale vidíš, že my na tebe dáme pozor. S námi nemusíš mít vůbec strach.“

Bratranci zvednou pokličku z hrnce a srkají polévku.

To bylo dříve a teď už jsem jiná.

Buch, buch na dveře.

Strnu. Začíná mě napadat kdo to sem zas leze. Kdo asi, příbuzní, nikdo cizí určitě ne.

Možná je to MaryJoe, má přinést borůvky. Udělám knedlíky.

„Pojď dál, MaryJoe, je otevřeno.“  

Je to prostě jen o intuici a přístupu, stačí být jen přátelská a příjemně naladěná.

Nikdo však nevejde a ani neodpoví. Buch, buch.

Dojdu ke dveřím a s úsměvem je otevřu. Na rohožce sedí medvídě a olizuje práh dveří.

Když je rychle přibouchnu, kacířsky si pomyslím: „Furt lepší než bratranci.“

------------------

A abyste si nemysleli, že život mezi indiány je stále zalitý sluncem a plný romantických večerů a nocí za svitu ohně, povím vám pár příběhů.

Když mě Tammy přivedl mezi svoji čerokézskou rodinu, začali si jeho bratranci všímat mého chování.

„Hej Tammy, já vím, že je z Evropy, ale není trochu moc drzá? Mluví si, kdy chce a mele blbosti. A taky ti dost skáče do řeči a peskuje tě.“

Tammy se zasměje. „Jde jen o zvyk.“

Ano, pravda je taková, že Tammy mezi indiány už nežil mnoho let. Bydlel dlouho v New Yorku, ve městě moderním a vyspělém, kde je žena rovna muži a někdy i rovnější.

Sonny si odfrkne.

„To bych fakt nesnesl. Poslouchám ji chvíli a už mě z ní bolí hlava.“

Tammy pokývá hlavou a dá mi pusu na čelo „Hele, to mě taky.“

Zakroutím hlavou. „Jste tady jak ve středověku, ještě abyste nám dali náhubek a pás cudnosti ne?“

Tammy špitne: „Jo, to tady máme taky.“

A s bratrancem vybouchnou v hurónský smích.

Že jsou oba blbci, to jsem si pomyslela určitě.

Při nejbližší příležitosti jsem se na to zeptala prababičky ZeePee.

ZeePee mohutně potáhla z cigarety. „Povím ti, jak to mezi indiány chodí. S ženskou je to jako s vlkem, nechá se ochočit, jen když sama chce. Silou nic nezmůžeš.“

 ZeePee zachrchlá a pokývá hlavou: „Naši předkové chodili celý den po lese. Za prvé tam měli klid, ale hlavně lovili a sbírali. Povím ti příběh mého praděda, les miloval a trávil v něm celé dny. Jednoho dne si všiml, že ho pozoruje smečka vlků. Nebál se, naopak si říkal, že vlk by se mu hodil. Chránil by ho a včas by ho upozornil na blížící se nebezpečí od jiných zvířat. Jenže jak to udělat, vlk je divoký a nedá se ovládnout. Zamyslel se. Co jiného může zafungovat než potrava. Lehl si do trávy u potůčku a vedle sebe položil kousky masa. Dělal, že spí. Nejodvážnější vlk se k němu přiblížil, plazil se trávou a ostražitě špicoval uši. Popadl maso a utekl pryč. Druhý den se to opakovalo. Vlk se ostražitě připlazil a rychle sebral maso. Další den ho už vlk vyhlížel. Praděda si lehl do trávy, ale maso vedle sebe nedal. Nechal si ho v ruce. Vlk se nenápadně připlazil, ale z ruky si maso vzít bál. Zůstal opodál. Čekal, až ho muž hodí do trávy, jenže to se nestalo. Takhle se to opakovalo několik dní, až vlk přišel blíž a lehl si vedle něho. Praděda rozevřel dlaň a vlk opatrně sebral maso. Pak na muže zavrčel. Praděda si opatrně sednul a podíval se vlkovi do očí. Myšlenkou mu sděloval, že jestli ho kousne, už nikdy žádné maso nebude, naopak se s ním popere na život a na smrt. Opatrně sáhl do váčku pro maso a rozevřel dlaň. Vlk stále seděl a díval se. Hluboce zavrčel. Muž stále držel nataženou dlaň s masem a díval se vlkovi do očí. Beze strachu, odvážně. Vlk maso sebral z dlaně a utekl.“

Bez dechu jí naslouchám. „A už ho nikdy neviděl.“ Hlesnu.

ZeePee se zasměje. „Neviděl ho několik měsíců. Pak si jednou v lese zranil nohu, ošklivě mu krvácela. Začalo se stmívat a on věděl, že se z lesa za světla nedostane. Sedl si pod strom a přemýšlel, kde stráví noc. Najednou uslyšel vrčení a všiml si, že ho obklíčili vlci. Stále se přibližovali, kroužili kolem něj a utahovali smyčku. Cítili krev. Najednou se ze smečky odpojil silný vlk a začal se k němu blížit. A je to tady, řekl si praděda a pevně sevřel v ruce velký nůž. Nedá svůj život zadarmo. Jenže vlk přišel až k němu a lehl si vedle jeho nohy. Pak zvedl hlavu a díval se mu do dlaně. Praděda sáhl do váčku a vytáhl maso. Vlk ho jemně sebral z dlaně. Pak vstal a odešel k vlkům. Smečka najednou zmizela.“

„Jenže to není všechno.“ ZeePee vydechne kouř z cigarety do výšky. „Příští rok praděda v lese narazil na medvědici. Ležela v maliní a ládovala se malinami velkými jak palec. Začal pomalu couvat, všiml si, že medvědice čeká mládata. Jenže ona se po něm bez varování vrhla. Najednou se ozvalo táhlé zavytí, jedno, druhé, desáté. Smečka vlků stála kolem nich. Medvědice si ho přestala všímat a vrhla se po nich. Praděda si sednul a vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. Medvědice honila vlky, ale jeden z nich stál opodál a díval se upřeně na něj. Pak se otočil a odběhl do lesa. Od toho dne ho praděda vídal často. Vždycky ho zahlédl mezi stromy, nebo skrčeného v trávě.  Vlk ho pozoroval a byl mu nablízku. A tak se praděda vrátil na místo u potoka, tam, kde ho krmíval. Lehl si do trávy a maso si položil na hrudník. Zavřel oči. Za chvíli uslyšel kradmé kroky v trávě a škvírkami v očích pozoroval, jak se k němu vlk pomalinku blíží. Už byl téměř u něho, měl mohutně stavěné tělo a velké tlapy. Z hrudníku jemně sebral maso a spolkl ho. A pak se pradědovi zakousl do krku.“

Vydechnu a vytřeštím na ZeePee oči.

„A s ženskými je to jako s vlky. Nikdy je neochočíš. Chvilku se tváří, jako že muže respektují, že se jim líbí, když je krmí a nutí jim svoji vůli. Někdy to i vypadá, že ho bezmezně následují a položily by za něj i život. Jenže ve skutečnosti, čekají na moment, aby chlapovi prokously hrdlo.“ ZeePee se zachechtá a ohne se smíchy v pase.

Zachechtám se také.

ZeePee mě obejme kolem ramen a spiklenecky ke mně přiblíží obličej.  

„To je samozřejmě jen legrační historka. Ve skutečnosti je to tak, že my si na řeči moc nepotrpíme. Muži jsou z lesa zvyklý na ticho a klid. Naše matky byly tiché a mírné a dobře se o své muže staraly. Aby ne, muž nosil domů jídlo a staral se o rodinu. Moje generace už byla trochu jiná, vzpurná a neklidná. Jednou mě můj muž zapomněl v lese. Zůstala jsem v něm celou noc, nemohla jsem najít cestu ven. Nikdy v životě jsem se tolik nebála. Ráno mě můj muž našel, pohladil mě po vlasech a přitiskl k sobě. Do ucha mi zašeptal, abych si tenhle pocit navždycky zapamatovala. A já to udělala. Vždycky, když jsem na něj chtěla začít křičet, že je líný, nebo, že se mi něco nelíbí, podíval se na mě a já si vzpomněla na to ráno, kdy jsem ho uviděla přicházet mezi stromy.“

„ZeePee, vždyť on tě tam ale nejdřív nechal.“ Zašeptám mírně.

ZeePee pokývá hlavou. „Já vím, a taky pak měl často v jídle rozdrcený bobule Samuščíku. A já se o něho obětavě starala, jako ta nejlepší žena na světě, chudák si myslel, že je to jeho poslední den.“ Zachechtá se.

„Celá moudrost světa spočívá v tom, uvědomit si, že tenhle den, může být tvůj poslední.“

Howg.

Raději se ještě přeptám tetičky MaryJoe.

Ta pokrčí rameny. „Já nevím, párkrát jsem od Johna dostala pár přes hubu. A právem. Od té doby nemáme problémy.“

Vyvalím oči.

„Jo, bylo to teda až potom, co jsem utekla s jeho bratrem na dva měsíce do Boa.“ Řekne MaryJoe a zčervená. „Byly to nejhezčí dva měsíce v mém životě. Ale malýho Billa má rád a stará se o něj jako o vlastního.“ Spiklenecky na mě mrkne.

Od ženských se asi nic kloudného nedovím.

Obrátím se tedy na Bena. Tchán se zatváří povzneseně a pak nahlas mlaskne. „Tak ty bys chtěla být správná indiánská žena? Tichá a mírná?“ Pohodí dlouhými bílými vlasy, otočí se a odchází pryč. „Nemožný.“

Tak já nevím.

V noci se přitisknu ke svému muži a zabořím nos do tmavých chloupků na jeho hrudníku. Tam to nejvíc voní, chlapem a bezpečím.

Tammy sykne. „Máš děsně ledovej nos, strč si ho někam jinam.“

„Jenže já ho chci mít právě tady.“  Zubama ho zatahám za chlupy.

Tammy mě obejme a přitiskne víc k sobě.

„Tammy, myslíš, že budu pro tebe ta správná žena? Víš, taková, se kterou budeš šťastný.“ Zakňourám do chloupků.

„Nejšťastnější budu, když hned teď usneš.“ Řekne můj muž a znovu zavře oči.

„Tammy, budeš mě léčit? Stráááášně mě bolí hlava.“ Zalžu, udělám psí oči a přiložím si jeho dlaň na čelo.

On vzdychne a jemně řekne: „Tak jo, lehni si na záda a zavři oči.“

Pak si vedle mě sedne a dlouhé černé vlasy si stáhne do culíku.

Tammy zvedne ruku a přiloží ji kousek nad můj hrudník. Okamžitě ucítím hřejivé teplo.

„Dýchej.“ Řekne a vzápětí slyším jeho hluboký pravidelný dech.

Začnu dýchat jako on.

Najednou ucítím, jak se mi uprostřed hrudníku ze všech stran sbíhají neviditelné nitky. Jsou jich stovky, tisíce, táhnou se do výšky k jeho ruce, natahují se a jiskří, cítím brnění a chlácholivé teplo. Nitky jsou nekonečné a úpěnlivě míří do bezpečí Tammyho dlaně.

Tammyho ruka se přemístí. Pomalu přejíždí nad břichem a zastaví se kousek pod pupíkem.

Začne dýchat. Z jeho ruky vychází energie, je silná a elektrizující, cítím, jak přechází do mého těla.

Vlévá se do mě, brní, prostupuje tělem, celé ho zahlcuje a doplňuje všechna prázdná místečka. Cítím, jak mě nabíjí energií.

Je to tak nádherně osvěžující, cítím se tak silná, úplná. Stávám se Tammyho součástí, vidím se jeho očima, vnímám, že jsme hluboce propojení. Jeho energie splynula s mojí. Nechci, aby přestal, chci to takhle napořád.

Otevřu oči a Tammy mě pohladí po tváři, usměje se. „Jaký to bylo?“

„Nádherný. Připadám si teď, jako by mě vyvedli z opiového doupěte. Strašně moc to chci ještě.“

„Úplně jsi mě vysála. Upírko jedna.“ Tammy se zasměje a plácne mě po stehně.

„Mohla bych skály lámat.“ Blaženě se protáhnu. „Kolik že tvých bratranců umí tohle taky?“

„Každý si dobíjí jenom svoji ženu.“ Ušklíbne se.

 Pak se rozvalí na zádech. „Se mi zdá, že tě zítra vezmu do lesa.“

Strnu. Vzpomenu si na ZeePee.

„Nevíš, kde bych mohla natrhat bobule Samuščíku?“ zeptám se sladce a pošlu mu vzdušný polibek.

Teď strne Tammy. „Myslím, že mám tu nejlepší ženu na světě a nevadí mi na ní vůbec nic.“

„Nechám ti to vyrýt na náhrobek.“ Zasměju se a kousnu ho do nosu.

Vždyť my si vyhovíme.