Ukážu vám zázrak aneb Jak mě indiáni naučili vyvolávat déšť

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí a přesto nebydlím v teepee. Ne, že byste teď déšť potřebovali, ale můžu vám ukázat zázrak. Je malý a možná tomu nebudete věřit. Však jsme Češi.

Víte, já si myslím, že dnešní doba nám přestala ukazovat zázraky.

Vysála z nás všechnu radost a nadšení jako Mozkomoři, a zanechala v nás pocit prázdnoty a zmaru. Začali jsme se bát o svůj život a své jistoty, začali jsme žít jinak. Trochu víc v osamění, trochu víc ve strachu.

Všimla jsem si toho třeba dneska ráno. Kamarád mě při setkání objal a radostně se ke mně přitiskl.

A co mě napadlo? Ne, že je to skvělé, má radost, že mě vidí. Napadlo mě, snad nemá covid.

Uvědomila jsem si, že se všechno změnilo. Postupně, po malých krůčcích, ale trvale.

Vzpomněla jsem si na své dětství, kdy nám třídní učitelka tvrdila, že brzy bude jaderná válka a že všichni zemřeme. Nacvičili jsme si bez váhání zalehnout nohama směrem k výbuchu, navléknout si igelitové pytlíky na ruce a nohy, naučili jsme se používat plynovou masku a nové slovo poločas rozpadu.

Přečetla jsem všechny knížky o výbuchu v Hirošimě a Nagasaki, a pobrečela si při čtení příběhu, jak japonská dívka skládala origami jeřábů, kterých když bude mít dostatečný počet, přežije nemoc z ozáření. Nepřežila.

Pamatuji si, jak jsem každý večer před usnutím přemýšlela, kdy to asi přijde. Jak uvidím v okně obrovský záblesk a všichni se vypaříme. Strach mě neuvěřitelně svíral a zanechal na mě nesmazatelné stopy. Zbytečně.

Po revoluci jsem si dost oddechla. Pochopila jsem, že Američani nemají pražádný zájem smést moji rodnou zemi z povrchu světa.

Znovu jsem se začala bát až vloni.

Připomněla jsem si, že jsou věci, které postihnou lidstvo globálně, a já na ně nebudu mít žádný vliv.

Nikdo mě nezachrání, ani máma, ani moudrá věda, lékaři a ani vláda.

Že o životě rozhodují drobnosti a maličkosti.

Ke komu se přitisknu, od koho se odvrátím, zda se dobře rozhlédnu já nebo on na křižovatce, jestli moje dítě je zdravé a neonemocní, jestli přijde tornádo a jestli nemám rodinné genetické zatížení.

Také jsem si vzpomněla na příběh mladé dívky, která pracovala u mých rodičů v penzionu jako servírka. Byla to úplně normální veselá holka, chodila každý den do práce a pak prostě jednoho dne nepřišla.

Nepřišla další den, a ani potom. Nepřišla už nikdy. Telefon nebrala a na nikoho z jejího okolí jsme spojení neměli. Za pár dní přijel její přítel a vyprávěl nám děsivý příběh.

Dívčini rodiče se rozváděli, a otec celou situaci nesl dost špatně. Nesl ji tak moc špatně, že se mu jeho okolí včetně rodiny začalo vyhýbat. Jeho psychický stav se postupně zhoršoval, až vygradoval do noci, kdy se zbraní v ruce vstoupil do setmělého bytu a zastřelil své dvě spící dcery. Několik střel mířil na hrudník a tělo, na životně důležité orgány. Matka stačila vyběhnout z bytu, ale své dcery už zachránit nestačila. Muž nakonec obrátil zbraň proti sobě, ale jen se zranil. V současné době si odpykává 24letý trest. Původně se prý chtěl před dcerami sám zastřelit, aby to měly matce za zlé.

Vzápětí mi naskočila myšlenka na kolegyni Lenku, která jednoho rána nepřišla do kanceláře. Za ranního kuropění totiž vyjela výtahem do 7.patra svého domu, otevřela okno a skočila dolů do tmy. Nenechala žádný dopis, žádné vysvětlení, jen doma spícího manžela a dvě holčičky.

V jedné minutě se všechno změní, jako mávnutím proutku.

Já vám chci ukázat, že zázraky a hezké věci se dějí. Jen o nich nevíte.

-----------------------------

Vzala jsem si indiána z kmene Čerokí. Teda ne, že bych to plánovala, ale prostě to tak vyšlo.

Mým osudem bylo žít na úpatí Kouřových hor v Severní Karolíně, ve vřelém objetí hustých lesů, rozsáhlých území a pod stálým dohledem stoických hor.

Tammy je automobilový designér, tak si nepředstavujte, že žijeme v teepee v rezervaci.

Ale v rezervaci žijí naši příbuzní. Některé zbožňujeme, některé už míň a někteří nám lezou na nervy.

Někteří dost.

Přesto jsem si všimla, že indiáni nežijí v područí obav a strachu.

Naučili se totiž už dávno žít tím jediným a správným způsobem, dneškem.

Z chyb svých předků se poučili a jejich osudy si ústně předávají z generace na generaci. Budoucností se nezatěžují, protože se ráno probudí a je dnešek.

Les a příroda jim dává dostatek jídla, nemoci přijdou a zas odejdou a smrt je jen přechod do věčných lovišť.

Bohorovný klid, který z indiánů sálá a tryská všemi póry jejich ploskonosých tváří, zapůsobil i na mě.

Začala jsem cítit uprostřed svého hrudníku povážlivé teplo. Říká se mu spokojenost.

Zde však zaúřadovala moje česká povaha, které spokojenost ihned začala být podezřelá. Začala jsem ji tedy vymetat mocnými tahy evropské kultury a hledat rozdíly mezi mnou, tou lepší a jimi…rozumějte indiány, kteří nic nedokázali.

Začalo to už ráno. Tammyho otec Ben rozrazil semišovou botou dveře z terasy do domu a zahulákal:

„Kde jste kdo, děda je tady!“

A k mé velké radosti položil na bílý ubrus kuchyňského stolu dva mrtvé zajíce.

Tammy hned viděl, že bude zle. Popadl oba zajíce a rychle je hodil do dřezu.

„Tati, to nemůžeš, teče z nich krev.“ Zašeptal směrem k Benovi a jedním tahem stáhl zakrvácený ubrus ze stolu. Nevěřícně zírám na stůl.

„Jupíjou“ zavýskne naše malá dcera Anežka „Děda přinesl oběd.“ A začne kouzelnou vílí hůlkou prozkoumávat zaječí tělíčka.

„Pojď, ukážu ti, jak je vyvrhneš a stáhneš.“ Řekne Ben a vysadí holčičku na židli, kterou si přisunula k lince.

Do ruky jí dá malý ostrý nožík.

„Tak to snad ne, je to ještě malý dítě!“ vykřiknu zděšeně a vykroutím Anežce nožík z ruky. „Nebude se dívat na takový hnusy.“

Anežka začne natahovat.

„Nevím, proč jsi hysterická, je to jen jídlo.“ Ben udiveně kroutí hlavou. „Malá se to stejně musí naučit, já tu nebudu věčně.“

„A já tu asi taky nebudu věčně, pokud se v mý kuchyni bude vyvrhovat zvěřina!“ podívám se výhružně na Tammyho.

„Je tu smrad jak v Cařihradu.“ Řeknu česky a zasměje se jen Anežka. „Co je Cařihrad, mami?“ zeptá se mě taky česky.

Situaci zachrání Tammy. „Tati, co kdybyste si to vzali ven, fakt to děsně páchne.“

Ben chytne oba zajíce pod ušima a nese je ven na terasu. Cestička krve je pevně ohraničena dvěma kapajícími čarami. Anežka ji projede na odstrkovací motorce a prudkým rozjezdem přefrčí práh na terasu. „Dědo, počkej, budu ti dělat ochranku.“

Ben se pootočí. „Myslím, že ji budu potřebovat.“ A spiklenecky na mě mrkne.

Zašklebím se.

Odpoledne se vydáme do lesa. Je krásný letní den a dlouhé stíny vysokých stromů nás přívětivě chladí. Ben vypráví Anežce indiánské příběhy a holčička kolem něho poskakuje v tylové vílí sukýnce. Čelenka se stříbrnou hvězdou na čele se jí povážlivě kýve ze strany na stranu a světlé vlásky má rozcuchané kolem zrůžovělé tváře.

„Dědo, viděl jsi někdy nějaké kouzlo? Jako vopravdický? Ne jako jenom jako.“ Drmolí Anežka.

„Tak to jsem viděl.“ Řekne děda Ben a pokývá hlavou.

Anežka se zastaví a vykulí oči.

„Mami, děda viděl kouzlo, slyšela jsi to?“ Anežka se ke mně otáčí přes rameno.

„Slyšela, a vím přesně, které myslí. Děda myslí to kouzlo, že když udělá binec, a odejde na terasu, tak když se vrátí, už tam ten binec není.“ Zašklebím se na Benovo záda.

„Tohle určitě nemyslí, dědo, vyprávěj.“ Zaškemrá holčička.

Děda zakývá hlavou. „To jsem byl ještě malý kluk a nutně jsem potřeboval na klobouk liščí ocas. S bratranci jsme se předháněli, kdo ho první získá. Rozběhli jsme se do lesa a já přesně věděl, kde lišky žijí. Bylo to kousek od potoka, měly v kořenech obrovských stromů vyhrabané nory. Šel jsem na jisto.  U potůčku jsem nastražil oka. Schoval jsem se ve křoví a čekal, tichý jako myška. Chtěl jsem ten nejkrásnější liščí ocas, aby mi ho všichni kluci záviděli. Za chvíli přišla první liška, napila se a odešla. Čekal jsem dál. Přišla další, měla ten nejhuňatější ocas, který jsem kdy viděl. Strašně jsem ho chtěl. Liška se opatrně rozhlédla a podívala se přímo do křoví, ve kterém jsem se krčil. Nějak jsem cítil, že o mě přesně ví. Obešla všechna moje nastražená oka a napila se vody. Fascinovaně jsem na ni zíral a přál si, aby se chytla do oka. Zamířila zpátky a já ani nedýchal. Prokličkovala mezi pastmi, ohlédla se na mě, směrem ke křoví a já uviděl její oči. Vypadaly neuvěřitelně lidsky a chytře. Vůbec ne jako oči zvířete. Pak se liška otočila a vběhla do lesa.“

„A co se stalo pak, dědo? Chytil jsi ji?“ vydechla napnutě Anežka.

„Rozběhl jsem se za ní, co mi zbývalo. Běžela mezi stromy, krčila se v trávě. Občas jsem jen zahlédl mihnutí ocasu, jak rychlá byla. Ale věděl jsem, kam běží. Domů. Stopoval jsem ji a doufal, že mě nezahlédne. Přiběhla k vysokým stromům, prokličkovala mezi kořeny a zmizela v noře. Obešel jsem potichu stromy a hledal, jestli tam nemá ještě jeden východ. Žádný jsem nenašel. Řekl jsem si, že počkám u vchodu nory a až vyleze, praštím ji po hlavě a ocas bude můj.“

Anežka na dědu nevěřícně zírala. „A praštil jsi jí?“ zašeptá.

Ben zavrtí hlavou. „Seděl jsem tam celý den a celou noc. Bál jsem se pohnout, že mi uteče ten nejkrásnější ocas na světě. Liška o mě věděla. Cítila mě a bála se vylézt. Za svítání jsem to už nevydržel. Říkal jsem si, že měla někde tajnou chodbu a utekla mi. Slezl jsem k noře a civěl dovnitř, do tmy, snažil jsem se zahlédnout nějaký pohyb, nebo aspoň záblesk očí, jestli tam je.“

Anežka na dědu obdivně kouká, pak se zamračí. „Dědo, nekoukej do tý díry, určitě tě kousne.“

Děda zavrtí hlavou. „Nekousla. Viděl jsem totiž něco úplně jiného. Vyděsilo mě to tak, že jsem okamžitě vyskočil na nohy a pelášil pryč. Už nikdy jsem se tam nevrátil.“

Ben udělá dramatickou pomlku.

„Jak jsem se tak díval do té díry a rozkoukával se ve tmě, uviděl jsem lehounký pohyb. Liška tam byla. Uviděl jsem oči, lidské oči. A taky nos a ústa. Byla to lidská hlava a zírala přímo na mě. Šíleně jsem se vyděsil a začal utíkat pryč. Jenže kousek od nory jsem upadl do trávy. Když jsem začal vstávat, podíval jsem se k noře. Byl to jen mžik, ale já to viděl. Z nory vylezl malý chlapec a odcházel směrem do lesa. Udělal pár kroků a najednou se změnil, byl z něho vysoký vousatý muž, který zmizel mezi stromy. Začal jsem utíkat tak rychle, jako nikdy v životě. Nikdo mi to nevěřil, ale já vím, co jsem viděl.“

Anežka konečně vydechne a očí jí lezou z důlků. „A kdo to teda byl, dědo?“

„Myslím, že lesní muž. V lese prý žijí lesní lidé. Umí se proměnit ve zvíře nebo i ve strom, jak se jim zachce.“ Řekne Ben a pokrčí rameny.

Začnu se ostražitě dívat kolem sebe. Vím, že je to jen indiánská historka, jenže tady člověk nikdy neví.

„A to je jako pravda?“ zeptám se Bena a upřeně se mu dívám do očí.

„Přísahám na liščí ocas.“ Zachechtá se Ben. „Na ten, co jsem nikdy neměl.“

Dojdeme k potoku. Ben okamžitě sundá boty a slastně ponoří nohy do ledové vody. Anežka si nabere plnou pusu vody a začne krmit kvítkové víly. Naklání se nad kytičkami v trávě a kapku po kapce pouští do barevných květů.

„Taky tě můžu naučit vyvolávat déšť, jestli bys chtěla.“ Ben ke mně otočí hlavu s dlouhými bílými vlasy, staženými koženou šňůrkou do ohonu.

„A taky mi dáš ochutnat hada a budu rozumět zvířecí řeči.“ Zachechtám se.

„Kdybys chtěla.“ Řekne vážně a zalehne do trávy.

„Nechtěla.“ Řeknu a hodím po něm šišku.

Obejdu strom, pod kterým jsme rodili Anežku. Je to naše oblíbená trasa. Podívám se nahoru a vidím mohutné koruny stromů, rozvážně se kývají a zakrývají letní nebe. Uchovávají naše tajemství, mlčenlivě a navždy.

„Tak jo, ukaž mi to ty obchodníku s deštěm.“ Zavolám na Bena.

„Tak koukej.“ Řekne Ben a nakloní se do potoka, kde si nabere plnou pusu vody.

Tváře má nafouklé jako sysel. Přijde ke stromu a oběma rukama ho obejme. Pak zakloní hlavu a vyprskne pramínek vody do výšky. Voda z něho vytryskne a po kapkách mu stéká po tváři dolů na košili. „Pojď to zkusit.“ Řekne a já se rozesměju.

„Větší blbost jsem nikdy neviděla. Neměl bys u toho tancovat nebo tak něco?“

„Musíme to udělat oba najednou, oba dva obejmeme tenhle strom, já zepředu, ty zezadu a vyfoukneme vodu do vzduchu.“ Volá na mě Ben a jde si do potoka nabrat pusu.

Anežka nás pozoruje z trávy a chechtá se.

„Tak jo, jdu, ale běda, jak to nebude fungovat, vygruntuješ za to celý barák dočista.“ Zasměju se a přistoupím na jeho hru.

Doběhnu k potůčku a naberu si plnou pusu. Jako dva syslové přicházíme k našemu stromu. Já zezadu, Ben zepředu. Chytneme se za prsty a já tělo přitisknu do teplé kůry. Nahnu hlavu do strany, abych viděla na Bena. Ten kývne hlavou, jako že teď.

Zakloním hlavu a vytlačím pramen vody vysoko nad sebe. Kapky mi padají přímo do očí a do nosu, a nad námi se ve větvích rozkřiknou ptáci a vyletí s hlukem do všech stran. Chci pustit Benovo ruce, ale nejde to, nepouští mě. Pevně mě drží. Vidím Anežku, jak k nám přichází, má obě tváře naplněné vodou. Další sysel. Klekne si pod nás a obejme strom. Pak zakloní blonďatou hlavičku a čelenka s hvězdou jí sklouzne z hlavy do hebkého mechu. Anežka vypustí pramínek z pusy do výšky a zavře oči.

V tu chvíli zahřmí a já pustím Benovi ruce.

Pak zahřmí ještě jednou a já se s hrůzou podívám Benovi do očí.

Ben jen stojí a dívá se na mě. V tu chvíli začne šíleně pršet. Koruny stromů nás chrání, ale stejně na nás dopadnou velké kapky deště. Dopadají mi na vlasy a stékají mi v úzkých čůrcích po kůži až do výstřihu.

Popadnu Anežku za ruku a rozběhnu se směrem ven z lesa. Ben nás doběhne a chytne mě kolem ramen.

„A hada ochutnáš kdy?“.

--------------------------------------