Jak se nezbláznit v New Orleans

31. 08. 2021 13:30:14
Když z vás chce někdo udělat blázna, jde to dobře všude. Ale v New Orleans obzvlášť dobře. Jenže česká nátura má oproti americké jeden zajímavý rys. Nevěříme ničemu, a na duchy už vůbec ne.

New Orleans je nádherné město na břehu řeky Mississippi, nachází se v jihovýchodní části Louisiany a je jejím největším městem vůbec. V historii bylo součástí francouzské kolonie, pak bylo s velkou slávou předáno Španělsku, které se výrazně zapsalo do jeho architektury, a nakonec se spokojené a zářící, vrátilo pokojně zpátky, do vřelé náruče sladkobolné Francie.

Tedy ne na nadlouho, v roce 1803 bylo odprodáno spolu s okolním územím, Spojeným státům americkým, které o něj velmi stáli, protože nutně potřebovali velice důležitý přístav a přístup k řece Mississippi.

Bylo zde zavedeno otroctví a prezident Jefferson byl jeho velkým podporovatelem.

Dodnes černošské obyvatelstvo tvoří 60% obyvatel města a z toho 28 % žije na hranici chudoby.

Ačkoliv bylo otroctví již dávno zrušeno, v New Orleans stále přetrvává atmosféra příkoří, kterou vykompenzovalo zrození jazzu, specifické kultury a lpění na udržování černošských tradic.

Ulice města jsou plné umělců, které byste okamžitě usadili do první řady filharmonie, a jazz, blues a gospely, nádherné a jedinečné, znějí na každém rohu.

Chci vám vyprávět jeden zvláštní příběh.

Stal se mojí kamarádce Betty, která se do New Orleans přivdala a já se nečekaně stala jeho součástí.

S Betty jsme spolu obývaly společný pokoj na koleji a staly se z nás blízké kamarádky. Po studiích se naše cesty rozešly, ale přesto jsme stále zůstaly ve spojení.

Betty se vdala za Michela, svého nádherného kolegu tmavé pleti. Vychována v multikulturním prostředí, bez jakýchkoliv předsudků a nálad, žila svůj šťastný a spokojený život. A já si žila ten svůj, po boku Tammyho.

Možná by tak Betty žila i dál, kdyby jí jednoho letního dne její muž neoznámil, že mu velice bohatá teta Heléne, odkázala v jeho rodném městě New Orleans, velký dům. Nebyl to obyčejný dům, byl tak honosný, zařízený starožitnostmi a přepychem, že přestanete soudně přemýšlet. Svobodný duch nádherného města New Orleans, hudební nálada ulic a zpěv gospelů, převážil nad strachem z hurikánů, a rodinka se i s malou dcerkou Lucy stěhovala do Louisiany.

Město je přijalo vlídně. Byl to jeden z těch krásných letních dnů, kdy si přejete, aby se zastavil čas a táhl se stejně tak líně, jako řeka Mississippi, sluneční paprsky vás lechtají na nose a vy se šťastně nadechujete svěží, vlhké vůně. Teda když zapomenete, že vychází z mokřadů.

Dům stál v historické části města, měl pískově žlutou fasádu a zářivě bílá, čerstvě natřená okna.

Když se za Betty zabouchly domovní dveře a ona mžourala v šeru úzké chodby do přítmí domu, píchlo ji u srdce tak silně, až se jí podlomila kolena.

Její hrudník sevřel příšerný strach a úzkost, že sotva popadla dech. Úzkostný pocit odešel stejně tak rychle jako přišel, a Betty ho přiložila nervozitě a napětí z nového života v neznámém městě.

Dům byl zařízený honosně, byl plný starožitného nábytku a tikajících hodin.

Přivítala je starší žena tmavé pleti, v černých šatech a bílé naškrobené zástěře. Byla to hospodyně Nancy, která se do poslední chvíle tety Heléne, pečlivě starala o dům a kuchyni. Vypadala přátelsky a malou Lucy hned zvedla do náruče, a políbila ji na obě tváře.

„My ale nepotřebujeme hospodyni.“ Sykla Betty Michelovi do ucha. „Nemáme na ni peníze.“

„Neblbni Betty, tady je to normální. Navíc jí teta zaplatila na pět let dopředu. Bydlí přímo tady, má svůj pokoj.“ Řekl smířlivým hlasem Michel a začal nosit tašky do domu.

Betty se zatvářila šokovaně. Nejen, že jí to Michel dopředu neřekl, ale i proto, že si zkrátka nepřála, aby s nimi bydlel někdo cizí. Bude muset o tom s Michelem ještě dát řeč, až se všechno uklidní.

Nancy jí ukázala velký obývací pokoj umístěný v průčelí domu, s velkým vyřezávaným oknem do ulice a s obrovským krbem na druhé straně. Podél stěn stály vybledlé lenošky s dřevěnými područkami, které pamatovaly jistě lepší časy a nádherné kávové stolky s kroucenými nožičkami. Směrem do vnitřku domu se byla veliká jídelna s velikým naleštěným stolem, dvanácti židlemi a starožitnými příborníky plných skla, stříbrných příborů a porcelánu. Z jídelny vedly mohutné dveře do obrovské kuchyně, plné sporáků, skříněk, zásuvek a pracovních ploch. Všechno vypadalo velice zachovale a čistě. Čas se tu zastavil tak před sto lety.

Betty se vydala po širokém schodišti z haly do patra. Stěny schodiště byly posety desítkami zarámovaných fotografií, ale nebylo na ně moc vidět, na schodišti bylo šero. Prohlédne si je později. Betty rychlými kroky vyběhla nahoru a dveřmi přímo naproti schodišti vešla do hlavní ložnice megalomanských rozměrů. Úlevou se rozesmála a plácla sebou do nadýchané, čistě povlečené starožitné postele s nebesy. Cítila se nádherně a božsky.

Sluneční paprsky procházely žlutomodrým vitrážovým oknem a malovaly po zdechm chvějící se zelené obrazce. Když Betty otevřela nenápadné dveře vedle postele, objevila rozlehlou koupelnu, s obrovskou vanou stojící na mosazných zvířecích nožkách. Cítila se jako královna.

Tohle byl poslední krásný den, který tady Betty zažila. Druhý den, se totiž zbláznila.

Nebo zbláznila, to se takhle nedá říct. Zpočátku prostě jen vypadala trošičku zmateně.

Druhý den ráno ji probudila nádherná vůně čerstvě uvařené kávy a smažených toustů. Betty blaženě otevřela oči a s rozkoší nasála vůni opečené slaniny a vajec. V posteli už byla sama, protože Michel měl brzy ráno schůzku s novým zaměstnavatelem a přivstal si.

Rozhlédla se po pokoji a spokojeně zaregistrovala hru slunečních paprsků, které se zlehounka dotýkaly komod a skříní, teď už plných jejího oblečení, tak krutě se nehodícího do honosných poměrů kdysi bohatého domu. Ale co. Sáhla do prvního šuplete starožitné komody a vytáhla černé legíny a tmavě modré tričko. Všimla si pečlivého uspořádání jejího oblečení, kterého by sama nikdy nebyla schopna. Nancy.

Zastyděla se za kacířskou myšlenku, o výhodách otrokářství a hlučně přibouchla těžkou zásuvku.

Tiše nahlédla do vedlejšího pokoje, a zahlédla pod přikrývkou, spící tělíčko jejich dcery. Potichu zavřela dveře a vstoupila na široké schodišti.

Fotek na zdech si všimla okamžitě. Dnes totiž byly nasvícené ranním sluncem. Byly jich desítky.

Zažloutlé a krásně zarámované. Přesto vypadaly děsivě.

Přecházela schůdek po schůdku, od jedné fotografie k další. Naháněly jí hrůzu a měla z nich husí kůži.

Na fotkách byly různí lidé, zřejmě dávno zemřelí rodinní příslušníci. Ženy na sobě měly nádherné, bohatě zdobené šaty a ve vlasech rozkošné slamáčky. Muži měli světlé obleky, s útlými proužky a na hlavách elegantní klobouky. Na rukou drželi malá batolata, s krajkovými čepečky a všichni se vesele usmívali do čočky aparátu.

Jenže úplně všichni, měli černou fixou začerněné oči.

Místo očí tu byla jen černá místa. Jako díry do duše.

Betty pohledem přejela všechny fotky až k poslednímu schodu v hale. Všechny vypadaly stejně.

Rozrušeně vběhla do kuchyně, kde se rychle kolem sporáků pohybovala Nancy.

„Paní si přeje kávu černou, s mlékem, nebo raději čaj?“ Zeptala se s lehkou úklonou.

„Černou kávu, děkuji.“ Řekla Betty a počkala, až ji Nancy naleje.

Vejce se slaninou lehce sklouzly na talíř, a hospodyně je posypala čerstvou petrželkou.

„Nancy, pojďte si ke mně na chvilku sednout. Musím se Vás na něco zeptat.“

Hospodyně se tiše posadila.

„Co mají znamenat ty fotografie na schodišti? Vypadá to děsivě.“ Řekla Betty a podívala se na Nancy.

Nancy sklopila oči. „Paní si to takhle přála.“

„Jenže paní už tu není, tak je dneska dáme pryč. Nechci, aby je Lucy viděla, vyděsilo by ji to.“

„To bych nedělala, paní.“ Řekla Nancy mrazivě a vstala od stolu.

„Cože?“ vydechla Betty a nevěřícně zírala na záda hospodyně, která právě procházela dveřmi z kuchyně ven.

„To snad ne.“ Pomyslela si. „Tady snad všichni zešíleli.“

Vyskočila od stolu, popadla papírovou krabici a rychlým pohybem začala ze stěn schodiště sbírat děsivé fotografie. Na zdech po nich zůstaly jen světlé, dokonalé obdélníčky.

Pak krabici strčila do přístěnku pod schody a na cestu ji ještě pořádně nakopla.

To už ze schodů vesele sbíhala Lucy, a běžela přímo do kuchyně za vůní opečených toustů.

--------------------------------

Odpoledne, když Nancy vzala Lucy do parku na hřiště, Betty začala vybalovat krabice a zařizovat si svůj ateliér. Jako kostýmní výtvarnice se živila docela slušně a měla právě rozdělané kostýmy ke dvěma divadelním hrám. Jako ateliér si vybrala velikou, světlou místnost ve sklepení domu, těsně pod úrovní ulice a s úzkými okny v její horní části. Místnost jí dokonale vyhovovala.

Rozložila si pracovní stoly a z krabic vybalila látky a střihy, pečlivě načrtnuté na tenkém papíru.

V domě byla úplně sama, Michel se vrátí až k večeři.

Pracovala v absolutním soustředění a tichosti. Podvědomě vnímala různé nohy a kroky venku na ulici, míhaly se podél zaprášených oken, ale nevěnovala jim pozornost. Ze soustředění ji vytrhlo hlasité zaklepání na sklo. Betty zdvihla obličej a zadívala se do okna.

Nikdo za ním nebyl. „Pitomý fóry.“ Zašeptala si a pokračovala v práci.

Náhle někdo prudce zaklepal na dveře od místnosti. Zvuk to byl rázný, nedočkavý.

Betty strnula a zastavilo se jí srdce. V domě přece nikdo není. Nebo, že by se už Nancy s Lucy vrátily?

„Dále.“ Řekne Betty a podívá se s očekáváním ke dveřím.

Nic. Žádná odezva.

Betty popojde ke dveřím a rázně je otevře.

Za dveřmi je jen prázdná chodba.

„Nancy?“ zavolá směrem ke schodišti nahoru a vyčkává.

Domem se nese líné letní ticho, teď lehounce rozvibrované jejím zavoláním.

Betty zavře dveře a vrátí se k práci.

Něco zaslechne a našpicuje uši. A ať se snaží, jak může, nemůže přeslechnout hlasitý, dětský smích, který k ní doléhá i přes zavřené dveře.

Prudce se otočí a rozrazí dveře ven. „Lucy? To jsi ty? Už jste doma?“ Zavolá směrem nahoru.

Žádná odpověď. Betty zmateně mžourá na schody před sebou.

Nad hlavou zaslechne tichý, ale zřetelný dupot, několik párů dětských nožiček běží po schodech nahoru do patra.

Betty s úlevou vydechne. Lucy si zřejmě přivedla z parku nějaké děti na návštěvu, a Nancy jim teď určitě vaří v kuchyni kakao.

Betty vyjde ze sklepa, a rázně vyběhne schody nahoru, do patra.

Jenže tam je absolutní ticho. Žádné dětské hlásky, ani ťapkání nožiček po vrzajících dřevěných podlahách, jen prázdné místnosti.

„Lucy?“

A pak se podívá zpátky na schodiště a udělá se jí špatně.

Všechna prázdná místečka na zdi podél schodiště, jsou zase dokonale zarovnaná zavěšenými fotografiemi v ozdobných rámech. Neznámé obličeje na ní zírají, s prázdnými výrazy v začerněných očích.

---------------------------------

Betty vztekle vběhne do kuchyně. Jenže ta je prázdná.

„Neuvěřitelný, co si ta ženská dovoluje.“ Nasupeně prská mezi rty.

Rychlými kroky proběhne celou spodní částí domu, ale Nancy nikde nevidí. Poháněná vztekem vyběhne schody zase zpátky do patra a sotva popadá dech. Proběhne všemi pokoji a zjistí, že se tam ve slunečních paprscích vznáší jenom jemné částečky prachu a jinak nic.

Popadne ji panika. To není možné, jasně slyšela kroky na schodech.

Uslyší vrznout domovní dveře, a tak rychle vyběhne zpátky na schodiště.

Do otevřených dveří domu, právě vstupuje Lucy, a Nancy ji stojí za zády.

-----------------------------------

Betty zdusá ze schodů a uslyší sama sebe nepříčetně ječet na Nancy, proč dala zpátky ty fotografie, když jí jasně řekla, že si je tam nepřeje.

Nancy se jí podívá zpříma do očí. „Já to nebyla, paní.“ Řekne tiše a odejde směrem do kuchyně.

Lucy na matku valí překvapeně oči, takhle ji nezná.

Betty se rázem uklidní, popadne krabici z přístěnku a všechny fotky do ní opět nahází.

„Já ti dám, nebyla.“

-----------------------------------------------

Večer v posteli Michelovi celou událost podrobně popíše.

„Koukni, teta byla trochu podivínská, nemůžeš se Nancy divit, že je z ní trochu na hlavu.“ Řekne Michel klidně a přetáhne si cíp deky přes hlavu.

Betty mu deku strhne z hlavy.

„Na hlavu je celý tenhle barák! Copak sis nevšiml, jak se sem příšerně nehodíme?“

„Já myslím, že se sem hodíme úplně úžasně.“ Michel si Betty přitáhne k sobě a usměje se.

„Barák je děsně starej, nediv se, že slyšíš různý zvuky. To si jen sedá důůůůůůům.“ Zadeklamuje hororovým hlasem a příšerně se zašklebí.

„Jsi fakt blbeček.“ Betty ho plácne po rameni a on se jí zakousne pod krček. „Jsem, ale tvůj.“.

------------------------------

V noci ji probudí zakňourání. Vychází z pokoje Lucy, zřejmě má zlé sny.

Betty vyskočí z postele, bosýma nohama přehupká vrzající prkna v ložnici, a tiše vstoupí do dětského pokoje.

Děvčátko má deku na zemi, Betty ji sebere a jemně položí přes spící tělíčko. Lucy se zavrtí.

Po špičkách vyjde z pokoje a v kotnících ji hlasitě zakřupe. Lucy se zastaví, a špicuje uši. Dům je však naprosto tichý.

Betty se zadívá na schodiště. Na jeho stěnách, jsou dokonale na svých místech, zavěšené staré dobré fotografie.

Betty přestane dýchat.

Pak se rozeběhne a cestou dolů ze schodů, prudce sráží fotografie ze stěn. Padají a skleněné střepy se hlasitě rozprskávají po mahagonovém schodišti, kde do něho vyrývají hluboké čáry.

Z bosých nohou jí teče krev, ale Betty ji nevnímá, křičí a dupe na prázdné výrazy, dávno mrtvých lidí.

-------------------------------

Když jí Michel vyčistí rány a pak je jemně obváže, celý dům už je na nohou. Lucy na ně seshora zírá mezerami v zábradlí, a Nancy zametá dlouhými tahy střepy ze schodiště.

Betty z ní nespouští oči. Stejně je to její vina.

Nancy se tváří klidně a její výraz je soustředěný na práci.

„A teď se jdeme všichni vyspat, vyřešíme to ráno.“ Mrkne Michel na Betty a pomůže jí do schodů.

-----------------------------

Ráno se všichni sejdou u snídaně.

Betty mlčí a soustředěně míchá kávu v hrnku.

„Nancy, myslím, že je na čase, abychom si promluvili.“ Řekne Michel a studeným pohledem se jí dívá do očí.

„Vůbec nevím o čem, pane.“ Nancy zvědavě zdvihne obočí.

Betty to nevydrží. „To nemyslíte vážně, a kdo tedy na schodiště pořád věší ty debilní fotky!“ zaječí.

„Ssssssss....klid.“ zasyčí Michel a poklepe jí po hřbetu ruky.

„Nancy, Betty několikrát uklidila fotky ze schodiště a někdo je tam navěsil zase zpátky. Já ani Betty jsme to nebyli a Lucy tam nedosáhne.“ Řekne rozvážně.

Nancy pokrčí rameny. „Tak to nevím pane, já to taky nebyla. Možná, že je paní vůbec nesundala?“

Betty praští lžičkou o stůl. „Micheli, to nemá cenu, Nancy prostě lže.“

Nancy se beze slova otočí k pracovní desce a začne čistit zeleninu k obědu.

Michel chytne Betty za ruku. Ne, to fakt nebude dobrý, odpoví si sama pro sebe Betty a ruku mu vykroutí.

---------------------------

Po snídani Michel odvede Lucy zapsat do školky. Betty si zkontroluje rány na nohou a znovu si je vyčistí a převáže. Pak opatrně seskáče do sklepa a vrátí se k rozpracované práci v ateliéru.

Šije na šicím stroji metry a metry jemných látek, a rovná je na těla plešatých figurín s prázdnými obličeji.

S prací je spokojená, a jde ji od ruky.

Najednou ucítí prudkou bolest pod žebry. Bolest je tak silná, až ji donutí předklonit se, a opřít o pracovní stůl. Betty mělce dýchá a ze všech sil se soustředí, aby nezkolabovala. Bolest je tupá, a opakuje se v pravidelných intervalech. Pak najednou přestane a přesune se do krku. Pichlavé stahy ji na chvíli úplně ochromí.

Po pár vteřinách je po všem. Bolest je pryč, ale Betty stále strnule čeká a strachy se nemůže ani nadechnout. Nechápe, co se to děje.

-----------------------------------

V noci Betty probudí nějaký zvuk. Zadívá se na Michela, ale ten má cíp deky přetažený přes pravé ucho, a tvrdě spí.

Z dětského pokoje se neozývá nic. Tak co to bylo? Rozhlédne se po ložnici.

To si jen sedá důůůůům, řekne si v duchu démonickým hlasem, otočí se na bok a zavře oči.

Najednou ucítí jemný pohyb. Betty strne.

Deka přetažená přes její tělo začne lehounkým pohybem ujíždět směrem k nohám.

Betty ji zachytí konečky prstů. Deka se zastaví.

Pak si to deka rozmyslí a rozjede se k nohám postele ještě rychleji.

Betty vykřikne.

Michel se okamžitě posadí na posteli, rozsvítí lampičku a udiveně zírá na svoji ženu.

„Někdo ze mě stahuje deku!“ zakřičí Betty vyděšeně, a i jí, to v tu chvíli zní nepravděpodobně.

Oba zírají na deku v nohách postele. Deka se nehýbá a ložnice je prázdná.

„Betty, nech toho, jenom se ti něco zdálo, a málem jsem se posral strachy.“ Řekne Michel, svalí se na svoji půlku a přetáhne si cíp deky zpátky přes ucho.

Betty se rychle přikryje a zírá do stropu. Ví, že určitě nespala.

----------------------------------

Ráno ji probudí vůně kávy. Rychle vstane, oblékne si župan a beze strachu vykročí na schodiště. Fotky tam samozřejmě nejsou. Jsou roztřískané na padrť a dávno v popelnici.

Klidná a dobře naložená začne sestupovat po schodišti dolů. Na mezipatře leží deka a její obrys dokonale kopíruje spící tělo pod ním. Je to její deka.

Betty ji rychle zvedne do výšky, ale pod ní, jsou jen široká mahagonová prkna podlahy.

---------------------------------

Kolem desáté ráno, Betty pracuje na svých divadelních kostýmech. Práce jí odsýpá.

Vzpomene si na ráno.

Vyšetřování toho, jak se deka dostala z postele až na schodiště, vyvrcholilo do prázdna ve chvíli, když Betty zamířila ukazováček na hrudník Nancy a pisklavě zaječela: „Já vím, že to udělala ona, chce mě dostat do blázince!“.

Pak si deku přitiskla k prsům, jako by ji už nikdy nechtěla pustit a vyčítavě se podívala na Michela.

„A ty mě taky už pěkně sereš, že mi vůbec nevěříš.“ Hlasitě zafňukala a vyběhla zpátky do ložnice.

Michel chvíli nevěřícně zíral a pak vyběhl za ní.

V ložnici ji objal a políbil do vlasů.

„Hele, já vím, že je toho na tebe moc. To stěhování a tak. Bude to zas dobrý, věř mi.“

Jenže Betty věděla, že to dobrý nebude. Někdo tady dělá všechny tyhle věci. Magorský věci. A ona magor přece není. Nebo jo?

Najednou zvenku, z haly, zaslechne rytmické zvuky.

Znějí, jako když se pohybuje kyvadlo hodin. Vrzající kyvadlo.

Betty pozorně naslouchá. Michel je v práci a Nancy odvedla Lucy do školky, je v domě úplně sama.

Betty dostane strach.

Přesto se zmátoří a prudce rozrazí dveře ateliéru a přes bolest v pořezaných nohou, rychle vyběhne po schodech nahoru do haly. Vrzavý zvuk kyvadla se stále přibližuje a Betty se snaží přijít na to, co tenhle zvuk způsobuje.

Rozhlíží se po hale, ale nic tam nevidí. A pak se podívá na schodiště, kde se nad schody kýve ze strany na stranu odulé a mohutné tělo, v černých šatech s bílou zástěrou. Pevně visí na oprátce ze silného provazu a pomalu se otáčí kolem dokola. Betty na tělo nevěřícně zírá.

Když se tělo pootočí tváří k ní, uvidí opuchlý obličej a tmavě růžový jazyk, vyplazený až na bradu. Nancy.

Betty zakřičí a pozadu vycouvá z haly, rozrazí venkovní dveře a s šíleným křikem vyběhne přímo na ulici.

Tam upadne na chodník a lidé se kolem ní začnou sbíhat.

Betty je v šoku. Rukou stále ukazuje ke dveřím a křičí.

Nějaké ruce ji opatrně posadí, a jiné jí pomohou na nohy.

„Je tam, tam..“ opakuje stále dokola a ukazuje třesoucí se rukou na dům.

Najednou uslyší známý hlas. „Pusťte mě k ní, to je moje paní. Paní, co se vám stalo proboha?“

Dav se rozestoupí, Nancy položí na zem tašky s nákupem a chytne Betty za obě ruce. Má na sobě černé šaty s bílou zástěrou, přes ně dlouhou tmavou vestu bez rukávů.

Betty na ni beze slova zírá, a pak se jí vytrhne a vběhne zpátky do domu. Lidé se nahrnou za ní.

Schodiště je prázdné, žádná smyčka, a žádný oběšenec.

-----------------------------

Když mi Betty zavolala a prosila mě o pomoc, byla v podstatě v posledním tažení a na cestě.

Na cestě do blázince.

Lucy se jí bála, Michel na ní koukal vyděšeně a nevěděl co má dělat.

Jediná Nancy měla klidný výraz a vypadalo to, že se jí atmosféra v domě, vůbec netýká.

Betty věděla, že je něco špatně. Úplně špatně. Do doby, než se přestěhovali do New Orleans, nikdy psychické problémy neměla, žádné vidiny a halucinace. A teď vypadá, že je pytel sraček.

Když mi do telefonu vyprávěla, co se u nich doma děje, chtěla vědět, co na to říkám a jestli si myslím, že je blázen.

Já, milovnice hororových příběhů, duchařských knížek a zjevení všeho druhu, odkojená Upírem z Feratu, krvelačným autem, které sálo krev svým řidičům, jsem mohla jedině říct, že tady něco smrdí.

Někdo ji chce vyděsit k smrti.

A na konci září jsem přijela do New Orleans.

--------------------------------------

„Koukni, Betty, podle mě, v tomhle rozhodně jede Nancy. Kdo jiný by měl přístup do domu, aby dělal všechny tyhle věci.“ Řekla jsem a zabubnovala nehty do stolu.

Betty se v podstatě neustále třásla a nebyla schopná normálně myslet. Přikývla.

„Nejdřív prohledáme barák!“ vyskočila jsem a začala prolézat všechny komory a skříně.

Jenže všechno vypadalo úplně normálně.

„Kde je Nancy teď?“ zeptala jsem se a v hlavě se mi rodil plán.

„Šla na nákup a ke švadleně, přijde kolem třetí.“

„Prohledáme její pokoj, kde je?“

„Neblázni, nemůžeš se jí hrabat v pokoji.“ Betty se to nelíbí.

„Áááále můžu! V lásce a válce je vše povoleno. A tohle je válka, Betty!“ A vystrkám ji ze dveří.

Betty ukáže na nenápadné dveře za kuchyní.

Potichu je otevřu a rozhlédnu se po čistém a uklizeném pokoji. Pečlivě ustlaná postel, stolek s křeslem, pár komod a skříní.

Začnu otvírat jeden po druhém šuplíky.

Pár drobností, fotek, papírů, dopisů, nic zvláštního. Šuplík s šitím. Skříně plné naprosto stejných černých šatů a bílých naškrobených zástěr.

Nikde nic. Prohledala jsem šuplíky i ze spodu, odsunula skříně a nezapomněla se podívat za zrcadlo.

Nic.

Všimla jsem si ve skříni teplého zimního kabátu. Na co Nancy potřebuje zimní kabát v New Orleans, kde je i v zimě příjemně.

Začala jsem projíždět kapsy kabátu. Všechno prázdné. Pak jsem si všimla vypouklého místa na vnitřní straně. Byla tam rozstřihnutá podšívka. Zajela jsem rukou dolů, téměř až k lemu a nahmatala jsem měkký lehký předmět. Vytáhla jsem ho ven na světlo

Betty zaječela.

Obě jsem se dívaly na přesnou kopii Bettyina obličeje. Podoba to byla tak přesná, až to vypadalo neskutečně.

Byla to panenka voodoo.

Ostrý špendlík měla zabodnutý v krku a další těsně pod žebry.

Betty s pláčem vyběhla z pokoje.

Zatopili jsme v krbu a když se oheň pořádně rozhořel, panenku jsme spálili. Hořela modrým plamenem, až se scvrkla do miniaturního skřítka, a nakonec se rozpadla na prach.

„Já ti ukážu, ty mrcho.“ Zašeptala jsem a podívala se na Betty. „A ty furt neřvi, káčo!“

--------------------------------

Dohodly jsme se, a teď se nesmějte, že tuhle noc strávím ve skříni. V ložnici ve skříni.

A protože jsme si nemohly být jisté, jestli v tom nejede i Michel, Betty se sice dušovala, že určitě ne, ale známe chlapy, udělaly jsme to tajně.

Když se Michel koupal, Betty mě potichounku schovala do skříně, a ještě, než zavřela dveře na malou škvírku, sykla jsem na ní: „A ne, že budete dělat nějaký nepřístojnosti, taky bych mohla zvědavostí vypadnout ze skříně.“

Betty vyprskla smíchy a do dveří mi přivřela dva prsty.

---------------------------

Noc se neskutečně táhla.

Michel hlasitě oddychoval a občas si i hlasitě ulevil. Bože, tohle jsem fakt potřebovala slyšet.

Betty byla napnutá a zřejmě nemohla zamhouřit oko. Nakonec ji asi zmohlo vyčerpání a začala pravidelně oddychovat.

Jenže se nedělo vůbec nic. Hodiny odtikávaly a já si už začala říkat, že určitě usnu, protože se mi příšerně klížily oči.

A tak jsem začala poklimbávat.

Najednou jsem ale zaslechla tichounký zvuk. Byl v podstatě na hranici slyšitelnosti, ale já jsem okamžitě otevřela oči. Někomu křuplo v kotníku. Někomu, kdo tiše vešel do ložnice.

Přiložila jsem oko ke škvíře a snažila se rozkoukat v naprosté tmě. Začala jsem rozeznávat obrysy nábytku a postele. Viděla jsem Michela na vzdálené straně postele, hlavu měl přikrytou cípem deky.

Betty spala na boku a klidně. Ramena měla přikrytá a pravidelně oddychovala.

Najednou jsem si všimla jemného pohybu a deka se začala pomalu sesouvat z Bettyiných ramen.

Někdo z Betty stahuje deku. Jenže já nikoho neviděla.

Deka se pomalu posouvala směrem k nohám, a nakonec sklouzla přes pelest postele.

Zadržela jsem dech a čekala co bude.

Zpod pelesti se vynořila tmavá, drobná postava. Narovnala se a v ruce držela nějakou nádobku. Po špičkách došla k Betty. U její hlavy se zastavila, chvilku ji pozorovala, jak spí, a pak prstem sáhla do nádobky. A začala malovat čáry po Bettyině obličeji. Namalovala je i na její ramena a když začala kreslit po nohou, rozrazila jsem dveře od skříně a vyskočila ven. Rychle jsem rozsvítila hlavní světlo. A V ruce jsem držela napřaženou baseballovou pálku.

Postava okamžitě ztuhla.

Michel vyděšeně vyskočil z postele a Betty zaječela neskutečně vysokým hlasem.

Všichni jsme zírali na malou, drobnou postavičku. Byla to tmavá, velice stará a vrásčitá žena.

Prst měla zaražený v nádobce s rudou barvou a dívala se přímo na Michela.

„Teto Heléne?“ zašeptal a nevěřícně z ní nespouštěl oči.

Žena se najednou rozplakala.

„Já jen nechtěla, abys byl s touhle bílou krávou.“ Zafňukala a s mlasknutím vytáhla prst z nádobky.

------------------------------------

A to je konec příběhu.

Žádní duchové, žádné nadpřirozené věci. Jen rasismus naruby.

A stará bohatá teta, která nemohla přenést přes srdce, že si její jediný synovec vzal bílou dívku.

Uspořádala tedy divadlo, že zemřela a odkázala dům Michelovi. Pronajala si dům vedle, a oba domy propojila v přístěnku pod schody. Samozřejmě s nápomocí věrné hospodyně Nancy. A ty dvě, rozehrály dokonalé duchařské představení.

Rozhodla se, že Michelovi ukáže, jak moc bláznivou ženu si vzal. Chtěla ho přesvědčit, jak moc se zmýlil, a že jen tmavá, jižanská dívka, je pro něho ta pravá.

No a málem se jí to povedlo.

Nebýt jedné české dívky, která se nebojí duchů, nemá předsudky a klidně si i vleze na noc do skříně.

Dnes už Michel, Betty a Lucy žijí zase zpátky v New Yorku. Vypadají moc spokojeně a navíc, brzy už budou čtyři.

Autor: Danka Štoflová | úterý 31.8.2021 13:30 | karma článku: 40.90 | přečteno: 2609x

Další články blogera

Danka Štoflová

Chyť se hořícího paroží!

Lidé a strach k sobě od nepaměti patří. Strach nás celý život doprovází, prostupuje, ochromuje, ovlivňuje a přesto nám dává zvláštní sílu. Posiluje totiž naději. Pojďme se podívat, jak to se strachem mají indiáni. Léčí ho ohněm.

8.3.2024 v 10:59 | Karma článku: 42.07 | Přečteno: 3306 |

Danka Štoflová

Vábnička na muže

Vábnička je nástroj napodobující zvuky samic v říji, vábí a přitahuje, nenechá nikoho na pochybách, že si báječně užije. Já jsem muže vábila, aniž bych to tušila, a to díky své genetické výbavě, která se zprvu nezdála nic moc.

27.2.2024 v 14:09 | Karma článku: 44.95 | Přečteno: 7265 |

Danka Štoflová

Jak jsem se koupala víc než Angelika

Vana je pro mě svatý grál všech lenochů, ztraceným rájem Šangri-La a varhánky na dlaních a chodidlech, z hodin a hodin strávených ve vodě, jsou pro mě důkazem, že nebe na zemi skutečně existuje. A indiáni, ti by Angeliku trumfli.

8.2.2024 v 8:41 | Karma článku: 44.17 | Přečteno: 5616 |

Danka Štoflová

Den, kdy zemřelo Slunce

Indiáni si po staletí předávají vědomosti ústní formou. Stojí je mnoho úsilí, aby přetrvaly do dnešních dnů. Pojďme jim naslouchat. Často nás šokují, i když to vlastně nechtějí. Všimli jste si, že máte uvnitř sebe ladičku?

5.1.2024 v 10:30 | Karma článku: 45.40 | Přečteno: 9970 |

Další články z rubriky Letní povídka

Danka Štoflová

Jak mi ďábel láskyplně olíznul ruku!

Vdala jsem se za Tammyho, čerokézského indiána, žijícího v New Yorku. Ukázal mi, že život je zvláštní a mnoho věcí nevidím. Jenže já jsem česká holka a vím toho dost. Každý v New Yorku má svého psychoterapeuta, je drahý a k ničemu

27.6.2022 v 13:00 | Karma článku: 46.36 | Přečteno: 10305 | Diskuse

Danka Štoflová

Kulový blesk - aneb Nedám ti svůj hrnec!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains. Indiáni jsou pověstní svojí mlčenlivostí. Tak přesně ta mi leze děsně na nervy.

23.6.2022 v 10:31 | Karma článku: 46.20 | Přečteno: 5613 | Diskuse

Lucie Hejnalová

Na kole kolem a okolo

Pravidelně jezdím na kole. To v mém případě znamená, že si pravidelně jednou za cca 15 let koupím kolo, doladím výbavu a namlouvám sama sobě, jak budu pořád jezdit a kolo se stane mou nedílnou součástí. Hahaha.

22.6.2022 v 17:15 | Karma článku: 15.09 | Přečteno: 369 | Diskuse

Danka Štoflová

Rozkošná sexy piha, přímo pod zadkem!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně poblíž indiánské rezervace, snad šťastně. Byla jsem a vždycky budu žárlivá. I když vím, že kolečka osudu zapadla přesně na ta správná místa.

16.6.2022 v 10:53 | Karma článku: 47.11 | Přečteno: 16284 | Diskuse

Danka Štoflová

O dívce jménem Faith

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, a žijeme v Severní Karolíně poblíž Národního parku Great Smoky Mountains.Indiáni věří, že osudy lidí a naší planety se odvíjí v cyklech.V cyklech zvláštních a neuvěřitelných, až srdce bolí.

14.6.2022 v 9:20 | Karma článku: 46.18 | Přečteno: 4928 | Diskuse
Počet článků 77 Celková karma 43.73 Průměrná čtenost 7987

Mávla jsem proutkem, pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

NOVINKA: Audiokniha je tady! Můžu prozradit, že ji pro vás namluvila držitelka dvou Thálií a moc se povedla.

Najdete ji zde: 

https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/13792/Audiokniha-Jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-Ceroki-Danka-Stoflova

Moje další kniha INDIÁNSKÝ EROTIKON vyjde ve druhém pololetí r.2024, těším se moc!

Pracuji na nové knize o indiánských kněžkách, žijiích v současnosti, zatím jsem ji pojmenovala  

ZEMŘELA JSEM V ÚTERÝ, V PŮL 8 RÁNO

Knihu najdete zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/518955/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Elektronická kniha zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/527287/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Kdo mě má rád, může mi napsat na:

 dankaelisstyee@yahoo.com

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...