Jak jsem se probudila mezi pohany

Když odjedete žít do cizí země, její kultura vás zasáhne a obohatí. Někdy tak moc, že vám zůstanou krvavé šrámy na hrudníku až do smrti.

Přijmout nabídku skvělého zaměstnání v Litvě a poznat nový národ, jsem cítila jako výzvu.

Ve všeobjímající náruči nadnárodní firmy, kde rasismus a kulturní rozdíl byla slova neznámá, usadil se ve mně láskyplný a mylný pocit, že patřím kamkoliv. To, že na chodbě potkávám Inda, Filipínce i perského krasavce, rozevřelo moje vědomí a vnímání do neskonalé šíře.

Věděla jsem, že Litva je členem Evropské unie a je to země s rozvinutou ekonomikou s vysokými příjmy. Také jsem v podvědomí vylovila názvy města Vilnius a Kaunas.

Do hlavního města Litvy, Vilniusu, jsem tedy odcestovala s chlácholivým pocitem, zhruba takovým, s jakým cestujete do Bratislavy. Všichni jsme lidé a kde je dobrá vůle, jde všechno hladce.

Existuje mnoho verzí o původu jména země. V západních zemích převládá názor, že název Litva pochází z litevského slova lietus, což znamená déšť. Na světě existuje mnoho zemí, kde prší mnohem častěji než v Litvě, ale já je zřejmě ještě nenavštívila.

Také chladné a odtažité tváře místních obyvatel, mě donutily popřemýšlet, zda se jedná o všeobecný rys lidí žijících víc na severu, nebo je to způsobeno historickou pamětí čili nedůvěrou v cizí národy, které jim nikdy nepřinesly nic dobrého.

Dalším kamenem v navázání kontaktu, byla litevská jména.

Pochopila jsem, že trvat při představování na příjmeních, je zcela zbytečné a marné. Příjmení jsou absolutně nevyslovitelná a nezapamatovatelná. Stačí když vám řeknu jméno mojí dobré přítelkyně. Aušra Račiukaitiene.

S křestními jmény to bylo o trochu lepší, i když i ta mě donutila si je trochu pozměnit. Dovydas byl David a Antanas – Tonda.

Co jsem zcela podcenila, byla příprava na místní a jediné národní náboženské vyznání. Basketbal.

Posedlost tímto sportem nemá obdoby a pokud jste navštívili basketbalový zápas v Americe, věřte, že atmosféra v hale je jen slabým odvarem litevského nadšení.

Basketbalový koš upevněný téměř na každém rohu a sloupu ulice je zde zcela běžná věc. Přesto mě jeho umístění v kancelářích a společných prostorách firmy značně udivilo. Několikrát jsem také překvapila litevského kolegu, jak s láskou a něhou leští basketbalový míč, prakticky zaklíněný mezi složky finančních rozborů na pracovním stole.

Také slova jdeme na oběd nabyla zcela jiný rozměr. Znamenalo to s jiskrou v oku obehrát dva kolegy o míč a freneticky driblujíc o lesklou podlahu chodby, zasáhnout zařízení, umístěné těsně nad nástěnkou s fotkou a nápisem Nejlepší pracovník měsíce.

Po několika týdnech jsem si i zvykla na otřásající se dveře mé kanceláře po každé nepřesné střele, připomínající magnitudu 6,4.  Každopádně, když se několikrát moje dveře rozrazily a po zádech na koberci přistál kolega s míčem v náručí a druhý na něho od dveří s výkřikem skočil, pochopila jsem, že basketbal si prostě musím zamilovat.

Za zmínku stojí i litevský jazyk. Jedná se o indoevropský jazyk, což znamená, že nerozumíte ani slovo. V autobuse jsem sebou přestala děsivě trhat, až když mi kamarádka vysvětlila, že lidé mě nezvou k tanci, ale ptají se, jestli tady vystupuji. Neustále se mě totiž ptali: „Lipsi, Lipsi, čia-čia-čia?

Nechytáte se vůbec v ničem. Dům se řekne namas a dítě vaikas. No, a děťátko se řekne vaikučiukas.

A co je naprosto úžasné, a cizinci naprosto k ničemu, je vychytávka, že gramatika ženského příjmení poskytuje nejen informaci o pohlaví, ale i o rodinném stavu.

Vím, že se mě kolegové určitě snažili pobavit, a já se opravdu snažila zopakovat jazykolam:           šešios žąsys su šešiais žąsyčiais, ovšem selhala jsem na celé čáře.

Mimochodem, znamená to: šest hus se šesti housaty.

Jenže já vám nechci vyprávět o kulturních a jazykových rozdílech.

Chci vám vyprávět o tom, co nás jako lidi spojuje. Chlast, smích, jídlo a příroda.

Jsou to věci mimořádně propojující téměř všechny národy a Litevci se z nich radují obzvlášť krásně.

Vysvětlili mi, že největší zásluhu na tom má fakt, že Litva byla posledním státním celkem Evropy, kde bylo přijato křesťanství. Do té doby byli pohané a byli jimi rádi. Přestože je dnes Litva svojí rozlohou menší než ČR – v období pozdního středověku se litevský stát rozprostíral od Baltského moře až k Černému. Nájezdu křižáckých řádů odolával především kvůli svým přírodním podmínkám, bylo totiž dost těžké překonat bažiny a močály.

Vyprávěli mi o různých pohanských zvycích, které přetrvávají do současnosti.

Uctívání mnoha bohů, bůžků a polobohů, víra ve skřítky a víly, vyvolávání deště a zahánění zlých sil, stále přijímají jako něco zcela normálního.

Moudrost, která uzrála a povstala z úplně jednoduchých a obyčejných věcí mě udivovala na každém kroku.

Pamatuji si, že mě naprosto vykolejil manželský slib, vycházející z pohanských tradic. Dojal mě svojí jednoduchostí a pravdou. Budu tvoje žena, dokud naše láska trvá. Budu tvůj muž, dokud naše láska trvá. Nic víc, nic míň. V tomto jednoduchém prohlášení je obsažena syrová pravda, že bez lásky manželství nemá smysl a není třeba ho udržovat domnělými pouty.

Ráda jsem poslouchala příběhy o vílách a skřítcích, o zlých démonech, kteří vám ukradnou duši.

Připomínalo mi to příběhy mé prababičky, a to, jak vždycky vyháněla černé kuře z kuchyně se slovy: „Jedeš šotku, to zas bude smůly a rozbitých věcí!“, a na prahu ho řádně nakopla.

Moje kamarádka Aušra mi jednoho dne navrhla: „Hele poslyš, nechceš si jít s námi přes víkend zakempovat? Pojedeme na jedno zvláštní místo v lese. Je to dávné pohanské sídliště a dějí se tam zvláštní věci. Každopádně to bude úžasný zážitek.“

„Kde v lese?“ zeptala jsem se.

„Je to tady poblíž Vilniusu, jsou tu velmi hluboké a staré lesy. Moji kamarádi to tam dobře znají, nemusíš se bát.“ Odvětila Aušra, zírala mi přímo do očí a chlácholivě pokyvovala hlavou.

„Proč ne?“. Uvěřila jsem velice snadno, navzdory své povaze.

V pátek večer jsme odjeli směrem ven z města. Bylo nás pět. Já a Aušra, její přítel Aram, jeho bratr Firas, a vysoký vousatý muž jménem Martynas.

Projížděli jsme silnicemi, které vedly přes hluboké lesy a několikrát jsme odbočili směrem do útrob a vnitřností smíšených lesů. Silnice se změnily v cesty, cesty v prašné stezky a pak už nebylo vůbec nic. Zaparkovali jsme.

Čistota přírody mě naprosto okouzlila. Všechny stromy byly statné, mohutné a krásně rostlé. Vlhká vůně lesa nás šimrala v nose a paprsky slunce probleskující v korunách stromů nás ujišťovaly, že je krásný letní den. Les přímo hýřil životem a zvuky. Zvířata se kolem nás zvědavě procházela a udiveně si prohlížela naše tváře. Stromy nás pozorovaly ze své výšky a moudře pokyvovaly korunami s nadhledem dlouhověkosti.

Po mechovém koberci jsme našlapovali lehce a bezhlučně.

Nadechovala jsem se čistého voňavého vzduchu, který může vytvořit jen vlhká země a silice stromů.

Martynas nás vedl a cesta mi přišla nekonečná. Několikrát jsem si v hlavě poskládala a zase zaplašila hrůzný obrázek představ: ztraceni v lese, napadeni šelmou, člen výpravy se zbláznil a rozsekal dlouhým nožem své přátele a dovršila ho medvědem, unášejícího mě do svého brlohu, abychom počali párek rozkošných medvíďat.

Kupodivu nic z toho se nestalo a před námi se rozprostře nádherná louka plná květů, protkaná několika rameny potůčku, stékajících do hlubšího koryta. Jsme na místě.

Blaženě s Aušrou ponoříme nohy do studené vody a muži začnou vybalovat stany a vybavení.

„Pojď, Martynas nám prý ukáže něco úžasnýho.“ Řekne Aušra a sklepne kapky studené vody z nohou do slehlé trávy.

Vyskočíme a zamíříme k Martynasovi. Muž je to zvláštní, nemluvný, přesto z něho sálá neuchopitelná autorita. Nepodívá se mi do očí.

Aušra překládá, protože muž neumí anglicky.

Martynas trpělivě odkrývá vysokou trávu a ukazuje nám zbytky základů pohanských obydlí. Jsou to hrubě opracované kameny, vytvářející dokonalé tvary obdélníků a trojúhelníků. Musela to být velká osada plná života. Živě vidím pobíhající děti mezi rozpálenými ohništi, přeskakujících plápolající plameny ohně.

Místo má zvláštní atmosféru konečnosti. Ti lidé žili jako my, rodili své děti, měli starosti i trápení. A zbylo po nich jen pár kamenů v trávě.

Pozoruji Martynase jak se prsty něžně dotýká zbytků kamenů, uložených do půdy desítkami dávno mrtvých rukou. Mám pocit, že mu tiše šeptají své příběhy a on jim naslouchá. Vousatý muž, který vypadá tak zvláštně nepřístupně, má hebké ruce porostlé tmavými chloupky. Ve tváři má trvale odrazující zarputilý výraz, přesto si všimnu hezky tvarovaných rtů. Na okraji louky nám ukáže zbytek velkého kamene ve tvaru obdélníku, je ohlodaný a vyhlazený erozí. Přejedu prsty po jeho obvodu a ucítím do hloubky vyryté prohlubně, poskládané do složitých tvarů. Martynas mě pozoruje a nespouští oči s mých prstů.

Začíná se stmívat.

Rozděláme oheň, najíme se a vyprávíme si příběhy. Les kolem nás utichne, uloží se k obnovujícímu spánku, aby se probudil čerstvý a ojíněný chladnou rosou.

Uložíme se ke spánku. Stany máme tři, já spím s Aušrou, Aram se svým bratrem a Martynas osaměle zaleze do svého stanu.

Usnuli jsme rychle, z okolních stanů slyším hlasité oddechování a Aušra jemně pochrupuje.

Ráda bych podotkla, že jsem duševně zdravá. Ani v nejbližší rodině se nevyskytlo hlubší genetické zatížení, které by výrazně ovlivnilo můj psychický stav.

Stále si to nedokážu vysvětlit, ale prostě…probudila jsem se.

Na tom by zřejmě nebylo nic zvláštního, jenže já se neprobudila do ranního slunce, ale do mnoha hlasitých zvuků.

Slyšela jsem hlasy žen a dětí, mužů a zvířat. Udiveně jsem otevřela oči dokořán.

Neležela jsem ve stanu a vedle mě nepochrupovala Aušra.

Ležela jsem v malé místnosti, nízké a tmavé, která byla vystlaná kožešinami. Rozpoznala jsem obrysy hliněných misek a zavěšených sušených rostlin, v trsech visících ze stropu.

Podívala jsem se na sebe a uviděla jsem dlouhé bílé plátěné šaty, které byly v pase převázány spletenými koženými šňůrkami. Moje ruce a nohy byly dlouhé a bílé, vůbec ne moje, malé a drobné.

Vyděšeně jsem se posadila. Po hrudníku mi sjely prameny neznámých dlouhých černých vlasů.

„Aušro!“ zavolala jsem vyděšeně hlasem, který byl kupodivu můj.

Nikdo se neozval, a tak jsem vyskočila na nohy a otevřela nízká dvířka ven.

Venku byla stejná tma, jako když jsme šli spát. Jenže louka, na které jsme zkoumali zbytečky pohanských obydlí, žila plným životem. A nebyla to louka.

Stála jsem uprostřed pohanské vesnice a dívala se na spousty malých chatiček se střechami ze suché trávy. Ohniště plápolaly vysokými žlutými plameny a ženy u nich připravovaly jídlo. Muži tahali z lesa větve a dřevo. Děti pobíhaly všude kolem, hráli si a zpívali.

„Míno, pojď k nám.“ Uslyším najednou ženský hlas a já se rychle ohlédnu.

Vysoká tmavovlasá žena na mě kývá a já jako zhypnotizovaná vykročím směrem k ní.

„Dnes je tvůj velký den, užíváš si ho?“ řekne mateřsky a pohladí mě po tváři.

Radostně přikývnu. Cítím se zvláštně slavnostně.

Sednu si na velký kámen a další žena mi začne česat a zaplétat vlasy. Začne zpívat tklivou píseň a já se k ní vysokým hlasem přidám. Píseň je krásná a je to jedna z mých nejoblíbenějších.

Počkat, jak může být moje nejoblíbenější? Vyděsím se a ztuhnu.

Vysoká žena mi na vlasy usadí věneček utkaný z polního kvítí a do pramenů mi vetkne sedmikrásky na dlouhých stoncích. Jsem hotová.

„Jsi nádherná.“ Řekne žena a najednou ukáže prstem směrem k lesu. „Aslan přichází.“

„Honem pojď, už je čas.“ Vezme mě za ruku a obě rychlým krokem zamíříme k lesu.

Ostatní ženy nás následují, děti a muži se postupně přidávají.

Na kraji lesa stojí velký kámen, opracovaný do tvaru obdélníku. Jsou do něho vyryty zvláštní složité obrazce a mozaiky.

Před kamenem stojí vysoký muž, vidím jeho pevná, urostlá záda. Má na sobě bílou halenu a plátěné široké kalhoty.

Ženy mě uchopí za ruce a vedou mě jako omámenou směrem k muži.

„Aslane..“ slyším zašeptat svůj hlas.

Muž se otočí a usměje se na mě širokým úsměvem. Natáhne ke mně ruku. „Míno...“

Udiveně zírám do jeho tváře.

Je to Martynas.

Jeho uzavřená nepřístupná tvář je teď rozzářená a jeho světlé oči šťastně svítí do noci. Má stejný hustý plnovous a stejný hlas.

Jemně mě vezme za ruku a přitáhne k sobě.

Díváme se vzájemně do očí, když muž pomalu poklekne a za ruce mě stáhne před sebe na kolena. Klečíme proti sobě, v naprostém tichu, slyším jen zvuky ohně a lesa.

Aslan si přiloží pravou ruku na srdce a druhou vztáhne ke mně.

„Dávám se ti, Míno, a jsem tvým mužem, dokud naše láska trvá.“ Řekne tichým hlasem a jeho pohled se vpíjí do mého.

Vím, co mám udělat a vůbec mi to nepřijde divné. Položím si pravou ruku na srdce a druhou sevřu jeho prsty.

„Dávám se ti, Aslane, a jsem tvou ženou, dokud naše láska trvá.“

V tu chvíli k nám přistoupí starý muž, sváže naše ruce stuhou z plátna a naše rty se spojí.

Polibek je to horký a divoký. Jako Aslan.

Můj muž mě rychle zvedne do náruče a vykročí směrem za oltář.

Vidím, jak se lidé rozcházejí a vracejí se zpátky k ohňům.

Aslan mě něžně položí do trávy za oltářem a rozváže stužku omotanou kolem našich rukou.

Sednu si a Aslan ze mě jedním pohybem svlékne šaty. Jsem nahá, ale nestydím se, tohle tělo není moje. Položím se do trávy a široce rozevřu stehna. Když nevěsta, tak nevěsta.

Aslan se svlékne tak rychle, že to téměř ani nezaregistruji. Raději pevně sevřu víčka.

Za sebou zaslechnu pohyb a něco těžkého dopadne na oltář. Otevřu oči a vidím Aslana, jak nahý vstává z trávy a obchází kámen. Vzápětí uslyším mužský výkřik a mocné křupnutí. Ležím a po hlavě a hrudníku na mě z kamene stékají horké pramínky sytě rudé krve. Stékají mi po bocích a břichu až naplní pupík jasně červenou kaluží. Zavřu oči a nechávám je téct.

Aslan je zpátky a ulehne mezi má stehna. Pootevřu oči a vidím, jak žádostivě chlemtá pramínky krve z mého rozkroku. Vzrušuje mě to. Jazykem olizuje krev z mého pohlaví a jeho obličej vypadá děsivě.

Slyším jeho dech, je hlasitý a chraplavý, jako dech zvířete.

Aslan se narovná. Vidím pevné tělo porostlé tmavými lesklými chloupky. Vidím mohutný, rudý a nateklý úd. Vypadá děsivě, ale já jsem klidná. Moje tělo není moje.

Muž do mě divoce vnikne a začne se rychle pohybovat.

Vnímám naše vzrušení a oddávám se rozkoši. Oddávám se svému muži. Orgasmus střídá orgasmus, ale Aslan nepřestává. Pevně mě drží za boky, a já vím, že už mě nikdy nepustí. Vniká do mě silou nenasytnosti stále dokola. Slyším frenetický tlukot bubnů z vesnice a cítím pach krve, která mě pokrývá.

Cítím pach vlhkého zvířete. Pach je tak silný, že překryje všechny mé vjemy.

Otevřu oči, ale není to Aslan, kdo je hluboko ve mně. Vidím statné tělo, chlupaté a horké. Vidím vousatou tvář, pokrytou krví, jenže na jeho hlavě se tyčí mohutné paroží, je majestátní a pevně usazené na lidské lebce. Vidím rudé žhnoucí oči, které vůbec nejsou lidské. Muž se na mě podívá a přestane se pohybovat. Zvedne ruce a já si všimnu dlouhých zahnutých drápů, které nejsou lidského původu. Položí je na můj hrudník a hluboko zaryje do kůže. Kapičky krve vyskakují z rudých drápanců, které nenasytně drásají moji kůži. Drápy se mi zaryjí do prsou, trhají jemnou pokožku a roztrhnou bradavky. Vykřiknu. Bolest mě však zvláštně vzruší. Slastí zasténám a podívám se muži do očí. V tu chvíli vím, kdo to je. Je to Hyras. Bůh lesa.

Muž zakloní hlavu a z úst se mu ozve nelidské zvolání. Je tak hlasité, až ptáci vyletí z korun stromů.

Je to zvuk tak temný a zlověstný, že vše živé i neživé ztichne a strne v očekávání nevyhnutelného.

Nebojím se, jsem jeho žena.

Z lesa za námi se ozvou hlasité kroky běžících lidí a z nízkého porostu vyběhne skupinka divokých mužů. Jsou špinaví, otrhaní a v očích mají touhu zabíjet a plenit. Jsou to zloději a vrazi, kteří přepadávají spící osady uprostřed noci. Kradou zásoby, zvířata, zabíjejí muže a znásilňují ženy.

Skrčím se a zády splynu s kamenem.

Aslan/Hyras/Martynas pomalu a důstojně vstane. Otočí se ke skupince mužů, kteří s křikem vbíhají na naši louku. Vypadá důstojně, hrdě a nepřemožitelně. Mohutné paroží ční k nebi a zahnuté drápy rukou se zatnou výhružně v pěst. Klidným krokem vykročí k mužům, jejich zbraním a smrtelnému nebezpečí navzdory.

Skupinka mužů se zastaví a v měsíčním světle problesknou jejich divoké tváře, toužící po krvi.

Poznám Arama a jeho bratra Firase. Zírají na Hyrase a nemůžou spustit z očí jeho mohutné paroží.

Hyras přidá do kroku a nelítostně a beze strachu se přibližuje k mužům.

Skupinka se mu s křikem rozeběhne v ústrety a nad hlavami výhružně mává zbraněmi.

Hyras se nezastaví a vkročí mezi muže. Prvního chytne za krk a druhou rukou mu jedním pohybem utrhne hlavu, odhodí ji do trávy. Ostatní muži ho napadnou zezadu. Hyras odhazuje lidská těla kolem sebe a vytrhává jim končetiny z kloubů. Muži řvou bolestí, ale přesto se sbírají z trávy a zakrvácení znovu a znovu skáčou na Hyrase.

V tu chvíli se ozve zatroubení na roh.

Čas se zastaví a všichni se podíváme k lesu.

Na kraji lesa stojí žena, má dlouhé plavé vlasy a na hlavě stříbrnou čelenku, která se v paprscích měsíce blyštivě leskne. Má na sobě dlouhé šaty a svit měsíce ji dodává nadpozemskou podobu.

Žena je Aušra. Jsme tu všichni.

Muži se jako na povel začnou sbírat ze země a bez ohlédnutí utíkají směrem k ženě.

Je po boji.

Hyras nehnutě stojí a zírá na ženu, která poklidně a nevzrušeně stojí v dálce a pozoruje situaci.

Muži ženu obklopí a jako mávnutím proutku všichni zmizí ve tmě. Dnes je to nerozhodně.

V tu chvíli se probudím.

Přerývaně dýchám, mám pocit, že mi srdce vystřelí z těla. Mžourám do tmy a snažím se vzpamatovat.

Vedle mě leží Aušra, pochrupuje a tichounce drmolí ze spaní. Rozepnu spacák a vyhrnu si flanelovou košili až ke krku. Nevěřícně zírám na hluboké škrábance, táhnoucí se v dlouhých tazích z hrudníku až přes hrbolky prsou. Krev na nich teprve osychá.

Vyjdu ven ze stanu.

Venku je stále tma, ohýnek dohořívá a do tmy poblikávají poslední usínající uhlíky dřeva.

U ohniště na zemi sedí Martynas a dívá se do ohně. Neslyší mě. Bezhlučně k němu dojdu a tiše se posadím do vlhké trávy vedle něj. Otočí ke mně vousatou tvář, tak zvláštní, bez čůrků krve a mohutného paroží.

„Míno.“ Hlesne a podívá se mi do očí.

Vztáhnu k němu ruku a on ji pevně stiskne. Cítím, jak jeho prsty vibrují zvláštní jiskřivou energií, která se přenáší do mé ruky a po paži zamíří směrem k srdci. Zavřu oči.

Vidím Martynase a mě, jak spolu kráčíme staletími. Jsme si po boku v každé době, vždy jako muž a žena. Žijeme v divokých dobách plných krve a násilí. Kráčíme mírumilovně v době osvícení ulicemi měst a hradů. Rodím se zas a znova, neposkvrněná a čistá, a on mě vždycky najde. Můžu se narodit kdekoliv na světě, a přesto stále patříme k sobě. Dodržujeme pradávné spojení, božské a lidské, ze kterého vzniká dokonalá rovnováha světa. Démon a čistá duše.

Vidím Aušru, ochranitelku našeho spojení. Je nám vždy na blízku a dohlíží na naše životy.

Vidím Arama a jeho bratra Firase, v neutuchajícím boji ve snaze zmařit naše bytí.

Vidím zítřek, kdy v hádce Firas napadne Martynase nožem a Aram mu zasekne sekyrku do zad.

Vidím Aušru, která nás chrání vlastním tělem a utrží několik řezných ran.

Vidím sebe, jak piji chladnou vodu z potoka, tak klidná a beze strachu. Vím, že náš koloběh je nekonečný a trvalý. Očima vyhledám Martynasův pohled. Rve se jako lev a vytrhává mužům končetiny z kloubů. Přesto se na mě dívá, láskyplně a divoce.

Jsem jeho žena a vždycky budu.