Kletba Svatováclavské koruny a české svině

Svatováclavská koruna je opředena tajemstvím a legendami. Má v sobě zakletou magickou sílu jedinečnosti a její drahokamy představují ctnosti, které má mít český panovník. Její osud byl i častokrát naším osudem.

Je 19.listopad 1942 a skupinka mužů vstupuje do Korunní komory Svatováclavské kaple.

Korunovační klenoty se dokonale lesknou ve svitu jemného osvětlení a majestátně spočívají na rudém baldachýnu.

Nemocný protektorátní prezident Emil Hácha cítí ve své duši hluboký smutek. Tiše a zlomený stojí po boku zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a pozoruje zářící skvosty.

Právě odevzdal klíče od zámků Korunní komory do jeho rukou. Musel.

V duchu pronese tichou modlitbu za český národ a zadívá se na zlatý křížek, umístěný na vrcholku královské koruny.

Je v něm umístěna jedna z nejvzácnějších relikvií své doby, kterou zbožnému panovníkovi Karlu IV. věnoval francouzský král Jan II. Dobrý.

Do zlatého křížku se safírovou kamejí byl totiž umístěn trn z Kristovy koruny, jako symbol jeho utrpení.

Papež Kliment VI. vydává pro korunovační klenoty zvláštní výnos, podle kterého jsou panovníci osoby vyvolené Bohem a jsou povýšené svátostným svěcením.

Když Reinhard Heydrich přednese rychlý proslov o aktu ochrany nad znaky české státnosti, zástupcům církve a českého státu, kteří jsou svědky této ceremonie, se po tvářích spustí slzy bezmoci.

Arcibiskup pražský pevně stiskne oční víčka a sevře rty do úzké linky.

Odevzdání klíčů je jen dokonáním potupy. Říšský protektor totiž není v Korunní komoře poprvé.

Před pár dny projevil přání, soukromě navštívit a prohlédnout si korunovační klenoty, společně se svými syny. Prezident Hácha mu vyhoví, a proto je arcibiskup pražský ve večerních hodinách dovezen na Pražský hrad, aby svým klíčem odemkl jeden ze sedmi zámků dveří Korunní komory.

Reinhard Heydrich vstupuje do tlumeně osvícené místnosti, krok za ním jeho synové Klaus a Heider. Doprovází je ještě státní tajemník K.H. Frank.

Reinhard Heydrich má mimořádné historické znalosti o svatováclavském kultu. Pronese k chlapcům slova o významu korunovačních klenot jako symbolu věrnosti německé říši a vyzdvihne historicky podložená období, kdy se českým zemím daří nejlépe. Vždy, když jsou v područí germánské říše.

Oba chlapci si zblízka prohlížejí královskou korunu. Menší chlapec si všimne písmen vyrytých na obroučce zlatého křížku na vrcholku koruny. Jeho bratr Klaus je přečte nahlas, ale nechápe jejich význam. Nápis je latinsky.  HIC EST SPINA DE CORONA DOMINI.

Muži se tázavě obrátí na arcibiskupa.

„Toto je trn z koruny Páně.“ Řekne tiše arcibiskup a sklopí zrak k zemi.

„Slyšel jsem pověst, že v koruně je umístěný trn z Kristovy trnové koruny, ale myslím, že to není pravda. Je to jen báchorka, která má pozdvihnout duchovní význam korunovace.“ Řekne Heydrich a obdivně si prohlíží zlatý skvost.

Chlapce fascinuje nádhera drahokamů a nemůžou z klenotů spustit zrak.

„Z devíti největších safírů na světě, jich šest má česká královská koruna.“ Zašeptá Heydrich k synům.

„A nasadit si ji smí jen ten, komu přísluší, jinak do roka zemře. Praví česká legenda.“ Zasměje se K.H.Frank.

„Otče, ale ty jsi nyní ten, kdo vede tuhle zemi, máš na ni právo.“ Řekne Klaus. „Patří ti tu všechno.“

Reinhard Heydrich byl sice válečný zločinec, ale určitě ne primitivní idiot.

Pohladil chlapce po vlasech.

„Ta náleží jen králům a jejich pokrevní linii. Nemám na ni právo.“ Zasměje se.

„Je to nádherný skvost, ale nejdůležitější je to, co představuje pro český národ.“

„Že potřebují pevnou a nesmlouvavou ruku.“ Uchechtne se K.H.Frank a uhladí si uniformu.

Arcibiskup pražský zčervená ve tváři. Ať je mu bůh milostivý, ale nejradši by oba muže i s chlapci vyhnal svinským krokem ven z kaple.

Mladší chlapec začne prstem objíždět zlaté lilie umístěné na vrcholu každého ze čtyř dílů koruny.

„Nedotýkejte se ničeho!“ vykřikne arcibiskup a cítí, že už toho začíná mít právě dost.

Chlapec prsty ucukne.

„Česká svině.“ Hlesne skoro neslyšně.

Starší chlapec ho okřikne a pak rychlým pohybem zvedne korunu z rudého sametu.

Překvapí ho její hmotnost, určitě má přes dvě kila.

Usadí si ji na hlavu.

„Jsem český král, klaňte se mi!“ pronese a otočí se k šokovanému obecenstvu.

Pražský arcibiskup strne, Emil Hácha se odevzdaně zadívá do země.

Reinhard synovi opatrně korunu sundá z hlavy a potěžká ji v rukou.

„Český král jsem teď já.“ Zasměje se a nasadí si korunu na hlavu.

K.H. Frank se hlasitě rozesměje.

Heydrich opatrně uloží korunu do sametového lůžka a plácne staršího syna Klause přes ruku.

„Nikdy už na nic nesahej, slyšíš?“ zahřímá a chlapec ponížením zbrunátní.

Heydrich se otočí ke dveřím a všichni rychle vyjdou ven z místnosti.

Když ztěžka otáčí zdobeným klíčem ve dveřích, ucítí arcibiskup pražský zvláštní pocit předurčení, který nedokáže definovat.

----------------------------------------

Reinhard Heydrich má tu noc zvláštní sen.

Stojí sám přede dveřmi Korunní komory. Dívá se na mohutné kované dveře a sedm pevných zámků, ke kterým nemá klíče.

Všimne si, že dveře jemně vibrují a kolem jejich obvodu vychází mihotavá záře.

Reinhard přiloží obě ruce na chladnou plochu dveří. Ucítí chvění, které se mu po jednotlivých nervech rozlévá do celého těla. Je příjemné a vzrušující, nabíjí ho zvláštní energií.

Opře o dveře i své zvlhlé čelo. Vibrace mu putují po kostech lebky, po páteři dolů a rozechvívají všechny částečky jeho těla. Cítí se silný a mocný.

Náhle si uvědomí, že kov dveří měkne. Stává se pružný a pórovitý. Je hebký jako samet a když zatlačí hlavou, čelo se mu jemně zaboří. Zatlačí rukama, a ty projedou dveřmi jako máslem. Muž vykročí a ocitne se na druhé straně dveří.

Korunní komora tone v naprosté tmě.

Osahá dveře za sebou, jsou pevné a ledově chladné. Nadechne se studeného vzduchu v místnosti, je vlhký a voní jako po letní bouřce.

Mžourá očima a snaží se rozkoukat.

Matně zaregistruje obrysy korunovačních klenotů, spíš je cítí, než vidí. Jsou temné a vznešené, uctívané jako božstvo po stovky let.

Safírový kámen na zlatém kříži koruny se najednou rozsvítí jasným světlem a ozáří klenoty v celé jejich dokonalé kráse.

Safír od safíru se začnou rozsvěcet jednotlivé kameny vsazené do koruny a rozzáří se jako obloha při mohutné bouřce. Kopule začne žhnout sytou září a rozpíná paprsky vysoko do výšky.

Nad korunou se zhmotní město. Září a svítí ve své nadpozemské kráse, nepotřebuje ani měsíc ani slunce.

Reinhard ho ihned pozná. Město má mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách zapsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je celé z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb jsou samý drahokam a dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. Jeho brány jsou stále otevřeny a shromáždí se v nich čest a sláva národů.

To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo. Září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.

Nebeský Jeruzalém.

Reinhard údivem nad tou krásou přestane dýchat.

Najednou jako mrknutím oka vše zmizí a místnost znovu upadne do černé temnoty.

Ale něco se změnilo.

Stojí před ním temná postava. Je zahalená v tmavé kápi a není jí vidět do obličeje.

Reinhard ji pozoruje a začíná ho jímat hrůza. Má pocit děsivé nevyhnutelnosti.

Postava k němu přistoupí blíž a sundá si kápi z hlavy. Reinhard se celým tělem nalepí na dveře. Přeje si, aby byly znovu pórovité a vsákly do sebe jeho vyděšené tělo. Jenže dveře jsou neoblomné. Vysmívají se mu do zad svojí pevnou plochou, studí ho a podpírají.

Vidí před sebou smrt. Její obličej je z bílých kostí, odpadávající maso hnije a vydává neuvěřitelný zápach zmaru. Tmavé důlky místo očí ho pozorují a nepatřičně růžový jazýček kmitá mezi zkaženými zuby.

„Bojíš se mě, že? Vím, vypadám děsivě a stroze. Ale taková smrt zkrátka je. Syrová a bez skrupulí.“ Zasyčí smrtka.

„Co po mně chceš? Můj čas přece ještě nenastal.“ Zašeptá Reinhard a pevně se přitiskne zády ke dveřím.

Smrtka se hlasitě rozesměje, zlomí se v pase a neskutečně se rozchechtá.

„Tak to jsi mě dostal. Poukázky na maso určitě ne, to si seženu sama“ zalyká se smíchy a otírá si prstními kůstkami slzy z důlků. „Ale můžeme udělat dohodu.“

„Dohodu? Jakou dohodu?“ vyděšeně se zeptá Reinhard.

„Já nevím, že s lidmi není kloudná řeč, když mě vidí takhle. Hned se podělají. Tak to zkusíme jinak. Jak bys chtěl, abych vypadala?“ řekne smrtka a zapózuje s nohou dopředu.

V místnosti najednou stojí malý chlapec. Má tmavé vlasy a oči, jeho tvář je křídově bílá a vyhublá. Na sobě má kabát z hrubé látky a na prsou přišitou žlutou hvězdu. Nakročí k Reinhardovi s přátelsky napřaženou rukou.

„Jmenuji se David, a ty?“

Pod Reinhardem poklesnou kolena.

V tu chvíli je chlapec pryč a před ním stojí opět smrtka.

Chechtá se a nemůže přestat.

„Promiň, to byl jen blbej vtip, ale nemohla jsem si zkrátka pomoct.“ Zakucká se smíchy.

V tu chvíli se zase změní. Starostlivě pohodí hlavou a desítky světlých loken se jí rozkývá kolem úzkého obličeje. Je vrásčitý a milující. Modrý pohled je vřelý a plný pochopení.

Je to jeho matka. Má na sobě béžové zavinovací šaty s dlouhým rukávem a na krku se jí pohupuje zlatý křížek. Úzká ústa se na něho usmějí a mezi rty prokmitne hbitý růžový jazýček.

Reinhard zavře oči a pevně sevře víčka. Je hrůzou bez sebe.

„Máš pravdu, moc se mi nepovedla. Ale co řekneš na tohle?“ řekne omluvným tónem smrtka.

Reinhard otevře oči. Před ním stojí krásná žena. Má dlouhé rovné bílé vlasy. Pleť má stříbřitě lesklou a je celá nahá. Prsa má velká a těžká. Jednou rukou se chytí za bradavku a slastně ji promne.

Klekne si před něho, rychlým pohybem mu rozepne kalhoty a stáhne je dolů, ke kotníkům.

Z rozkroku vyklouzne jeho pevný penis. Je tvrdý a tmavě zarudlý prokrvením.

Žena vystrčí z úst dlouhý růžový jazýček. Na konci je rozeklaný a freneticky se pohybuje.

Reinhard shlíží dolů na klečící ženu. Velká těžká ňadra se pohupují a proti jeho vůli ho vzrušují.

 Žena si jazýčkem olízne bradavku, slastně zamručí a dalším dlouhým tahem jazyka olízne jeho penis po celé délce. Muž zasténá rozkoší. Cítí tuhé bradavky, jak se mu tisknou a otírají o stehna.

Žena ho najednou chytí pevně za boky a prudce ho otočí čelem ke dveřím. Roztáhne mu půlky a začne mu dychtivě lízat konečník. Reinhard zakřičí rozkoší a šokem a v tu ránu je všechno pryč.

Pomalu se otočí a podívá se do prázdných důlků kostlivce.

Smrtka hlasitě klapne čelistmi.

„Blbostí už bylo dost. Chceš se dohodnout, jako rovný s rovným, nebo si mám ještě zahrát na svalnatýho fešáka?“

Reinhard sebere poslední sílu a pohlédne smrtce do očí.

„Chci dohodu.“ Zašeptá.

Smrtka na něj mrkne prázdným důlkem.

„Tak podívej se, milánku.“ Řekne úředním tónem. „Ty a tvůj syn jste udělali něco, co jste neměli. Porušili jste nařízení.“ Kostnatá ruka letmo mávne směrem k rudému sametu.

„A já si vás za to musím vzít.“

Reinhard na ni nevěřícně zírá.

„Vždyť je to jen pověra, legenda!“ vykřikne zoufale.

„Koukni, pověra nepověra, já mám svoje předpisy. Musím vás přivést.“ Řekne smrtka smířlivě.

Mezi kůstkami jejich prstů se objeví cigareta elegantně usazená v lesklé špičce.

Smrtka hluboce potáhne kouř do lebky a ten se rozpustile vyvalí očními důlky a ušními otvory.

„Všechno je k ničemu, když jsi po smrti.“  Rozkašle se a zklamaně odhodí špičku na zem.

„Ale můžeme se domluvit. Život za život.“

Muži se rozšíří oči nadějí.

Přikývne. „Dám ti životů, kolik chceš. Tisíc? Milión? Dám ti třeba celé Čechy!“

Smrtka se hlasitě rozesměje.

„No panečku, ty rozhodně nejsi troškař.“

„Jenže takhle to nefunguje. Tyhle životy se tě netýkají.“

Smrtka se k němu přiblíží a muž ucítí její smrdutý dech. Bílá lebka je jen pár centimetrů od jeho tváře a tmavými důlky ho probodává až do nitra jeho duše.

„Musí to být osobní. Něco, co se tě dotýká.“

Reinhard ani nedutá a horečnatě přemýšlí.

Smrtka se odtáhne.

„Povím ti příběh. Za pár dní se stane něco krásného. Tvoje žena otěhotní a na konci července se narodí překrásná zdravá holčička.“

Muž zamrká očima. Vzpomene si na svoji tříletou dceru Silke. Je tak nádherná a rozkošná.

„No, a tady máme prostor k vyjednávání.“ Řekne smrtka a poklepe si prstní kůstkou na pahýl nosu.

„Může se totiž stát, že porod nepůjde tak hladce. Tvoje žena vykrvácí a děvčátko bude těžce postižené a zdeformované. Obě zemřou ještě tu samou letní noc.“

Reinhard přestane dýchat a hrůzou se mu rozšíří zorničky.

„Neee…!“ vykřikne hrůzou bez sebe.

Smrtka pokrčí ramenními kostmi.

„Můžeš si vybrat. Buď si vezmu tebe a tvého syna, nebo vaše životy vyměníš za život Liny a vaší dcery. Lehké, jak facka.“  Líně si zívne, zatáhne ramena a žebra hlasitě křupnou.

Muž na ni strnule zírá a záda tiskne k chladnému kovu dveří.

Chce pryč.

„Pomůžu ti.“ Řekne smrtka a mávne rukou směrem ke dveřím.

Ze dveří vyjedou ostré kovové hroty a projedou Reinhardovi mezi žebry na levé straně těla.

Muž vykřikne bolestí a nevěřícně zírá na horkou krev, která se mu řine po nohách dolů.

Podívá se na smrtku.

Ta se přímo před ním změní v malého chlapce a nasedne na krásné nové kolo. Je blankytně modré a stříbrné blatníky se lesknou v paprscích slunce. Chlapec se šťastně usměje a plnou rychlostí se rozjede po silnici. Stromy kolem něj se rychle míhají. Chlapec se otáčí a volá: „Koukej, tati, koukej!“.

V tu chvíli vyjede ze zatáčky plně naložený nákladní vůz a srazí chlapce z kola.

Ten se překulí přes kapotu a zmizí mezi předními koly.

Po zemi se rozlije velká rudá kaluž.

Reinhard vykřikne a komorou se rozlehnou jeho hlasité vzlyky a pláč.

„Rozhodni se.“ Řekne smrtka a z kostnatých boků si opráší prach z cesty.

Mozek muže pracuje na plné obrátky. Logicky a bez emocí probere možnosti a důsledky.

Rozhodnutí je jasné a rychlé.

„Vezmi si Klause, a to nenarozené dítě. Linu a mě nech na pokoji!“ vykřikne směrem k smrtce.

„Noooo…tak ty jsi skutečně pašák. Pro svoji sobeckost obětuješ vlastní děti.“  Zamručí pochvalně smrtka.

„Spíš jsem mockrát viděla, že se rodiče obětují pro svoje děti.“

„Mám tu spoustu práce a úkolů, pro Říši. Potřebují mě.“ Řekne pevným hlasem muž.

Ostré hroty zaseklé v jeho těle se bezhlučně zasunou zpátky do dveří.

„Jak myslíš, ale běda, jak o svém rozhodnutí zapochybuješ. Tím naše dohoda padá.“ Smrtka se pomalu otočí a její postava se začne vytrácet a blednout, až zmizí docela.

Muž se chytí za hlavu. „Je to jen sen, sen, sen!“

A probudí se.

---------------------------------------------------

Reinhard se prudce posadí na posteli. Přerývaně a rychle dýchá. Otočí hlavu do strany a vyzvrací se na béžový koberec. Je stále hrůzou zcepenělý a vyděšeně se dívá kolem sebe.

Jeho žena Lina leží vedle něj a spokojeně spí.

Z vedlejšího pokoje slyší tiché pochrupávání chlapců a veselá slůvka děvčátka, která žvatlá ze spaní.

Sáhne si rukou na levou stranu těla. Ucítí cosi lepkavého. Zvedne ruku blíž k očím a vidí tmavě rudou hustou krev na svojí dlani. Vykřikne.

Lina otevře oči a rychle se posadí.

Muž se podívá znovu na svou ruku. Je křídově bílá a čistá.

„Zlý sen, spi, spi.“ Řekne své ženě a ta se znovu zachumlá do peřiny.

-----------------------------------

Ten den nejde nic podle plánu.

Heydrichovo auto má zpoždění a když se konečně Gabčík postaví do cesty černému mercedesu a zmáčkne spoušť, samopal nevystřelí. Kubiš nezaváhá ani minutu a vrhne proti autu podomácku vyrobenou pumu. Ale ani ta nesplní kýžený výsledek. Oba muži prchají z místa s pocitem, že tenhle den je pro ně poslední.

Heydrich se svalí na kožené sedadlo automobilu a vzpomene si na svůj sen. Na smlouvu se smrtí.

Prudká bolest pod žebry ho donutí zasténat. Přitiskne na bolavé místo ruku a ucítí lepkavou horkou krev. V sedačkách a útrobách vozu jsou zasekané ostré hroty kovových šrapnelů a střepin.

Hnisání pohrudnice, zánět pobřišnice, při operaci odstraněna slezina. Lékařská zpráva nevypadá nadějně, ale Reinhard je klidný. Ví, že jeho smlouva se smrtí je platná.

Navštíví ho Lina. Bez dětí. Nechtějí děti nervovat více než je nutné.

Lina se posadí na nemocniční lůžko a veliké břicho ji vzdouvá lehké letní šaty.

Pohladí svého muže po tváři. „Jsi statečný, určitě to dopadne dobře.“ Vzlykne.

Děťátko v jejích útrobách se nervózně zavrtí.

„Sáhni si, bude to divoch.“

Vezme mužovu ruku a pevně ji přitiskne ke svému břichu.

Ten ucukne.

Žena se na něj vyděšeně podívá.

„Dobře, tak ne divoch, divoška, vím, že bys chtěl zase holčičku.“ Řekne smířlivě a pohladí si bříško.

Reinhard se na ni zadívá. Vypadá tak šťastně, když si hladí látku na vypouklých šatech.

„Uzdravíš se a narodí se nám krásné děťátko, všechno bude zas v pořádku.“ Řekne žena a usměje se.

Muž má před očima jinou představu. Vidí svého syna, jak krvácí pod koly nákladního vozu. Modré kolo leží zkroucené a pohozené stranou. Život z chlapce vyprchává rychle. Dívá se mu přímo do očí a volá: „Koukej, tati, koukej.“

Reinhard odvrátí oči od velkého břicha své ženy. Je tak krásná a nevinná.

A čeká ji tolik bolesti. Nevydrží to.

V myšlenkách si představí svoji ještě nenarozenou dceru. Chtěl by, aby se jmenovala Marte.

Je to jméno jeho babičky z matčiny strany.

Děvčátko bude mít určitě blond vlásky a modré oči. Jako všechny ženy z jeho rodu.

Představí si holčičku, jak se vesele směje a její bílé zoubky září v opáleném obličeji. Hodí mu barevný míček. On ho chytí a hodí jí ho opatrně zpátky. Děvčátko se zasměje a na vratkých nožkách běží vstříc míčku.

V duchu zalituje, že nikdy neuslyší její veselý smích. Holčička zemře.

Podívá se na svoji ženu. Z její hlavy najednou mizí krásně upravené vlasy a z obličeje začne odpadávat kůže a maso. Bílé kosti září v letním dni a pokojem se začne šířit mrtvolný zápach.

Na posteli sedí smrtka.

Muž vykřikne hrůzou.

Smrtka k němu otočí hlavu. „Zalitoval jsi, víš, co to znamená. Beru vás oba.“

----------------------------------------

Od toho dne se začne Heydrichův stav horšit. Umírá 4. června 1942.

Jedné horké noci na konci července se Lině narodí zdravá holčička. Porod proběhne klidně a hladce. Holčička vyklouzne z jejího lůna nedočkavě a rozkřičí se silným hlasem po všech místnostech zámku v Panenských Břežanech. Lina ji pojmenuje po babičce svého mrtvého muže. Marte.

Její nejstarší syn Klaus umírá následující rok pod koly nákladního vozu.

Jeho zdeformované modré kolo se leskne v paprscích podzimního slunce a na prašné silnici se rozlévá ohromná kaluž rudé krve.

Šokovaná posádka vozu strnule sedí na svých místech. Nechápe, co se stalo.

Skupinka židů, která opodál provádí výkopové práce se rozběhne k místu nehody.

První je u chlapce vysoký tmavovlasý muž. Je lékař a snaží se chlapci poskytnout první pomoc.

K místu nehody přibíhá matka. Křičí už zdálky hrůzou a je vztekem bez sebe. „Okamžitě ustupte, vypadněte pryč od mého chlapce!“ volá na skupinku židů ve vězeňském oblečení.

Z místa za volantem vystoupí šokovaný řidič.

„Všechny vás nechám zastřelit!“ křičí zdrcená matka a v náručí tiskne svého umírajícího syna.

Mladší syn Heider stojí opodál a pozoruje plačící matku.

Ví, že jeho bratr je mrtvý.

Jako dospělý stále dokola opakuje, že svatováclavská koruna a její pověst nikdy nebyla důvodem smrti jeho otce a bratra. V Korunní komoře si ji otec ani bratr nikdy na hlavu nenasadili. Celé je to nesmysl, jeho otec choval ke korunovačním klenotům obdiv a úctu.

Nikdy však neprozradí, co tehdy viděl na prašné silnici, když jeho matka objímala tělo jeho mrtvého bratra.

Viděl ženu s dlouhými rovnými bílými vlasy, nahou a nehnutě stojící za tragickým sousoším matky a syna. Dívala se přímo na něj a na hlavě jí zářila svatováclavská koruna. Její smaragdy a drahokamy se blýskaly v paprscích slunce a z kříže na jejím vrcholu tryskaly nádherné jiskry zářícího zlatého světla vysoko do výšky.

V překrásné záři nad korunou se zhmotnilo město.

Zářilo a jiskřilo jako ten nejkrásnější křišťál. Mělo mohutné hradby a dvanáct bran, které strážilo dvanáct andělů. Náměstí bylo celé z ryzího zlata, lesklo se nádherným světlem do všech stran a směrů.

Město náhle zmizelo a žena se změnila v děsivou kostru. Dívala se na Heidera prázdnými očními důlky a viděla až na dno jeho dětské duše.

-----------------------------

Píše se rok 2011.

Heider se svojí ženou navštíví zámek v Panenských Břežanech.

Se sentimentem hledí na chátrající budovu, kde se svojí rodinou prožil tři válečné roky.

Parkem dojde k zámecké zdi. Pod vysokou borovicí je tu pohřben jeho desetiletý bratr Klaus.

V mysli se snaží oddělit otce jako válečného zločince a muže, kterého miloval.

Vzpomene si na den, kdy zemřel jeho bratr. Jak jeho matka hystericky křičela a nenechala vykopat hrob židovskými vězni, kteří se zde starali o zahradu. Museli narychlo přijet němečtí vojáci a přes noc vykopat jámu. Vzpomene si na matku, která otce až do své smrti bezmezně milovala a nechápala, jak mu někdo mohl chtít ublížit.

Vzpomene si na den, kdy navštívili Korunní komnatu.

Na den, kdy si jeho bratr a otec nasadili královskou korunu na hlavu a zpečetili svůj osud.

Vzpomene si na ženu s dlouhými bílými vlasy. Ví, že se s ní zase potká.

Až přijde jeho čas.