Jak můj prapraděda legionář potkal v Mongolsku Olgoje chorchoje

Můj prapraděda legionář se vracel z Ruska domů přes Mongolsko. Cesta to byla o dost delší, ale za to nebezpečnější. Za zlaté zuby po mrtvé babičce, získal hrůzný zážitek na celý život. Potkal se s Olgojem chorchojem.

Každá rodina má svá tajemství. Jsou temná a mrazivá.

Nemyslím tím tajemství strýce Oty, který byl tajně dvanáctkrát v protialkoholické léčebně, ani to, jak se vaše přísná matka po šesti lahvích šampusu smíchy převrhla v kuchyni se židlí dozadu.

Myslím tím tajemství, která se sdělují za zvláštních okolností a vždy jenom šeptem.

Všichni členové rodiny je samozřejmě dobře znají a potutelně si je hýčkají v mysli. A za dlouhých zimních večerů, když je ta správná hladina alkoholu v krvi, se opatrně rozhlédnou kolem sebe a zašeptají: „Já vám něco řeknu, tomu nebudete věřit.“. Myslím, že ústní předání má v sobě zvláštní dokonalost.

Uběhlými roky se totiž úžasně vybrušují podrobnosti. Samotnou mě překvapí, když slyším po sté vyprávěný příběh a dovím se, jakým zvukem cvakla spoušť, když se pod postelí pratety zastřelil její milenec. Také kaluž krve se záhadně během let rozprostřela zpod postele až ke prahu dveří.

Vyděšený výraz vypravěče a jeho prst na rtech na znamení toho, že je to jen mezi námi, mě v naší rodině nepřestával udivovat.

Dědičná schopnost vykecat si absolutně všechno do nejnepatrnějších podrobností a co nejrychleji, spojovala naši nejširší rodinu láskyplným poutem.

Zjistila jsem už jako malá holka, že nejlepší strategické místo, kde vyslechnout nejtemnější tajemství rodiny a sousedů, je v otevřené dřevěné skříňce šicího stroje. U prababičky. Trávila jsem tam s bratranci mnoho krásných letních dnů.

Starý šicí stroj s kovovým starožitným šlapadlem byl plný nití, stuh, knoflíků a odstřižků látek. Byl v podstatě stále rozložený a babička neustále něco šila, opravovala a ze starých prostěradel šila tisíce utěrek pro celou rodinu. Bylo to nejlepší místo na hraní.

A každé ráno kolem desáté, přicházeli návštěvníci na kávu a sušenky. Byli to sousedé, přátelé a rodinní příslušníci přijíždějící zdaleka.

Teta s pomněnkovýma očima a upečeným piškotem tak lehounkým, že jste si s ním mohli zapudrovat nos. Pan Hora s jedním rukávem od saka zastrčeným do kapsy, bezruký a laskavý, který mi vždycky do mašiny podal vyleštěné jablko.

A tak jsem poslouchala.

Taky kdo by měl tajnosti před malou holkou. Tichounkou, hrající si s odstřižky látek, která vůbec neposlouchá.

Vyslechla jsem mnoho příběhů, veselých i smutných, spoustu rad a řešení, tichý pláč i velkou bolest.

Dodnes, když se podívám na jakýkoliv dům v ulici, naskočí mi příběh.

Vyprávěla jsem vám o prapradědovi legionáři, který si ze zajetí v Rusku přivezl recept na pelmeně. Jmenoval se František a jeho život voní sladkými dálkami a je opředený tajemstvím. Jeho příběh o utrpení a mrazivé cestě legionářů z Ruska zpět do vlasti, je sladkobolný, neuvěřitelný a má nádech tajemna. Vyprávěla jsem vám, jak se cítil úžasně potřebný v sibiřské osadě plné mladých ruských vdov. O jejich tvrdém a těžkém životě, který žily s lehkostí a velkorysostí otevřeného ruského srdce. A samozřejmě s velkou podporou silné domácí pálenky, se kterou se život snášel podstatně lépe.

Příběh měl dobrý konec. František se vrátil zpět do vlasti, sice o pár let později a s historkou o tvrdém životě v zajetí, zato s receptem na pelmeně, které si tak rádi vaříme v rodině dodnes.

František ovšem nezmiňoval jednu věc. Zpáteční cestu. Těžko se už dnes dovíme, co namluvil své rodině, ale předpokládám, že byli šťastní, že mají svého živitele, otce, syna a hrdinu doma. Zdravého a celého.

Jenže já v šicím stroji vyslechla tajný příběh. Byl tak děsivý, že jsem mnoho let měla noční můry. Přebil je se svým příběhem až Bram Stoker a moje dvě pitomé tety, díky kterým dodnes nespím v noci s odhaleným krkem. A když někdy zahlédnu z hlíny se vynořující růžovou žížalu, očekávám, že náhle nabude obřích rozměrů a postaví se proti mně na pevném ocasu.

Můj prapraděda legionář se chtěl vrátit domů. Tajně, protože v Rusku mu hrozilo opravdové zajetí. Jedna ruská vdova z malé osady, ve které se skrýval a žil, byla Mongolka. Když se válka uklidnila, a život se vracel do normálu, přijela za ní mongolská mužská část rodiny na návštěvu. Byli to její bratři a bratranci. Přivezli zásobu kůží, potravin a prosbu, aby se vrátila i s dětmi zpět do Mongolska.

Jenže žena už zpátky nechtěla. Měla malé děti a hospodářství, a stále čekala, až se její ruský muž vrátí z války domů. Třeba leží zraněný někde v sanatoriu a vrátí se. Určitě se vrátí.

A tak František vycítil svoji šanci. Potřeboval se tajně dostat do Vladivostoku, odkud odplouvaly lodě do evropských přístavů. Nemohl však do Vladivostoku cestovat přímo, Rusové by ho zajali. V hlavě se mu tedy zrodil záchranný plán. Rozpáral svůj vojenský kabát a z tajného místa vytáhl svůj jediný majetek. Byly to těžké zlaté náušnice jeho matky a zlaté zuby po babičce. Dohodl se s mongolskými bratry, předal jim zlato a vydal se s nimi na dlouhou cestu do Mongolska, pevně zabalený do jejich teplých kožešin. Mongolové měli statné a zdravé koně, několik jurt a dostatečné zásoby na zpáteční cestu. Slíbili mu, že ho pak převedou z Mongolska do Číny.

Cesta z Ruska do Mongolska byla jistě dlouhá a únavná. Na sklonku každého večera zkušeně postavili jurtu kruhového půdorysu s kónickou střechou. Byla z lehké dřevěné konstrukce a plsťové rohože, dobře se převážela a skládala. Plsť byla většinou z ovčí vlny, skládala se na konstrukci i v několika vrstvách a měla dokonalé izolační vlastnosti. V jurtě se málokdy topilo, oheň se uvnitř rozdělával jen za účelem přípravy jídla. Mongolové byli buddhisté. Vysvětlili Františkovi neměnný koloběh života, zrození, smrt a znovuzrození. Vysvětlili mu, že lidská mysl se jediná nemění, nerodí se ani neumírá. Prostě je.

Ukázali mu, jak je důležité nelpět na pomíjivých věcech. Obzvláště ne na smyslových rozkoších, ze kterých zbude jen obláček mlžného oparu v žádostivé mysli. František zjistil, že svůj dosavadní život chápal úplně špatně.

Jeho mysl začala nasávat duchovní rozměr.

Předpokládám, že tohle byl prvopočátek duchovního vnímání světa na různé úrovni všech jeho potomků, který zasáhl i mě.

František pochopil karmické zatížení mysli a toužil se stát čistým člověkem, ačkoliv před sebou viděl dlouhou řadu mrtvých těl, které ve válce zabil.

Mongolové mu ukázali řadu rituálů a očistných procesů. František cítil, že je šťastný.

Na dlouhé cestě jim se sháněním potravy pomáhal cvičený sokol. Muž jménem Barlas, ho vezl na koni v kovové klícce. Sokol měl na noze uvázaný provaz a na hlavě koženou čepičku přes oči. Barlas ho za provaz vytáhl z klece a posadil si sokola na ruku chráněnou koženou rukavicí. Sejmul mu koženou čapku a zašeptal mu pár slůvek do ucha. Pak natáhl ruku do dálky a sokol se mohutnými údery křídel vznesl do výšky.

Zakroužil po okolí, rozhlédl se a pak se střemhlav vrhnul k zemi. Chytil buď zajíce, koroptev nebo lišku. Pevně je sevřel ve spárech, zabil a bez mrknutí oka se vrátil zpět k Barlasovi, kde se jemně usadil v bezpečí jeho ruky.

Zvláštní událost, kterou zažili se stala v jižní části Mongolska, v blízkosti čínských hranic.

Procházeli těžkým terénem pouště Gobi. Nepředstavujte si, že Gobi je jen poušť s typickými písečnými dunami, je to také polopoušť porostlá řídkými porosty nevysokých keřů, protkaná sítí vysokých pohoří. Blížila se noc, a tak se naši poutníci utábořili a začali stavět jurty. Uvařili si večeři a pohodlně ulehli na kožešiny, kde se unaveni chystali tvrdě usnout.

František unavený k smrti, upadal rychle do milosrdného spánku.

Náhle ucítil, jako když se pod ním zem pohybuje. Otevřel oči a všiml si, že písek pod kožešinami se vlní a vibruje.

Vyskočil na nohy.

Ostatní Mongolové už stáli přikrčení a ve střehu. Vysoký štíhlý muž jménem Batuy, směrem k němu tiše zašeptal: „Nehýbej se!“

„Co to je?“ zeptal se tichým hlasem František.

„Písečný červ!“ zašeptal Batuy a pozorně sledoval pohyb písku pod kůžemi.

Písek se vlnil a přesýpal. Pohyb v jeho temných hlubinách byl děsivý a neznačil nic dobrého.

„Utíkej!“ zakřičel najednou a všichni vyběhli ven z jurty.

Barlas popadl klícku se sokolem. Prudce ji otevřel, vytáhl sokola ven a rychlým pohybem mu sejmul čepičku z hlavy. Sokol vydal z hrdla několik za sebou jdoucích varovných zvuků, značících, že je připraven k lovu. Neklidně poposkočil na Barlasově ruce.

Všichni fascinovaně stáli kus od jurty a pozorovali okolní písek. Strach z neznámého byl jasně hmatatelný a napětí stoupalo.

Náhle se dravým pohybem nadzdvihl okraj jurty. Pod jeho okrajem projelo pískem cosi mohutného a rychlého.

Celá skupina mužů strnula.

„Nehýbejte se!“ zavelel Barlas. „Nevidí to, cítí to jen naše vibrace z pohybu.“

Sokol na jeho ruce zaklonil hlavu a vydal dlouhý pištivý zvuk.

Zaostřil zrak na písek před jurtou.

Písek se začal vlnit a z jeho hlubin si cosi rozráželo cestu ven, na povrch.

Františkovi tlouklo srdce tak mocně, že se bál, aby se mu nerozletělo na tisíc malých krvavých kousků.

Bál se, že tenhle neznámý tvor určitě ucítí vibrace jeho vyděšeného srdce a pustí se přímo za ním.

Písečná země se rozevřela a vyvrhla ven něco nechutného.

Vypadalo to jako mohutné nateklé krvavé jelito. Bylo to tmavě růžové, poseté tmavými skvrnami a sestavené z několika kroužkovitých článků. Nebylo poznat, kde má tvor hlavu a zadek, oboje vypadalo naprosto stejně. Červ byl dlouhý určitě dva metry a v průměru měl asi 40 centimetrů. Tělo bylo odulé a odporné. Postavilo se na poslední dva články a zbytek těla vztyčilo do výšky. Naslouchalo.

Pak se jelito převalilo na bok a klouzavým pohybem se pohybovalo do strany, jako by zametalo.

František ve svém životě dosud neviděl něco tak odporného.

Jeden z mužů začal utíkat pryč.

„Ne!“ zakřičel Barlas.

Ale bylo pozdě. Červ strnul v pohybu a naslouchal vibracím, rozlévajících se mu po povrchu těla.

Okamžitě zanořil jeden svůj konec do písku a dychtivě se ponořil do hloubky pouště.

Písek se začal pohybovat směrem ke skupince mužů.

Zhruba tři metry před nimi se země vzedmula a vyvrhla ven vztyčenou část jelita, zbytek jeho těla zůstal zanořený.

„Barikh!“ zakřičel Barlas na sokola a prudce předpažil ruku.

„Chyť ho!“

Sokol vzlétl z jeho ruky a několika máchnutími křídel se vznesl do vzduchu. Písečný červ se vztyčil do výšky a natáčel své tělo směrem za vibracemi ptačích křídel.

Sokol obkroužil místo nad jurtou a s hlasitým skřekem, který má paralyzovat úlovek se střemhlav řítil k zemi. Jeho mohutné spáry se blížily k odulému tělu.

Tvor náhle změnil barvu, znatelně ztmavl a zaklonil první článek svého těla prudce dozadu. Odhalil tak kožovitý vak umístěný na jeho spodní části.

Sokol už byl kousek nad tvorem a každou chvíli se chystal do něho zabořit své mohutné drápy.

V tu chvíli červ z kožovitého vaku vystříkl do výšky nějakou tekutinu. Mířil přesně.

Sokol zakřičel vysokým pištivým hlasem a padl nehnutě k zemi.

„NE!“ zaburácel vyděšeným hlasem Barlas a rozběhl se k ležícímu dravci.

Červ se okamžitě pootočil za zvukem a z vaku vypálil přesnou dávku směrem k Barlasovi.

Muž okamžitě padl k zemi.

V tu chvíli se tvor zanořil do písku a zmizel v jeho útrobách.

Skupinka mužů stála nehnutě ještě několik minut.

Hrůzné divadlo, kterého byli právě svědkem, je poznamenalo na celý život. Báli se pohnout, aby se neznámý tvor znovu nevynořil z písku. Stáli by tam takhle možná celou noc, a možná i navěky, kdyby Batuy neprořízl neskutečné děsivé ticho hlasitým vzlykem. Barlas byl jeho bratr. Barlas znamená v mongolštině statečný a nebojácný. Dostal do vínku to správné jméno.

Muži se rychle seběhli kolem mrtvého těla. Jeho kůže byla podivně zežloutlá jakoby poleptaná nějakou kyselinou. Z těla se linul hnilobný zápach.

František se pod tíhou silného zážitku hlasitě rozplakal.

Došel k sokolovi a zdvihl ho ze země. Pták měl zežloutlé a děsivě zkroucené nohy. Mohutná křídla byla splihlá a vlhce přitisknutá k tělu. Oči měl dokořán, pohled jasný a bystrý, dívající se do nekonečných a temných hlubin pouště.

František si nehybné tělíčko přitiskl k hrudi a pevně ho objal. Představoval si hrdou statečnost ptáka, snášejícího se z výšky navzdory velikosti protivníka vstříc jisté smrti. V uších uslyšel jeho poslední bojovné zvolání. Z očí mu tekly slzy a stékaly po jemných peříčkách mrtvého bojovníka.

Vykopal díru a pohřbil ho do chladného písku.

Došel ke svým kamarádům, kteří právě pohřbívali Barlase. Pomohl jim zasypat díru a stále se cítil jako mentálně ochrnutý. Nemohl uvěřit tomu, co právě prožili.

Viděl to ve skutečnosti nebo to byla jen nějaká hrůzná noční můra.

Muži v tichosti složili jurty a pokračovali v cestě temnou pouštní nocí.

František objal Batuye a položil svoje zpocené čelo na jeho.

„Je mi to líto.“ Zašeptal.

Batuy dojatě pokýval hlavou a oči se mu vlhce zaleskly.

„Řekni mi, co to je za tvora, v životě jsem o něčem takovém neslyšel.“ Zadíval se Batuyovi do očí a pevně mu stiskl ruce.

„Já taky myslel, že je to jen nějaký bájný tvor z vyprávění. Mongolové věří, že je to nadpřirozená bytost, ne zvíře. Je to olgoj chorchoj, pouštní červ. Kdo se s ním setkal, už to nikomu říct nestačil. Zabije tě bez váhaní, jak jsi sám viděl.“ Řekne smutně Batuy.

„Víš, já přežil strašnou válku, ale takhle jsem se ještě nikdy v životě nebál.“ Pokývá nevěřícně hlavou František.

 Ví, že tohle nemůže nikomu říct, vypadal by jako blázen a nikdo by mu to nevěřil.

Já ti to věřím, dědo.