Mysteriózní omyl Adolfa Hitlera

Adolf Hitler měl mysteriózní zájmy. Hledal pravé Longinovo kopí osudu, a díky bohu ho nikdy nenašel.  

Chlapec si v tichosti hraje na zemi.

Jeho matka Klara sedí s dvěma přítelkyněmi u stolu a všechny se zvědavě naklání nad zvláštní dřevěnou deskou ve tvaru obdélníku.

Ruce mají předpažené a položené na planžetě ve tvaru slzy, která má okénko uprostřed.

Ve střední části desky jsou namalovaná velká písmena abecedy, pod nimi čísla 0-9, v horních rozích ANO a NE. Ve spodní části desky je nápis SBOHEM.

Ženy jsou napjaté očekáváním a tichým hlasem pokládají destičce různé otázky.

„Otěhotním tento rok?“ Zašeptá vyhublá blondýna s hrubou pletí a pevně sevře planžetu v ruce. Druhé dvě ženy lehce přiloží své ruce na její. Planžeta začne pomalu a tiše klouzat po desce.

Jedním tahem doklouže do pravého horního rohu. NE.

Žena hlasitě vzlykne.

Hnědovlasá žena s drdolem ji konejšivě poplácá po ruce a sama se ujme planžety.

„Najde Hermann tento měsíc konečně nějakou práci?“ řekne pevným hlasem a odhodlaně obemkne dlaní slzu.

Druhé dvě ženy přiloží své ruce na její a soustředěním zavřou oči.

Slza se okamžitě začne pohybovat. Klidným pohybem zamíří k velkým písmenům ve středu desky.

P  O  D  K  O  N  Í

Žena zavýskne radostí a pustí planžetu z ruky. Tak mu snad starý Massel tu práci u koní přeci jen dá.

Chlapec na zemi se zájmem zvedne hlavu a zadívá se na ženy. Matku má moc rád, právě jí kreslí obrázek.

Je na ní zahrada plná barevných květů. Uprostřed nich tančí zářící víla. Má dlouhé vlasy až do pasu a na hlavě spletený věneček z květin. Stojí na špičkách a ruce má zdvihnuté k sytě modrému nebi. Její prsty se lehoulince dotýkají špičkami a světle modré šaty povlávají ve vánku kolem štíhlých lýtek.

Zvedne výkres ze země a položí ho na stůl před matku. Své hubené tělíčko přitiskne k matce a hlavu si opře o její ruku.

Klara se usměje. Chlapec má nesporný talent. Víla má světle modré oči a jemné rysy, ne nepodobné těm jejím.

Pohladí ho po hlavě.

Chlapec se lehce dotkne rty lemu matčiných šatů, vezme výkres do prstíků a opět se tiše posadí na zem. Na svůj věk je nezvykle plachý.

Klara se chopí planžety.

„Bude můj syn Adolf slavný?“ zašeptá a stydlivě sklopí před přítelkyněmi zrak.

Blondýna se koutkem úst uchechtne, ale rychle se ovládne.

Položí své ruce na Klařiny a další žena se rychle přidá.

Klara ucítí, že slza se jí pod rukama začná pohybovat. Ujíždí směrem nahoru. Sledují ji pohledem.

ANO.

Klara se rozzáří.

„Bude tedy slavný malíř?“

Slza rychlým pohybem zamíří do pravého horního rohu.

NE.

„Ne?“ vydechne a nevěřícně zírá na nápis.

„A co bude slavný?“ zašeptá a znovu dlaní sevře planžetu.

Slza začne nevyhnutelně klouzat po písmenech ve středu desky.

Všechny ženy nahlas opakují označená písmena.

V

R

A

H

Ženy vykřiknou a naráz pustí planžetu z rukou. Vyděšeně se po sobě podívají.

V zámku dveří zarachotí klíč.

Ženy rychle vyskočí od stolu a Klara začne rychle skládat destičku a ukládat ji do šuplete.

Obě ženy se tiše prosmýknou dveřmi kolem štíhlé postavy v celní uniformě. Kývnou hlavou Aloisovi na pozdrav a jsou obě pryč.

Chlapec se na zemi úzkostí stočí a hlavu položí obličejíčkem k podlaze.

Muž hlasitým krokem vejde do místnosti a překročí chlapce.

Klara rychlými tahy urovná ubrus a dokonale srovná židle u stolu.

S obavami se otočí na svého muže.

„Řekl jsem ti, ať je sem nevodíš!“ zaburácí muž autoritativním hlasem a pohlédne na manželku.

Klara ucítí známý pach alkoholu, pálenky.

Podívá se muži přímo do očí. „Potřebovala jsem pomoct se šitím. Zítra si přijde paní Wimmerová pro dvoje šaty.“

Muž ji prudce uhodí do tváře.

„Proč lžeš? Nemáš ani vyndaný šití, ty jedna zatracená lhářko!“

Žena se chytne za hořící tvář.

Alois ji surově chytí za ramena a silně s ní zatřese.

Chlapec se na zemi hystericky rozpláče a utíká si zalézt pod postel v rohu místnosti.

Otec pustí svoji ženu a chlapce v běhu zachytí za cíp košilky. Zvedne ho do výšky.

Dítě se vyděšeně dívá otci do očí a nekontrolovatelně se třese.

„Vychovala si chcípáka, který nemluví a jen si zalézá do různých děr co najde. Je jako krysa!“

Zatřese chlapcem a prudce ho postaví na zem. Chlapec na nic nečeká a peláší pryč.

Otec ho ještě stačí nakopnout špičkou boty.

Klara nehnutě stojí a otřásá se pláčem.

Tiše se sesune na zem, kde se stočí do pevného klubíčka, aby tak lépe čelila surovým ranám a kopancům svého opilého muže.

----------------------------------------------------------

Uplyne pár let a Adolf se nadšeně prochází rozzářenými ulicemi letní Vídně.

Cítí se šťastný a podivně lehký.

Když míjí otevřené dveře hospody a uslyší cinkot sklenic a hlasy opilých mužů, zhnuseně odvrátí hlavu.

Sevře se mu srdce.

Otec už je sice dávno mrtvý, ale přesto ho opilci a alkohol samotný naplňuje sžíravým hnusem.

Chuděrka matka je už také mrtvá. Tolik mu chybí, ona jediná mu rozuměla.

Jeho křehké umělecké duši. Podporovala jeho zájem o umění a vášeň pro knihy.

Dojde na konec Konnigstrasse a zahlédne povědomý zlatý nápis nad vysokou výlohou.

Moše Maussig – ANTIKVARIÁT

Otevře dveře a v nose ho zašimrá typický zápach zatuchlého papíru.

Místnost je od země až po strop zaplněná regály, prohýbajícími se pod vahou tisíců starých knih.

Na podlaze jsou v komínkách navršené odřené vazby knih, které je potřeba zatřídit.

Starý Moše sedí za pultem a navoskované pejzy mu splývají podél asketického obličeje. Pohlédne na Adolfa temným pohledem za kulatými brýlemi a posune si jarmulku na to správné místo. Zatáhne za zlatý řetízek a z kapsičky vytáhne kapesní hodinky.

„Jdeš pozdě o celých šest minut.“ Pronese tiše a pevný pohled upře na mladíka.

„Myslím, že vám jdou špatně hodinky.“ řekne Adolf a nevěřícně zírá na ty svoje.

„Tak pojď!“ pronese Moše a vyndá z regálu rákosku z pružného dřeva.

Adolf ví, co to znamená.

Vyhrne si rukávy a obě ruce předpaží nad pult. Dívá se na kývající se pejzy.

Rákoska zasviští vzduchem. „Jedna, dvě….tři…počítej, Adolfe!“

Chlapec sykne: „Čtyři, pět…… šest.“ Sevře hrdě rty a stáhne si rukávy dolů přes rudé tepající šrámy.

„A teď do práce chlapče, je tu celá pozůstalost z knihovny po baronce von Tauber.“

„Roztřídit, vybrat vzácné kusy a zapsat je do knihy.“

Adolf přikývne a oblékne si tmavý plášť.

Zamíří do zadní místnosti. Je zde přítmí a naskládané krabice se vzorně uloženými knihami.

Začne jednu po druhé vyndávat a zkoumat jejich názvy. Podle provedení vazby dokáže zhodnotit vzácnost a cenu knihy. Jemným pohybem projede její stránky. Poté knihu pečlivě zaznamená do knihy a uloží do regálu.

Práce je náročná a knihy v krabicích neubývají.

Z přední místnosti zavane vůně kořeněného jídla.

„Oběd.“ Ozve se.

Adolf zanechá práce a umyje si ruce v umyvadlu.

Sundá si zaprášený plášť a vejde do přední místnosti. Vůně mu naplní hladový nos.

Moše má v ruce misku a srká voňavé košer jídlo.

Vůně se line celou místností a Adolf si uvědomí jaký má hlad.

„Tady máš chleba a kus sýra“ řekne Moše a ukáže mu do otevřeného košíku.

Adolf se podívá na Mošeho misku. Lakomec starý. Jako by mu ubylo.

A zakousne se do oschlého chleba.

Moše upíjí z mosazného poháru červené víno.

„Co koukáš, upaluj, čas je drahý a máš spoustu práce.“

Chlapec se vrátí do zadní místnosti. Práce mu po jídle jde lépe od ruky.

Vyprázdní tři velké krabice a knihy pečlivě zatřídí a zapíše.

Náhle uslyší, jak na něho Moše vztekle volá a rychle běží do krámu.

„Jak jsi mohl zařadit Mauneho Lexikon zvířat mezi duchovní literaturu 19.století“ zahřímá starý.

V ruce svírá vzácnou těžkou knihu.

„Promiňte, spletl jsem se.“ Adolf sklopí zahanbeně oči.

Moše opatrně položí knihu na pult a vytáhne z regálu rákosku.

Chlapec beze slova nastaví záda.

Nudle a slzy mu kapou na hrudník a on si silně uvědomuje svoji nenávist.

„Děkuji.“ Popotáhne, narovná se a odchází zpět do zadní místnosti k rozdělané práci.

Po baronce von Tauber už zbývá jen jedna poslední krabice.

Adolf trpělivě vyndává jednu knihu po druhé a zamýšlí se nad jejich zvláštními názvy. Po straně krabice si všimne tmavě modrého sametového váčku. Je zapadlý mezi knihami a pokrytý prachem. Zvědavě rozváže šňůrky a zašmátrá prsty v temném otvoru. Vytáhne pečlivě složený obdélník a položí ho opatrně na stůl. Sáhne ještě hlouběji a vytáhne předmět ve tvaru slzy s okýnkem uprostřed. Okamžitě pozná, o co se jedná.

Opatrně se podívá směrem k přední místnosti a našpicuje uši.

Starý usnul a nepatrně chrápe.

Rozloží složený obdélník na stůl a dlaněmi ho vyrovná do dokonalého tvaru.

Nahoře spatří ANO, NE. Pod nimi velká písmena abecedy a v dolní části nápis SBOHEM.

Rychle na destičku přiloží předmět ve tvaru slzy na jeho přesně určené místo.

Obemkne ho dlaní a druhou pevně přiloží nahoru.

Neví, na co se zeptat. A opravdu to funguje?

„Pomůžeš mi?“ zašeptá a zírá na destičku.

Slza se mu v rukách začne sama pohybovat a zamíří vlevo nahoru.

ANO

Adolfa se zmocní vzrušení. Ucítí záchvěv motýlích křídel v břiše. Podívá se směrem k přední místnosti.

„Co mám dělat?“ zeptá se tiše destičky.

Slza začne rychle jezdit po velkých písmenech abecedy umístěných ve středu desky.

Z A B I J   H O

Adolf okamžitě ucukne rukama a zvedne je do výšky.

Podívá se směrem ke krámu.

Je tam naprosté ticho.

Rychle složí destičku, a i se slzou ji nacpe do modrého váčku. Hodí ji zpět do krabice.

Pocítí strach. Svíravý a těžký.

Z neznámého. Ze sebe.

V temném rohu místnosti se něco nepatrně pohne. Adolf se otočí za zvukem a očima se snaží proniknout tmou.

Vidí tmavý obrys vysoké postavy. Podívá se pořádně a zaostří zrak.

Postava má dlouhé ruce pokryté hustou tmavou srstí s drápy.

Nohy jsou kozí a jsou zakončené hrubými tmavými kopyty.

Adolf zahlédne chlupaté tělo, kterému se mocně pohybuje hrudník nahoru a dolů.

Odváží se podívat výš.

Vidí rozšklebenou děsivou tvář s obrovskými zuby. Oči jsou rudé a září do dálky.

Dívají se přímo na něho.

Co ho však nejvíc děsí, jsou obrovské zahnuté rohy, podivně drsné a postrádající cokoliv lidského.

Adolf je k smrti vyděšený a cítí, že přestal hrůzou dýchat.

Místností se prožene silný vítr. Knihy uložené v regálech začnou vypadávat na zem a v jejich stránkách se prudce prohání vichr.

Adolf uslyší hluboký mumlavý zvuk, ví, že není lidského původu. Zvuk je stále hlasitější a hlasitější.

Chlapec se chytne oběma rukama za uši a prudce se předkloní, jako by dostal ránu na solar plexus.

V tu chvíli zvuk i vítr utichnou.

Adolf se opatrně narovná a sundá si ruce z uší.

Na stole leží pouze jedna kniha. Je otevřená a otočená směrem k němu.

Mladík se nad ní se vyděšeně nahne.

Na levé stránce je obrázek Ježíše Krista ukřižovaného na kříži.

Ježíš má svěšenou bradu na prsa a z rukou a nohou mu podél hřebů stékají rudé čůrky. Vypadá dojemně odevzdaně. Před ním stojí římský setník a s výrazem hluboké bolesti bodá kopí do Ježíšova boku.

Na pravé stránce je nadpis Longinovo kopí – Kopí osudu.

Adolf si rychle přečte křesťanskou legendu o neporazitelnosti kopí. Kdo ho vlastní, není nikdy poražen v boji. Armády nepřátelských vojáků prchají sotva ho spatří v rukou vojevůdce. Vlastnili ho po staletí vůdci Římské říše a byli neporazitelní.

Kniha se prudce zavře a v místnosti se rozhostí naprosté ticho.

Podívá se do rohu.

Démon je pryč.

----------------------------------------------------

Je 30. ledna 1933.

Prezident Hindenburg se pod tlakem okolností rozhodl jmenovat Adolfa Hitlera říšským kancléřem.

Hitler začíná uskutečňovat svůj megalomanský plán.

Likviduje odpůrce a přebírá moc nad hospodářskou krizí zmítaným Německem.

Adolf sedí potmě ve své pracovně a přemýšlí. Na stole má rozložené knihy o historii a mytologii Německa, o čistotě árijské rasy.

Nejdřív si to vyřídí s komunisty, pak s židy a ukáže světu, jak mocná je německá říše.

Pocítí závan strachu.

Vzpomene si na matku, a na její hebkou ruku.

Je tak sám. Osamělý.

Vzpomene si na Geli, na svoji neteř. Jenže ona už je také také mrtvá. Chybí mu.

Znovu uslyší v uších její nevázaný zvonivý smích a jak u toho pohazuje hlavou dozadu až se jí tmavé lokny divoce kývají. Měl ji tak rád.

Vzpomene si, jak ji jednou v noci po dlouhé večeři doprovodil domů.

Celou cestu se smála a svět s ní vypadal tak úžasně bezstarostně.

Odemkla dveře a vstoupili do jejího stále dívčího pokoje. Adolf naslouchal zvuku jejího veselého vyprávění a jiskřivému smíchu.

Náhle si dívka přetáhla šaty přes hlavu a odhodila je na druhý konec místnosti.

Nevěřícně na ni zíral.

Dívka si sáhla mezi prsa a jedním pohybem rozepnula podprsenku. Prsa byla malá a roztomile dívčí.

Upustila podprsenku na zem a vyzývavě se mu podívala do očí. Nakrčila obočí a zašklebila se.

„No?“

„Geli, oblékni se.“ Řekl rozvážně a styděl se na ni podívat.

Zahákla oba palce po stranách kalhotek a jemně gumu vytáhla do stran.

Zasmála se a pak rychlým pohybem kalhotky stáhla.

Adolf pocítil touhu jako ještě nikdy.

Rychle ze sebe sundal oblek a dívka zatím na zem uprostřed místnosti rozložila deku.

Adolf si nahý lehl na záda a dívka se na něj přitiskla celým tělem.

Z tělesné blízkosti lidského těla byl nervózní, těla obvykle páchla potem a močí. Hnusila se mu.

Ovšem dívka voněla nezvykle sladce. Políbila Adolfa na rty a jazyk mu dravě zasunula do úst.

Chytil ji za boky a dívka se k němu dychtivě přimkla v oblasti rozkroku.

Cítil se zklamaně za ni, věděl, že sexuálního styku nikdy nebude schopen.

Dívka si k němu klekla a vzala do ruky jeho malé, scvrklé přirození a miniaturní varlata.

Začala ho třít a vzrušeně sténat.

Věděl, že je to marné.

Vzal dívku za ruku a přitáhl ji nahoru k sobě. Políbil ji na hřbet ruky.

Vzal dívčinu hlavu do dlaní a do ucha jí zašeptal to, co opravdu potřebuje. Dívka překvapeně přikývla.

Roztáhla nohy a klekla si přímo nad jeho břicho. Zatlačila.

Zlatý proud teplé tekutiny mu stékal po břichu a rozkroku a deka ho milosrdně pojímala do sebe.

Neskutečný pocit rozkoše mu zachvátil mozek.

Orgasmus byl mohutný, obrovitý, a tak božsky nádherný, až se mu zatemnil mozek.

Rukama nahmatal dívčin krk a silně ho stiskl. Dívka zasténala. Stiskl ho prudčeji.

Dívka začala chropět a hrůzou mávat rukama.

Zachvátil ho další orgasmus. Pustil dívčin krk a vzrušeně oddychoval.

Byl to nejkrásnější večer jeho života.

Je rok 1939.

Hitler uskutečňuje svůj smělý plán na ovládnutí světa.

Z vídeňského hradu Hofburg, z královské klenotnice, si nechává přivézt posvátnou relikvii, která zde odpočívá už desítky let. Potřebuje ji pro uskutečnění svého plánu.

Je to Longinovo kopí – kopí osudu.

Jeho kovová vrchní část je už stářím rozlomená a je tedy spojena kovovými drátky.

Starobylé dřevo teple pulsuje v Adolfově ruce.

Cítí běh dějin a ruce mocných vojevůdců Římské říše, kteří ji stejně tak pevně svírali jako teď on.

Bude neporazitelný. Bylo to tak předurčeno už v Mošeho krámku.

Cítil, jak se moc kopí opojně vpíjí do jeho pokožky. Přímo ji cítí v krvi. Je mocný.

Přiloží si kopí k tělu a přimkne k němu hrudník.

Vzpomene si na Mošeho obchůdek.  Plameny z něj rozbitou výlohou šlehaly až k nebi.

Moše v něm sedí svázaný za pultem, má zlomené obě ruce a oči má vypálené žhavým železem.

Počítej Moše…počítej. Hitler se zachechtá.

Cítí se neskutečně mocný a plný síly. Jeho oči zaplanou divokým světlem a počínajícím šílenstvím.

Najednou zaslechne tichounký smích. Zvoní, lehoulince se ozývá, jak malinké zvonečky na krku oveček.

Hitler se prudce otočí a pevně sevře kopí oběma rukama.

Nikdo mu ho nevezme.

U okna se vznáší na špičkách víla v modrých šatech. Ruce má zdvihnuté nahoru a prsty se špičkami lehounce dotýkají. Má dlouhé vlasy až do pasu a na hlavě věneček z barevných květů. V obličeji má jemné rysy jeho matky. Víla se otáčí dokola a šaty se jí obtáčí kolem štíhlých lýtek. Směje se.

Adolf ztuhne.

Ženu okamžitě pozná. Je to víla z jeho obrázku, který namaloval matce jako malý chlapec.

Víla se k němu otočí tváří a ze rtů jí splynou jednotlivá písmena, jedno po druhém.

V R A H

Pak ukáže drobným prstíkem na kopí, pevně sevřené v jeho rukách.

Rozesměje se.

A Hitler okamžitě pochopí, že tohle kopí není skutečné. Není to pravé kopí. Nikdy se nestane neporazitelným. Opatrně kopí postaví ke zdi a klesne na kolena, zaboří hlavu do dlaní a nekontrolovatelně se rozpláče.

Víla se ještě jednou otočí a rozplyne se v měkkém bílém světle.

A není to víla.

Je to Panna Marie, Matka Boží a mimo jiné, ochraňuje pravé Longinovo kopí. 

Je už po staletí uschováno v arménském klášteře v Ečmiadzinu, původní starobylé metropoli Arménie, zhruba 50 km od Jerevanu.

Je tam v bezpečí a vlastně jakoby ani nikdy neexistovalo.