Jak ve skutečnosti zemřel tatíček Stalin

Historie nikdy není černobílá. Naopak, má mnoho odstínů šedi, dokonce víc, než padesát.  Nesbírejte lesklé černé kameny, bude vás bolet u srdce. Tammy, tahle je pro tebe.

Podle oficiálních zdrojů zemřel Josif Vissarionovič Stalin na svojí dače v Kuncevu poblíž Moskvy, dne 5.března 1953, po několikadenním bezvědomí a ochrnutí, zřejmě v důsledku mozkové mrtvice.

A skutečně to tak vypadalo.

Jenomže, jak už to v životě bývá, ani historie není černobílá. A tahle má mnoho odstínu šedi. Dokonce mnohem víc, než padesát.

Málokdo ví, že ačkoliv byl Josif citově chladný a v důsledku mnohaletého nezřízeného pití i psychicky labilní, měl jako mnoho dalších diktátorů své doby jeden velký obrovský strach, který ho ovládal.

Byl to strach ze smrti.

Jeho strach byl tak sžíravě silný a neodbytný, že se ho snažil zahnat každodenním pitím. Zaháněl ho často a marně.

Strach však neustával a po každé propité noci, na něj ráno jako obvykle vycenil své děsivé zuby.

Josif dobře věděl, že zemřít nechce. Měl mnoho plánů a stovky vizionářských snů.

Jeho místo diktátora bylo sice pevně ukotvené strachem a podpořené miliony mrtvých, ale jeho touha po moci a vykonání velkých věcí pro matičku Rus, mu nedávala spát.

Josif seděl v křesle u svého pracovního stolu a hluboce přemýšlel. Oči mu stále sjížděly k zásuvkám.

Nakonec se rozhodl a dychtivě se sklonil. Pravou rukou najisto sáhl do spodní zásuvky.

Zašmátral až k zadní stěně a vytáhl černě lakovanou dřevěnou krabičku.

Palcem jemně přejel po zlatém gravírování a dvěma prsty současně stiskl tajné místo na protilehlých stranách. Ozvalo se tiché cvaknutí a víčko krabičky poslušně odskočilo.

Josif na moment zastavil dech a okouzleně zíral na lesklý černý kámen, pokojně ležící na červeném sametu. Jemně po něm přejel špičkami prstů. Kámen se zlatavě zatřpytil a ihned pohasl.

Josif ho posvátně uchopil a pomalu si ho položil do rozevřené dlaně levé ruky. K srdci.

Fascinovaně na něho zíral. Hleděl na něj s takovou láskou, jakou by nikdy nebyl schopen dát žádné ženě.

Miloval ho tak hluboce, že se tento svíravý pocit dal přirovnat jen k jeho silné touze po moci.

Kámen se po dotyku s teplou kůží dlaně zlatavě rozzářil. Jeho záře se pozvolna šířila do výšky a teplé paprsky jiskřivě měnily tvar, jako už mnohokrát.

Josif okouzleně pozoroval rozpínající se záři a svůj pohled dychtivě vpíjel do rychle měnících se obrazů a tvarů.

Vzpomněl si na den, kdy se z rodného domku v Gruzii vypravil na cestu do pravoslavného semináře, kam byl přijat. Měl velká očekávání. Přál si poznat a pochopit velké věci, které nás přesahují.

Jeho duše byla otevřená a hladová nasát moudrost velkých filozofů a vědění z náboženských knih.

Jeho matka si moc přála, aby byl kněz. Aby byl moudrý a lidé si ho vážili.

Scházel útlými cestičkami z úpatí hor a pozoroval krásu místní krajiny. Městečko Gori obléhaly hluboké smíšené lesy. Stromy se kývaly v lehkém vánku a modrá obloha slibovala krásný den.

Jeho den. Splnění jeho snu.

Jeho touha po vzdělání byla silná a on kráčel vstříc svému osudu.

U cestičky náhle spatřil zvláštní strom. Měl scvrklou kůru do kulovitých tvarů, které vytvářely dojem malých dětských hlaviček vrostlých do dřeva. Byly jich tam desítky. Josif si představil malá mrtvá tělíčka hluboko pohřbená v útrobách stromu. Začal se hlaviček dotýkat a dojatě šeptat tichá slůvka požehnání. Letmo se dotkl každé hlavičky a dal jí jméno. Pak ji lehounce políbil a požehnal. Cítil, že ho hlavičky potřebují. Lidé ho potřebují. A on pro ně vykoná velké věci.

Pod silnou tíhou zážitku se dojatě rozplakal a strom pevně objal hubenými pažemi.

Náhle na svém srdci ucítil zvláštní teplé tepání.

Udiveně se odtáhl od stromu a všiml si, že v jedné hlavičce cosi pulsuje zlatavým světlem.

Prohlédl si hlavičku zblízka.

Byl to oválný kámen.

Josif vytáhl nožík a opatrně ho ze stromu vyloupl.

Kámen vypadl na zem a zůstal mu ležet u nohou. Byl černý a lesklý.

Josif se pro něho sklonil a vzal ho opatrně do prstů. Kámen začal jemně a zlatavě pulsovat.

Položil si ho do dlaně levé ruky, a kámen se okamžitě prudce rozzářil. Jeho záře opojně tepala do výšky a do hloubky. Začala se měnit v barevné obrazy.

Josif spatřil neuvěřitelné věci.

Spatřil sebe, jak se stává velkým. Jak moc je nešťastný v pravoslavném semináři a jak velmi jeho povaze nevyhovují ponižující jezuitské metody života a studia. Viděl, jak se stává revolucionářem. Cítil, jak roste jeho neutuchající touha po boji a moci. Viděl, jak se v Petrohradu poprvé setkává s Leninem a díky němu vstupuje do velké politiky. Viděl, jak obrovský vliv má na obyčejné lidi.

Ucítil prudké bodnutí u srdce a kámen mu vypadl z ruky.

Bolest byla tak silná, až se předklonil a začal mělce dýchat. Díval se uchváceně na lesklý černý kámen na zemi.

Už věděl, jaká je jeho cesta a kudy se vydat.

Prudká bolest u srdce neustupovala. Josif se svalil na záda a cítil, že umírá.

Podíval se na strom a zakaleným pohledem naposledy přejel vykukující malé dětské hlavičky. 

Najednou jeho pozornost upoutala stříbřitě bílá záře, vycházející ze stromu.  Plně obklopovala strom a třpytivě měnila tvar. Zvedl se vítr. Josif nemohl ze stromu spustit oči. Bolest na hrudi ho svírala a začal ztrácet vědomí.

Ze záře pomalu vystoupila nádherná žena.

Byla nahá a od prsou dolů jí zahalovaly dlouhé blond vlasy. Jasně zářivé zelené oči upírala na Josifa a jazykem si olízla plné rty.

Sehnula se a ze země sebrala černý kámen. Pevně ho stiskla v dlani.

Zadívala se Josifovi hladovým pohledem hluboko do očí a obkročmo na něho usedla. Pak natáhla pravou ruku a položila mu ji přímo na srdce. Zavřela oči, prohnula se v pase a zaklonila hlavu. Lehce otevřela rty a Josif zaslechl jak smyslně zasténala. Začala se divoce pohybovat v bocích jasným rytmem, třít se o jeho rozkrok a nekontrolovatelně se třást. Mezi dlouhými vlasy ji probleskly abnormálně velké bradavky.

Josifa přestalo bolet u srdce. Pocítil mocné vzrušení a rychlým pohybem si stáhl kalhoty z útlých boků.

Žena se lehce nadzdvihla, prohnula se v zádech a Josif do ní nedočkavě a hluboce pronikl.

Ten den se už do semináře nedostal. Bohužel, ani druhý den.

Třetí den, zcela vyčerpán a z posledních sil, dokázal konečně ženu ze sebe srazit. Začal ji zoufale fackovat po tváři oběma rukama, až žena přepadla do strany a uvolnila svoje nelidské sevření v bocích. Pak ji prudce odstrčil.

Žena k němu natáhla ruku a ukázala mu kámen pevně sevřený v dlani.

Aniž by otevřela ústa, uslyšel její hebký hlas přímo v hlavě.

„Jsem Anemeé a jsem strážkyně kamene.“ Žena se usmála.

„A pokud budeš chtít kámen skutečně vlastnit a využít jeho vědění a moc, budeš muset také přistoupit i na jeho podmínky.“

Pak mu klidným hlasem tyto podmínky sdělila.

Kdykoliv Josif vezme kámen do levé dlaně, kámen se rozzáří a ukáže mu nejbližší budoucnost. Ukáže mu cestu, která ho čeká.

Jenže kámen si za to vezme také něco z něho. Kus jeho životní síly. Kus jeho srdce.

Jak často bude jeho moc využívat, kámen mu bude ubírat životní energii. Je jen na něm, jak často se rozhodne moc kamene využít.

Kámen bude žít z jeho energie a sálat zářivým teplem a jeho životní silou.

Josifovo srdce však začne chladnout a lidé ho začnou nenávidět i milovat současně. Jeho život se bude pomalu a jistě krátit.

„Ale jsi mladý Josife, máš před sebou dlouhý a plný život, čekají tě velké věci. Kdo by myslel na smrt a chlad v srdci.“

Josif souhlasně přikývl a fascinovaně zíral na ženu.

A ke každému použití kamene, získáš jako bonus mě.

Obklopím tě božskou slastí, tak nádhernou a spalující, že zapomeneš na smrt a na veškerý strach. Žádná jiná žena ti nikdy nedá to, co já. Budeš mnou posedlý a budeš po mně stále toužit. Moje krása a moc je nekonečná.

Žena rozevřela dlaň a Josif nedočkavě kámen přijal.

Ze začátku kámen používal často. Velmi toužil po Anemeé, a také se potřeboval ujistit ve své životní cestě.

Postupem času, jak se rozvíjela jeho politická kariéra a pomalu začal stárnout, používal kámen méně.

Začal se bát, nevěděl kolik času mu ještě zbývá.

Kámen mu stále ukazoval veliké věci. Miliony mrtvých a miliony milujících poddaných.

Postupem času mu však začaly ubývat síly.  Měl stále větší a větší problém Anemeé během chvil rozkoše ze sebe srazit.

Začal být slabý.

Za to žena po každém setkání jiskřila úžasnou silou a energií. Nestárla, byla stále mladá a krásná jako v den, kdy se prvně setkali.

Josifa začaly ovládat první pochybnosti. Živí svou životní energií a silou kámen nebo ženu?

Josif pil stále víc a víc.

Chtěl zapomenout na svoji touhu kámen znovu a znovu používat a vidět svou budoucnost.

Bál se, že už mu nezbývá moc času.

Kdoví, kolik si kámen z něho bere.

Kdoví, jestli bude mít ještě dost sil  Anemeé ze sebe srazit.

Začal být paranoidní.

V noci na 1. března 1953, se po divoké pijatice dopotácel ke svému stolu. Věděl co musí udělat.

Roztřesenou rukou prudce vytáhl zásuvku a pevně sevřel v prstech lakovanou krabičku.

Chvíli mu trvalo, než zkoordinoval pohyby prstů a nahmatal tajná místa.

Víčko odskočilo a kámen se černě zablýskl v přítmí místnosti.

Odhodlaně se na něj zadíval a s nadějí ho vytáhl ze sametového lůžka.

Kámen zajiskřil.

Položil si ho do levé dlaně. Kámen se rozzářil a v teplé záři mu ukázal velké věci, které ho ještě čekají.

Josif se usmál a nedočkavě zíral do teplého světla.

Dokáže ještě velké věci.

Najednou ucítil prudké píchnutí v hlavě a udělalo se mu slabo.

Všiml si, že ze záře pomalu a smyslně vystupuje Anemeé.

Opatrně se položil na koberec, víc nebyl schopen. Bolest v hlavě začal pulsovat.

V levé ruce pevně svíral kámen a pozoroval ženu, jak k němu pomalými kroky pozvolna přichází. Blond kadeře jí padaly k pasu a žena si několikrát smyslně oblízla jazykem rty. Zeleným pohledem plným vášně, vzbuzovala v Josifovi pocit nesmrtelnosti.

Josif si rychle rozepl kalhoty a stáhl je z boků. Nemohl se dočkat.

Žena se na něm usadila, její prsty pevně sevřely ty jeho a společně obemkly kámen. Začala se prudce pohybovat v bocích a divoce sténat.

Josif cítil, že je slabý. Život z něj unikal a bolest v hlavě neustupovala.

Žena nepřestávala zrychlovat tempo.

Po několika hodinách cítil, že už nebude schopen ženu ze sebe srazit.

Životní síla mu ubývala. Věděl, že se blíží jeho konec.

Strážci za zamčenými dveřmi zaslechli jeho bolestné sténání.

Na bouchání na dveře a jejich prosby o odpověď Josif nereagoval. Začali mít strach, který se rychle měnil v paniku.

Konečně se jim dveře podařilo otevřít a našli Stalina v bezvědomí ležícího na zemi.

Mysleli si, že opilý spí a tolik se ho báli, že ho jen přikryli kobercem.

Stála jsem opodál a tiše je pozorovala. Když plni strachu a obav odešli, sklonila jsem se k Josifovi a z dlaně mu vytáhla černý lesklý kámen. Už nezářil. Nebyla tu už téměř žádná životní sila. Josif umíral.

Pohladila jsem Josifa po tváři a konečky prstů lehce přejela přes jeho rty.

Sloužil mi dobře.

Ráda bych se vám představila.

Jmenuji se Anemeé a jsem succuba.

V historických knihách se o mě dočtete, že jsem démon, který sexuálně zneužívá muže až do úplného vyčerpání.

Jeho.

To mi přijde trošku přitažené za vlasy. Přeci jen, každý vždy s plným vědomím souhlasí s podmínkami.

A kdo by nechtěl mít někdy doma succubu, co pánové?

Jen jsem vás chtěla poprosit.

Dávejte pozor, co sbíráte za kameny. Ten černý lesklý by vás mohl přijít draho.

A když to vezmu kolem a kolem, na tom kameni vlastně vůbec nesejde.

Dobře si vybírám, kdo si ho najde.