Jak jsem (ne)okouzlila šamana z kmene Čerokí

Když si vezmete indiána z kmene Čerokí, bude vás chtít poznat Šaman. Ukáže vám moudrost světa a podrobí vás zkoušce. A neříkejte mu, že neumíte střílet z luku.

„Musíš být krásná.“ Řekne Tammy a rozčesává mi dlouhé blonďaté vlasy. Do dlouhých loken mi vplétá orlí pírka. Obléknu si vyšívané béžové šaty z měkoučké kůže a upravím si neposlušné třásně kolem paží.

Tammy mi kolem krku zavěsí náhrdelník z kančích zubů.

Nakonec vmáčkne prst do kulaté krabičky s barvou a přejede mi po obou lícních kostech.

Nejdřív bílou barvou a potom červenou.

Podívá se na svůj výtvor a řekne: „Tumany ááám“.

Dokonalá.

Po krátké jízdě vjíždíme na území rezervace.

Tammy mi dává ještě pár posledních pokynů. Mluv pouze když budeš tázána, nedívej se mu přímo do očí, neceň zuby.  Poslední slova mě rozesmějou. „A kousnout ho můžu?“.

Tammy rozhořčeně potřese hlavou. „Asi si dostatečně neuvědomuješ vážnost situace. Šaman je důležitou postavou naší kultury. Už jen to, že tě chce poznat, je něco mimořádného. Pomůže ti to zařadit se mezi lidi našeho kmene. Budou tě respektovat jako moji ženu a jako čerokézku.“

„Tammy, já mám prostě odjakživa problém respektovat autority.“ Řeknu smířlivě.

„Jednou to prostě vydržíš, uvidíš, že se ti to bude líbit.“ Tammy mě poplácá po stehně a zařadí trojku.

Před námi se na osamělém místě zjeví vysoké teepee.

Má béžovou barvu a je pomalováno speciálními symboly čerokézkého lidu. Barvy jsou syté a dobře viditelné. Září do dálky. Zaparkujeme a lehkým krokem se šouráme ke stanu.

Před teepee se zastavíme a Tammy naposledy zkontroluje můj zjev.

Ucítím silnou vůni kouře a sušených bylin.

Tammy jako první vstupuje do stanu, poté mi pokyne a vstupuji já.

Nejprve nevidím nic a chvíli mi trvá, než se ve tmě rozkoukám.

Po celém obvodu teepee jsou zavěšeny trsy sušených rostlin. Jejich vůně je mocná a lechtá mě v nose. Na zemi je malé ohniště, ze kterého stoupá bílý dým.

Zády k nám sedí na kožešině malý muž.

Má přes sebe přehozené různobarevné deky, ačkoliv je ve stanu horko a dlouhé bílé vlasy mu zářivě splývají po zádech.

Ze změti dek se vynoří drobná svraštělá ruka a ukáže na místo vedle sebe.

Tammy mě chytne za loket a pomůže mi posadit se do tureckého sedu. Usadí se vedle mě.

Pokorně klopím zrak k zemi a ruce si úhledně složím do klína.

Šaman přihodí hrst sušených bylin na ohniště a ke stropu začne stoupat hustý bílý dým.

Začne k nám tiše promlouvat indiánským nářečím.

Tammy mi zašeptá, aby pozdvihla ruce dlaněmi vzhůru.

Šaman v ruce drží orlí pero a začne mi do dlaní vpisovat složité symboly.

Lechtá to, ale vím, že nesmím ucuknout.

Odvážím se zvednout oči.

Šaman je velmi starý, víc než sám čas. V tmavé tváři má vyryté hluboké brázdy, má široký nos a uzounké rty. Oči má zavřené a šeptá tajemná slůvka. Kolem krku se mu pohupuje několik náhrdelníků, vyrobených ze zubů, per a kůstek různých živočichů. Ruce vypadají jako orlí pařáty.

Nečekaně otevře oči a podívá se mi přímo do duše.

Oči má velmi tmavé a pohled je vřelý. Vzpomenu si na Tammyho slova a rychle sklopím zrak.

Šaman ke mně natáhne vyzáblou ruku a uchopí mě za bradu. Jemně mi zdvihne hlavu a lehce kývne, jakože se můžu podívat. Zvědavě otevřu oči dokořán a vpíjím se mu do očí.

Je v nich všechna moudrost a bolest světa a všechno už viděly.

Šaman si stoupne a jedním pohybem ze sebe shodí všechny deky. Má na sobě červenou halenu a béžové kalhoty. Neslyšně přejde přímo za mě. Klekne si a pevně přiloží dlaně na moji lebku. Špitá tajemná slovíčka a mě začíná být horko.

„Očišťuje tě.“ Špitne Tammy a dívá se stále přímo před sebe.

Náhle horké ruce opustí mou hlavu a je se cítím být nebesky lehká.

Šaman přistoupí k ohni, přihodí další hrst rostlin a nad dýmem si očistí ruce.

Pak se otočí a ze země pozdvihne malou nádobu s tekutinou.

Obejde stan dokola a od stropu odtrhává kousky zavěšených bylin a drtí je do nádobky.

Sedne si k ohni a orlím perem důkladně promíchá obsah. Podá mi nádobu a zároveň hlavou ukáže, že mám pít. Podívám se vyděšeně po Tammym.  Ten přikývne.

Přiložím hliněnou nádobu ke rtům a zhluboka se napiju. Chutná to kupodivu dobře.

Nahnu misku ještě jednou, ale to už mi ji šaman tahá z ruky. To stačí.

Obřad je u konce.

„Ještě malá zkouška znalostí.“ Zašeptá Tammy a pomůže mi na nohy.

„No, tak to bude výborný.“ Syknu směrem k němu a mám chuť ho zabít. „Proč jsi mi to neřekl?“

„Jen znalost léčivých bylin.“ Ucedí tiše můj muž a kráčíme přítmím stanu k zavěšeným rostlinám.

„Budu překládat, klidně to říkej česky.“ Uklidní mě.

Šaman orlím perem ukazuje na jednotlivé rostliny.

Zhluboka se nadechnu nosem a mezi prsty promnu sušené lístečky.

„To znám, to je meduňka. A tohle máta peprná. Tohle je mateřídouška. A tohle kozlík lékařský. Do prdele Tammy, vždyť já to všechno znám. Tohle rozmarýn, a tohle bazalka. To je ňákej šéfkuchař ne?“ Přeskakuji mezi bylinkami a chytá mě soutěživost.

Tammy názvy bylin plynule překládá do indiánského nářečí.

Najednou mě šaman chytne za loket. To stačí, pochopím a odvádí mě směrem k východu.

Jemně mě vyšoupne ven z teepee.

Díky bohu, mám to za sebou.

Slyším, že šaman mluví na Tammyho a za pár minut je venku i on.

Skočím Tammymu kolem krku. „Máme to za sebou, to jsem byla šikovná, věděla jsem všechno co?“

Tammy obrátí oči k nebi.

„No, byla jsi skvělá. Poznala jsi sice jenom dvě, ale ty ostatní jsem mu přeložil správně.“ Zachechtá se.

„Ty jsi prostě moje láska.“ Přitáhnu si ho za krk a políbím ho na rty.

„Ještě se neraduj, mám tě přivézt v pět a půjdete do lesa. Ukáže ti medvědí jeskyni a zasvětí tě Duchu Lesa, aby ti les neublížil.“  A pošle mi vzdušný polibek.

----------------------------------------------------

V pět odpoledne mě Tammy vysadí na úpatí lesa. Moje růžové holínky svítí novotou a popruh od plechové krabičky plné svačiny mám přehozený přes rameno. Cíp bundy mi k zemi stahuje čutora s horkým grogem, pečlivě umístěná v pravé kapse. Na mě si nepřijdou.

„Poplivej mě pro štěstí.“ Řeknu Tammymu a pravou rukou bezchybně zasalutuju.

„Co?“ zvedne obočí, jakože nechápe.

„Ale nic!“ nemám sílu vysvětlit mu význam slov.

Otočím se k lesu a zaostřím místo, kde sedí vrstva barevných dek.

Deky vstávají.

Vkročíme s nadějí do náruče lesa.

Všimnu si, že deky mají přes rameno přehozený luk a šípy.

„Ježíši na co.“ Pomyslím si.

Podívám se na svou plechovou krabičku pohupující se mi u levého boku.

Každý má svoje, ale já si to aspoň nemusím lovit. Vyprsknu smíchy.

Deka přede mnou ztuhne v ramenou.

Připadám si spíš jak arabská žena. Kráčíme lesem a mě patří místo pět kroků za ním.

Muž se každou chvíli zastaví a rukou mi ukazuje něco zajímavého. Studánka. Padlý starý kmen.

Stovky bílých květin rostlých ve tvaru kruhu.

Ptáci nad hlavou. Koberec z mechu.

Beze slova dojdeme k nevysoké skále. Šaman ukáže prstem k temné díře. To je medvědí jeskyně.

Žije v ní Duch Lesa.

Mezi stromy leží padlý kmen. Je obrovský a starý.

Šaman k němu ukáže, tam si sedneme.

Nasloucháme naprostému hrobovému tichu, jako by z lesa vyprchal všechen život.

Žádné zvuky ptáků a zvířat, nikde se nepohne ani lísteček, ani stéblo trávy.

Šaman si vedle sebe odloží luk a šípy. Otočí se tváří ke mně.

Naprosto čistou angličtinou mi začne vyprávět nejstarší příběh světa.

Za dávných časů nebyla na zemi žádná pevnina. Jen nekonečné obzory plné vody, která nikde nekončila a nezačínala. Nad oceánem se vznášela Nebeská skála. Byl to kousek země, na které žili všichni živí tvorové. Lidé i zvířata. Všichni mluvili stejnou řečí a dobře spolu vycházeli. Nebeská skála začala však být plná. Všichni se množili a hrozilo, že někteří tvorové se tam už nevejdou a přepadnou do vody. Navíc lidé začali svého postavení zneužívat, a tak jim Nejvyšší odebral výsadu domlouvat se stejnou řečí se zvířaty. Situace začala být neúnosná. Sešla se tedy rada, zastoupená všemi živými tvory. Dohodli se, že vyšlou potápníka, aby prozkoumal nekonečné vody a snažil se najít nějakou pevninu. Potápník proplaval celou zem všemi směry, ale žádnou pevninu nenašel. Nakonec se v zoufalství potopil, a vynesl na povrch kus bahna. To začalo na hladině růst a šířit se, ale bylo stále moc vlhké na to, aby na něj mohly nějaké druhy sestoupit a žít. Potápník se bez úspěchu vrátil zpět na Nebeskou skálu. Rada znovu zasedla. Vyšleme káně, to z výšky lépe uvidí, kde je pevnina. Káně vzlétlo a začalo prozkoumávat vodní a bahnitý povrch. Po dlouhém čase a hledání jej přemohla únava a začalo padat na bahnitou zem. V místech, kde jeho křídla pronikla hluboko do bahna, později vznikla údolí, a tam, kde se otiskla jeho hruď, vyrostly hory. Tak se narodily Velké kouřové hory a začaly jako první vysychat. Když byly natolik suché, aby mohly hostit život, začali se do nich přesídlovat tvorové z Nebeské skály.  A to je náš domov.

Šaman utichne a pokývá hlavou. Na oba z nás dopadá hluboký význam slov.

Otevřu čutoru a nabídnu mu pití. Zavrtí hlavou.

Zašmátrám po plechové krabici. Jedním pohybem ji otevřu a obsah nabídnu důstojně sedícímu muži.

Šaman se zapotácí a vyskočí na nohy.

„U Manitúa, co to je za strašný puch!“ vykřikne.

„Syrečky.“ Řeknu česky a zachechtám se. „Máma mi je posílá z Česka, pravý, Olomoucký.“

„Syrečky,“ zopakuje nevěřícně, „Ty nevíš, že co smrdí, tak se nejí? Je to jak nějaká zdechlina.“

„To není zdechlina, jen dobře odleželý sýr.“ Přimhouřím oči, protože je to fakt síla. Pálí mě oči.

Vůně syrečků se rozprostře do přilehlého okolí.

Vezmu do ruky chleba s máslem a sýrem a nabídnu ho šamanovi.

Ten vehementně zakroutí hlavou.

Najednou šaman ztuhne. Očima nevěřícně zírá mezi stromy. „Nehýbej se“, sykne.

Okamžitě se otočím a vyskočím na nohy.

Mezi stromy se lehounkým krokem přibližují tři vlci.

Těla mají přikrčená v trávě a uši pevně stlačené k lebce. V očích mají divoký výraz.

„Cejtí ty tvoje syrečky!“ ucedí šaman.

Rychle krabičku přiklopím víčkem a přehodím si její popruh přes rameno.

„Ani se nehni, i kdyby se dělo cokoliv.“  Muž se lehce nakrčí a pohybem ramen shodí na zem barevné deky.

Jde vlkům v ústrety.

Vlci se zastaví a zvažují situaci.

„Podej mi luk a šípy.“ Zašeptá bezhlasně šaman.

Ohnu se ke kmenu stromu a seberu luk a šípy. Udělám krok směrem k šamanovi. Vlci jsou pár metrů před ním.

Jakmile se pohnu, vlk uprostřed náhle ohrne horní pysk a hlasitě zavrčí.

„Stůj!“ sykne starý muž.

„Musíš po nich vystřelit ty. Leknou se a utečou. Úplně nejlepší by bylo, kdybys jednoho zasáhla. Dělej pomalé pohyby. Pomalounku vytáhni šíp z toulce. Nasaď ho, zaměř směr a pevně natáhni tětivu. Pak už to půjde samo.“ Šeptá odborné a zcela zbytečné pokyny směrem ke mně.

Ztuhnu.

Panebože, já neumím střílet z luku. Jsem hrozný nemehlo. Jednou jsme ve škole stříleli na terč, dvakrát jsem vůbec dostatečně nenatáhla tětivu a potřetí šíp padl volným pádem metr přede mě.

„Já to neumím!“ řeknu plačtivě.

„Musíš!“ zašeptá pevně.

Odhodlám se.

Tichounce vytáhnu šíp z toulce a pomalým pohybem ho nasadím do luku. Vlci vyčkávají.

Zvednu luk, zamířím na prostředního vlka, mocně natáhnu tětivu a pustím.

K mému údivu šíp prudce vylétne z luku.

Šaman sebou cukne a se syknutím se chytne za bok.

Vykřiknu a rychle výkřik ztlumím dlaní ruky. Trefila jsem šamana. To mi indiáni nikdy neodpustí.

Radši ať nás teď zabijí a sežerou vlci. Taková ostuda.

Vlci se rychle rozdělí. Jeden zůstává u starého muže a ostražitě kolem něj krouží.

Druzí dva se začnou přibližovat ke mně.

Odložím luk, nemá to cenu, je konec.

Vzpomenu si na plechovou krabici s jídlem, která se mi pohupuje po boku.

Sundám popruh z ramene a začnu krabicí točit a opisovat mohutné kroužky. Vlci strnou.

„Tak pojď, hajzle!“ řeknu česky a upřeně zírám na přibližujícího se vlka. Druhý vlk ho kryje.

Sáhnu do kapsy a vyndám čutoru s teplým grogem. Odšpuntuju.

Vlk se přibližuje.

Na nic nečekám a udělám jako první výpad. Chrstnu obsah čutory do vlčích očí. Vlk se okamžitě stáhne a začne couvat. Zavyje bolestí, oči ho pálí.

Druhý vlk ho okamžitě nahradí a blíží se ke mně.

Roztočím plechovou krabici s jídlem až začne opisovat divoké kruhy.

Udělám několik kroků vpřed. Vlk se přikrčí, couvá, ale připravuje se k mohutnému skoku.

V tu chvílí ho švihnu roztočenou krabicí přímo po čumáku. Vlk zavyje a uskočí dozadu. Přibíhá třetí vlk.

V tu chvíli se mi krabice rozskočí na dva kusy  a začnou z ní lítat chleby se syrečkama.

Začnu urychleně couvat.

Třetí vlk neváhá ani chvilku a čapne chleba chamtivě do tlamy. Mizí s ním v lese. Druhý se rychle odhodlá, popadne nejbližší kus sýra a také maže do lesa. První vlk má zřejmě bolesti, tak si pro jídlo dojít netroufá. Neslyšně odkráčí za svými kolegy. Snad se s ním rozdělí.

Vydechnu a cítím, jak se třesu.

Těžce a pomalým krokem ke mně přichází šaman. Drží se za bok, a oděvem mu prosakuje červená skvrna.

Sehne se pro zbytek chleba v mechu, čichne k němu a strčí si ho do pusy.

„Syrečky.“ Hlesne nevěřícně a zakroutí hlavou.

Chytne mě za ruku a přiloží si ji na hruď v místě, kde mu buší srdce.

„Jsi statečná,“ řekne pevným hlasem a dívá se mi zpříma do očí.

„A o tom šípu, nikomu nic říkat nebudeme.“ Usměje se a mrkne na mě pravým okem.

To si piš, že nebudeme, pomyslím si a pomůžu mu nandat luk a šípy přes rameno.

---------------------------------------------