Díra v hlavě.

Poslouchejte pozorně své děti co vám vypráví. Mohla by to totiž být pravda. A mohlo by to být tak strašné, že už nikdy nebudete normální.

Oči mi stále jezdí k té paní, co sedí v rohu pokoje.

Vím, že by tam být neměla, jenže tam sedí každý den, i v noci.

Paní má modré šaty s bílými vyšívanými motýlky kolem výstřihu a ruce složené v klíně. Smutně se dívá. Ve tváři má klidný výraz a nikdy nemluví, jen se dívá, jak si hraji.

Sedím na koberci, zpívám si a stavím z kostek farmu. Má spoustu výběhů pro poníky, ovečky a kozy. Bylo tam i bludiště pro křečka, jenže jsem ho rozsedla.

Vyprávím jí o zvířátkách, co jedí, co nejedí, co kadí a jak se mají.

Paní se usměje a pokývá hlavou.

Matka strnule stojí ve dveřích a vyděšeně na mě zírá.

„S kým si to povídáš?“ vydechne.

„S tou paní, co tu sedí“, řeknu ledabyle a přistavím krmítko pro holuby.

„S jakou paní, vždyť tady žádná není.“ opatrně nadhodí matka.

„Ale je. Sedí tady v rohu.“, trošku se podivím a podívám se do rohu.

 Dojde mi, že matka ji asi nevidí.

„Jo, to je vymejšlecí paní, už tomu rozumím.“ Matka se usměje a ulehčeně sundá ruku z hrudníku. „A ukliď ten binec, za chvíli je tu teta.“

Už se nadechuji, abych jí vysvětlila, že vymejšlecí není, že tu opravdu sedí. Jenže matka už se otáčí a běží zpátky do kuchyně.

Někdo zvoní. Vyskočím a rozšlápnu stáj pro slona.

Letím ke dveřím a rychle otvírám. Teta Máry. Podává mi nanuk a usmívá se na mě pomněnkovýma očima. „Rychle lízej, už teče.“

Je to sestra mého dědy. Bydlí v malém bytečku a všude má ozdobné dečky. Ve skříňkách má různé poklady a nechá mě v nich štrachat. Nejvíc se mi líbí růžový kulatý podnos na ozdobné nožce. Opatrně ho pohladím dětskými prstíky. „Ten bude jednou tvůj.“ Slíbí mi teta. „Až tady nebudu.“. Jenže nevím, co tím teta myslí. Asi pojede do lázní.

Teta přinesla štrůdl. Sedím na kuchyňské židli, cpu se a drobečky se v tichosti snášejí na zem. Máchám nohama pod židlí a špicuji uši, co si máma s tetou povídají. Nohama kývám ve stále rychlejším rytmu. Teta mě mezi řečí chytne za nohu. „Nedělej to s těma nohama, přivoláváš tak mamince smrt“. Okamžitě zastavím pohyb obou nohou a přestanu dýchat.

Bojím se pohnout, a přemýšlím, jak už blízko je maminky smrt. Oči mi zajedou k oknu. Podívám se provinile na mámu a odložím štrůdl na talířek. Vzpomenu si, jak moc jsem kývala nohama včera na lavičce v parku. Běžím zpátky do pokojíčku a dívám se na tu paní v rohu.

Že by tohle byla maminky smrt? Proto ji máma nevidí? Paní kýve hlavou ze strany na stanu.

Poprvé si všimnu, že má na zadní straně hlavy obrovskou díru. Nebojím se. Smrt má přece v rukou kosu, viděla jsem ji mockrát v knížce. Bez kosy nechodí.

-------------------------------------------------------

Sedím u stolu a rychle žvýkám svačinu. Chleba s paštikou mám ráda.

Koukám na matku, jak krájí úhledná kolečka mrkve a sype je do misky.

Náhle mi před očima běží dvě reality. Matka se řízne nožem do ruky. Vykřikne, krev se valí a kape do mrkve. Rychle strčí prst do dřezu pod tekoucí vodu. „Rychle mi podej utěrku.“ Křikne na mě.

Já krev nesnáším. Prosím, krev ne.

Mrknu očima a vidím, jak matka stále krájí úhledná kolečka. Drcne do misky a z linky sletí žlutý hrnek od čaje a rozprskne se po kuchyni.

Zamrkám a vidím, že nic z toho se nestalo. Pořádně si kousnu do chleba. Hlavně ne krev.

Zírám na matku. „Co tak koukáš?“ ohlédne se po mě.

„Nic.“ Přežvykuji a nespouštím z ní oči.

Vstanu a jdu do koupelny pro smetáček a lopatku.

Za zády slyším ránu. Matka sedí na bobku a sbírá největší střepy žlutého hrnku do ruky. Beze slova jí podám smetáček a lopatku.

Podívám se ke stolu. Sedí tam paní v modrých šatech a dívá se na mě.

-------------------------------------------------

Vařečka je připravená na stole. Sedím se svěšenou hlavou a počítám čtverečky na ubruse.

„Ty už ale dneska opravdu dostaneš.“ Vzteká se matka a nevěřícně zírá do notýsku.

„Tři černý puntíky za jediný týden.“

Jako bych sama nevěděla, že je to už moc.

Vidím Sylvin dlouhý cop, který visí na mojí lavici. Sylva sedí přede mnou a její maminka je dětská lékařka. Sylva má silné brýle a blonďatý cop stejně jako ona. Nejdřív cop nabarvím modrou fixou. Dodělám černé a červené proužky. Sylva křičí a hned žaluje.

Paní učitelka se na mě zlobí, a pořád opakuje slovo, které nevím, co znamená. Permanentní fix.

 Do notýsku přidává velký černý puntík. Jsi zlá, zlá holka.

Paní učitelka je pořád nervózní. Dívám se, jak ukazovátkem na tabuli přepočítává počet jahod v množině. Jahody se množí.

Najednou vidím paní učitelku, jak má hlavu položenou na malé bílé rakvičce, objímá ji oběma rukama a strašlivě pláče. Nechce ji pustit. Rakvička zajíždí za závěs a dva muži paní učitelku podpírají a plačící ji odvádějí pryč. Zamrkám rychle víčky.

Paní učitelka právě přechází ke druhé množině, ke hruškám.

Paní učitelky je mi opravdu líto, vím totiž, že k tak malé rakvičce půjde ještě jednou. O pár let později. K Tomáškovi. Podívám se rychle za sebe. V lavici sedí paní v modrých šatech.

--------------------------------------------------------

Kamarádka mi předvádí, jak kašle jejich pes. Je celá červená a strašně se smějeme.

Sedíme na trávníku a před námi se povaluje hromada pampelišek. Pleteme věnečky. Já to moc neumím, jsem nemehlo a Jiřka mi to musí pořád opravovat. Ráda se na ni dívám. Má šikovné prstíky a věneček má hotový raz dva. Dá si ho na hlavu, roztáhne ruce, podívá se k nebi a začne tancovat dokola.

 „Jsem duhová víla a co jsem já…jsem růžově bílá…tančím koukej se jak.“ zpívá hlasem Hany Zagorové a já přidávám Rezka. Chytneme se za ruce a točíme se, jak blázni dokola. Nakonec se svalíme do trávy.

Podívám se na Jiřku a vidím ji jako velkou holku. Má dlouhé vlasy, které jí splývají podél obličeje, a na hlavě má pořád věneček z pampelišek. Má uplakané oči a obrovské modřiny všude v obličeji. Podívám se jí k nohám. Leží tam její máma. Je celá od krve a její obrovské oči zírají přímo na mě. Je mrtvá. Podívám se znovu na Jiřku. Ale je to pořád malá holka. Válí sudy v trávě, směje se a pampelišky odskakují z věnečku všude kolem. Vím, že ji její otec jednoho dne ubije téměř k smrti.

Nemusím se ani dívat. Paní v modrých šatech sedí na lavičce.

-----------------------------------------------------------

Paní v modrých šatech mě provází celým dětstvím.

Jednoho dne si uvědomím, že zmizela. Nikde ji už nevidím.

Chybí mi.

Chybí mi věci, které mi ukazovala a které nemůžu nikomu říct.

Jako třeba, že umřu při porodu. Prý to nevadí, hlavně je důležité to dítě.

Ukáže mi rozsvícený operační sál. Krev se mi valí po stehnech a já cítím, že odcházím. Zdravotní personál kolem mě nervózně běhá a odvádí vyděšeného budoucího otce ven ze dveří.

Prý rychlý císařský řez.

Miluji svého nenarozeného syna a odcházím za světlem. Je mi strašně krásně. Nic mě nebolí a neslyším žádné zvuky. Obklopuje mě zářivé žluté teplé světlo a cítím, jak mě někdo pevně objímá. Je to nádherné. Ten, kdo mě objímá, mě neskutečně miluje. Cítím tak obrovskou lásku, sílu a něco tak nádherného, božského a nadpozemského. Říká se tomu bezpodmínečná láska. Je jedno kdo jsem, co jsem. Je jedno co jsem udělala dobrého i špatného. Ta bytost mě miluje jako nikdo na světě. Jsem tu správně.

„Srdeční zástava, defibrilátor! Nabíjím…teď!“

Jenže já jsem jenom malá holka. A tak všem opakuji, že nikdy nechci mít dítě, nejsem na to holt ten správný typ.

Nemám mateřské pudy v krvi.

---------------------------------------------------

Je mi 14 let a jsme u dědy na nedělní návštěvě. Po kávě a druhé buchtě děda vytáhne ze skříňky alba s fotkami. Abych pravdu řekla, černobílé fotografie mě nikdy nezajímaly. Neznámé a bezbarvé obličeje neznámých lidí. Děda jimi listuje a vypráví.

Upoutá mě černobílá fotka z pohřební síně. Lidé ve smutečním se svěšenými hlavami, postávají kolem otevřené rakve. Záplava květin a věnců nebere konce. Nahnu se nad fotkou, abych ji viděla pořádně zblízka a zatrne mi.

V rakvi leží žena. Má klidný výraz, který tak dobře znám. Na sobě má hezké šaty s vyšívanými motýlky kolem výstřihu.

„Dědo, odkud je tahle fotka?“ vydechnu ohromeně.

Děda mrkne okem na fotku.

„To je z pohřbu mojí první ženy, mámy tvého táty. Umřela mladá, byla to velká tragédie.“ Řekne tiše děda.

„Ale už je to dávno, to jsi ještě nebyla na světě“.

Zastaví se mi dech, moje babička.

„A ty šaty byly modré viď dědo?“ zašeptám.

„No ty jsi úplná vědma. Krásně modré, měla je moc ráda.“, poplácá mě děda po rameni.

„A jak umřela, dědo?“ podívám se dědovi přímo do očí, protože odpověď už dávno znám.

Bude mi lhát?

„Bohužel si prostřelila hlavu.“

--------------------------------------------------