Den, kdy se Sabar vykoupil - část třetí

Už vím kdo je SABAR, a proč je lepší mít někoho, kdo na mě čeká, protože chce. Ne proto, že má vodítko a musí. Ale protože chce. Protože mě má rád.

„Mami, víš o tom, že Sabar umí mluvit?“ říkám matce u večeře.

„Haf haf, Fanynko, dobře jez a nenechávej nic na talíři.“ napodobí matka psí hlas a směje se.

Ušklíbnu se.

„Náhodou jsem snědla už skoro všechnu rýži, a přitom víš, jak moc ji nemám ráda.“

„Dobře Fanynko, co ti teda Sabar říká?“ přistoupí na hru matka.

„No on přímo nemluví, jestli myslíš jako hlasem.“ Šťouchnu matku vidličkou do ruky a směju se.

„On kouká, víš, tak jako kdyby mi rozuměl každé slovo, co mu řeknu. Myslím, že je strašně chytrý.“ 

„Nebude toulavej, nebo tak něco.“, zašťourám se v rýži.

„Proč myslíš?“ řekne matka a naplní skleničky vodou.

„Protože dneska ráno vyšel z řeznictví prodavač a řekl mu: „Dneska přijď později Sabare, mám pro tebe připravený jatýrka.“ Zašeptám tajemně.

„A myslíš, že si tam Sabar došel?“

„Určitě. Přece se nenechá připravit o takovou dobrůtku.“ A směju se, až vybryndám pití.

„Tak vidíš, pan řezník ho zná, a asi i jeho páníčka. Když mu nechává dobrůtky, tak bydlí někde poblíž.“ Řekne matka a utře ten binec na stole.

„Jenže já nechci, aby něčí byl, chci, aby byl jenom můj a šel k nám domů.“ Začnu fňukat.

Matce se zavlní vráska na čele.

„O tom už jsme mluvily, Fanynko. Pejsek by u nás byl nešťastný. A navíc, odpoledne už tam na tebe přece nečeká, takže má svůj domov. A jeho pán by byl moc smutný, kdyby o Sabara přišel.“, řekne smířlivě.

„Jo já vím.“ Zahučím a odcházím od stolu.

Přemýšlím, že si od Marušky půjčím obojek a vodítko. Když jim umřela buldočice Linda, schovali si ho, na památku.

Ráno připnu Sabarovi obojek a odvedu si ho domů. Stejně mě tak nějak škrábe v krku, i maminka si všimla, že pokašlávám. Do školy nepůjdu.

Budeme si doma se Sabarem hrát. Třeba na to, že je záchranářský pes. Napustím mu vanu a budu mu do ní házet hračky. Sabar se rozběhne, skočí do vody a já budu křičet: Hodný pes, hodný pes, pašááák.

Viděla jsem to jednou u rybníka. Přijeli tam dodávkou záchranáři a měli spoustu klecí se psy.

Záchranář si oblékl vodní oblek a skočil do vody.  Pak dělal, že se topí, volal pomoc, pomoc!

A pes vběhl do vody, doplaval k němu a táhl ho na břeh.

Na břehu ho poplácali a řekli, hodný pes, hodný pes a dostal odměnu. Byl šťastný a vrtěl ocasem.

Už se těším, jak si krásně se Sabarem pohrajeme.

----------------------------------------------------

„Fanynko, k večeři.“ Volá na mě matka z kuchyně.

Jenže já nepůjdu. Jsem smutná.

Se Sabarem se to nepovedlo. A přitom jsem to měla tak hezky vymyšlené.

Ráno čekal u řeznictví. Běžela jsem a pusinkovala jsem ho přímo na čenich. Na bacily.

Pak jsem pomalu vytáhla obojek, zvedla ukazováček a řekla hodný pes a chtěla mu ho připnout.

V tu chvíli se otočil a utíkal pryč ulicí. Volala jsem SABARE, SA BA RE, SA BA REEEE!

Ani se neotočil. Prvně jsem šla do školy sama. Ještě, že šesťáci už do parku nechodí.

„Mami, myslíš, že se každý pes naučí chodit na vodítku?“ ptám se nenápadně matky.

„Já myslím, že každý. Je to pro jejich bezpečnost, hlavně tady ve městě. Bez vodítka by je chytila městská policie a odvezla do útulku.“ Řekne matka bezelstně.

Hrkne ve mně.

Sabar musí mít bezpodmínečně obojek a vodítko. Zítra to zkusím znovu.

„Mami, myslíš, že táta by chtěl, abychom měli psa?“ zeptám se opatrně

„Fanynko, táta by určitě žádného psa nechtěl, vůbec byl proti tomu, aby lidé chovali zvířata v bytech. Jsou to pak chudáci, říkal. Zvíře potřebuje volnou přírodu, běhat po lese. Doma jsou jen nešťastní.“  Matka si vzdychne a začne sklízet talíře.

„Kdyby tady táta byl, určitě by mi Sabara domů dovolil, vím to!“ našpulím pusu a zavřu oči.

„Fanynko, já myslela, že Sabara jsi si jen vymyslela, že není opravdový.“ Matka si mě přitáhne k sobě.

„Děda ví, že je opravdový, děda hned poznal, že se jmenuje SABAR." Zafňukám.

„Děda je už starý a hodně toho prožil, Fanynko. Ale nezlob se na mě, děda je stejný snílek jako ty. Celý život poslouchám příběhy, které vypráví, a o kterých vím, že se prostě nemohly stát. A navíc děda nám domů nikdy žádné zvíře nedovolil.“ Vydechne matka.

„Protože jste o žádné nestáli, ale já jo, chci mít SABARA doma.“ Řeknu zarputile.

„Tak už dost Fanynko, tohle vážně nemá cenu.“  Matka se otočí a jde do kuchyně.

Ale já už vím, jak to udělám. Musím být chytrá. Zítra dojdu se Sabarem až do parku a tam, na lavičce, mu vysvětlím jak je to s toulavými psy bez obojku a vodítka. Vysvětlím mu, jak to vypadá v útulku.

Pejskové jsou tam smutní, osamělí, hladoví a je jim zima. Je v jeho zájmu, aby si nechal obojek a vodítko nasadit. Nemůžu dospat.

-----------------------------------------------

Letím k řeznictví a Sabar nikde. Jsem tu moc brzy? Ještě neumím moc hodiny, ale počkám.

Už musím běžet do školy. Sabar nepřišel. Asi se na mě zlobí, že jsem mu chtěla dát obojek a vodítko.

Brečím a vím, že to nebyl dobrý nápad. Přišla jsem o kamaráda, o ochránce.

---------------------------------------------

Další den ráno běžím k řeznictví s nadějí.

Není tam.

Bouchám na dveře řeznictví.

„Pane řezníku, neviděl jste Sabara?“ ptám se muže v kostkované zástěře.

„Jo ty jsi kamarádka Sabara viď? Pojď dál, namažu ti něco k svačině na cestu.“ Řekne dobrácky.

Zná Sabara a ví, co s ním je. Mám radost. Radostně sahám po chlebu se sádlem.

„Víš, předevčírem odpoledne ho tu na ulici srazilo auto. Vezl jsem ho k veterináři, ale neboj se, nic vážného to nebylo. Má jen rozbitou hlavu, tady za uchem.“ Sáhne si za ucho.“ Ale myslím, že bude v pořádku.“ usměje se. „Je to silný pes, nemusíš se o něj bát.“

Mám radost. Zítra už tu Sabar určitě bude. Dojídám cestou chleba a olizuju si prsty od sádla.

Od bacilů.

Přemýšlím o vodítku. Je lepší mít kamaráda, který na mě čeká, protože chce. Ne proto, že má vodítko a musí. Ale protože chce. Protože mě má rád.

Pospíchám domů. Musím vrátit Marušce vodítko a obojek. Nepotřebuju ho. Vlastně jsem ráda, že si ho nenechal nasadit. Maminka by se zlobila a jeho páníček by byl smutný. Jako já dneska ráno.

Maminka už je doma. Prý jedeme k dědovi, je nemocný.

Můj milovaný dědeček, můj snílek, který mě vždycky pochopí.

Musím mu říct o Sabarovi. Jak jsem byla hloupá. Ale děda mi neřekne, že jsem hloupá. Zhoupne mě na klíně a řekne mi nějakou historku.  A mámě se to zase nebude líbit. Ale mě jo.

A budeme se smát, děda na mě zamrká, jako že jsem jeho holka. A já na něj taky zamrkám, jako že rozumím.

Máma se tváří vážně. Ani se nesměje, když jí vyprávím, jak jsem si olizovala ruce od sádla. Jestli prý jsem panu řezníkovi poděkovala. Jako bych byla malá a nevěděla, že se děkuje.

O Sabarovi jí nic neřeknu. Zlobila by se, že jsem mu chtěla dát vodítko. Řekla by, co je to zase za nesmysly.

----------------------------------------------------

Už jsme u dědečka. V penzionu se všude svítí a my jedeme výtahem do třetího patra. Sestřička nás vyhlíží.

„Panu Giňovi už je lépe, ale moc dlouho ho nezdržujte, je rychle unavený.“ Řekne a otevře dveře od dědova pokoje. V rohu je rozsvícená lampička.

„Dědečku můj milovaný.“ Běžím a skáču za ním do postele.

„Fany, to nemůžeš, děda je zraněný.“ Říká matka a tahá mě ven z postele.

„A kde?“ ptám se a tahám z dědy peřinu.

Děda se směje.

„Tady na hlavě, ty malý truhlíku.“ Děda otáčí hlavu.

„Příště musím dávat větší pozor s těmi berlemi, natáhl jsem se jak široký, tak dlouhý a rozsekl si kebuli, koukni.“ Ukazuje mi místo za uchem a chechtá se.

„Ukaž, pofoukám ti to.“ A usilovně foukám.

„Tati, musíš dávat na sebe pozor, nemůžeš chodit nikde po venku. Sestřičky tě musí mít pořád pod dohledem.“ Matka rozvlní vrásku.

„A mohlo to dopadnout ještě mnohem hůř.“ Vytahuje z tašky pomeranče a párky.

„Ale už jsem fit, neboj se.“ Mrkne na mě děda.

„Dědo, Sabar se ztratil a prý je zraněný, říkal řezník“ šeptám mu spiklenecky.

„Já vím, ale zítra už bude určitě v pořádku, neboj se.“  pošeptá mi zpátky.

„Má prý zranění..na hlavě, zrovna tady, za uchem, jako ty".

Dotknu se velké náplasti a začínám cítit, jak mi trne u srdíčka.

Víte, tak jako když vás někdo vyhazuje vysoko nad hlavu a vy nevíte, jestli vás chytne zpátky.

Tak jako mi to dělal tatínek. Když měl ještě sílu.

Najednou to vím, prostě to vím.

„Dědo, t y  j s i  S a b a r?“ zašeptám potichounku.

„ Pssst holčičko, zítra tam Sabar na tebe zas bude čekat, to ti můžu slíbit.“ mrkne na mě děda.

A já vím, že spolu máme tajemství.