Den, kdy se Sabar vykoupil - část druhá

Tajemství tak temná, že je nechcete znát. Sabare, Sabare, mému synovi bude brzy deset let, bude mít chuť zabíjet?

Ráno proběhnu kolem popelnic a srdce mi poskočí leknutím.

Jezevčíci si přivstali a štěkají pod plotem na každé nohy. Proplížím se jako myška a běžím za roh.

Dychtivě koukám k řeznictví.

Je tam! Pomalinku jdu k němu.

„Čípak jsi pejsánek?“ odvážím se zašeptat za chůze.

Rozhlížím se. Nikde nikdo. Řeznictví je ještě zavřené, je moc brzo.

„Aha, že ty tu čekáš, až otevřou a dají ti nějaké zbytky?“ zkusím ho odhalit.

„Chytrý pejsek.“, zašeptám, ale poplácat se ho neodvážím.

Vykročím směrem k parku, pes mě následuje.

Naše cesta přes park je rychlá. Šesťáci nás zmerčí a nahrnou se za lavičku.

„Tu bundu si zaplatíš, od mámy jsem za ni dostal tejden zaracha!“ volá na mě Ruda.

Už jsme u školy. Otočím se a psovi vesele zamávám. Běží pryč. 

-------------------------------------------

„Dědo, já už se do školy sama chodit nebojím.“ hlásím dědovi hned po nedělním obědě.

„Jsem už totiž velká holka. Bude mi sedm.“ říkám pyšně.

Děda na mě vesele zamrká a nadechne se.

„Hlavně ne žádný historky, tati.“, matka vytáhne obočí a začne sklízet ze stolu.

„Holka pak vypráví o kouzelném psovi, co rve bundy syčákům. Má fantazii po tobě.“

„Kdybys jedno ráno se mnou šla, viděla bys ho. Je asi ničí. Zajímalo by mě, co asi celý den dělá.“ , zamyslím se.

„To co každý pes, shání něco k snědku a líže si kulky.“ zasměje se děda.

„Tati!“  Matka kroutí hlavou a odnáší talíře do kuchyně.

„Pamatuju se, že po válce byl takový hlad, že by lidi sežrali i sami sebe. U nás ve vsi se Němci schovávali po lesích. Báli se, že je lidi pověsí.  Jednou jsem se tam toulal, že ulovím zvěřinu. V tom jsem byl dobrý, u nás v chalupě nebyl nikdy hlad. Najednou koukám, dva chlapi, propadlý tváře, hladem šílený a jdou po mně. Snad mě nedostanou, říkám si. Síly jsem měl dost a taky jsem byl rychlej. Jeden měl kudlu a druhý sekyru. V životě jsem se tak nebál.“ ztiší hlas děda.

„A jak to dopadlo, dědo? Roztrhals jim hrdla?!“ ptám se dychtivě.

„Žili šťastně až do smrti.“ říká matka cestou z kuchyně a mračí se na dědu.

„Děda by mohl vyprávět na hřbitově, vyděsil by i mrtvý.“ zlobí se.

„I ty co jsou nasypaný v urnách? Marušky babička má dědu doma na polici, vždycky s ním chrastíme, jakože kolik tam toho je. Jenže to nemůžeme přeměřit, nejde otevřít. A  její babička nám nadává, že nenecháme dědu spát. “ zasměju se.

„Marušky babička by vám leda tak měla nasekat zadek, jestli s ním chrastíte.“ zlobí se matka.

„ Já viděl obrovský hromady popela, vyvážel jsem v lágru popelníky z pecí. Nikdo to nechtěl dělat, jak se s tím hnulo, hned to prášilo. Nadýchal jsem se ho tolik, jako bych snědl tisíc lidí.“ usoudí děda a přivře oči.

Matka mě rychle odvádí do pokoje.

„Dědo, namaluju ti toho psa, chceš?“ otáčím se.

Děda už je ve svém světě.

Na chvíli stojí u pece a vybírá lopatou popelníky. Popel stoupá do vzduchu, je jemný, rozkašle se.

Byl to první den u pecí a den, kdy si poprvé všiml, že má od popela úplně šedivé vlasy, jako stařec.

-------------------------------------------

Nemůžu se dočkat pondělního rána. Jezevčíků si nevšímám a běžím rychle k řeznictví.

 Čeká tam na mě!

Radostí ho obejmu kolem krku a pusinkuju na čenich. V otevřeném okně nějaká paní vyklepává deku.  Volá na mě: „Copak nevíš, že cizí psi se nepusinkujou na čenich, jsou tam samý bacil.“

A já se směju, protože je mi to jedno. Není to cizí pes, čeká na mě a tak je vlastně tak trochu můj.

Táta měl taky bacil. Když umřel, řekli nám, že my jsme s mámou proti bacilům imunní. Nevím co je imunní. Asi, že jsme zdravé.

Můžu teda Sabara pusinkovat jak chci, možná mu olíznu i čumák a uši.

Jo jasně, je to Sabar, zapomněla jsem vám to říct.

Řekl mi to děda, hned jak jsem ho namalovala.

„Je to Sabar.“ zašeptal mi spiklenecky.

„Sabare, jdeme!“ Rozkážu a pes se za mnou rozběhne.

 Sabar je můj kamarád. Škoda, že na mě nečeká i po škole. Odvedla bych ho k nám domů a dala mu něco k snědku.

Děda říká, že Sabar je opravdu kouzelný pes. Je přesně tam, kde je bezpráví. Jenže tomu moc nerozumím, bezpráví je prý všude, říkali v televizi. Jenže já se u toho šťourala v nose, a mamka mi dala přes prsty a poslala mě umýt si ruce. Tak jsem neslyšela, kde že to bezpráví přesně je. Poslala bych tam Sabara. Natrhnul by jim rukávy.

 „Dědo, myslíš, že Sabar je nesmrtelnej?“ptám se v neděli u oběda dědy.

„Myslím, že ne, má tady vyměřený čas stejně jako každý druhý.“  Říká děda a zívne.

„Pak tedy není kouzelný, v pohádce jsou kouzelný bytosti nesmrtelný.“ Zlobím se.

„Sabar toho už moc viděl, holčičko. Viděl hrůzy, který ty si ani neumíš představit. Ale je to pořád pes. Sice spravedlivej, ale pes.“ usoudí děda a kousne do bábovky.

„ Má holt dobrou povahu.“ řekne matka a dá si do čaje vrchovatou lžičku cukru.

----------------------------------------

Ráno běžím k řeznictví. Sabar tam čeká a když mě vidí, začne klepat ocasem o zem.

„Máš holt dobrou povahu.“ Řeknu mu vesele „A jsi spravedlivej pes.“

------------------------------------------

Děda sedí v houpacím křesle a tiše se pohupuje. Sestřička sklízí se stolu a ptá se, zda něco nepotřebuje. Ne, nic nepotřebuju, děkuji.

Toulá se ve vzpomínkách.

Jednou v noci na začátku války si ho táta zavolal k sobě. Měl prostřelenou nohu a bál se, že umře.

„Musíš něco vědět, než umřu. Jsi ještě malý kluk, ale brzy ti bude deset. Prý bude válka. Myslím, že nás cikánů se Němci budou chtít zbavit nejdřív. Ta noha mi moc krvácí. Byl jsem pytlačit v lese a myslivec mě trefil.“ Zašeptá otec a stiskne pevně rty.

„Půjdu za starostou, nemůžou přece jen tak střílet po lidech.“, vykřiknu.

„On ale nestřílel po lidech.“ Povzdechne si otec a podívá se mi zpříma do očí.

 „Jsi SABAR.“ řekne hrdě otec a hlas se mu zavlní.

Začne mi vyprávět, že když byl malý kluk, rád se toulal po lese. Často tam vídal velkého černého psa. Byl černý, divoký a rychlý. Dokázal dohonit a zadávit srnku během pár minut. Tiše ho pozoroval a cítil obrovský strach, že ho pes zakousne. Jenže pes ho nechával na pokoji. Párkrát se jejich oči setkaly, ale pes na něho nikdy nezaútočil.

Když se blížily jeho desáté narozeniny, i jemu otec mu svěřil tajemství.

Jsi Sabar.

Je to prokletí naší rodiny, předává se vždy na prvorozeného syna. Až ti bude deset let, začneš se přeměňovat. Každou noc. Ale můžeš to ovládat.

Sabar se může měnit do podoby černého psa kdykoliv bude chtít.  Nemusíš se bát, je to rychlé a bezbolestné. Budeš silný, rychlý, divoký. A když budeš chytrý, můžeš této schopnosti využít ve svůj prospěch.

 Ze začátku ho otec bral v noci na výpravy do lesa. Ukázal mu, kde jsou nastražené pasti, kde může potkat pytláky i myslivce. Ukázal mu, jak zadávit srnu. Ukázal mu, jak moc je silný a rychlý.

Může zabít koho chce.

Ale neukázal mu, jak se vyrovnat se schopností zabíjet.

----------------------------------------

„Tak já už poběžím, za chvíli je tma.“ Říká sestřička a připraví mu na tácek večerní léky.

Děda procitne.

„Vidíte, a já bych hned po večeři málem usnul.“, usměje se.

„Taky už máte svůj věk.“ Zatřepe teploměrem a vsune mu ho do podpaží.

„Cestou musím ještě nakoupit, a doufám, že v hospodě zas nebude nějaká rvačka. Řeknu vám, že bydlet nad hospodou, to je teda něco.“ Zasměje se a zapíše teplotu do desek.

„Já byl taky pěkný rváč. Chlapi ze mě měli strach, žádnou holku mi nepřebrali.“ Chechtá se děda.

Zavře a oči a vybaví si, jak prvně zabil člověka.

Po Kurtovi si už náčelník Schwarz dalšího vlčáka nepořídil.  Dozorci zrovna cosi slavili, když se Sabar tiše vplížil do jeho domku. Zřejmě splnili spalovací normu. Přikrčil se ve výklenku u záchodu a čekal.

Byl trpělivý.

Náčelník lágru hlučně vstoupil do chodbičky. Motal se od stěny ke stěně a hlasitě zpíval.

Sabar se tiše napjal a přitáhl slechy k hlavě.

 „Kurte, jsi to ty?“ Zašeptal opilecky, když spatřil obrys velkého psa.

Pes se mohutně vzepjal, odrazil a skočil.

Díval se mu přímo do očí a rval mu hrdlo. Schwarz se pokusil křičet, ale bylo slyšet jen chropění a bublání horké krve v krku.

Sabar věděl,  že má jen jeden pokus. Jestli ho uslyší ostatní, zastřelí ho. Ale povedlo se.

Rychlostí blesku vběhl do lesa. Měl trochu zhmožděnou přední tlapu, ale nebylo to nic vážného.

 V lágru už nikdy cikánského chlapce neviděli.

Sabar přežíval v lesích do konce války. Většinou jako pes, bylo to bezpečnější.

Pak se vrátil domů, do vsi, kde skoro nikdo nezbyl.

Zdají se mu hrozné sny. Teď už ví, proč je tak důležité, že zvířata nemají emoce a city.

Pamatuje si na  každé zachvění řasy srnky, kterou rdousil.

Pamatuje si na obličej náčelníka lágru, který se v okamžiku smrti změnil zase v toho malého chlapce, který měl sny a svědomí.

Pamatuje si, jak běží přes hromady popela. Tlapy se mu mělce boří a jemný popel víří.

Je rád, že zvířata nemohou plakat.

Běží a při každém skoku slyší: SA BA RE, SA BA RE.

Nepromění se už v člověka, protože jako pes se lépe schová.

Před lidmi, před vzpomínkami.

Myslí na svoje bratry a sestry, na jejich popel, který ho tak měkce tlačí do tlapek.

Je tak jemný a lehounký.

--------------------------------------------

Ze vzpomínek ho  vytrhne ženský hlas.

„Hezky se vyspěte, a moc neponocujte.“ Řekne sestřička a odchází z pokoje.

Jsem vzhůru, ale nevím co je to hezky se vyspat.  Ale budu se snažit.

Pokračování zítra.