Šest stehů - díl druhý

Jak je důležité těšit se na sourozence, když Bobo neplave a koťata blinkají. My ženské však držíme při sobě. 

Sestřička vychází ze dveří a volá: „Tak už je to na světě! Máte si jít ven pod okna, maminka vám to nadělení ukáže z okna…“ směje se.

Pomalu vyjdeme ven z pavilonu a dychtivě otáčíme hlavu k oknům nahoře.

Táta s prstem v sádře, já se šesti stehy a babička bez řas a s ohořelou ofinou.

Těším se tak, že ani nemůžu dýchat. Všechna okna jsou tmavá a mají zatažené záclony.

Tak ne, v jednom okně v druhém patře se rozhrnuje záclona a poznávám maminky hlavu.

Mává na nás a otáčí se.

S napětím očekáváme, co nám ukáže, modrou čepičku nebo růžovou, pro jistotu si s sebou brala obě.

Maminka se pomalu otáčí a my jeden po druhém vykřikneme.

Maminka má na každé ruce jeden bílý uzlíček, ten vpravo má růžovou čepičku a ten vlevo modrou.

„Pane jo!“ vykřikne tatínek a v dojetí semkne rty. Z očí se mu derou slzy.

„Dvojčátka!“ vykřikne babička, nahlas se rozpláče a dá si hlavu do dlaní.

„Mami, maminečko!“ volám, „Panečku, ty jsi pašák! Oni po tobě poslali i brášku pro Petrušku!“.

A točím se dokola a tancuju. Představuju si, jak zabuším na Petrušku, a tentokrát nemám s sebou Boba v zavařovačce, ale vrazím ji do ruky uzlíček s modrou čepičkou.

„Tady máš toho svýho bráchu.“ A jemně jí položím uzlíček do natažených rukou.

A Petruška z toho zešílí, protože se na bráchu moc těšila a celého ho opusinkuje a hned začne připravovat láhev s mlékem. Protože mimina musí pořád jíst a spát, to se ví.

A pak si ty svoje miminka oblékneme a půjdeme vozit ven v kočárku. Já v růžovém, ona v modrém.

Ze snění mě vytrhne babička, která se jako první vzpamatuje.

„Jakýpak brácha pro Petrušku!“ Zašeptá dojatě „To je tvůj bráška i sestřička. Přece bys ho nikomu nedala.“

A já se směju, protože vím, že dala. Protože jinak by to bylo nespravedlivý, aby si někdo šetřil tak dlouho jako Petruška, a neměl nic. A někdo jako já, kdo z kasičky na sestřičku kradl drobáky na zmrzlinu, měl hned mimina dvě.

Maminka nám naposledy zamává a my se pomalu šouráme k autu.

„To byl zas den.“ Povzdechne si tatínek a nasadí si čepici.

Nevím co tím myslí, protože když je někdo nešika a přivře si prsty do dveří od výtahu, nemůže si pak stěžovat. Ale mlčím. Vím, že teď bude lepší být potichu.

Ze slavnostní večeře není nic. Vracíme se do tichého bytu. V předsíni leží opuštěně na zemi moje večerní šaty s barevným pávem. V koupelně jsou rozházené korálky a po umyvadle stékají usychající barevné šmouhy. V obýváku je překocená židle, rozházené pantoflíčky a v kuchyni politá zem i kamna.

Karbanátky jsou spálené a tak nám babička namaže chleba se sádlem.

Rozsvítíme si svíčky, ale babička je hned sfoukne, ještě tak, abychom vyhořeli.

A tak tam sedíme, držíme se za ruce a jsme úplně potichu.

Tatínka je mi líto. Pořád se třese a nechce si sundat čepici. Nakonec ho babička přemluví a uloží ho do postele. Tatínek pořád šeptá: „Taková zodpovědnost. Taková zodpovědnost.“ A kroutí hlavou.

Nevím co je to zodpovědnost, ale asi něco hodně důležitého, když to tatínka tak odrovnalo. Možná něco s tím prstem.

Taky by mě zajímalo, kam zatím dáme dvě mimina. Postýlku máme připravenou jen jednu. A než si Petruška nějakou sežene, to taky nebude jen tak. Má jen kolébku. V létě jsme v ní uspávaly dvě toulavá koťata. Jedno se v ní ublinklo, a tak má po straně flek. Pak přišla teta Konečná domů a vyhnala nás ven i s koťaty. Tak jsme je položily přes plot paní Mládkový na zahradu.

Teda ne, že by to věděla. Ta by nás hnala. Chodila pak po ulici a zvonila na všechny sousedy. Neztratila se vám koťata?  A my se schovávaly v křoví a smály jsme se jako blázni, protože jsme je nacpaly mlékem a věděly jsme, že se brzo poblinká i to druhý kotě.

Horší je, že nevím, jak se modrá čepička bude jmenovat. Růžová je Markétka, to je jistý. Ale Petruška chce Damiána, a to nevím, zda se bude její mamince líbit. Teta Konečná je v některých věcech děsně zaseklá. Určitě bude chtít Jiřího, nebo Miroslava. A to bych dost nerada. Protože je hezký třeba Matouš, nebo Bertík. Nebo Oliver.

Maminka se otočí od okna a jemně položí miminka do postýlek. Kdo to mohl tušit, že budou dvě?

Ti dole tam stáli jak opaření. Naštěstí malá skákala radostí. Však to nějak zvládneme.

Do pokoje vchází sestra. Zkontroluje, zda jsou miminka zaopatřená a popotáhne jim čepičky více do čela.

„Všechno v pořádku?“ usměje se.

Maminka nejdřív kývne. Pak se rozpláče: „Nejsem si jistá, že to zvládnu.“

„Ale copak je to za řeči, zvládne to každá, tak proč vy ne.“ chlácholí ji sestra.

„Hlavně neplačte, musíte teď na sebe dávat pozor, nezapomeňte, že máte šest stehů.“ Hladí ji po vlasech.

Maminka se dívá do postýlek, jak tam ti dva trpaslíčci spinkají.

„Ale jsou nádherní, že jo?“ zasměje se a otře si rukou slzy.

Pak vezme do prstů drobounkou ručičku od modré čepičky. Dá si ji k tváři a nasaje vůni, kterou voní jen miminka. Přemůže dojetí a líbá ty drobné prstíky. Budeš Jonáš, rozhodne se najednou a usměje se na chlapečka.

 Růžová čepička se zavrtí v postýlce a jemně zapláče.

Maminka se otočí ke druhé postýlce.

„Pssst, noo…“ zabrouká vlídně na dítě a podrbe ho na bříšku. „A ty jsi naše Markétka.“

Sestra potichounku odchází z pokoje. Tady je všechno v pořádku.

Za pár dní jede tatínek pro maminku. Babička je u nás. Navařila spoustu dobrůtek a uklidila celý byt.

Mám být hodná, sedět v houpacím křesílku, které mám před televizí, a čekat.

Jenže kdo to má vydržet. Natahuji uši při každém zvuku z chodby.

„Musíš teď mamince pomáhat.“ Říká mi babička „S dvojčaty bude spousta práce.“

Houpám se, zakusuju do tvarohové buchty a dávám velký pozor, abych nedrobila.

Přikyvuji.

Vsadím se, že Petruška sedí na okně a vyhlíží naše auto. Umyla kolébku a vystlala ji modrou vánoční dečkou. Jako, aby to bylo něco. Taky pořádně vydrhla lahvičku na mléko, co jsme s ní krmily koťata. Myslím, že má všechno.

Babička doplétá další modrou čepičku.

„Já nevím holka, růžového máme všeho dost. Ale přece toho našeho kluka nebudeme oblékat do růžového?“ mračí se do pletení.

Mlčím a usilovně se houpu. Je mi docela fuk, co bude mít na sobě. Já si nastrojím Markétku. Prý má modré oči po dědovi. Budu ji mít jako panenku, čistou, růžovou a samá kraječka. Budeme si spolu hrát v kuchyňce, uvaříme oběd a nakrmíme s ním plyšáky.

Někdo třikrát zezdola zazvoní.

Vyletím z křesílka, to se divoce rozhoupe a převrátí dozadu.

Běžím ke dveřím. Slyším, jak babička křičí: „Nelítej!“

Ale mě nic nezastaví. Skáču u dveří a dívám se k výtahu. Už je tady. Dveře se otevírají a maminka vychází. Nese na ruce růžovou čepičku. Rozběhnu se k ní. „Maminečko moje milovaná.“ A pusinkuju jí na bříško. Teď už bez Markétky. Maminka mi podává bílý uzlíček. „A neupusť ji.“

Copak jsem malá? Pevně stisknu uzlíček a nakloním se nad zkrabacený obličejík. „Ta je krásná.“ Vydechnu.

Ale to už přichází tatínek. Babička mi bere Markétku z ruky.

Tatínek nese modrou čepičku. Otáčím se a mažu za babičkou. „Půjčíš mi ji ještě?“žadoním.

„Pochovej si Jonáška.“ Říká babička a pusinkuje holčičku.

Pomalu se vracím k tatínkovi.

Sklání se ke mně a podává mi do ruky další uzlíček. Pevně ho stisknu a podívám se mu do obličeje.

Miminko se zašklebí, ale pak otevře oči.

To snad ne, vždyť je to Markétka.

„Maminko, vždyť Jonášek vypadá úplně stejně jako Markétka?“ divím se.

„Jsou to dvojčátka, jednovaječná, to znamená, že jsou úplně stejný.“ Směje se maminka a svléká si kabát.

„To jako úplně naprosto stejný?“ ptám se a mám vykulený oči.

„Naprosto.“ Říká tatínek a pošimrá Jonáška pod krčkem.

Tak to samozřejmě úplně mění situaci. Běžím s Jonáškem k sousednímu bytu a zvoním jak na lesy.

Petruška otvírá a dychtivě kouká na miminko.

„To už jsou doma?“ ptá se a natahuje po Jonáškovi ruce.

„Víš Petruško, já ti Jonáška nedám.“ Slyším se říkat a tisknu chlapečka k sobě.

„Je náš, a prostě si musíš našetřit.“ Usměju se. „A navíc, jsou s Markétkou jednovaječná dvojčata. To znamená, že jsou úplně naprosto stejný a musí být pořád spolu.“ Vysvětluju.

Petruška se tváří zklamaně. Ale pak ožije a říká: „Já myslím, že by mi to maminka stejně nedovolila.“

„Ale pomáhat vozit ti můžu?“

Kývu a spokojeně odcházím domů.

„Prosím tě, kde jsi s ním byla?“ ptá se mě maminka.

„U Petrušky, ukázat.“ dávám jí miminko do náručí.

Maminka jednoho po druhém krmí a pak je ukládá do postýlek.

Dívám se na ně a bez čepiček nepoznám, který je který.

„Maminko, jak poznáš, které miminko je Markétka a které Jonášek? Volám z ložnice.

Tatínek se směje: „Rozbalím plínku a je to jasný hned.“

Běžím k tatínkovi a vyskakuju mu na klín. Lechtám ho, a on mě z legrace zakusuje pod krkem.

Maminka mi šeptá: „ Jonášek má pihu na pravém oušku, ale psst, je to naše tajemství.“  a přitiskne si prst na rty.

Je to naše tajemství. A jak jde o tajemství, to já umím udržet. Protože my ženský musíme držet při sobě, řekla mi to babička.

S Petruškou taky jedno máme. Ale nikdo se ho nesmí dovědět.